Časopis Zvěrokruh 4/2015
|
Úvodník |
|
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
zima se převalila, jak se zdá s defi nitivní platností v jaro, a semestr běží na plné obrátky. Tomu odpovídá také fakultní provoz. Studenti různých ročníků se míhají sem a tam, mávajíce barevnými papíry různých velikostí a dožadujíce se potvrzení o absolvování té či oné stáže či dovednosti. Zajímavé je, že i přes nepopiratelnou snahu o co nejrozsáhlejší praktickou výuku se tato nervy deroucí snaha (viděno optikou učitele) v mnoha případech míjí účinkem a z vnější strany barikády oddělující pomyslně akademický svět od okolí pak zaznívají uštěpačné poznámky o tom, „co se tam vlastně učí“. Ono to není tak jednoduché a už vůbec ne jednoznačné. Ne, že by ledasco nešlo udělat lépe, to ne, to jde nepochybně vždy.
|
Ale někdy to vypadá, jakoby se snaha o vzdělání někoho měnila v urputný zápas s někým, kdo se tomuto procesu brání. Podstata problému bude zasunuta daleko hlouběji, než se může zdát a než jsme si ochotni (všichni) přiznat. Totiž v docela překotném posunu hodnot a vnímání světa kolem nás nastupující generací. Nebo se to dá říci i jinak. Heslem. K vysněnému cíli rychle, jednoduše a hlavně tak, jak chci já! A v prostředí rychlých, instantních informací se nějak vytrácí vlastní iniciativa a schopnost přemýšlet. Přemýšlení totiž bolí a vlastní iniciativa je ukrutně nepohodlná. Jak jistě potvrdí ti, kteří se nezalekli a do přemýšlení se z vlastní iniciativy pustili. Tím rozhodně nechci tvrdit, že by mí studenti byli líní, hloupí etc. V žádném případě. Jsou prima, mám je rád a jsou mezi nimi i mimořádné osobnosti. Konec konců, jsou tím, co jsme z nich udělali my a mají jen to, co jsme do nich vložili. Nemyslím tím samozřejmě kapesné. Ale bohužel jim nikdo už dávno před námi neřekl, že snaha se cení a přemýšlení se vyplatí. Záplava informací spolu s možnostmi, které skýtá otevřený svět pak často vedou k tomu, že se nedokážou včas zorientovat a jít systematicky za určitým cílem. Mnozí jsou však obvykle velmi sebevědomí, nemají problém si dupnout a říci si co chtějí. Někdy ovšem bez citu pro realitu. Jejich respekt k autoritám pak není takový, jak bychom si často přáli. Na druhou stranu ale dokážou odlišit autoritu a „autoritu“, což je vlastně moc dobře. Uvedené pak vede mimo jiné k paradoxní situaci, kdy fakulta sice produkuje množství nových kolegů (z určitého pohledu příliš velké množství), ale přesto mi každou chvíli volá někdo z přátel s prosbou o „dohození“ někoho šikovného. Mnoho kolegů pak lomí rukama, že nemohou sehnat zaměstnance – veterinárního lékaře do praxe. Má tato situace řešení? Určitě ano, jako nakonec vše. Jen jsem přesvědčen, že je na něm potřeba začít pracovat daleko dříve, než se z dětí stanou kandidáti veterinární medicíny. Aby se těmito stávali lidé se zdravým sebevědomím a schopností seberefl exe, lidé zvídaví, s obrovskou chutí k poznání a hlavně osobním nasazením a aktivitou. A to je práce pro nás, rodiče. Nikdo ji za nás neudělá.
|