Stanislav Král Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky na dětství.
Tahle stránka života pro nás dlouho zůstávala opředena tajemstvím. To jsme se ve chlévě objevili, až když byla růžová selátka pěkně schoulená na slámě v koši vedle kotce prasnice, anebo ještě mokré tele spokojeně olizovala kráva. A hnedka, požehnej Pán Bůh, bez křesťanského přivítání mláďátek na tenhle svět by nás k nim babička ani nepustila. Podzim toho roku přál polním pracím. Jedna hladce navazovala na druhou, a tak na řadu přišel len, který ležel vytrhaný v úhledných řádcích ve špici pod silnicí. Tahle užitečná rostlina bývala obzvláště náročná na práci: nejprve setí do vyčištěné půdy, toho pletí po vzejití, pak ruční trhání, rosení a obracení, stavění na drát do stříšek, aby neshnil ještě na poli, a nedej Bože, aby bouřka s přívalem len poválcovala! Nakonec se vázal do otýpek konopným provázkem s červeným dřívkem na konci, a pak svážel a skládal do přístodůlku vedle mlatu. Jaký div, že stonky lnu, rovné jako prut, se po tolika úkonech do sebe nezamotaly. To by pak přišlo k tíži ženských rukou – jak jinak. Za veškerou péči se ta starobylá rostlina odměňovala nejen hladkým a voňavým plátnem, ale i věcmi nehmatnými. Jen politujme národ nešťastníků, co nikdy nespatřil rozkvetlý lněný lán pod letním nebem. A po vymlácení dozrálých hlaviček neboli tobolek, když vám ruka zajela do pytle z té nejhustší pytloviny a tam ji pohladilo semínko jemnější než samet. A co teprve, když vám bobtnalo na jazyku…, učiněná lahoda, to se nedá ani popsat. V zimě se vařilo na plotně pro stelné krávy do nápoje, té vůně po světnici. Hnědý hrnec se začernalou vařečkou stával vedle kamnovce v rohu plotny snad natrvalo. Máme po obědě a ženské sklízejí ze stolu. Polední slunce konečně rozpustilo podzimní mlhu, dny se už znatelně krátí, ale s prací na poli to jde naopak. Táta vyvádí ze chléva staršího Honzu a děda Václav nakládá na korbu nářadí: dlouhá, mozolnatou patinou potažená kopista ke zdvihání lnu a hlavně velká dřevěná palice stažená obručemi na zatloukání kůlů do země a několik kol vázacího drátu, který přijde natáhnout na jejich temena. K němu pak budeme zdvihat len, jehož slehlé řady ze silnice připomínají dlouhé, zlátnoucí koberce. „Tak nevím,“ začíná děda. „Koukal jsem na prasnici, vypadá to, že se připravuje, je naběhlá a vod rána snáší slámu do kouta.“ „Vono to nepude zas tak rychle, minule se rychtovala celej den, koukal jsem do kalendáře, co byla u kance a vychází to až na zejtra,“ od vozu se ozývá táta. „Vona si to zase nechá na noc, jako pokaždý. Tahle prasnice už je jak se patří vostřílená, snad by si s tím i sama poradila.“ „Máme všechno?“ Děda přehlíží náklad na korbě vozu, a pak usedá na převrácenou bedýnku. „Všichni nasedat a jedeme,“ zavelí táta a bere do ruky oprať. Honza jen čeká na povel. Ale babičce to přece jenom nedá: „Stáňo, bez tebe se na poli nějak vobejdeme, vostaneš doma a chvílema koukneš na prasnici. V dílně jsou na ponku připravený utěrky a nůžky, věrtelák je ve stodole u plev a deku můžeš vzít z otomanu, to jen tak pro jistotu, kdyby bylo třeba. A když si nebudeš vědět rady, tak přiběhneš za námi na pole.“ „No jo babi, vono to stejně eště nepříde, ale já teda vostanu hlídat s Kazanem.“ Kazan je právě odrostlé štěně německého ovčáka, hravé, vnímavé a učenlivé. Možná ho naučím i mluvit, ale zatím se stále jen někomu plete pod nohy. Podzimní slunce příjemně hřeje, a tak nám spolu ve dvoře dlouhá chvíle nebude. Z lavičky před okny světnice vyprovázíme vzdalující se korbu s volským potahem. Starý Honza má své tempo, spěchat neumí. V náručí dvora dlouho doznívá kostrbatý rachot železných ráfů loukoťových kol na štěrku obecní cesty. Nahlédnu do chléva, prasnice leží, klidně oddychuje a tu a tam střihne uchem po mouchách, které s přibývajícím podzimem hledají spásu v teplé stáji. Bude to dobré, pomyslím si, už se uklidnila, a tak ji nebudeme rušit. Pak s Kazanem obejdeme stodolu, zkontrolujeme krávy pasoucí se na řetězech a pro ukrácení dlouhé chvíle zamíříme k lesíčku za stavením. Tam, v hustém bezoví mám zbudované hnízdo a jak to jen jde, zalézám do té pozorovatelny ve spleti větví i se psem. Ten přivykl důvěrnému místu, a jak leze za mnou, vrtí ocasem. Tuhle zašívárnu už dobře zná. V té zelené džungli lehce ztratíte pojem o čase a zrovna to nás toho dne potkalo. Jedním skokem se přeneseme přes potůček s hrčící vodou, trapem přes louku a zadními dvířky do dvora. Jaksi provinile se vplížím do otevřených vrat chléva a za mnou Kazan se sklopenýma ušima a svěšeným ocasem. Prasnice leží na svém místě, a jak mě zahlédla, pozvedla hlavu a tiše zachrochtala – jaká úleva. Natahuji krk přes hranu bednění, abych přehlédl celý kotec, a rázem zkoprním, nemohu uvěřit svým očím, snad je to jen mámení. Kolem cecíků prasnice vrávorá selátko, druhé za zádí se nemotorně staví na nožky a třetí, úplně mokré, asi právě opustilo její tělo. Tak to je nadělení, co teď? Srdce mi poskočilo až do krku a snažím se rozpomenout na babiččina slova. Nejdříve do stodoly pro věrtelák, mezi tím přivážu Kazana k boudě, a pak koš pěkně vystelu slámou. Tiše, jak jen to jde, otevírám dvířka kotce a opatrně beru první selátko do ruky, je nabito živočišným teplem, drobné tělíčko pulzuje životem. Tohle cítím poprvé. Prasnice jen nadzvedne hlavu a lehce zachrochtá. V tom se pohledem střetnu s jejíma očima, známe se a snad si v těžké chvilce rozumíme. Je stará a hodná, táta říká, že je jako bačkora. Těch selat, co odchovala, žádné ještě nezalehla. Je to dobrá máma. Mezi prsty mi projede pupeční šňůra, je mokrá a úplně studená, vytlačím zbytky krve, odměřím délku a cvaknu nůžkami. Tady utěrku nepotřebuji, oschnout stačilo samo. V koši mám už tři a než se otočím, za prasnicí se v podestýlce zmítá další. A tak to jde jak na běžícím pásu, ani se mi nechce věřit, že ten porod je tak hladká záležitost. Prasnice se zachvěje, pak strne a přírůstek je na světě. Na slámě v koši už mám deset selat se svrasklými rypáčky a zakroucenými ocásky a tohle klubko se začíná probouzet k životu. Zakryl jsem je dekou z otomanu, pod kterou se hromadí teplo smíšené s mateřskou vůní placenty. Takhle voní všechna mláďátka. Přicházejí další stahy, ale z prasnice jde jen čištění. Nezralý instinkt mi napovídá, že porod bude u konce. Prasnice však stále leží napříč kotce, ani se nepohne a po selatech v koši hlavu neobrací. V dílně pod chlévem si omyji ruce a zakrvavené nůžky a přemýšlím co počít dále. Po porodu dáváme selata pod prasnici, aby se co nejdříve napojila, aby nezeslábla. Musí k mámě, dokud klidně leží. Ta starší se dychtivě chytají struků, a když některému vyklouzne z tlamičky, to pak poslepu rypáčkem ohmatává břicho matky, dokud jej nepřiložím zpátky k bradavce. Nakonec, srovnána v řadě podle oblého břicha, sají všechna. Prasnice se náhle zachvěje, pak v křeči strne, já také a další přírůstek je v podestýlce. Takové nadělení jsem už nečekal. Selata pod prasnicí pomalu začínají usínat, některá s cecíkem v tlamičce, náhle ožijí a znovu se pouští do sání, než jim cecík vypadne z tlamičky úplně. Napila se i ta nejmladší a celý vrh vypadá spokojeně. I prasnice je spokojená, jen tiše pochrochtává a snaží se co nejlépe natočit břicho selatům. Navečer jsou naši i s Honzou zpátky ve dvoře. První si věrteláku vedle kotce všimne babička. „Ale babi, to je zásluha prasnice, já jen trošku pomáhal.“ Babička se usměje, ztvrdlou dlaní mne pohladí po vlasech a odchází připravit nápoj, aby prasnice neztratila mléko. Děda rozšafně prohlíží prasnici, je-li vše v pořádku, a možná už teď očima vybírá v koši kousky, s kterými pojede na aukci. Ten večer to bylo nějaké slávy, až jsem z toho všeho usnul na otomaně. Při mém prvním porodu přišel na svět rovný tucet zdravých selat. Počtem akorát pasovala ke strukům staré prasnice a pod mým kmotrovským dohledem náležitě prospívala. Co pamatuji, táta chodíval k porodům, když bylo zapotřebí, po celé vesnici. Měl dlouhé ruce a jako porodník byl vůbec šikovný. Tele v krávě srovnal několika hmaty a než se kdo nadál, bylo na světě. A od téhle chvíle mě táta začal brávat po těch chlévech s sebou. „ Pořádní chlapi mají tenhle dar, pomáhat na svět, daný od přírody,“ vždycky říkával.
|