Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme – MVDr. Petr Mičan

  Časopis Zvěrokruh 8/2015
     Společenská rubrika

Radka Vaňousová

 

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se na okraji Prahy, já jsem byl tak trochu deviant, protože otec byl technicky zaměřený, ale děda měl malé zemědělství, takže geny mám nejspíš odtamtud. Od mládí jsem měl doma pořád nějaká zvířata a rodiče je vyklízeli: morčata, která záhadně utekla, když jsem nebyl doma, křečky, kalouse, a od nich jsem chytil psitakózu, ale to jsem nevěděl, tenkrát se myslelo, že je to spála, přeléčilo se to antibiotiky a testy se dělaly až mnohem později při jiných problémech, a než jsem se vrátil z nemocnice, kalousi záhadně uletěli. Potom jsem měl holuby, ale štvalo mě, že ta holoubata táta snědl, to já jsem nemohl. Já jsem vůbec nejedl maso, ale ne z přesvědčení. I v menze, to byla taková fi nta, chodili jsme si přidávat s umazaným talířem a ty čtyři knedlíky jsme vždycky dostali a tak jsme ušetřili peníze za oběd.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Absolvoval jsem jedenáctiletku a hned vzápětí jsem byl přijat na vysokou školu veterinární, takže jsem byl mladší než ostatní.

Veterina mě bavila, tedy některé disciplíny ano, některé ne. Měl jsem spoustu kamarádů ze zoologické sféry, od nich získal mnoho poznatků při fl ákání se s nimi po zoo. Jako druhou alternativu jsem chtěl studovat zoologii nebo lesárnu.

 

Měli jsme povinnou tělesnou výchovu – spartakiádu a já jsem byl líný se ji naučit, tak jsem kopíroval to, co dělali ostatní. To samé na vojně. Chodili jsme na Kraví horu, tam jsme měli ty vojenské pavilony. A střídali jsme se ve funkci velitele. Průšvih byl, když na mě přišla řada, já jsem nevěděl, jaký je rozdíl mezi trojřadem a trojstupem. Na to vzpomínám se slzou v oku. Když v zimě byla brzo tma a chtěli jsme někoho vytočit, dělali jsme, že je ráno, a že máme vojnu, začali jsme se oblékat, a ty rozespalí jsme tak zblbli, že se oblékli a běželi na Kraví horu a tam teprve zjistili, že jsme si z nich vystřelili.

Kde jste začal profesně působit po promoci?

Moje první místo na umístěnku bylo Ústí nad Labem, v okolí byly pohraniční oblasti, které ješte nebyly obydlené a pracovali tam vězni a my jsme měli povinnost se hlásit, a pokud bychom se nehlásili, tak by tam hned poslali policajty. Tam jsem si zažil tu nejtvrdší praxi, jaká může být. Někteří kolegové měli brucelózu, a tam jsem si uvědomil, kolik obětovali vlastnímu povolání. Polovina z těch kolegů, kteří tam působili, v osmašedesátém utekla. Také se mi tam splnila práce v zoologické zahradě a dělal jsem i ty psy. On to nikdo nechtěl dělat, nekoukali z toho žádný vajíčka.

Pak jsem z Prahy dojížděl do Českého Brodu na ÚSVÚ. To byla taky dobrá škola, protože jako nejmladší jsem musel udělat všechno, co se těm starším nechtělo. Když onemocněl patolog, já jsem do druhého dne musel nastoupit na pitevně, a teď jenom odebrat správně vzorky… Tam jsem se specializoval na bakterku, ale oni neuměli odebrat krev od berana nebo píchnout býkovi do žíly, takže to všechno jsem musel dělat já. Byla to sice zabíračka, ale profesně to bylo dobrý. Vydržel jsem tam dva roky.

Měl jsem laborantku, která měla německé školy a neuměla říkat č. Tenkrát to vedl dr. Tesař a původně tam byl špitál, a pejskaři tam stále za ním chodili. A když nebyl, tak jsem musel zaskočit a laborantka hlásila rozhlasem: „ Dr.Mišák má přijít na vrátnici, je tam nějaký šokl.“

Po příjímači na vojně jsme dostali umístěnky, podle toho, jak jsme se chovali. Mě poslali do Dobřan – tam tenkrát nebylo nic, snad jen psychiatrická léčebna. My jsme tam byli dva, chodili jsme za holkama a bylo veselo. Jednou týdně tam hrál big beat, tam hráli zpravidla doktoři z blázince.

Měli jsme velitele, to byl lékař a my jsme byli dva veterináři. Ale on byl především myslivec, a pak teprve doktor. Jednu sanitku používal k výjezdům na Šumavu za zvěří a ordinoval tak 2x do měsíce, druhou jsme používali my a museli jsme si poradit. Zavinil také to, že jsem se stal důstojníkem. Přišel a řekl: „Hoši musíme vyvíjet nějakou aktivitu. Za měsíc jsou důstojnické zkoušky a vy je oba uděláte.“ Nejhorší pro mě bylo velet, tak mi řekli, že mi to napíšou, ale že v životě velet nesmím.

Jak se dále vyvíjela Vaše profesní dráha?

Žena chtěla, abych se dostal do Brna, ale to tehdy šlo jen s tou největší protekcí. Po vojně jsem se tedy vrátil na chvilku do Prahy, ale VÚVEL uspořádal konkurz na místo mikrobiologa a přijali mě, takže jsem se konečně dostal do Mekky veterinárního lékařství do Brna. Tam jsem prožil události v osmašedesátém, ale já jsem byl příliš aktivní.

Tak mi bylo doporučeno, abych se někam odklidil a dostal jsem tip na nově otevřenou nemocnici v Hustopečích, kam neměli lidi.

 

Nejdřív mě Matějka s Volejníčkem zkoušeli, jestli nejsem úplně blbej, oni potřebovali obsadit labinu, ne chirurgii. Tak mě vzali, dovedli mě k baráku a řekli: „Tady máte byt.“ To byla tenkrát velká výhra, ale manželce to přišlo jako příliš velké dobrodružství a oni nechtěli mít vagónového veterináře, a to byl poslední hřebíček do rakve mého prvního manželství.

 

Stal jsem se přednostou stanice, jak jsem říkal, když jsem si z toho dělal legraci, protože se to jmenovalo stanice veterinární péče Hustopeče. A tenkrát jsme byli pod vlivem Menzelových fi lmů, ale k takovému razítkování jako ten přednosta ve fi lmu, jsem se nedostal.

Bylo to dost těžký, protože okresní naší práci nebyl nakloněn a my jsme v roce 1970– 1971 začali dělat profi lové metabolické testy. Okopíroval jsem styl vyšetřování od Paineho, to byl britský veterinář, který za svou práci získal dokonce šlechtický titul. Rozdělil si stádo na tři skupiny a podle zátěže a podle dalších parametrů vyšetřovali krev a moč a porovnávali je. To byl počátek produkční medicíny. U nás to začal dělat profesor Lebeda. Takže jsme si vydyndali vybavení, tenkrát se na ty peníze tolik nehledělo a měli jsme lepší vybavení než škola. Škola nám tam dokonce posílala zahraniční studenty, které tady měla na výměnu.

Chirurgové to byla taková zvláštní parta. Bylo tam hodně práce, takže jsem i sloužil pohotovost. Kolegové, co měli asistovat, se samozřejmě vypařili, a pak když zachrastil traktor, tak jsem měl pulz 200.

Jak jsem se bavil mikrobiologií, hodně jsem dělal i pro SVS. V Hustopečích vzniklo ověřovací pracoviště státní veterinární správy. Měli jsme vybrané podniky a stáje, kde jsme prováděli pokusy. Další etapa byla, že jsme zkoušeli nové probiotické látky, o kterých se tenkrát ještě moc nevědělo. Zkoušeli jsme to na SPF selatech a v rozmnožovacích chovech. Místo antibiotik jsme použili probiotika švédské fi rmy a výsledky vypadaly slibně. A u nás o to byl stále větší zájem. Později jsme získali několik patentů na použití probiotik, např. na úpravu mikrobiologických poměrů v siláži. Nejdřív jsme to provozovali pouze na okrese, a pak si to zootechnici řekli a všichni to začali zkoušet a všichni to začali chtít.

Vznikla velká poptávka, takže jsme uzavřeli se Švédskem licenční smlouvu na výrobu v Hustopečích. Vyráběli jsme zárodky v nejlepší kondici pulzačním systémem fermentace. Na to jsem získal technologii, JZD adaptovalo objekt, Švédové namontovali stroje a naši pracovníci strávili 14 dní ve Švédsku na jejich lince a už se startovalo u nás. A rozjelo se to tak, že ta malinká fi rmička s 28 zaměstnanci produkovala 138 milionů ročně, a z toho byla třetina čistý zisk. Třetina výroby šla na export. O efektivitě nikdo nepochyboval.

Přišla nová doba a stalo, že švédský Medifarm kolaboval, protože ztratil odbyt na Středním a Blízkém východě a prodával, co se dalo.

 

Ze mě udělali ředitele výzkumu, ale já jsem v té době onemocněl a imunologickou laboratoř, která stála osm milionů zlikvidovali, ale naprosto hrubým způsobem. Tu technologii taky zlikvidovali, přístroje hodili do šrotu s tím, že tady se nic vyrábět nebude. Já jsem měl v té době jiné starosti. Dneska v té stanici, kde pracovalo 50 lidí a bylo zařízené perfektním vybavením, jsou jehovisti, prodejna rybářských potřeb…

Jak jste se dostal k malování?

Už na škole jsem se na některých neveselých přednáškách nudil a začal maloval karikatury profesorů nebo tzv. škrtátka. V prvních letech praxe nebylo moc času na malování – vyfasoval na měsíc tři rukavice a už jsem jel.

Dr. Fiedler ředitel SVS v Pardubicích měl malé nakladatelství a požádal mě o namalování několika obrázků k poznámkám, aby byly čtivější. Moje malování procházelo vývojem, dnes když se podívám na moje tehdejší výtvory, tak se trochu stydím, to, co dělám teď, je jiné, než co jsem dělal na začátku.

Používám techniku, že si nakreslím pozadí, pak fi gurky a ty do toho nalepím. Je to pracné, ale stojí to za to. Momentálně nekreslím ze zdravotních důvodů a s tím spojených pesimistických nálad. Jak člověk vypadne z pracovního fofru a dostane se do penze, tak je to obrovský šok.

Nějaké další záliby?

Od mládí jsem hodně fotografoval až dodnes, ale doba je tak zdrbaná, že fotí každý. Dřív si k tomu našli vztah jen někteří, bylo to pracné a náročné na čas. Na veterině jsme měli fotokomoru a tam jsem strávil spoustu času. Dneska máš každý digitál a práská tam jednu za druhou. Přitom čočka je tak dokonalá. Technický pokrok udělal fotografy ze všech.

Fotil jsem zvířátka, hlavně v zoologické. Na kolejích jsme měli takovou dlouhou vitrínu, kde jsme mohli vystavovat fotky, které vybírala komise a pár mi jich tam viselo. Focení skotského náhorního skotu, to bylo úžasné, oni jak jsou zrzavé a ta fi nta s protisvětlem…

Já jsem měl fl exaretu, na tu není žádný teleobjektiv, tak jsem musel k zvířatům blízko. Šimpanz je považovaný za docela přijatelného lidoopa, který když je trošku vedený, tak není nebezpečný. Ale on je hrozně nebezpečný, to jsem si uvědomil, až když jsem od něj dostal. Jeho útok je velmi rychlý. Vztyčí se mu chlupy, chytne se rukama a nohama do vás praští a vy na jednu stranu a foťák na druhou. A asi do mě praštil pořádně, protože když jsem se probral, tak jsem jenom slyšel cvak cvak cvak, on prostě nohou držel tu fl exaretu a jak šel, tak vždycky když došlápl, tak to cvaklo.

Už skoro padesát let chovám české teriéry, a dokonce v knížce, která o nich vyšla, je zmíněna naše chovatelská stanice Z novomlýnské přehrady. Ale my jsme toho moc neodchovali, protože manželka s dcerou to berou, jako kdyby měly rodit ony. Vždycky jsme měli dvě feny, protože ony se doplňovaly a nebyly tak náročné na čas, protože se zabavily.

 

 

Rozhovor připravila
Radka Vaňousová