Letní bouřka

Stanislav Král

Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky na prožité dětství.

Čerstvě nadojené mléko, hnané vrtulkou, nepřetržitě krouží kolem stěny bazénu. Ten vířivý pohyb připomíná vzedmutou hladinu v kulaté tůni, zvané Zákrut, na potoce za naším stavením. Kompresor chlazení také běží naplno, v tomhle bouřkovém počasí se vám mléko v bazénu přes noc zdrcne raz dva.

Krávy máme konečně podojené, a ač je pozdní odpoledne, vzduch by se dal zrovna krájet. Dusno se stupňuje, venku je k zalknutí a ještě hůře ve stáji, chudáci zvířata na řetězech u žlabů. Nakonec i my si musíme vydechnout po tom odpoledním zápřahu. Těch konví s mlékem, co musíme přetahat přes celou stáj do mléčnice. Ruce z toho máme dočista vytahané.

Z bočních vrat kravína přehlížím oblohu nad korunami jasanů za naší stodolou. Obzor od západu potemněl, v odstínech převažuje fi alová a nad ní mraky jako hory lemované aurou šikmých paprsků. Zlověstně se přeskupují, tak jako vojenské šiky před bitvou.

„Tak se na nás něco žene,“ volám na paní Kubínovou, která právě vypnula vývěvu strojního dojení, jinak by mne ani neslyšela. V tomhle čase prázdnin, co poklízím za maminku, aby si trochu odpočinula, je mojí parťačkou.

Zkušeně, jediným pohledem přejede paní Kubínová celou nebeskou báň: „Jé, to bude pěkný nadělení a zrovna teď, když máme vyhánět!“ Avšak ten pohled na hrozící oblohu jí dobrou náladu neubere, tu by jí snad nepokazily ani trakaře padající z nebe. „Tak nevím Stáňo, zatím dáme na žlab seno, možná se to votočí na Polsko, a pak vyženeme.“

Poklízím celé horní stání, přes dvacet krav a ty také dojím. Na téhle půlce máme ještě krávy svedené i z našeho chléva, ale už jenom ty nejmladší: Jahodu, Malinu, Bělku a Plosu. Tenkrát to byly stelné jalovice. Tady zestárly a v kravíně už jsou dnes jako doma, z pastviny nad silnicí dohlédnou i do rodného dvora. Jsou hodné, při dojení strojem nekopou a mne poslouchají na slovo. Možná taky vzpomínají na zašlé časy.

Krmný vozík na kolejnici nad žlabem dělá rámus jako při hromobití. Krávy natahují krky, ale jen některá se pouští do té suché trávy, co strhávám na žlab. Po dojení jsou zvyklé na pastvu, a tak jsou neklidné, jen čekají, až jim sundáme vazáky z krku.

Ani lístek se venku nepohne, jakési napětí visí ve vzduchu, čas jakoby se zastavil. Ze dvora na nás mává babička a posunky rukou nás zve dolů do stavení. „Buchty jsou na stole a taky udělám kafe!“ Přes pastvinu k nám zalétne její volání.

„No jó, dyť jsme úplně zapomněli, dneska je sobota a šestadvacátýho července k tomu, svátek mají všechny Aničky.“ A tak se nedáme dlouho pobízet, krávy musí stejně čekat, až jak to venku dopadne. Ještě na dvoře babička pogratuluje paní Kubínové k svátku, jak se sluší a patří, a pak honem pod střechu, zvedá se vítr. V naší světnici je náhle šero jako v podvečer. „Právě vypnuli elektriku, akorát jsem dopekla buchty,“ hlásí babička na přivítanou.

„Jéjé, to teda máme štěstí, že jsme stačili vůbec podojit,“ směje se paní Kubínová. Ten úsměv z její tváře snad nikdy nezmizí, veselá mysl je půlka zdraví, říkává.

„Tak si u nás jenom berte,“ pobízí babička a na stůl staví hrnky, pucláky s červenými puntíky, po okraj naplněné černou kávou. Pak otevře padací dvířka kredence a z poza hory talířů vytáhne čtverhrannou láhev griotky. Buchty provoněly celou světnici, jsou ještě teplé. Další várka, přikrytá režnou utěrkou, chladne v pekáči na horním stole. Je sobota odpoledne a v tento čas se u nás peklo od nepaměti.

Naši sladkou pohodu přeťal poryv větru, divoký náraz rozezvučel okenice, záplava modravého světla zalila potemnělou místnost a hrom zatřásl celým stavením.

„Tak se nám to přece jen nevyhnulo, máme štěstí, že jsme nevyhnali,“ oddechne si u stolu paní Kubínová.

Velké kapky pak mocně zabubnovaly na břidlicovou střechu a na cestě před okny zvedly usazený prach. V tom momentě okapovým žlabem nad okny zahrčí proud dešťové vody a ve chvilce začíná přetékat přes okraj – hotový vodopád. Vodní příval úplně zaclonil výhled, a tak prší, až se práší.

„ Vono se to rychle přežene a krávy se pak napasou,“ uklidňuje nás babička a do svátečních šťopiček, které vyndala z horního regálu kredence, odlévá tekutinu barvy českého granátu. „Dyť už bylo zapotřebí všechno pěkně zalejt, i tu pastvinu.“

„Tak na zdraví, ať žijou Andulky, ať slouží,“ pozvedáme plná štamprlata a v tom okamžiku prásk, až nám ten mok i se sklem málem vyletěl z rukou. Kanón je proti tomu špuntovka. Zároveň se rozsvítilo jak v poledne a koutkem oka jsem zachytil klikatou čáru proti našemu kopci. Pak se z velké břízy v Koleni zaprášilo, jakoby ze sebe oklepala ten vodní příval. Nastalo ticho i tlukot kapek zeslábnul, ani slova nám nejdou přes jazyk. Ten pekelný rachot zkrotil i povětří.

Podle hřmění se bouřka vzdaluje, i déšť řídne a mraky se začínají trhat. Blesky křižují obzor kdesi nad Zábřehem a ozvěna hromu už znatelně slábne.

„Snad se eště dneska dočkáme sluníčka,“ říká babička a zhasíná hromničku, která bliká na horním stole. „Jak rychle přiletěla, tak taky vodletěla, ale škodu tady musela po sobě nechat.“

Bučení a cinkot řetězů doléhá z vrat kravína až do našeho dvora. Hladové stádo je už neklidné, lačné pastvy, a tak spěcháme odvazovat.

Krávy, jedna přes druhou, míří k otevřeným vratům, ale to úzké hrdlo jen tak nepustí tlačící se břichatá těla. Jsou jako zátka, a tak před vraty nastává zácpa. Nejsilnější nakonec prorazí a stáj se začíná vyprazdňovat. Zůstává jen hnojem zašlapaná ulička a pod stropem vlaštovky krmící už druhou generaci holátek. I to jejich štěbetání se hned jinak rozléhá ve vyprázdněné stáji.

Krávy trapem míří po cestě, ohraničené lankem ohradníku, k pastvině pod lesem. Tam mají vytyčen nový díl mladé pastvy. Cesta je namoklá a leskne se kalužemi. Jako na blanket se do vláčného povrchu z čistajasna otiskne dvě stě dvacet a čtyři paznehty stáda. Krávy cestou divoce vyhazují a mávají zvedlými ocasy, bláto stříká a kusy hlíny létají do všech stran. Jenom naše Bělka si klidně vykračuje za mými zády. To zvíře je rozumné a nesmírně trpělivé, stáj opouští jako poslední, vyhýbá se tlačenicím a také tak se z pastvy navrací. Ač k ní mluvím, jde svým tempem, jako bych neexistoval.

Stádo se už rozptýlilo podél stěny lesa a zvířata hltavě ukusují šťavnatá sousta traviny. Zabrány pastvou ani hlavy nezvedají. Na pastvině je klid a pořádek. Myslím, že dnes budeme pást až do setmění. Nedá mi to, než se nasytí, musím obeznat škodu, kterou nedaleko tahle letní bouřka zanechala.

Slunce se už notně kloní k západu. Vzduch je svěží, pročištěný rozptýleným ozonem, jakoby vypraný. Nebeský příval se ještě nestačil vsáknout, a tak to pod gumovou podrážkou místy pěkně začvachtá. Nad Mariánskou horou s věžemi kláštera stále visí duha. Oblouk se klene i přes oblé temeno Jeřábu a z pastviny připomíná velikánskou barevnou poklici.

Stará bříza v Koleni stojí tam, kde stávala. Žádná větev není odlomená a její koruna nedoznává na první pohled újmy. Zdá se, že škoda nebude tak veliká. Ale pak na silnici postřehnu kousky kůry, jsou rozhozené i po příkopě a v louce pod silnicí další kusy odtržené březové kůry na metry rozmetané od stromu. Pruh trávy kolem náběhu kořene je sežehlý a píď nakypřené prsti ve stěně příkopu prozrazuje místo, kudy vjel blesk do země. Kůra na kmeni je rozervána v celé délce a pod ní prosvítá mokré, bílé dřevo s pronikající podélnou trhlinou. Tělo kmene je po celé délce puklé a právě to musela být ona osudová rána, co nám málem vyrazila skleničky z rukou.

Ta bříza bývala nejvyšší a ze všech stromů, co lemují obecní cestu k nádraží, nejurostlejší. Toho roku shodila listí o poznání dříve a na podzim se pod ní neobjevil jediný kozák. Na jaře ještě stačila obrazit, ale do prázdnin seschla úplně. Dlouho stál mrtvý strom u krajnice v Koleně, nakonec zteřelý kmen padl a na kusy se rozlámal. Teprve pak jej cestáři odklidili ze dna příkopu.