Připomínáme významné osobnosti veterinární medicíny u příležitosti jejich jubilea – MVDr. František Pfaff

Čeněk Červený

MVDr. František Pfaff, ministerský rada, řádný člen státní zdravotní rady, a jeho pojetí rozsahu činnosti veterinárních lékařů na naší planetě

To usnadnilo zařazení nových progresivních směrů činnosti zvěrolékařů v legislativě a vedlo k bližší spolupráci mezi medicínou veterinární a medicínou humánní, a tím k dokonalejšímu plnění významné úlohy obou rovnocenných profesí při zajišťování ochrany veřejného zdraví.

František Pfaff se narodil 19. července 1875 v Jaroměřicích nad Rokytnou u Moravských Budějovic. Gymnázium studoval a ukončil v Třebíči. Odešel do Vídně, kde vystudoval zvěrolékařství a v roce 1896 získal diplom. Vrátil se domů do Jaroměřic a v letech 1897–1898 zde byl městským zvěrolékařem. Odtud přešel do Jemnice, kde působil do roku 1901. Nato se vrátil do Vídně a v letech 1901–1904, tam byl asistentem v patologickém ústavu na Vysoké škole zvěrolékařské. Zde se intenzivně vzdělával.

… Obr. 2 Publikace MVDr. F. Pfaffa ve vědeckém časopisu Centralblat für bakteriologie – titulní strana (příčinou popsaného onemocnění papoušků je Pfaffem zjištěný mikrob Pastuerela Pfaffi )

V roce 1902 složil fysikátní zkoušku a na vídeňské univerzitě absolvoval kurz o prohlídce potravin rostlinného původu, dále kurz chemické potravinářské technologie a v roce 1903 patologickoanatomický kurz. V roce 1904 si zapsal bakteriologický kurz na vídeňské Vysoké škole zvěrolékařské. Právě zde se zabýval jeden a půl roku výzkumem a objevil původce infekční choroby u kanárků, který byl na jeho počest pojmenován jeho jménem (Bacillus Pfaffi – později přejmenován na Pasteurella Pfaffi). V roce 1905 působil v Baden Badenu v Rakousku. Nato se vrátil do Čech v roce 1907 a stal se úředním zvěrolékařem při hejtmanství v Příbrami. V letech 1908–1909 byl vyslán jako zvěrolékařský delegát do Chorvatska.

… Obr. 3 Laudatio MVDr. Františku Pfaffovi od profesora MVDr. Jana Lenfelda k jeho jmenování veterinárním referentem ministerstva zdravotnictví (vyšlo v časopisu Zvěrolékařský obzor, 21, 1928:133)

Po návratu zpět do Vídně v roce 1909 byl zde pověřen vedením veterinární diagnostické laboratoře při patologickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské, kde působil do roku 1915. Mezitím v Praze na Zvěrolékařském ústavu profesora MUDr. a MVGr. (magistra zvěrolékařství) Theodora Kašpárka (1864–1930) vypracoval a ve Vídní obhájil v roce 1912 disertační práci. Dosáhl hodnosti doktora veterinární medicíny. Podobně svoje doktorské disertace vypracovali na Kašpárkově ústavu v Praze Josef Taufer (1864–1940), který obhájil v r. 1904 v Bernu, a Karel Hruška ve Vídni a další.

… Obr. 4 Jedna z četných publikací MVDr. F.Pfaffa k tehdejšímu aktuálnímu tématu ve Zvěrolékařském obzoru z roku 1930

V roce 1915 se stal zaměstnancem známého Ústavu pro výrobu očkovacích látek v Mödlingu u Vídně. V tomto ústavu v tu dobu pracoval též MVDr. Karel Macek, později profesor patologie na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Oba zde získali velmi cenné zkušenosti s diagnostikou vozhřivky. Od roku 1917 do roku 1918 působil MVDr. Pfaff ve Zvěrolékařském ústavu profesora Kašpárka v Praze na Kozačce při zemědělském odboru pražské techniky. Po pádu rakousko-uherské monarchie a vzniku Československé republiky se stal zaměstnancem ministerstva zemědělství a byl pověřen vedením právě v roce 1918 zřízeného Státního ústavu pro rozpoznávání zvířecích nákaz a výrobu veterinárních očkovacích látek v Praze. Hlavním úkolem byla diagnostika nákaz a výroba hyperimunních sér a vakcín, což umožňovalo využívat biologický materiál zasílaný k diagnostice též k získávání čerstvých bakteriálních kmenů. Ústav zřízený v Praze však měl k dispozici provizorní prostory, které nevyhovovaly, takže byl v roce 1922 přestěhován do Ivanovic na Hané a vedením zde byl pověřen MVDr. Karel Macek (1885–1964).

MVDr. Pfaff byl neúnavným propagátorem reformy rozsahu působností veterinářů. Vystupoval proti jednostranné propagaci názorů, které se tehdy i mezi zvěrolékaři prosazovaly, že prvořadým úkolem činnosti zvěrolékařské instituce je především péče o kapitál uložený v domácích zvířatech. Péče o záchranu zdraví hospodářských zvířat, a tak záchranu ekonomicky prospěšného podnikání bylo prioritní. Žel, byly to mylné názory prosazované z nadřazených úřadů, tedy i z veterinárního odboru ministerstva zemědělství. Dokonce bylo proklamováno v přednáškách a publikacích z této instituce, že působnost veterináře při kontrole masa končí na jatkách. Nebyl tedy brán zřetel na ochranu konzumentů potravin živočišného původu a na významný směr činnosti zvěrolékařů velmi důležitý pro ochranu zdraví nejen zvířat, ale i člověka. V tu dobu nebylo dostatečně prosazováno, že veterinář ve své činnosti je též ochráncem zdraví lidského, jak uvádí Pfaff „statku to nejdražšího“. Podněty a objednávky těchto veterinárně-hygienických úkonů byly závislé na zodpovědnosti a na finančních prostředcích městských a obecních úřadů. Pokud se týče plnění těchto úkolů, byla ze strany zastupitelských orgánů k zajištění těchto služeb značná lhostejnost a neochota a kontrola jejich provádění byla velice nedokonalá. MVDr. Pfaff vytrvale prosazoval, že předmětem působnosti veterináře nejsou pouze zvířata, ale jsou to i lidé, a proto je třeba klást zájmy pro ochranu zdraví lidstva nad zájmy ekonomické, i za cenu ztrát hmotných. Prosazoval též prohlubování dokonalejšího medicínského vzdělání pro veterináře, a to již při studiu na vysoké škole. Prosazoval těsnou rovnocennou spolupráci s humánní medicínou zvláště v oblasti řešení zásad veřejného zdraví podle již v dávné historii proklamované zásady „jedno zdraví – jedna medicína (una sanitas – una medicina)“. Své reformy dále prosazoval v četných svých publikacích a přednáškách nejen u nás, ale i v zahraničí na sympoziích kongresech, a stážích. Jeho vytrvalá péče v tomto směru se ujala od té doby, když nastoupil v roce 1926 na ministerstvo zdravotnictví.

Z kurikula MVDr. Františka Pfaffa, které jsme dosti podrobně prezentovali, plyne jeho neomezená touha po pronikání do tajů zvěrolékařské profese. Získal mnoho poznatků, dokázal je vytřídit a vybrat z nich ty pozitivní pro směr vývoje oboru a neohroženě je aplikovat a prosazovat v praktickém životě ve své profesi. Vždyť poznal téměř všechny obory činnosti zvěrolékaře nejen u nás, ale i v zahraničí, kde velmi často přednášel a pobýval na stážích a expertizách, např. v USA (New York, Chicago, Lincoln, Washington), nebo v Evropě (Dánsko, Belgie, Itálie).

Na ministerstvu zdravotnictví působil od roku 1926. Nastoupil zde jako veterinář do funkce přednosta samostatného veterinárního odboru, což nebylo obvyklé. Záhy byl ministrem veřejného zdravotnictví MVDr. Pfaff ustanoven veterinárním referentem I. odboru s právem řídit veterinární službu v otázkách plnění úkolů zvěrolékařů ve vztahu k veřejnému zdraví. V kompetenci referenta se jednalo o tyto záležitosti uvedené ve Výnosu Ministerstva zdravotnictví ze dne 31. ledna 1928 číslo 130, který navrhl MVDr. Pfaff. V tomto výnosu jsou uvedeny aktuální úkoly veterinární služby:

1. Potírání zvířecích nemocí přenosných na člověka (v součinnosti s ministerstvem zemědělství).

2. Součinnost a spolupůsobení s ústředními orgány při vydávání zákonů a nařízení ve věcech péče o lidské zdraví.

3. Součinnost v záležitostech ochrany před znečištěním splašky a odpadky průmyslových zpracovatelských závodů surovin zvířecího původu.

4. Záležitosti dopravní hygieny (doprava zvířat, zvířecích surovin a potravin, zasílání infekčního materiálu atd.

5. Důležité byly úkoly v záležitostech výživy lidí v oblastech potravin živočišného původu.

6. Byla to i součinnost v oblasti hygieny povolání, potírání chorob z povolání, schvalování provozoven v oblasti zvěrolékařské a dozor nad obchodem se zvířaty včetně zpracování materiálu zvířecího.

Toto jmenování MVDr. Františka Pfaffa veterinárním referentem přivítal s nadšením profesor Jan Lenfeld (viz Zvěrolékařský obzor 21, 1928: 133–134), zakladatel a přednosta Ústavu hygieny masa, mléka a potravin na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. K jeho jmenování mu co nejsrdečněji blahopřál. Tím se oficiálně stal zvěrolékař významným činitelem na poli zdravotnictví. Ještě většího postu se dostalo MVDr. Františku Pfaffovi, když byl dekretem prezidenta republiky ze dne 29. ledna 1931 ustaven ministerským radou a řádným členem zdravotní rady. Na ministerstvu zdravotnictví působil nakonec ve funkci vedoucího oddělení hygieny potravin živočišného původu a prevence nákaz přenosných ze zvířat na člověka až do roku 1939, kdy odešel do důchodu. Stále však měl zájem o dění v oboru, který budoval, veterinární lékařství a veřejné zdravotnictví.

Svou aktivitou dokazoval a mohl deklarovat, že ochrana zdraví lidského by byla nedokonalá bez součinnosti se zvěrolékaři. V současnosti jsou tyto zásady již dávno samozřejmostí. Tyto úvahy nám zřetelně ukazují, které ústřední orgány státu mají řídit veřejnou veterinární službu. Je tedy třeba rozumná integrace mezi řídicími orgány – ministerstvem zemědělství a ministerstvem zdravotnictví, případně i ministerstvem vnitra. Úspěšné řešení problémů je též velmi závislé na úrovni vzdělání a ochotě a zkušenostech prováděcích složek.

Nicméně neustálé vedení činnosti zvěrolékařské profese ze strany ministerstva zemědělství již z doby rakousko- -uherské monarchie mělo své důsledky. Projevovala se jistá letargie např. ve vydávání zákonů či vyhlášek o prohlídce jatečných zvířat, masa a potravin živočišného původu. K realizaci tohoto problému došlo až v roce 1943, kdy byla v tomto směru veterinární služba pod ministerstvem vnitra. Dlouhodobé působení MVDr. Františka Pfaffa v ministerstvu zdravotnictví (1926 – 1939) a ve funkci vedoucího samostatného veterinárního odboru tohoto ministerstva a dokonce jeho jmenování veterinárním referentem ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a v roce 1931 jmenování prezidentem republiky ministerským radou ministerstva zdravotnictví bylo velice potřebné a úspěšné pro celé československé veterinářství. Tímto aktem byla posílena veterinární služba v prosazování a provádění svých úkolů a opatření v zájmu veřejného zdravotnictví a v hygieně potravin živočišného původu v našem státě. Pfaff razil nový směr veterinářství. Jeho zásadou bylo: „Zvěrolékařství nemá vztah jedině k zemědělské produkci, nýbrž jeho vyšším zájmem musí být vždy ochrana zdraví lidského“. Jeho proklamování správného směru platí dodnes a bylo základem pro vybudování kvalitní hygienické služby veterinární u nás.

Pro zvěrolékaře, kteří působili v oblasti hygieny potravin, profesor Lenfeld zavedl kurzy v rámci dalšího vzdělávání veterinárních lékařů. Spolupracoval s výrobci v potravinářství především z hlediska hygienika a nabízel a organizoval neziskovou činnost poradenskou. Jeho plánem bylo založení výzkumného ústavu pro maso a masné výrobky. V ústavu vychoval celou řadu veterinárních hygieniků, bylo jich kolem 35, kteří na jeho ústavu zpracovali disertace. Z nich nejúspěšnější byl MVDr. et RNDr. Jan Hökl (1907–1951), který působil v Lenfeldově ústavu jako asistent v letech 1927–1938. Byl nejbližším spolupracovníkem profesora Lenfelda. V tu dobu byl velmi aktivní, jak v oblasti výuky a vědy, tak i v prosazování zásad veterinární hygieny v praxi a publikačně. Zároveň pokračoval ve studiu na přírodovědecké fakultě, kde se specializoval na chemii a botaniku a získal v r. 1936 druhý doktorát. V roce 1938 složil další zkoušky předepsané pro znalce potravin. V době okupace Československé republiky v letech 1939 –1945 působil Hökl v Biologickém ústavu ve Zlíně a po jeho zrušení okupanty se věnoval svému oboru a přešel do Ústavu pro zkoumání potravin ve Zlíně. V roce 1946 nastoupil na Vysokou školu veterinární v Brně jako přednosta Ústavu pro hygienu a technologii potravin Vysoké školy veterinární v Brně. Byl přímým pokračovatelem a realizovatelem myšlenek profesora Lenfelda, který v roce 1939 zemřel. Výsledky jeho vědecké práce, která měla velmi těsnou spojitost s veterinární praxí v oblasti kontroly hygieny potravin, pozvedly tento obor u nás na úroveň z nejlepších ve světě. Po náhlém úmrtí docenta Hökla v roce 1951 převzal budování a vedení Ústavu hygieny a technologie potravin vynikající odborník a výborný učitel profesor MVDr. et RNDr. Miloslav Dobeš. V tu dobu byl ve výuce veterinární hygieny prosazován Höklem zdůrazňovaný obor hygiena technologie potravin.

Vynikající odborník toho tohoto oboru veterinární medicíny byl též profesor MVDr. Zdeněk Matyáš, CSc. Jeho celoživotní působení bylo úzce spjato s vývojem oboru veterinární hygiena potravin, nejen u nás, ale i ve světě. Jako odchovanec Ústavu hygieny a technologie potravin na Vysoké škole veterinární v Brně, později vedoucí tohoto ústavu a vedoucí oboru Hygiena a technologie potravin Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně, dosáhl významného postavení v organizaci a řízení tohoto oboru ve světovém měřítku. Působil dlouhá léta ve funkci vedoucího Veterinárně-zdravotního oddělení Světové zdravotnické organizace (WHO) při Organizaci spojených národů se sídlem v Ženevě. Jeho poznatky a zkušenosti v oboru získané též z naší vynikající veterinárně hygienické služby ověřené v praxi mu jistě poskytovaly inspiraci ve zdokonalování tohoto oboru ve světovém měřítku. Nebyl a není dodnes ve světě, zvláště v rozvojových zemích, zdaleka na patřičné úrovni. Proto stále mají specialisté, veterinární hygienici, co zlepšovat.

Profesor MVDr. Jan Lenfeld rozvíjel a prosazoval snahy MVDr. Františka Pfaffa a oceňoval a chválil jeho úspěšné působení na ministerstvu zdravotnictví. Vymezenými kompetencemi, které z vydaných směrnic vyplývaly, se zvěrolékaři stali významnými činiteli v oblasti veřejného zdravotnictví.

MVDr. František Pfaff byl odvážným reformátorem činnosti veterinární služby a jeho návrhy pro její uplatnění v zajišťování podmínek k ochraně veřejného zdraví byly progresivní a účinné.

Byl velmi aktivním zastáncem myšlenky „jedna zdravotní péče, jedna medicína“. Vedl neúprosný boj s nakažlivými chorobami, zvláště pak přenosnými ze zvířat na lidi, byl neúnavný publicista ve svém oboru a člen řady komisí. Prostřednictvím své úspěšné činnosti a spolupráce s ministerstvem zdravotnictví byl velmi posílen vliv a význam veterinární služby u nás. Významná část veterinární služby s řídicím orgánem s ministerstvem zdravotnictví se tak stala rovnocenným partnerem zdravotnictví a humánní medicíny. MVDr. Pfaff se tak stal zakladatelem moderního zabezpečování podmínek pro veřejné zdraví, především lidského, i ze strany veterinární služby.

Na tuto výhodnou situaci navázal profesor MVDr. Jan Lenfeld (1889– 1939), zakladatel oboru Hygiena potravin na naší Vysoké škole zvěrolékařské a ve veterinární praxi. Tento obor zde Lenfeld úspěšně rozvíjel a vytvořil kvalitní základy moderní veterinární hygieny a veterinární ekologie. Zásady Pfaffa podporoval a rozvíjel též docent MVDr. et RNDr. Jan Hökl (1907–1951) a další. Tak byl u nás vybudován tento obor velmi kvalitní a rozvíjen dále našimi specialisty, kteří prošli výchovou Lenfelda a Hökla.

Literatura

BÖHM, R.: Plukovník MVDr. Alois Píša–osmdesátník. Z dějin veterinární medicíny. OVO-SVS, Pardubice, 1980: 49-50.

DOBEŠ, M.: Vzpomínka na MVDr. et RNDr. Jana Hökla (1907-1951). Z dějin veterinární medicíny. OVO-SVS, Pardubice, 1980: 32-35.

MATYÁŠ, Z.: K 10. výročí úmrtí doc. MVDr. et RNDr. Jana Hökla. Veterinářství, 11, 1961: 102-103.

MATYÁŠ, Z.: Hlavní cíle veterinární péče ve světě. Veterinářství, 34, 1984: 241-243.

MIKULÍK, A., PIVNÍK, L.: K aktuálním úkolům hygieny potravin u nás i ve světě. Veterinářství, 34, 1984: 94.

NÁDVORNÍK, F.: MVDr. František Pfaff, ministerský rada v Ministerstvu zdravotnictví. Zvěrolékařský obzor, 24, 1931, 105-107.

PFAFF, F.: Eine infektiose Erkrankung der kanarienvogel. Centralbl. f. Bakt. Etc. I. Abt. Bd. 38, H. 3: 275-281.

PFAFF, F.: Vztah zvěrolékařství k veřejné péči o zdraví lidí. Zvěrol. obzor, 23, 1930: 341-343.

PFAFF, F.: K otázce reformy studia na Vysoké škole zvěrolékařské. Zvěrol. obzor, 24, 1931: 113-118.

PFAFF, F.: Požadavky praxe na vys. školy zvěrolékařské. Zvěrol. obzor, 24, 1931: 131-136.

PFAFF, F.: Moderní jatky a prohlídka masa. Čas. Čs. vet., 4, 1949: 3-6.

PÍŠA, A.; BÖHM, R.: 100 let od narození MVDr. Františka Pfaffa. OVO-SVS, Pardubice, 1980: 28-30.

PIVNÍK, L; BÖHM, R.: František Pfaff – průkopník idey jediné medicíny. Plzeň. lék. sborník, Suppl. 66, 1993: 253-254.