Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Dva roky na Kalahari

  Časopis Zvěrokruh 9/2015
     Společenská rubrika
REPORTÁŽ

Miloš Ondrášek

Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky ze své profesní kariéry

//POKRAČOVÁNÍ Z MINULÉHO ČÍSLA ZVĚROKRUHU//

Země trápená žízní

Kalahari byla pro mne krajina pracovně uspokojující a plná zvláštního půvabu. Dává i bere život. To se netýkalo jen přírodních podmínek. Dva moji předchůdci, angličtí veterináři, tam dlouho nevydrželi, jeden prostě utekl a druhého odvezli na psychiatrii. Podlehli pro ně nepřijatelnému počasí, prostředí a izolovanosti.

Počasí je na Kalahari extrémní. Po Vánocích vrcholí období na srážky velmi chudé, nenaprší více než 30 mm, jednou za sto let je tam příroda požehnaná dvojnásobkem. Od prosince bývá přes den kolem 40 stupňů Celsia, v únoru jsem naměřil při zemi neuvěřitelných šedesát stupňů. Vzdušná vlhkost je naštěstí nízká. Tak zvaná zima udeří na Kalahari v červnu a červenci, denní teploty se pohybují kolem dvaceti stupňů a kde kdo se třese zimou. Noční teploty mohou klesnout na –7 stupňů Celsia. Křováci poušti stále říkají Kgalakadi – Matka žízně, Evropané toto slovo zkorumpovali na Kalahari.

Základní jednotkou botswanské měny je pula, to slovo znamená „ať prší“, což nejvýstižnějí poukazuje na to, co znamená vláha v životě celé země. Nedostatek vody vyvolává stres životního prostředí, ovlivňuje půdu, rostlinstvo, zvířata a člověka. Stupeň tohoto stresu se pak odrazí na celé pospolitosti a její přízpůsobivosti v takové zátěži. Projekce klimatických podmínek se na Křováky projevuje v několika směrech. V první řadě je to otázka výživy, nejen v aspektu k životu nutného množství, ale i pestrosti. S tím také souvisí časové a fyzické nároky při obstarání tekutin a potravy, zejména během prodlouženého sucha je tato činnost mnohem obtížnější. Pouštní divoce žijící zvířata mají vrozený migrační instinkt a pohyb stád a v době sucha i rozptýlení stád ovlivňuje životní strategii nomádů, lovců. To pravděpodobně vyžaduje i jakousi společenskou reorganizaci křováckých tlup, pokud jsou početnější. Křováci jsou na přírodní pomínky vyvolávané suchem výjimečně přizpůsobení, lidský organismus má ovšem svůj limit, ať již se týká příjmu bílkovin, uhlohydrátů anebo vody. Kojící matky a děti jsou velmi zranitelné.

… Křovácká děvčata ,
foto autor

 

Mne ovšem zajímalo, jak na sucho reagují zvířata. Ta divoce žijící v oblasti Kalahari jsou na přírodní podmínky dobře přizpůsobena, bez vody ovšem nemohou přežít. V mé době naštěstí ke katastrofálnímu suchu nedošlo, takže nemám osobní zkušenosti. Domácí dobytek je na tom lépe, na všech farmách byly vybudovány studny zajišťující potřebný přívod vody. Čerpá se z hloubky až tří set metrů. Hydrogeologové stále vedou učené debaty o původu těchto podzemních vod. Radioaktivní testy potvrdily, že některé tyto zdroje jsou staré tisíc let a jiné třicet tisíc. Hlavolamem zůstává to, proč tyto vody jsou jednak sladké a vhodné k pití a jednak slané. Vyvstává otázka, co se stane na Kalahari, až tyto rezervoáry budou vyčerpané. Vrátí se život v této poušti do doby kamenné? Na okrajích Kalahari byla nalezena bohatá ložiska diamantů a jejich těžba vyžaduje obrovskou spotřebu vody. Příroda a způsob života původních obyvatel, kočovníků, jsou ovlivněny. Kolem státem budovaných studní se usazují lidé, otevře se škola, obchod a někde i malá ošetřovna. Přes všechen rozvoj zůstáva otázka, proč je zde stále podvýživa a hlad. Ve většině afrických zemí je vyživovací situace kritická, stále se zhoršuje a nyní ještě komplikovaná silným výskytem AIDS.

Hic sunt leones

Půda je na Kalahari písčitá, bohatá na železo a jeho okysličování dalo zemině červenohnědé zbarvení místy přerušované bělavými vápenci a ložisky rozsivkových hornin. Krajina ale nemá ráz pouště, ekologický charakter spíše připomíná savanu nebo step. Přežvýkavci se pasou na tuhých a řídce rostoucích travách, které české botanické názvosloví označuje jako štětkovka, aristída a milička, nebo na listí trnitých keřů. Z nízkých stromů si zvířata utrhnou tobolky a lusky. Ty, které na stromech zůstanou, se po vyzrání otevřou, voňavá semena posypou zem a jsou vyhledávána téměř vším živým na Kalahari. Tak jako některé trávy zbělí v době sucha, tak i uschne a do běla změní barvu listí některých stromů, zdálky jsem míval absurdní dojem, že vjíždím do rozkvetlého třešňového sadu. A na této pastvě jsou závislí divoce žijící i faremně chovaní přežvýkavci. Dochází k pastevní konkurenci. Vzhledem k tomu, že užitkový dobytek je podporován člověkem, některé druhy divoce žijící zvířeny se stahují do odlehlejších končin. Dochází také k jejich oslabení nebo i vyhynutí. Nedostatku vody je však většina druhů zvířat v těchto semiaridních podmínkách dobře přizpůsobena. Slony již na Kalahari nepotkáme, vymizela antilopa modrá a další turovití jako lesoň, chocholatka nebo antilopa koňská. Má je na svědomí rančerské hospodaření a ruch spojený s těžbou diamantů. Nesmírně nákladná ochrana africké přírody je plná protikladů s převládající a předem zodpovězenou otázkou, zda má přednost člověk nebo v přírodě žijící zvíře. Je pravda, že vymření i jediného zvířecího druhu představuje nenahraditelnou ztrátu – zoologickou, ekologickou i kulturní.

Nedostatek vody a vysokou teplotu tolerují kalaharští sudokopytníci obdivuhodně. Nepotí se, a tak podstatně snižují ztrátu tělních tekutin. Jejich fyziologie je naprogramovaná na snižování tělesného metabolismu, a tak omezování respirační evaporace, produkce moče a odchodu fekálních tekutin. Velký a volně spadající krční lalok, jako má např. antilopa oryx a hrbatý skot afrického původu, napomáhá zabraňovat aktivní hyperemii. Přes tuto adaptaci se zvířata potřebují napít. Zdá se, že některé antilopy nepijí, živí se listím některých stromů či keřů a ty obsahují jisté procento vody, které těmto zvířatům postačuje. Některé trávy jsou na Kalahari hydroskopické a absorbují vlhkost ze vzduchu, býložravci je pak vyhledávají. Novou zkoušku přizpůsobivosti představuje člověk a jeho činnost, někdy hlučná a provázená různými pachy, toto vše je zvířatům na Kalahari cizí. Některé druhy se však přizpůsobily přítomnosti lidí a jejich zvířat využívají napajedel, přilepší si na kukuřičném poličku, a tak prosperují. Někdy na úkor lidské investice, práce a užitku. Tuto míru adaptability jsem si uvědomoval, když jsem potkával stáda přímorožců šavlorohých, antilop skákavých, losích, žirafích či vraních, gazel impal, bůvolců káma a pakoňů bělobradých. Mezi větvemi akácií si mne prohlížely žirafy síťované, při jízdě autem se mnou závodili pštrosi s kuřaty většími než husy. Cestu mi přebíhal šakal čabrakový nebo prase bradavičné. Jako listování v zoologické příručce. Hrabáč takarú, je podivné zvíře, Búrové mu říkají zemní prase, systematicky patří mezi exotické luskouny a prachobyčejné hlodavce. Starší česká přírodovědná literatura nazývala hrabáče kuťošem nebo jamoškrabem a pokládala ho za jakéhosi trpasličího koně. Jeho drápy připomínají více kopyta, zuby nemají kořeny a tvoří se ve tvaru šestibokých hranolků, jazyk má dlouhý jako mravenečník a rypák jako vepř. Termity se také živí dikobrazu příbuzný osinák africký a stále se vedou učené spory, zda při obranné akci může vystřelovat ostny. Na severu země jsem viděl cibetky africké. Vylučují cibet, látku používanou v lidovém lékařství a voňavkářství, mají navíc atraktivní kožešinu. Tyto šelmičky mají sestřenice – ženetky, které podle staré bajky egyptští faraonové používali při lovu krokodýlů. Zvířátko skočí ještěrovi do chřtánu a útrobami se prokouše do rekta a zahubí ho. Na poušti je hojná promyka surikata živící se plazy. Místní lidé se domnívají, že po případném uštknutí jedovatým hadem si vyhledá kořen jakési rostliny jako protijed. Pravda to asi není, mrštné promyky se dovedou útočníku vyhnout. Bylo ale potvrzeno, že představují rezervoár vztekliny. Příroda stavy zvěře čas od času krutě kontroluje. V mé době uhynulo v Namibii na padesát tisíc velkých antilop kudu na vzteklinu přenášenou ze zvířete na zvíře způsobem, o kterém jsem dříve nikdy neslyšel – lízáním.

Medem kalaharských včel se živí syslovitý medojed kapský, ke včelím hnízdům jej a také meduchtivé domorodce přivede datlovitý pták medozvěstka křiklavá. Medosavky a zvláště ve svatebním šatu nádherně opeření a šavlovitým zobáčkem opatření strdimilové se živí sladkými šťávami ovocných plodů nebo květním nektarem. Před domem, ve kterém jsme v Ghanzi bydleli, rostla mohutná, stále zelená moruše a pár strdimilů nachových tam bylo k naší potěše domovem. Mezi další podivné ptáky, které jsem pozoroval a pokoušel se fotografovat, patřili zoborožci, jejich zobany bývají přeměněny do podivných tvarů různými hřebeny, štíty či násadci. Tok rudozobý má zobák navíc ještě krvavě zbarvený. Vdovka dominikánská není větší než kanárek s černými křídly a světle okrovým bříškem, sameček má ale čtyři ústřední ocasní péra dlouhá dobrých 25 centimetrů, která jsou zakončena atraktivními praporky. Vdovky jsou vidět vždy poblíže nevelkých ptáčků zvaných motýlci – motýlek rudouchý je oblíbeným exotem pražských chovatelů klecových ptáků. Snovačovití jsou příbuzní vrabců, hýří ale sytě žlutými nebo oranžovými barvami.

 

Hnízda si staví z ohebných travních stébel a zavěšují je ve tvaru koulí a křivulí jako lampiony na samých koncích větví, aby se do nich nedostal újedník. Snovač bělozubý vybírá klíšťata ze hřbetní kůže turovitých zvířat a tlustokožců, tuto sanitární službu provádějí také klubáci a volavka rusohlavá. Prokazovat takové dobrodiní krokodýlům má odvahu jen čejka ostruhatá a pisík, o kterém si nejsem jist, zda patří mezi vodouše nebo břehouše.

Krokodýl nemá potní žlázy a když se vyhřívá na slunci, leží s široce otevřenou tlamou, jejíž sliznicí se tak odpařuje a ochlazuje. Plinius tvrdil, že někteří ptáci vybírají krokodýlům ze zubů hnijící kousky masa a ještěři si je nechají vlézt hluboko do chřtánu, aniž by jim ublížili. Co bylo pravdou za starého Říma by mělo být pravdou i nyní, přírodovědci však tyto informace o zubní hygieně brali s výhradami. Nedávno však jeden biolog viděl čápa marabu, jak se činí na krokodýlím chrupu, dentistu nafi lmoval a bylo po ptákách, nikoliv po čápovi. Krokodýl štítnatý je menší než jeho nilský bratranec, vidíval jsem ho na severu Botswany v Okavango deltě a uvažuji, proč se tak obludné a šeredné zvíře dostalo do tolika zkazek a symboliky. V Brně se mladí i staří chodí dívat na Starou radnici s brněnským drakem. Jednou, když jsem v Okavango bažinách stanoval, po desáté večer začala milostná hra krokodýlů a samec vyluzoval zvuky, kterými by zahanbil i bubeníka Kmochovy dechovky. Se srovnáním s Kalahari jsou bažiny Okavango zcela jiný svět plný rákosí a papyrových ostrůvků mezi proudící vodou, která přitéká z Angoly, aby se v Botswaně postupně vsákla do půdy a zcela zmizela. Nebahní se tam jen bahnivci, ale i buvol kaferský, slon africký či hroch obojživelný. Jsou tam zebry, nosorožci, z turovitých vodušky, chocholatky, lesoni, příbuzní slonů maličtí damani. Toto zvíře neváží více než pět kilogramů. Z opic se tam hemží paviáni, kočkodani a mnoho a mnoho jiných druhů zvířat. Stanující turisté by měli být opatrní, pavián dovede rozepnout stan a podívat se dovnitř, co je tam k snědku. Pokud na zapínání nestačí, celtu roztrhne tak jako péřový spací pytel a tábořištěm lítá všechno, co má peří.

Na severním okraji Kalahari se nalézá jezero Ngami, které bývá většinou zcela vyschlé a jen jednou za několik let se zaplní vodou přivedenou z angolského povodí. Břehy jezera se pak zabarví hejny plameňáků růžových, přiletí sem zejozob i nesyt a možná i čápi od Dyje. Na březích se usadí vlhy a rybaříci, v mělké vodě se brodí kladivouš, člunozobec a kolpík. Při západu slunce přelétávají lžičouni a kladivouši.

Soumrak je krátký, noc překvapí africkou buš rychle, tak jako nakonec všude v tropech. Hvězdná obloha se rozsvítí zářivěji než v planetáriu hvězdárny na Kraví hoře. Od horizontu po nadhlavník má Mléčná dráha jakost prvotřídní plnotučné smetany. „Na nebi je hvězdic jak rozseto,“ říkám si s Nerudou. S jasností soupeří souhvězdí Jižního kříže, maják to mořeplavců a cestovatelů, s Lovcem a celá zoologická zahrada se prohání po obloze – Vodnář, Páv, Mečoun, Medvěd či Velryba. Noc je plná zvuků, sarančata a cvrčci vyhrávají ve fortissimu, moskyti zlověstně bzučí. Všekazové jsou čilí ve dne v noci.

Sup mrchojed bděle krouží za samého poledne tak jako orel kejklíř, luněc šedý a z Dračích hor zabloudí k okraji Kalahari i orlosup bradatý ve své gurmánské honbě za želvou diamantovou. Spustí se jako kámen, aby ji v pařátech vynesl do výšky a pustil, pádem se jí roztříští krunýř a želví pochoutka je dostupná. Na stromech číhá orel jasnohlasý a po všem živém slídí sup kapucín. Po zemi si vykračuje hadilov písař. Leskoptev nádherná na sebe upozorňuje nejen barvou peří, ale při letu i zvláštním svištivým zvukem působeným vroubkovanými letkami.

V buši jsem potkával čtyřmetrové krajty, které si troufají i na středně veliké antilopy. Těchto škrtičů jsem se nebál, ale kobrám jsem se uctivě vyhýbal. Mamby mají nejhorší pověst, jejich jed sice není tak virulentní jako kobří, jsou ale velmi rychlé a jejich neurotoxin paralyzuje nervový systém oběti. Na jedné farmě jsem viděl ušknutého domorodce, během několika minut přestal dýchat a srdce ještě pracovalo. Sérum proti ušknutí nebylo k dispozici. Kobra černokrká pomocí dvou zubních trysek spolehlivě doplivne na více než dva metry a to zcela přesně na cíl – do lesknoucího se oka oběti, ke vstřebání jedu dochází okamžitě. Zmijovitým jsem se vyhýbal také, ať již to byla ošklivá zmije růžkatá nebo nevábná zmije útočná, která signalizuje bleskový útok tak, že se nafoukne jako automobilová vzdušnice a zasyčí jak při jejím propíchnutí. Před spaním ve stanu jsem jej vždy pečlivě prohlédl a zkoumal spací pytel, zda v něm neodpočívá stočený a velmi nežádoucí návštěvník.

Preventivní akce proti slintavce nebo moru skotu neměla moje manželka ráda, odjížděl jsem dlouhodobě z Ghanzi, kde zůstávala sama jen s Pepinou, Bertou a Frickem, našimi hladkosrstými foxteriéry. Byli vynikajícími hlídači. Jednou brzo ráno nás vzbudil vzteklý štěkot, viděli jsme před oknem na zahradě všechny tři psy jak vyhazují čumáky do vzduchu velmi jedovatou bojgu africkou, až ji ukousali. Bezvýsledně jsem konzultoval s herpetology, zda had nemůže uštknout, pokud se neopírá o podložku. Proč jinak by psi nenechali hada spadnout na zem? Byl to instinkt nebo zkušenost? Fricek o několik měsíců později na svou srdnatost nakonec doplatil, uhynul po uštknutí. V búrské rodině měli psa, křížence střední velikosti, ten byl po ušknutí do distální části pánevní končetiny neidentifi kovaným hadem dva dny v komatozním stavu, majitel mne nevolal v domnění, že pes uhyne. K psu jsem se dostal, když se mu již obnovily všechny tělesné funkce, noha však silně nekrotizovala, uvažoval jsem o amputaci. Příroda mne předešla, distální část končetiny se ve fi bulotarzálním kloubu sama a s malou pomocí oddělila a pes pak běhal po třech.

Duben a květen jsem vždy strávil v buši a tábořiště měnil den ze dne. Od pastevce jsem si koupil živé kůzle. Starosti, jak si je připravím k obědu na velikonoční neděli, mne zbavil levhart, u stromu za stanem zůstal jen kus provázku. Jindy jsem nepozorně nechal pár šněrovacích pouštních bot před stanem, jednu botu odnesla hyena, příliš ji nechutnala a naštěstí jsem ji druhý den našel. Ukousala gumový podpatek. Jinou noc jsem neprozřetelně nechal před stanem kbelík s vodou, kterou jsem vozil s sebou v plechovém sudu. Vzbudil jsem se mručením a chlemstáním, lev měl žízeň a já se jen krčil ve spacím pytli. Pohříchu jsem postrádal národní nadšení Čeňka Paclta, který se v roce 1870 vydal z Kapského Města hledat diamanty, a když se setkal s králem zvířat, potěžkal ručnici a zahnal ho zpěvem písně Zdvihni se, zdvihni, starý český lve. Nepopiratelně mi nebyl dopřán Pacltův šelmy zahánějící sytý baryton a nejsem si jist, jak daleko se na lidožrouty dojde s patriotismem. Při jedné služební cestě řidič a závozník začali stavět stan v kulaté ohradě postavené hluboko v buši na svod a očkování dobytka. Byli úplně hluší k mým protestům, nechtěl jsem spát na suchých kravincích. Znali tu končinu a věděl jsem ale, že musí mít nějaký důvod, o kterém nechtěli mluvit. Brzo ráno po probuzení jsem slyšel jakési funění, podívám se ze stanu, vně ohrady se shromáždila rodina lvů. Všichni nakukovali zvědavě dovnitř, jako my si je prohlížíme v cirkusové manéži. Zajisté litovali, že jsem k jejich pobavení neproskakoval hořící obručí.

S řidičem a patnáctiletým závozníkem jsme si dobře rozuměli, i když oni neuměli česky a moje znalost jazyka cvána nebyla valná. S mladíkem jsem se však slušně domluvil anglicky, řidič neuměl ani slovo. Přesto jsme spolu bez velkých problémů jaksi komunikovali. Jednou jsme narazili v buši na dobře vybavený tábor hledačů diamantů, přepychově nás ubytovali a nakrmili. Měli tam generátor a tak elektrické osvětlení, po večeři pustili jakýsi dobrodružný fi lm na videu. Řidič a závozník nikdy nebyli v biografu, televizi neznali a ten večer byl pro ně něčím nevídaným, neslýchaným. Po návratu do Ghanzi o tom mluvila celá vesnice. Při očkovací akci na severu se nám postavila do cesty velmi široká a hluboká řeka Okavango. Řidič zastavil a se závozníkem nevěřícně zírali, něco takového nikdy před tím neviděli. Byl tam převoz, na který jakkoliv zručný řidič odmítl najet, pro mne to nebyl problém. Měl jsem přidělenou služební terénní Toyotu s kabinou pro dvě osoby a ložnou plochou za ní. Na kratší cesty jsem jezdil sám, jinak s řidičem a závozníkem, ten vzadu na ložné ploše s pracovním a tábornickým vybavením. Byly tam vždy dva plechové dvousetlitrové sudy, jeden s benzinem a druhý s pitnou vodou. Jednou se hluboko v buši řidič a závozník rozhodli, že umyjí auto, byla tam studna se slanou vodou, zvířata ji narozdíl od lidí tolerovala. Večer, když jsem si po celodenní namáhavé práci začal vařit, zjistil jsem, že auto umyli dobrou vodou ze sudu, který pak napustili slanou. Čaj se solí mají v oblibě v Mongolsku a nikoliv na Kalahari. Tak mně to nasolili! Co jsem mohl dělat?

Kolena uršulinky

Výlet do Namibie byl pro nás osvěžující změnou. Tento dnes samostatný stát nedávno odtržený od Jihoafrické republiky byl do roku 1918 kolonizován císařským Německem jako Deutches Südwest Afrika. K hraničnímu přechodu to bylo z Ghanzi po písku necelé tři hodiny autem, odtud do hlavního města Windhoek několik set kilometrů, ale po strategicky dokonalé asfaltové silnici byla jízda úplnou rozkoší. Východní a severovýchodní část Namibie přechází do pouště Kalahari, západní část spadá k Atlantickému oceánu. Na severu se rozkládá solná pánev Etosha, dnes jeden ze dvou posledních afrických rájů, ten druhý sousedil s mým pracovnímm rajonem – botswanská delta do kalaharských písků se vpíjející řeka Okawango. Tato bažinatá delta a od ní naprosto ekologicky rozdílná Etosha v Namibii byly v době mého pobytu chráněnými rezervacemi, ale více méně v původním přírodním stavu. Ostatní africké rezervace jsou velmi zušlechtěny, aby vyhovovaly evropským a americkým turistům. Na solné namibijské pláni a jejím skalnatém křovinatém okraji stále žijí tisíce buvolců, přímorožců, pakoňů, gazel, antilop, zeber, slonů, žiraf, nosorožců, lvů. Jako listování v Brehmově jedenácti dílech Života zvířat.

 

Císařské Německo se kromě jiného vyznačovalo i expanzivní koloniální politikou. Angličané, aby zabránili pruským jednotkám v postupu na západ směrem k Bečuánsku, podporovali na Kalahari a zejména v okolí Ghanzi osídlení farmáři. Šlo o vytvoření obranného pásma proti agresivním sousedům a o zavedení chovu skotu v dosud nehostinné krajině. Po roce 1900 se tam usadilo dvanáct farmářských rodin, v mé době jich bylo kolem dvaceti, a jak jsem na vlastní oči poznal, nebylo to přes všechen technologický rozvoj snadné živobytí. Pravda, motorová vozidla vytlačila volská spřežení, to je velká změna.

Na větších farmách měli generátory a mohli používat v domě i dílně elektrický proud. Solární panel živící nízkowattovou žárovku jsem viděl na jedné luteránské misii.

V samém severozápadním cípu Botswany, blízko Namibie a Angoly, z rovné pouště vystupují posvátné „hory“ kalaharské, Tsodilo vrchy, výhoz křemencové horniny do takových 400 metrů výšky. Trvalo mi to plný den jízdy terénním autem, než jsem tam dojel, je to téměř liduprázdná krajina, narazil jsem tam na dvě malé křovácké tlupy. Můj řidič a patnáctiletý závozník odmítli z auta vystoupit. Měli proč! Bylo tam absolutní ticho, bezvětří. Zdálo se, že i zvířata a ptáci mají k tomuto místu respekt. Vyšplhal jsem se takových 40–50 metrů k propadlé jeskyni a na stěnách jsem viděl desítky kreseb žiraf s modiliánovskými krky, býky velké antilopy oryx, slony se slůňaty, lvice zakousnuté do šíjí pakoňů. Všechna zvířata byla zachycena s věrnými nuancemi jejich tvarů a pohybů. Otisky lidských dlaní, přesně takové jak jsem viděl v severní Austrálii nebo na jižním Borneu. Mohu uvažovat o totožném náboženském rituálu? Jakou barvou byly tyto kresby namalovány, aby odolaly nelítostným povětrnostním podmínkám Kalahari? Nejen Křováci, ale i můj bantuský řidič a závozník věří, že jde o dílo bohů. Některé kresby zde údajně vznikly v době rozkvětu egyptské civilizace – před čtyřmi tisíci lety. Jací lidé zde tehdy žili? Na Kalahari se existence kočovných Křováků neprokazuje starší než něco přes dva tisíce roků. Se zajímavou teorií přišli dva britští genetici, lidé na Kalahari netolerují přítomnost střevní laktózy tak jako Evropané a Severoameričané. Příslušníci jiných jihoafrických kmenů laktózu tolerují. To vede k úvaze, že člověk na Kalahari byl kdysi pastoralistou a až později se stal lovcem–sběračem.

S německými posádkami přišli do jihozápadní Afriky také misionáři, zejména luteránští. Do života této oblasti se zapsali zvláštním způsobem. Do jaké míry ji pokřesťanštili, nevím, ovlivnili ale zejména ženy kmene Herero, aby nosily stejné oblečení jako luteránské řádové sestry, velký čepec a šaty od krku k patě s mnoha spodničkami. Rozhodnutí to bylo nepopiratelně mravné, ale vzhledem k počasí nepříliš praktické. Křovácké ženy mají většího fi lipa – spokojí se s krátkou zástěrkou z antilopí kůže. Herero dámy ale následovaly německé jeptišky, změnily jenom barvu hábitů. Afričanky mají rády pestrost, a tak jejich čepce a ošacení hýří barvami, zejména červenou, žlutou a zelenou. V Ghanzi nebyl žádný kostel, v neděli dopoledne jsme vidívali prozpěvující procesí, to byly bohoslužby zionistů, kteří se sionisty nemají nic společného. V zástupu pochodovali a s doprovodem několika bubnů kvílivě zaříkávali démóny a opakovaně se křtili. Někteří obyvatelé Ghanzi patřili k afrikánské luteránské církvi, ke katolíkům se jich nehlásilo více než dva tucty. Čtvrletně tam přijížděl kněz a sloužil mši v domečku, který patřil hotentotskému příručímu místního obchodu, lidé mu říkali „biskup“. Všechny stěny místnosti, do které se natísnili věřící, byly polepeny obrázky z bohulibého časopisu Playboy. Jeden z katolických misionářů byl Ir, původně veterinář. Do Ghanzi také dojížděly dvě misionářky, protestantské menonitky, patřily k církvi, o které jsem tak jako o zionistech nevěděl vůbec nic. I když sekta menonitů vznikla v 16. století a rozšířila se v Německu, Holandsku a Švýcarsku, její příslušníci se o dvě stě let později vystěhovali do Spojených států a usadili se zejména v Pensylvanii a Ohiu, evropské jádro zaniklo. Časem se o nich odtrhli ultrakonzervativní amišové, kteří tvrdošíjně ve vyspělé Americe trvají na nenaleptaném germánském způsobu života 18. století. Obě menonitky nás v Ghanzi navštěvovaly, jedna z nich byla velmi hezká a vidívala se tam s Kanaďanem, který napomáhal organizovat svépomoc Křováků – vyrábět a vyvážet jejich tradiční rukodělné výrobky. Nepochybně to byla velká láska mezi misionářkou a Kanaďanem, maminka misionářky námluvy striktně zakázala, protože nápadník nepatřil k jejich víře. Dospělá dcera žijící tisíce mil daleko bez odmlouvání poslechla.

Sister Frances patřila mezi ty v civilních šatech chodící katolické jeptišky, které by nenamítaly, kdyby mohly sloužit mši a zpovídat. Říkal jsem jí, to je vyloučeno, žádná ženská neumí držet jazyk za zuby. Tato řádová sestra, uršulinka, objížděla botswanské školy a instruovala učitele, jak vyučovat náboženskou výchovu, spíše biblickou dějepravu a principy křesťanské morálky. Několikrát do roka přijížděla do Ghanzi a bydlívala u nás, jednak jiné ubytování neměla k dispozici a jednak byla Australanka a navíc z Melbourne. Když k nám celá zaprášená přijela, osprchovala se a půjčila si manželčin župan, který jí byl krátký. „Sister, podám hlášení vašemu šéfovi do Vatikánu, nemáte čepec a ukazujete kolena“, škádlil jsem ji. Ruzuměla žertu a odpovídala: „You and your Slavic Pope“ – vy a váš slovanský papež. Botswanu pokládá za svůj domov, stále mne informuje, co je tam nového. Jednak v udržované korespodenci a jednak během zajímavých rozhovorů. Vždy se u nás zastaví, když čas od času přiletí do Austrálie.

Exulant Ota Ulč kdysi v jednom ze svých článků popsal, jak ve Windhoeku pátral po české hudbě. Mne o ni zloděj na Kalahari připravil. Windhoek je výstavné město evropského, spíše německého charakteru. Pekařství tam voní do široka čerstvými kaiserkami, z uzenářství se tam line klobásová vůně. V hospodách tam měli na policích vyrovnané korbele štamgastů se jmenovkami, hosté si k pivu zakusovali z volně vystaveného uzeného masa a nejrůznějších salámů. Jako za starých časů. Slyšel jsem tam převážně němčinu, i když Němci ztratili tuto kolonii v roce 1918. V knihkupectvích se tam prodává německá literatura, rozhlas vysílá tříjazyčně. Většina domorodců rozumí místnímu bantu jazyku, angličtině a němčině. Ulč uvedl v článku České řeči v Namibii rozhovor s českým profesorem hudební školy ve Windhoeku a tím zdůraznil vyspělost této země. Je pravda, většina afrických států nemá symfonický orchestr a muzické učiliště, mají starosti s AIDS, hladomorem, výnosy kukuřičných polí a užitkovostí domácího skotu. Ulč také napsal, že v Namibii ještě potkal další dva krajany. Prodavačka v hodinářství se ke mně hlásila česky, když jsem si kupoval náhradu za omegy, hluboko v buši jsem pak opět náhodou narazil na katolického misionáře, který do Namibie dorazil z Moravy. Zda šlo o tyto dva krajany v Ulčově vyprávění nevím, ani jsem nepátral, takže toto sdělení končí záhadou, jejíž objasnění nepatří k mým starostem.

V poušti Namib, to již byl jen samý písek, jsem uviděl prapodivnou rostlinu zvanou Welwitschia mirabilis, měla jen několik dlouhých svraštělých šedavých listů, ale dlouhý a poněkud nad zemí vyčnívající kořen. Označuje se za rostlinného dynosaura, předchůdce vší vegetace a údajně rostoucí tisíc let.

Na porážku po noze

Tribalizmus, silné povědomí ke kmenové příslušnosti, jsem posuzoval jako brzdu ve vývoji země a veřejného života. Ani státní aparát nebyl tohoto nepotismu ušetřen. Již několikrát jsem se zmínil o patnáctiletém závozníkovi, přijal jsem ho do práce jako příležitostného dělníka, velmi se osvědčil a chtěl jsem ho zařadit do trvalého zaměstnání. To se setkalo s bouřlivým nesouhlasem asistenta, který byl v senioritě a hierarchii Botswanců v mém úřadě na nejvyšší příčce. Jediným důvodem bylo, že mladík byl z jiné vesnice, patřil do jiného kmene Čvánů. Asistent chtěl jako závozníka zaměstnat svého člověka bez ohledu na jeho schopnosti. Tato mentalita se projevovala docela běžně v personálu mého úřadu. V Ghanzi byla také autoopravna s benzinovým čerpadlem pro vozidla různých státních služeb. Dopravní kontroloři státních vozidel byli sadisticky efektivní, běda řidiči, který neměl v pořádku knihu jízd, neparkoval na určeném stanovišti anebo si dovolil načerno soukromou jízdu kratší než jeden kilometr! Ghanzi, i když administrativní středisko, nemělo zcela žádné spojení veřejnými dopravními prostředky. Bylo tam malé letiště, pravidelná letecká doprava ale neexistovala. Chodily za mnou desítky Botswanců pracujících v Ghanzi a okolí. Dotazovali se, zda např. nejedu do hlavního města a nemohu je vzít s sebou. Když jsem se připravoval na takovou cestu, okamžitě se to rozkřiklo po celé vesnici. Cestovali pak zabalení do deky za kabinou auta na ložné ploše, předem museli vyplnit a podepsat formulář, že jedou na vlastní nebezpečí.

Není pochyby o tom, že příchod pastevců z jiných etnik, zejména Batswana a Bakgalagadi, a pak hlavně kolonizace búrskými farmáři změnily ekologii Kalahari, a tak ovlivnily život původních obyvatel. Z vlastní zkušenosti vím, že Batswana lidé Křováky podceňují a dělají si z nich legraci, jak mohou, často je ignorují. Búrové Křováky zaměstnávají jako honáky a k práci kolem domu a nechávají je usadit na svých farmách. Jednou jsem potřeboval v ohradě za účelem vyšetření odchytit jednu krávu. Křováckému honákovi, měřil jen o něco více než půldruhého metru, stále unikala, rozlobil se, popadl kámen a když ji dostihl, zabil ji jednou ranou přesně vedenou do středu čelní kosti několik centimetrů nad rovinou očí v místě, kam se přikládá omračovací pistole na jateční porážce, o které nikdy neslyšel a kterou nikdy neviděl. Kdybych u toho nebyl, nepokládal bych to za možné. Nebyla to náhoda, honák mi řekl, že to již udělal několikrát..

Búrové jsou potomci holandských přistěhovalců, kteří kolonizovali Kapsko v polovině 17. století. Kolem roku 1900 přišli na poušť Kalahari jednak za účelem kolonizace a získání nových zemědělských oblastí, zejména pastvin, a jednak z důvodů strategicko-obranných, aby zabránili expanzi Jihozápadní Afriky, tehdy kolonie císařského Německa. Pilní a odolní Búrové přivezli na Kalahari domácí skot, vykoupili od britské koloniální správy půdu, oplotili své rozsáhlé farmy, vyvrtali studny, vyhubili slony a dodnes ostře pronásledují lvy a levharty. Vzhledem k půdním, vegetačním a klimatickým podmínkám jeden hektar pastvin „neunese“ více než 5–10 kusů dospělého skotu, jinak dochází k degradaci pastvy i zdravotního stavu zvířat. Poskytování minerálií je nevyhnutelné. V Kapské provincii narozený Jihoafričan holandského původu, nedaleko dnešního Ghanzi postavil v sedmdesátých letech 19. století patrový dům a vybavil jej francouzským nábytkem. „Proslavil“ se tím, že během jednoho dne zastřelil 103 slonů. Toto sdělení vyryl se svým monogramem do kůry baobabu, kterému se dodnes říká lovcův strom. Farmy tvoří překážku kočování Křováků a zabraňuji migraci stád divoce žijících zvířat.

Některé zvířecí druhy těmito změnami trpí, jiné prospívají. Velká část mého obrovského obvodu byla ohraničená 180 cm vysokým drátěným plotem. Kontrola plotu a dohled nad údržbáři patřily k mým služebním povinnostem. Často jsem vidíval v drátech plotu chycená zvířata, když se jej marně pokoušela přeskočit. Většinou uhynula. Na 80 tisíc pakoňů gnu hledalo jeden rok cestu podél plotu z Ghanzi oblasti na severozápadu k vodám řeky Batuti a pánvím Makgadikgadi. Na velmi odlehlém místě byl malý tábor vybudovaný párem amerických zoologů, kteří tam studovali chování kalaharských hyen, lvů a levhartů. Stali se iniciátory a organizátory celosvětové kampaně: Zbourejte ploty! Do buše nepatří! Zabraňují pudové migraci! Mnoho zvířat zahyne – jednak v drátech a zejména v době sucha zabráněním přístupu k vodním zdrojům na severu! To všechno byla pravda, vehementní a na celém světě publikované protesty se ale nezmiňovaly o důvodu, proč došlo k postavení plotu. V severní bažinaté části Botswany byla slintavka stacionární, tak jako mor skotu. Eradikace vzhledem k silnému zazvěření na tyto infekce náchylných divoce žijících přežvýkavců je více než obtížná. Řeka Chobe proudí z Angoly přes severní Botswanu, na samé hranici se slévá s řekou Zambezi a směřuje k Zambii a Viktoriiným vodopádům. V jejím povodí je prevalentní výskyt bodalky tse-tse přenášející trypanosomiázu, nebezpečné protozonální onemocnění skotu i lidí (spavá nemoc). Populace tse-tse se úspěšně snižovala rozprašováním pesticidů, což narazilo na silný odpor, protože tyto chemikálie kromě hmyzu negativně ovlivňují celý biotyp a potravinový řetězec. Postavil se tam dvěstěkilometrový, velmi masivní plot, který zabraňuje kontaktu divoce žijících kaferských buvolů s pasoucím se domácím skotem. „Plot zabraňuje volnému pohybu divoce žijících zvířat“, reklamují odpůrci. Chov masného skotu v ostatních částech Botswany se dostal na velmi slušnou úroveň a jatky v městech Lobatse a Francistown mají kapacitu porážet až dva tisíce kusů hovězího dobytka denně na technologické a hygienické úrovni dovolující export zpracovaného masa do evropských zemí. Tato okolnost je pro ekonomickou prosperitu země velmi důležitá, vývoz masa se podstatně podílí na státní ekonomické bilanci. Mezinárodní epizootologická a hygienická organizace souhlasily s vývozem masa z Botswany s podmínkou, že turovitým zvířatům z endemické oblasti se zabrání pronikání do oblasti prosté slintavky, moru skotu a tryposomiáze a že všechen domácí skot bude příslušně vakcinován. Je to dilema současnosti: hospodářská stabilita versus neporušená příroda.

Exportní jatky jsou vzdálené od Ghanzi osm set kilometrů, v mé době se tam většina zvířat na porážku hnala po noze třicet dnů a musela si udržet prvotřídní kondici. Když předák honáků ztratil z tisícihlavého stáda během takového pochodu třeba i jediný kus, utrpěla jeho pověst. Na trase byly ve strategických vzdálenostech vybudovány studny, napájecí koryta a ohrady k nočnímu odpočinku zvířat v tranzitu. Stádo postupovalo pomalu, současně se páslo. Bez přikrmování. V noci se kolem ohrady zapalovaly tlakové petrolejové lucerny, aby světlo odradilo lvy a leopardy. Zvířata nesměla být pochodem vyčerpaná, to by se přestala pást a ztratila by na váze. Jestliže denní teplota přesáhla 36 stupňů Celsia, skot se musel hnát v noci. Ke studním se stádo vždy přibližovalo proti větru, jinak by žiznivá zvířata byla nekontrolovatelná a hrozilo by ušlapání. Přítomnost šelem vyvolává paniku. Honáci museli být tedy velmi zkušení.

V mém sto tisíc čtverečních kilometrů rozlehlém pracovním obvodu bylo na 170 tisíc kusů domácího skotu a menší počet koz a ovcí. Koní tam bylo velmi málo, farmáři přesedlali na motorová vozidla. V oblasti Ghanzi se choval skot výhradě masného typu asi na třiceti „rančích“ v majetku Búrů, kolem tuctu farem patřilo Botswancům afrického původu. Ministerstvo zemědělství se pokusilo s malým úspěchem o družstevní hospodaření na státní půdě. Ojediněle jsem viděl hovězí dobytek s genetickým původem založeným na importu z Velké Británie. Jinak byly farmy osazeny africký hrbatým skotem, nemá sice takovou užitkovost jako evropská nebo severoamerická vyšlechtěná plemena, ale dobře snáší horko, lépe zužitkuje chudou pastvu a je tolerantní k theilerióze, krevní parazitóze přenášené klíšťaty. Tento dobytek je odvozen z typů zebu a sanga: tuli, mashona a afrikaner. Někteří soukromí farmáři byli velmi úspěšní, jiní měli problémy. Choulostivý ekosystém a nízkokvalitní pastva vyžadují promyšlenou manažerskou organizaci. Kromě diagnostiky a preventivních akcí byl můj program doplňován kontrolou zařízení patřících ministerstvu zemědělství, byly to zejména studny a odpočinkové ohrady na cestách, kudy se hnal dobytek. Na přechodech do sousedních „okresů“ byly udržovány dezinfekční brody a karanténní stanice. Patrolování podél stakilometrových ochranných územních pásů a zábran vyžadovalo mnoho času. Kurativní činnost nebyla tak častá, ale o to obtížnější. Případy buď exotické, anebo zanedbané. V mém obvodu se nalézala rozsáhlá farma řízená správcem, majitelem byl prezident Botswany. To mi na jedné straně dalo příležitost se s ním dobře seznámit. Paní prezidentová mne zvala na oběd. Na druhé straně řešení zákroků, ke kterým jsem tam byl volán, vyvolávalo velký pocit zodpovědnosti a přiznám se i prestiže. Někteří veterinární asistenti znali dobře místní podmínky a byli zkušení, všichni se ale řídili prastarou africkou pravdou, že muži mají přes den ve stínu odpočívat, aby v noci neutrpěla jejich reputace. Jednou jsem byl volán k nemocnému býku, stál v ohradě se zvláštním postavením krku a hrabal hrudními končetinami. Byla to vzteklina, u skotu jsem ji před tím nikdy neviděl, tak jako u drobné šelmičky promyky surikata, která žije v písčitých norách. Klíšťaty přenášená krevní parazitóza zvaná babezióza u psů byla častá. Ochablý tonus působený avitaminozóu vyvolával totální prolaps penisu býků, chirurgicky bylo možné jej vrátit do normálního stavu. Jiným zajímavým onemocněním byl endemicky se vyskytující a kopulací se přenášející karcinogenní novotvar vyskytující se na pohlavních orgánech psů. Kdysi jsme se učili, že maligní nádorovité bujení nemá sdělné vlastnosti. Velkou pozornost vyvolávala pastevní konkurence divoce žijících přežvýkavců a pastevně odchovávaný skot a zejména přenos infekčních a parazitárních onemocnění s přihlédnutím na zoonózy. V mém obvodu se nalézala jedna rozsáhlá a jedna menší rezervace zvěře. Jednou jsem byl požádán policií o pitvu lva, byl zastřelen v podezření, že šlo o lidožrouta. Rezervací projížděla skupina mladých turistů, lev vytáhl u kraje stanu spící dívku a její kamarádi se ani křikem nepokusili šelmu zaplašit. Post mortem se prokázalo podezření. Jinde mne na služební cestě obklopilo stádo slonů, zvědavé slůně prostrčilo chobot otevřeným oknem auta a začalo „ohmatávat“ volant, za kterým jsem seděl. Ze stáda se jako lokomotiva vyřítila slonice, mohla to být matka nebo opatrovnice, čelem se opřela o vůz a rozhoupala jej. Dodnes vidím její oči, nebyly ode mne více než metr. Bylo to zřejmě varování, že tam nemám co dělat, odvedla slůně a stádo se rozptýlilo.

V Botswaně působily v mé době asi dvě desítky veterinářů, ředitelem státní služby byl Botswanec a s ním úřadovali na ředitelství dva angličtí kolegové. V terénu, na exportních jatkách a v diagnostické laboratoři pak působilo asi deset dalších Britů, další Australan a po jednom veterináři z Keni, Zambie a Zimbabwe. Pak tam působil kolega v soukromé praxi, velmi zručný a dobře vybavený chirurg, který měl svoje letadlo a klienty po celé zemi, ovšem jen tam, kde byla přistávací plocha.

 

 

MIiloš Ondrášek
Pokračování v příštím čísle Zvěrokruhu