|
Časopis Zvěrokruh 9/2014
|
Společenská rubrika |
Zdeněk Lysý
povídka
|
Doprava vody byla záležitost dětí
|
|
V měsíci dubnu přijížděli z hloubi Sahary do mého rajónu nomádi, pouštní kočovníci, se svými stády ovcí a velbloudů, provázeni početnou rodinou. Nomádi byli majetní lidé, proto si mohli dovolit i čtyři manželky, což je v muslimském světě známkou velkého blahobytu. Aby taky ne, když podle arabských zvyklostí každá manželka musí mít vlastní obydlí, v případě nomádů vlastní stan, každá má nárok na stejný počet šperků, šatů, manželovy přízně…
Když jsme u těch manželek. Pamatuji si, že nás v Alžírsku pozval na večeři jeden arabský známý, kterému se tak dobře dařilo, že žil se třemi manželkami.
|
Když jsme vstoupili, mou ženu Olgu si hned ženy odvedly do svých ženských pokojů. Schválně se kvůli tomu sešly všechny tři v jednom domě, aby si mohly nás exotické Evropany taky trochu užít. Arabské ženy tráví většinu života zavřené doma a věnují se péči o rodinu a o sebe. Olga pro ně byla jako zjevení z jiného vesmíru a tak ji lámanou francouzštinou podrobily důkladnému výslechu.
|
„O čem jste si povídaly?“ Loudil jsem cestou domů podrobnosti.
„Vyprávěla jsem jim o životě typické Češky,“ líčila Olga. „Jak ráno vede děti do školky, pak spěchá do práce, po osmi hodinách letí z práce na nákup a vyzvednout děti, pak doma uvaří, uklidí a vypere….“
„A co ony na to?“
„No co by?“ pokrčila Olga rameny. „Řvaly hrůzou.“
Ale zpět k nomádům a jejich dobytku. Obdivoval jsem cit pouštních pastevců pro terén při hledání místa pro stany a ohrady ovčích a velbloudích stád.
|
|
Většinou děti tahaly vodu z hlubin Sahary
|
Stany byly většinou zhotovené z ručně tkané velbloudí vlny.
Pro mne vždy bylo záhadou, na čem se ty ovce pasou, protože zelených bylin na hranici pouště opravdu moc nerostlo, kam jste dohlédli, všude byl jen písek, hlína a kamení, občas nějaký uschlý bodlák nebo trs rezavé trávy… Však taky najít ve stádech vypasenější ovci dalo velkou práci, ale jehněčí na roštu z těchto otrlých kopytníků bylo znamenité.
|
Tradiční občerstvení
|
|
Každé jaro jsem tedy pravidelně vakcinoval a odčervoval kočovná stáda rozmístěná na okraji Sahary, aby po určité karanténě mohla pokračovat na sever za úrodnější pastvou.
Očkování obrovských stád mi vždy připomínalo buzerplac na vojenské katedře. Stádo často čítalo stovky kusů, takže každý v táboře muset přiložit ruku či nohu k dílu.
V táboře žilo nepočítaně dětí všeho věku, což je nesporná výhoda a logický důsledek mnohoženství. A právě děti hrály při ošetřování dobytka zásadní roli. Utvořily živou bariéru, jakousi rojnici, kterou pružně obkličovaly a postrkovaly popletené bečící ovce správným směrem přímo k mé injekci a naopak bránily již naočkovanému dobytku, aby mne nabral na rohy, pokopal, ušlapal, popřípadě se nechal znovu naočkovat.
|
Aby si nějaká masochistická ovce, bažící po dalším vpichu, nepřišla na své, patron, majitel stáda a šéf rodinného klanu v jedné osobě, každou naočkovanou ovci označil barvou na čele.
Jednou se nám stalo, že značkovací barva došla a my měli naočkovat ještě půlku stáda.
„Co teď?“ zoufal jsem si.
„Žádný problém, doktore,“ mávl patron rukou, sebral hromádku ovčího trusu a uhnětl z ní váleček.
„Na co čekáš, doktore?“ mrkl na mně. „Pokračuj!“
Tak jsem dal injekci další ovci a patron ji pak označil svou novou páchnoucí značkovačkou. A tak jsme oočkovali a označili celý zbytek stáda. Bylo horko a křída z lejna pomalu měkla, tak jsem při práci hlavně dával pozor, aby se o mne patron neotřel svou značkovací rukou.
|
Stádo jsme šťastně naočkovali a následovalo tradiční posezení, lépe řečeno spíš poležení u kávy na krásných ručně tkaných dekách a kobercích. Patron pokynul ke stanům a ženy začaly přinášet a servírovat arabské cukroví vyráběné z datlí, medu a granátových jablek. Arabky po mně nenápadně pokukovaly. Byl jsem pro ně velkou atrakcí a skoro jistě prvním Evropanem, kterého kdy viděly. Ale zřejmě jsem je jako zástupce evropských mužů příliš neohromil, protože smích a chichotání černookých nomádek ke mně doléhaly ještě dlouho poté, co zmizely za stěnami stanů.
|
|
Se stádem ke shromaždišti
|
Bylo horko, pot se ze mne jen lil, ale po vodě na opláchnutí jsem se rozhlížel marně. V oblastech polopouští se s vodou šetřilo více než se zlatem, odrostlé děti ji přivážely na mulách a oslech z velké dálky ve vacích z kozlí kůže. Voda se používala především k vaření a k rituálnímu omývání obličeje a rukou před pravidelným modlením.
|
pastevec
|
|
Zkrátka po vodě nikde ani památky, ale jídla a pití hojnost. Lehl jsem si k voňavé kávě na kobereček a těšil se na první doušek, když na mne patron zavolal: „Nepij to, spálíš si jazyk!“
„Mně se to nezdá moc horké,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ukaž,“ patron mi vyrval z ruky hrníček a strčil do něj tmavohnědý promaštěný „značkovací“ prst. „Máš pravdu, není horká, tu máš,“ a vrazil mi hrnek zpátky do ruky.
Smutně jsem sledoval, jak se na hladině kávy leskne mastnota z ovčího trusu. Pohlédl jsem na patrona. Věděl jsem, že odmítnutím nabízeného nápoje bych smrtelně urazil nejen jej, ale i celou jeho široce rozvětvenou rodinu. Nadechl jsem se a jedním lokem jsem do sebe kávu hodil.
|
Pak jsem se vrhl na sladké zákusky a mátový čaj, abych překryl opravdu značně zemitou chuť té „ovčí lahůdky“. Při jídle jsem učinil dvě zásadní rozhodnutí.
|
Za prvé, že pár dní rozhodně pozřu léky po vzoru svých ovčích klientů. A za druhé, že už se nikdy nevydám očkovat ovce bez pořádné zásoby značkovací barvy.
|
|
Přivítání feláhem
|
|
