Mládí živo nadějemi, stáří vzpomínkami

Josef Grim

O přebírání „zlatých diplomů“ a o životě veterináře vůbec

„Mládí živo nadějemi, stáří vzpomínkami“

Pravdivost této lidové moudrosti si s přibývajícím věkem uvědomuji stále častěji. Poprvé jsem ji viděl napsanou na jednom z nádherných vitrážových oken Stopkovy plzeňské pivnice na České v Brně. Žel, tato vitrážová okna byla odstraněna při rekonstrukci.

V tomto roce náš ročník oslavil 50 let od promoce. Dostali jsme milé po zvání na převzetí „zlatých“ diplomů, které nám byly slavnostně předány v aule VFU 23. června 2014. Vřelý dík patří všem, kteří se podíleli na organizaci a průběhu našeho jubilejního setkání. Poděkování patří prof. MVDr. Jaroslavu Doubkovi, CSc., který jako promotor výstižně a procítěně uvedl každého z nás. Ocenili jsme bohatý program včetně prohlídky kampusu, kterým nás provázel MVDr. Pavel Brauner, Ph.D.

Za studií na fakultě se náš ročník podílel významně na kulturním dění účinkováním v divadelním souboru, recitací, hudbou, zpěvem. Dne 21. března 1964 byla naše promoce po mnoha letech opět v talárech. Z popudu studentů a za jejich fi nančního přispění dala fakulta zhotovit nové taláry.

Každý z nás za dobu svého profesního života absolvoval řadu školení (postgraduální, atestační, odborná). Tato školení byla příležitostí k setkání kolegů z různých koutů republiky. O volných chvílích jsme si sdělovali různé příhody. Skoro každý zažil příběhy, které se podobaly těm, jež mistrně popsal James Herriot ve svých knihách.

V minulém systému jsme byli odměňováni podle funkčního zařazení, tarifů a tabulek a nebyli jsme rozmazlováni penězi, ale občas jsme obdrželi nějaké diplomy, vyznamenání, medaile, například k 25. výročí zestátnění veterinární služby. Cynikové tvrdí, že netřeba děkovat, když byly vynalezeny peníze. Většina z nás přesto přijímá s potěšením vyjádření díků.

K tomu se váže příhoda, kterou nám vyprávěl na jednom školení kolega z Prahy. Příhoda se stala takřka před 60 lety.

Musím předeslat, že v té době se prováděly prohlídky masa při domácích porážkách prasat po poražení. Nebyla tedy nouze o zabíjačkové pochoutky, protože se v zimním období na vesnici takřka v každém stavení zabíjelo prase.

Kolega působil na obvodě v okolí Prahy. Výslužky ukládal do kufru auta a nechával je tam několik dní, aniž by doznaly úhony, neboť v té zimě 1955– 1956 panovaly celodenní třeskuté mrazy. Jednoho obzvlášť mrazivého rána se mu nepodařilo nastartovat auto, které parkoval na ulici před svým bydlištěm. Bezradně postával na liduprázdné ulici a přemýšlel, co si počne. Naděje na pomoc projíždějícího auta byla mizivá. K jeho uchu dolehly rázné kroky větší skupiny lidí a z přítmí se vynořili zedničtí učni mířící na nedalekou stavbu. Vedl je postarší zednický mistr choulící se do krátkého zimníku, na hlavě teplou čepici, obličej zahalený šálou, ze které trčela krátká faječka, z níž mohutně dýmal. Učňové ochotně roztlačením pomohli nastartovat auto a když jim kolega srdečně děkoval, uvědomil si, že by je mohl podarovat zabíjačkovými pochoutkami. Otevřel kufr a překvapeným učňům naskládal jako polínka do náruče na kost zmrzlé jitrnice a jelítka. Mistr, který to s údivem sledoval, vyndal faječku z úst a pravil: „Teda, řeknu vám mládenci, takhle snad podle mě vypadá samotnej Pan Bůh!“

No řekněte, může se člověku dostat většího uznání?