Výzkumný ústav veterinárního lékařství v Brně-Medlánkách vzpomíná 60. výročí svého založení

Čeněk Červený

Výzkumný ústav veterinárního lékařství v Brně-Medlánkách slaví šedesáté narozeniny

… Obr. 1 Oznámení o 60. jubileu Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně

Výzkumný ústav veterinárního lékařství (VÚVeL) v Brně-Medlánkách byl zřízen a vybudován jako profesionální vědecké ústředí pro veterinární medicínu a přidružené obory veterinárních věd v Československé republice. Po ustanovení tohoto zařízení toužili mnozí a zvláště vědecky fundovaní a aktivní kolegové, a to již v době vývoje objevů nových poznatků zvěrolékařství koncem 19. a v první polovině 20. století. Potřeba takového profesionálního centra vědeckého bádání byla nezbytná. Již kolem roku 1935 byl předložen Ministerstvu zemědělství vypracovaný návrh na zřízení Výzkumného ústavu veterinárního s odpovídajícím organizačním řádem a programem činnosti. Tehdejší politická i ekonomická situace však nepřála realizaci tohoto návrhu. Podobné návrhy byly podány i po druhé světové válce, avšak byly též do roku 1955 neúspěšné. Až do této doby naše veterinární lékařství nemělo ústav, jehož hlavním posláním by byl profesionální výzkum. V tomto ohledu jsme byli ve vyspělých zemích výjimkou, neboť instituce u nás, které tento ústav byly nucené suplovat, byť byly velice v tomto směru aktivní, byly zřízené za účelem činnosti pedagogické (Vysoké školy veterinární v Brně a Košicích) nebo i činnosti diagnostické a výrobní. Jejich činnost výzkumná mohla býti tehdy jen druhotná.

Z historie české veterinární vědy u nás

Badatelské aktivity v oboru zvěrolékařství se v Českých zemích projevovaly již v dávné historii. Byly ovlivněné studiem a využíváním údajů přístupných publikací své doby. Bylo to např. dílo Jordana Ruffuse, podkoního císaře Fridricha II. ze 13. století (*1194–†1250). Vydal slavný spis o léčení koní: De medicina equorum v roce 1250. Tato publikace byla opakovaně vydávána a citována a používaná ještě v 19. století. Údajně byla vydána 26x. Později sepsal velký milovník koní Carlo Ruini (*1530–†1598) objemné dílo: Anatomia del Caballo infirmitá e suoi remedii (O anatomii a nemocech koní). Kniha vyšla v Boloni v roce 1598. Znalosti z anatomie a fyziologie byly v tu dobu velice omezené, a proto se s obtížemi překonávaly a opouštěly středověké až škodlivé léčitelské metody při léčení nejen lidí, ale i zvířat. Významný byl spis rytíře Jana Dobřenského nazvaný: Zpráva o dobytku koňském, který vyšel přibližně kolem roku 1580. Z tohoto spisu, který vyšel i později ve verzi z roku 1791 a 1849 čerpala řada publikací o zvěrolékařství v českém jazyce.

Velmi u nás známá, zvlášť nám starší generaci, je zajímavá monografie od českého autora Jana z Kružce zvaná Koňská lékařství. Tuto zajímavou knihu napsanou ve staročeštině bohatou na řadu poznatků a postřehů autora se nám podařilo i zásluhou ředitelky Ústřední knihovny veterinární a farmaceutické univerzity v Brně PhDr. Jany Slámové získat z knihovny Národního muzea, skladu starých tisků alespoň v elektronické podobě. Je součástí Zlatého fondu historických publikací veterinární medicíny v Ústřední knihovně VFU. Kniha vyšla již před 400 lety, jak píše autor, na den svatého Filipa a Jakuba (1. května) roku 1608. Autorem je doporučena, „pro léčbu nemocí, vad, zlozvyků a jiných koňských nedostatků“. Měli jsme možnost za pomocí znalce staročeštiny nahlédnout do této historické publikace a číst myšlenky autorovy. Kniha má 199 stran a je vybavena barevnými obrázky, které doplňují text. Jan z Kružce byl ve službách Jana Šembery, velmože z Boskovic se sídlem v Bučovicích a Černé Hoře poblíž Brna. Na tomto panství Jan z Kružce působil jako zvěroléčitel, zkušený chovatel a znalec koní.

Později, již v době působení absolventů postupně založených zvěrolékařských škol – Lyon 1761, Alfort 1765, Vídeň 1767, Budapešť 1841, Lvov 1881 a ve světě dalších, vyšla řada publikací knižních i článků vědeckých většinou v němčině, ale i v češtině, které mají pro nás v současnosti význam důležitých historických dokumentů. Značný význam pro vývoj vědeckého poznání a bádání v oboru veterinární medicíny a pro potřebné vzdělání studentů na lékařských fakultách v tomto směru měly tzv. Zvěrolékařské stolice, později povýšené na Zvěrolékařské ústavy při lékařských fakultách. Tyto stolice a ústavy byly u nás zřízeny v rámci reformních snah císaře Josefa II. v Praze a Olomouci. Na pražské Karlově a Ferdinardově univerzitě byla v rámci reformy studia zavedena na lékařské fakultě výuka zvěrolékařství pro studenty medicíny již v roce 1784, avšak pouze ve formě přednášek.

Významným profesorem veterinářství se zde stal MUDr. et MVGr. František Werner (*1801–†1853). Rozšířil výuku veterinární medicíny o řady disciplín a zavedl výuku praktickou přímo na nemocných pacientech. Svojí aktivitou vytvořil předpoklady pro povýšení Zvěrolékařské stolice na Zvěrolékařský ústav. Ústav byl založen v roce 1854, když právě Werner zemřel. Na tento ústav nastoupil jeho následovník v roce 1855, MUDr. MVGr. Simon Struppi (*1813–†1880). Pro studenty lékařské fakulty přednášel teoretické i praktické obory zvěrolékařství a praktická cvičení se realizovala ve vojenských stájích.

V letech 1908–1909 a 1911–1912 byl děkanem Odboru zemědělského ČVUT a v roce 1914 rektorem ČVUT v Praze. Působil jako jeden z prvních významných a výjimečných organizátorů vědeckého výzkumu oboru zvěrolékařství v Čechách. Můžeme ho zařadit mezi první české vědecky velmi aktivní zvěrolékaře v oblasti patologie, bakteriologie, sérologie a veterinární hygieny. Lékařskou fakultu a veterinářství vystudoval ve Vídni.

Po docentu Janu Böhmovi též nastoupil na C. k. Ústav pro zvěrolékařství ještě v Kateřinské ulici č. 469 v Praze. Záhy ústav přestěhoval do budovy v ulici Na Kozačce č. 3 v Královských Vinohradech v Praze. Ústav zde působil dlouhá léta a stal se známým a jedinečným centrem veterinárních věd u nás, později pod názvem Ústřední státní veterinární ústav.

Dnes tam sídlí Městská veterinární správa Praha a Inspektorát pro Prahu-východ středočeské Krajské veterinární správy. Aktivitou tohoto ústavu byla tak alespoň částečně nahrazena funkce tolik požadované Vysoké školy zvěrolékařské v Čechách, která měla být vedle školy ve Vídni a ve Lvově jako třetí v Předlitavsku. Po zrušení výuky zvěrolékařských oborů pro lékaře na univerzitě v Praze v roce 1908, když již byl dostatek vysokoškolsky vzdělaných zvěrolékařů, přešel profesor Kašpárek i se Zvěrolékařským ústavem na Odbor zemědělství Českého vysokého učení technického (ČVUT). Zde vyučoval předměty zvěrolékařství pro studenty zemědělských škol a organizoval vědeckou činnost, včetně služeb diagnostických a vzdělávacích pro kolegy v praxi. Sám publikoval přes 100 titulů vědeckých prací, týkajících se psychiatrie, neurologie, nákaz, očkování a prací sérologických a experimentálních. Zajímavé jsou i jeho monografie jako např. Hygiena zvířat domácích a další. Profesor Kašpárek vždy prokazoval hluboký zájem o budování oboru zvěrolékařství, a to nejen slovy. Tento ústav, který vedl v Praze Na Kozačce, se stal významným centrem věd své doby u nás. To umožnilo rozvíjet českou veterinární vědu, shromažďovat odbornou literaturu, i když začátky byly nesnadné. Velkoryse umožňoval našim zvěrolékařům, lékařům a vědeckým pracovníkům, kteří měli zájem pracovat vědecky ve své vlasti a řešit konkrétní problémy i ve své domovině. Řada z nich zde vypracovala své disertace. Jeden z nich byl Josef Taufer (*1869–†1940), který tuto disertaci obhájil v roce 1904 v Bernu a pro rakouské úřady nostrifikoval v roce 1910 ve Lvově. Také to byli František Pfaff, Karel Hruška a další – ti obhajovali již své disertace ve Vídni, když vídeňská škola v roce 1908 získala kredit k udělování doktorátů. Profesor Kašpárek byl neúnavným propagátorem pro zřízení Vysoké školy zvěrolékařské v Českých zemích a zasloužil se o vybudování profesionálních i odborných základů pro její možný vznik.

Dne 12. prosince roku 1918 záhy po vzniku naší republiky založená Vysoká škola zvěrolékařská v Brně zákonem č. 76 navázala postupně na započatou činnost Kašpárkova zvěrolékařského ústavu a činnost řady jeho spolupracovníků a příznivců a stala se tak dalším centrem vědeckého bádání v oblasti veterinárního lékařství u nás. Nelze opomenout ani kolegy ze Státního ústavu pro rozpoznávání zvířecích nákaz a výrobu očkovacích látek založeného v Praze v roce 1918 a později v roce 1922 přeloženého do Ivanovic na Hané a podobných ústavů dalších, které postupně u nás vznikaly. Z tohoto ústředí vědeckého bádání zvláště vynikl MVDr. Karel Hruška (*1899– †1958) a první ředitel tohoto ústavu MVDr. František Pfaff (*1875–†1960).

MVDr. Pfaff byl velmi odborně vzdělaný a zkušený v řadě směrů veterinární medicíny. V době svého mládí na studijním pobytu na Vídeňské zvěrolékařské škole objevil v roce 1904 původce choroby kanárků, bakterii, která je označena jeho jménem – Pasteurella Pfaffi. Je znám též jako reformátor a propagátor činnosti zvěrolékařů především v oblasti ochrany veřejného zdraví, tím i zdraví lidského. Ve 20. a 30. letech působil na Ministerstvu zdravotnictví ve funkci veterinárního referenta I. odboru s právem řídit veterinární službu v otázkách plnění úkolů zvěrolékařů ve vztahu k péči o veřejné zdraví. V roce 1931 byl dokonce prezidentem republiky jmenován stálým členem Zdravotní rady. MVDr. Karel Hruška (*1899–†1958) je absolvent Vídeňské zvěrolékařské školy z roku 1917. Po promoci pobýval často na studijních pobytech v Curychu na patologii u profesora Waltra Freie (*1882–†1972) a především od roku 1919 v Pasteurově ústavu v Paříži u profesora A. Besredky. Zde se poznal při spolupráci s vrcholnými odborníky, jako byl lékař Leon Charles Albert Calmette (*1863–†1933), slavný zvěrolékař Marie Camille Quérin (*1863–†1933), objevitelé účinné vakcíny BCG proti tuberkulóze, a Alexander Emile Yersin (*1863–†1943) objevitel původce dýmějového moru. Velmi spolupracoval a přátelil se s ředitelem Pasteurova ústavu profesorem P. E. Rouxem (*1853–†1933), přímým spolupracovníkem profesora L. Pasteura (*1822–†1895). Hlavní náplní výzkumu MVDr. K. Hrušky byla sněť slezinná – antrax. Jeho metoda výroby antibakteriálního a antiagresivního séra účinného při léčbě u zvířat i u lidí vzbudila velký ohlas ve světě, dokonce i ve francouzské akademii věd. V roce 1946 byl pozván do Paříže na oslavy 50. výročí úmrtí Luise Pasteura. Zde byl přijat s velkou úctou a pověřen odhalením pamětní desky oslavence.

V Ivanovicích na Hané působil ve funkci ředitele v letech 1939–1948. Úspěšná byla i jeho vakcinace proti července u prasat. V roce 1956 byl z Ivanovic na Hané přeložen do Brna na právě se rodící Výzkumný ústav veterinárního lékařství v Brně – Medlánkách. Zde v roce 1958 při plné práci na ústavu náhle zemřel.

V tomto směru se též zasloužila o vývoj české veterinární medicíny vídeňská vysoká škola zvěrolékařská a Karlova univerzita v Praze a jejich absolventi. Byli i četní a zkušení zvěrolékaři a lékaři, kteří působili v terénu, ve státní službě či ve významné pedagogické sféře oborů veterinárního, zemědělského a přírodních věd. To byly základní pilíře nově ustanovené Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Zde se rozvinula nejen kvalitní výuka, ale i bohatá činnost vědecko-výzkumná.

K rozvoji naší české badatelské činnosti v oblasti veterinární medicíny ještě před vznikem profesionálního vědeckého Výzkumného ústavu veterinárního lékařství přispěla též řada dalších významných osobností. Jsou to i jména těch, kteří působili na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně a zasloužili se o její rozvoj. Vědecké aktivity byly rozsáhlé a výsledky vědeckého bádání úspěšné. Tak vznikly a rozvíjeli se základy pro vědecké ústavy nově budovaného profesionálního vědeckého centra veterinární medicíny u nás. Byla to i řada vědeckých osobnosti světového jména. Vynikající vědec světového jména profesor MUDr. Karel Šulc (*1872–†1952) zde působil jako představitel oboru veterinární histologie a embryologie. Byl i vynikajícím entomologem. Za světově prioritní výsledky své vědecké práce v entomologii byl v roce 1951 jmenován laureátem státní ceny a byl též navržen na udělení Nobelovy ceny. Byly to též vědecké objevy profesora PhDr. MUDr. Jana Bečky (*1889– †1942).

Zvláště významní byli i jeho pokračovatelé docent MVDr. RNDr. Jan Hökl (1907–1951), profesor MVDr. RNDr. Miroslav Dobeš (1918–2008) a profesor MVDr. Zdeněk Matyáš (1923–2013), CSc. Významné osobnosti v té době Veterinární fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně byly za výsledky vědeckých aktivit oceněny udělením laureáty státních cen. Byl to již vzpomenutý profesor MVDr. Karel Šulc, profesor MVDr. Antonín Klobouk a docent MVDr. RNDr. Jan Hökl. Akademiky Československé akademie zemědělských věd byl jmenován profesor, MVDr. Antonín Klobouk a profesor MVDr. Jan Kolda (*1895–†1958), členy korespondenty ČSAZV profesor MVDr. Vincenc Jelínek (*1896–†1962), profesor MVDr. Miloslav Pařízek (*1898–†1979) a profesor MVDr. Emil Přibyl, DrSc. (*1896–†1965). Záhy byl profesor Vincenc Jelínek zvolen řádným členem ČSAZV.

V letech 1954–1956 byly v prostorách Veterinární fakulty VŠZ v Brně – Králově Poli zřízené „základny“ příštího Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně. Byly to dvě výzkumné laboratoře a později celkem pět oddělení budoucího VÚVeL v Brně, která pracovala v areálu Veterinární fakulty v prostorách ústavů a klinik až do ukončení výstavby budov a zařízení pro vznik tohoto budovaného VÚVeL v Brně-Medlánkách. Významnou úlohu v rozvoji vědeckého působení v oblasti veterinární medicíny u nás sehrály nově zřizované Státní vyšetřovací ústavy. Tyto ústavy značně přispívaly k získávání přehledu o problematice terénní a zdravotně hygienické veterinární služby. V tomto svou činností zvláště vynikal Státní veterinární vyšetřovací ústav v Brně, který vedl vynikající diagnostik a vědecký badatel v oblasti veterinární medicíny MVDr. Jan Křivinka (1901–1963). Bezprostřední vliv spolupráce tohoto ústavu s ústavy a klinikami Veterinární fakulty byl umocněn tím, že ústav po dlouhou dobu byl umístěn přímo v areálu školy. Jisté zázemí pro vznik VÚVeL v Brně představovala v té době nedávno ustanovena Veterinární fakulta v Košicích.

Možnosti publikační aktivity výsledků vědeckého bádání

Neomezené možnosti pro publikování vědeckých prací byly již v zahraničních vědeckých časopisech především v angličtině, francouzštině a němčině. Podmínky pro publikování ve vědeckých časopisech v češtině se též vyvíjely celkem úspěšně. Z ministerstva školství přicházely každoročně dotace, a tak již v roce 1922 mohl profesor MUDr. Karel Šulc, histolog a světoznámý entomolog založit časopis Biologické spisy vysoké školy zvěrolékařské. V tomto časopisu byly publikované spíše příspěvky základních disciplín medicíny nebo i biologie živočichů a rostlin. V roce 1924 začal vycházet časopis Klinické spisy pod redakcí profesora MVDr. Františka Krále (*1892–†1980), později ve spolupráci s profesorem MVDr. Antonínem Kloboukem (*1885–†1956) a profesorem MVDr. Františkem Ševčíkem (*1886–†1930). Ty byly určeny spíše pro příspěvky předklinických a klinických medicínských oborů. Podobně byl zaměřen odborný vědecký časopis Zvěrolékařské rozpravy, založený profesorem Hanslianem v roce 1927. V letech 1937 až 1939 byly Biologické spisy a Klinické spisy sloučeny v jeden s názvem Spisy Vysoké školy zvěrolékařské. Během okupace v letech 1939–1945 byla tato publikační činnost zastavena. Po válce se až v roce 1949 posledně jmenovaný časopis zásluhou profesora Václava Dyka (*1912–†1995) a profesora Jana Koldy (*1895–†1958) znovu uplatnil k vědeckým publikacím. Bylo to pod názvem Spisy Vysoké školy veterinární. Pod tímto názvem vycházel až do roku 1952, kdy se Vysoká škola veterinární stala fakultou Vysoké školy zemědělské v Brně. Časopis byl proto přejmenován na Sborník Vysoké školy zemědělské, řada B – Spisy fakulty veterinární. Od roku1969, kdy byla obnovena samostatnost Vysoké školy veterinární po několika změnách názvů dalších, tento časopis vychází s názvem Acta veterinaria Brno dále. Řada zajímavých vědeckých sdělení byla publikována též v časopise Zvěrolékařský obzor v letech 1903–1944 a taktéž i v Časopise československých veterinářů (1946–1950) a v časopise Veterinářství (1951–dosud). Již z těchto základů zde vyjmenovaných se mohl realizovat a vybudovat schopný tým profesionálů a založit vědecko-výzkumné pracoviště na profesionální úrovni, zabývající se vědeckým bádáním v plném nasazení. Takový ústav v současnosti tedy již u nás máme a dnes vzpomínáme na 60. výročí jeho vzniku a úspěšné práce.

Vznik a zahájení činnosti VÚVeL v Brně

Ke zřízení této instituce zabývající se profesionálně vědou v oblasti veterinární medicíny s plným nasazením, Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v rámci Československé akademie zemědělských věd s celostátní působností se sídlem v Brně došlo na základě rozhodnutí ministra zemědělství ČSR ze dne 10. září 1955 č. j. 3035/55. Úkolem ústavu bylo řešení problémů zdraví hospodářských zvířat, ochrany člověka před zoonózami a zajištění zdravotně nezávadných hodnotných potravin a surovin živočišného původu. Předběžnou přípravou pro založení VÚVeL v Brně bylo ustavení dvou výzkumných laboratoří v rámci ČSAZV již v roce 1954. Byla to laboratoř pro infekční choroby vedena akademikem Antonínem Kloboukem a Laboratoř pro patologickou morfologii a fyziologii vedenou akademikem Vincencem Jelínkem. V září 1955 byla zřízena další dvě nová oddělení, a to oddělení výzkumu veterinárních léčiv, které vedl profesor. MVDr. Jaroslav Lebduška, DrSc., a Oddělení pro fyziologii a patologii rozmnožování, vedené profesorem MVDr. Emilem Přibylem, DrSc. Bylo zřízeno i Oddělení dokumentace a knihovna a Oddělení zoohygieny vedené krátce profesorem MVDr. Miloslavem Pařízkem. Tato předběžně zřizovaná pracoviště se vedle své výzkumné činnosti ujala i příprav, zajišťujících uspořádání a vybavení nově budovaného ústavu. Pracoviště byla umístěna v areálu Veterinární fakulty v Brně – Králově Poli až do dokončení výstavby a zahájení provozu nového ústavu. Byla řízena zpočátku II. odborem živočišné výroby Československé akademie zemědělských věd. V roce 1957 byl zřízen VII. odbor veterinárního lékařství ČSAZV. Tento VII. odbor převzal odborné řízení rodícího se Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně. V roce 1958 byla zřízena další oddělení. Bylo to oddělení pro biochemii vedené profesorem MVDr. Antonínem Janečkem a oddělení pro virologii vedené profesorem MVDr. Richardem Harnachem, DrSc. Vzhledem k potřebám řešení problémů s likvidací tuberkulózy domácích zvířat bylo zřízeno nové oddělení pro výzkum tuberkulózy, které vedl MVDr. Milan Pavlas, CSc. Z oddělení zoohygieny a dietetiky vedené docentem MVDr. Ing. Janem Vlčkem, bylo vyčleněno oddělení radioizotopové radiologie s vedoucím MVDr. Zdeňkem Procházkou, CSc. To bylo ještě v letech 1959 a1960.

Od května 1955 byl funkcí zastupujícího ředitele Výzkumného ústavu veterinárního lékařství pověřen profesor MVDr. Jaroslav Lebduška, DrSc. Pro vědecky výzkumnou činnost získal dokonalou průpravu již jako student, neboť vědecky pracoval v Chemickém ústavu u profesora MUDr. PhDr. Jana Bečky a absolvoval též roční studijní pobyt na Vysoké škole zvěrolékařské v Alfortu ve Francii, kde obhájil jako absolvent v Brně doktorát. Měl velkou autoritu ve společnosti, neboť jeho jednání bylo vždy korektní a noblesní, na úrovni. V tuto dobu vrcholily již jeho předchozí dlouhodobé snahy o realizaci celostátního výzkumného profesionálního vědeckého ústavu veterinárního u nás. Jeho snahy mohly býti realizovány, neboť byl pověřen vedením prací spojených se zřizováním, umístěním, výstavbou a provozem potřebného ústavu u nás. Díky jeho obětavosti a nadšení pro věc se mu podařilo ve spolupráci s Československou akademií zemědělských věd a brněnskou veterinární obcí při prosazování tohoto záměru potíže překonat. Mohlo tedy být v roce 1958 započato s výstavbou.

Aktivní působení nově ustanoveného Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně a jeho aktivity v letech 1955–2015 je v souhrnu publikováno v almanachu, který byl vydán u příležitosti jubilea 60. výročí založení VÚVeL.

Literatura:

1. Červený, Č. a kol.: Brněnská škola Československé veterinární morfologie. V.F.U., Brno 2005, 95 s.

2. Červený, Č.: Jubilea zakladatelů a budovatelů veterinární medicíny u nás. Zvěrokruh, 16, 2009/3: 22–25.

3. Červený, Č.: Vzpomínka na profesora Jana Lenfelda. Zvěrokruh, 16, 2009/04: 24–26.

4. Červený, Č., Slámová, J.: Z dávné historie veterinární medicíny v Čechách. Zvěrokruh, 15, 2008/11: 23–24.

5. Červený, Č., Doubek, J.: Zvěrolékařství v Českých zemích – díl 1., Zvěrokruh, 17, 2010/6: 22–25.

6. Červený, Č., Doubek, J.: Významné osobnosti v historii oboru zvěrolékařství v českých zemích – Theodor Kašpárek. Zvěrokruh, 18, 2011/5:19–24.

7. Červený, Č., Hera, A.: 110. výročí narození – profesor MVDr. Jaroslav Lebduška, DrSc. Zvěrokruh, 19, 2012/2: 22–25.

8. Červený, Č., Doubek, J.: Karel Šulc a jeho životní dílo. Zvěrokruh, 19, 2012/12: 33–34.

9. Červený, Č., Doubek, J.: Louis Pasteur v medicíně konce 19. století. Zvěrokruh, 20, 2013/ 5: 24–31.

10. Dedek, L.: Před 120 lety se narodil MVDr. Karel Hruška, 4. ředitel ústavu v Ivanovicích na Hané. Veterinářství, 64, 2014/1: 71–73.

11. Doubek, J., Matalová, E., Červený, Č.: Prof. MVDr. et RtDr. h. c. in M. Tomáš Vacek – Rytíř zvěrolékařského stavu. Zvěrokruh, 16, 2009/12: 14–18.

12. Drápal, J., Bardoň, M., Borovka, M., Horyna, B., Valentynová, M., Zámek, L.: Z historie veterinární laboratorní diagnostiky v českých zemích. Veterinářství, 61, 2011/9: 540–551.

13. Chroust, K.: Sté výročí narození profesora Dyka. Zvěrokruh, 19, 2012/2: 22–25.

14. Chroust, K.: Profesor Klobouk – zakladatel klinické parazitologie u nás. Zvěrokruh 20, 2013/10:16–19.

15. Kolektiv: 75 let vysokého veterinárního učení v Brně. Brno VŠVF v Brně, 1993, 453 s.

16. Novotný, E., Böhm, R. a kol.: 50 let vysokého veterinárního učení v Brně. Brno, Vet. fak. Sdružení rodičů a přátel VF v Brně, 424s.

17. Šindlář, J.: Užitečný spis proti vadám a vášním. Nejznámější česká kniha o léčení koní. Zvěrokruh, 13, 2006/08: 22–23.