Představujeme – Ing. Josef Duben

Radka Vaňousová

Ing. Josef Duben

MEDIÁLNĚ NEJZNÁMĚJŠÍ „ČESKÝ VETERINÁŘ“

Asi ano, v dětství jsem přičichl k zemědělství a vonělo mi. I hnůj, stáje. A když jsem se rozhodoval, kam po gymnáziu, přišlo mi, že jako zootechnik nebudu vystaven různým politickým nabídkám, o které jsem za minulého režimu opravdu nestál.

Jak vzpomínáte na studentská léta?

Asi každý se při takové otázce zasní, zasním se také. Je to doba, na kterou vzpomínám moc rád, i když si uvědomuji, že si ji asi trochu idealizuji. Ale určitě musím zmínit, že to, co jsem se naučil při chovatelství, mlékařství, porodnictví, anatomii, meteorologii i na pícninářství či chemii, to všechno jsem v praxi dříve nebo později uplatnil.

Jak těžké byly začátky vaší profesní kariéry?

Nastoupil jsem hned po vysoké jako zootechnik. Rovnýma nohama do praxe. Spolupracovníky jsem měl fajn, s pomocí veterinárních lékařů jsem zvládal vše snad docela dobře, byl jsem i pochválen, jak jsem si poradil s trokarováním krav. Ovšem traumatem pro mě bylo každoměsíční počítání výplat zaměstnancům.

Jak se vyvíjel váš profesní život?

Přestože jsem měl jinou představu, v zemědělském družstvu jsem pracoval jen jeden rok. Bylo to v době, kdy se slučovala družstva prosperující s neprosperujícími a z toho plynuly velké problémy. Tak jsem se s roční praxí vrátil do hlavního města, a to do časopisu Chovatel, kde jsem se během několika let dozvěděl ještě více o chovu trochu menších než hospodářských zvířat. Proč jsem zamířil sem? Protože mě vždy lákalo vyjadřovat se slovem, písmem. Avšak poté, co jsem obdržel nabídku ke vstupu do komunistické strany, jsem tyto ambice oželel a našel jsem si místo zootechnika u Československých cirkusů. To byla další „škola života“. Tolik zajímavých lidí, tolik zajímavých zvířat. Pozoroval jsem při práci drezéry, velmi poučné. Veterináře při leckdy hodně krkolomných zákrocích. Všichni byli ohromní. Nemohu jmenovat všechny, tak snad jen Honzu Nováka, který už bohužel nežije.

A jelikož do zimoviště cirkusů chodívali na praxi studenti maturitního oboru chovatel cizokrajných zvířat, přešel jsem posléze na tuto školu, kde jsem učil chovatelství, krmivářství, ale třeba také tehdy nový předmět základy rodičovství, do kterého se nikomu z kolegů učitelů nechtělo. A byl jsem úspěšný, několik studentek založilo rodinu. Ale moc rád vzpomínám i na učení zemědělců a zedníků, což byly učební obory. Po roce 1990 jsem na této škole řediteloval do doby, než došlo k jejímu sloučení s jinou, podle zřizovatele možná perspektivnější školou.

A tak jsem se vrátil k tisku, tentokrát do Agrárních novin, kde jsem měl na starosti především venkov a venkovské dění. To byla škola novinářské práce ve svobodné době. A to se mi posléze moc hodilo po nástupu do funkce tiskového mluvčího Státní veterinární správy. Ještě dodám, že z agrárek jsem odešel po změně majitele, kdy šéfredaktor pravil, ať se po něčem poohlédneme, neb je budoucnost nejistá. Padli jsme si do noty s tehdejším šéfem Státní veterinární správy Josefem Holejšovským, bylo to právě v době příprav našeho vstupu do EU. Náročné, ale zajímavé. Propukla BSE, také náročné a poučné. I s novým šéfem SVS Milanem Malenou jsme si rozuměli a dobře spolu vycházeli. Jenže po více než 15 letech nastal zase čas na změnu.

Máte nějaké zvířecí mazlíky?

Vždy jsem po nějakém toužil, ale pořád tomu okolnosti nepřály. Takže až v posledních asi sedmnácti letech máme kočky. Nejprve jsme měli jednu, pak dvě, pak zase jednu a nyní tak jednu a půl. To znamená, že jednu máme domácí, která s námi cestuje mezi bytem a domkem, a druhou venkovní, která se k nám na zahradu přistěhovala od souseda a adoptovala nás. Ale drží se jen venku. Přesto je paradoxně přítulnější než ta naše patnáctiletá Míca.

Myslím si, že úloha veterinárních lékařů je historicky velká a zdá se, že vzrůstá. A bylo by dobře, aby si lidé více uvědomili, že neléčí jenom „zvířátka“, ale že mají velký vliv i na zdraví lidí a i na welfare lidí.

Která témata vnímáte jako stěžejní pro veterinární lékaře?

Myslím si, že by se veterinární lékaři neměli nechat manipulovat do pozice technicky velmi dobře vzdělaného podnikatele, vždyť péče o živé tvory, tj. zvířata, ale nepřímo i o lidi je posláním. Je to činnost vysoce morální, etická a musím říci, že za dobu svého působení v provozu jsem se nesetkal s panem doktorem, který by takový nebyl. Jistě někdo řekne, že se v médiích čas od času objeví černá ovce, to jistě, ale jsou to absolutní výjimky. A vidím, že Komora se snaží v této oblasti účinně působit.

Sára otevře okno a volá: Perelesi, Perelesi, jsi doma?” Pereles vykoukne. A Sára pokračuje: Kohn ti zítra ty peníze nevrátí!” Zavře okno a otočí se na svého muže: A ty už klidně spi, teď ať nespí Pereles.”