Obraz na titulce – Édouard Manet – Závod v Boloňském lesíku

Édouard Manet

Závod v Boloňském lesíku

Po absolvování školy se Manet rozhodl pro vojenskou dráhu. Rodiče s tím souhlasili, protože otec se s nadějí, že by jeho syn studoval práva jako on, dávno rozloučil. Na to byl jeho prospěch ve škole nedostačující. Z vojenské kariéry nakonec sešlo, armádní námořnickou školu opouští pevně rozhodnut stat se malířem. Ačkoliv otec by si přál mít syna na zdejší akademii, nastupuje Manet do soukromého ateliéru Thomase Coutare, u kterého studovali malíři z USA a Německa. Malování podle modelu Manetovi moc nesedělo a to bylo také zdrojem jeho konfl iktů s učitelem. Po šesti letech se rozcházejí a Manet si se svým přítelem a spolužákem Albertem de Balleroyem pronajímá vlastní ateliér.

Oproti svým kolegům-imresionistům, kteří se toulali krajinou a trávili v přírodě hodně času, byl Manet vyloženě městským člověkem. Nepatřil k umělcům, kteří v tichosti svého ateliéru tvoří, nýbrž se aktivně účastnil tehdejšího společenského života. Oblečen elegantně jako dandy, rukavice a cylindr brázdil pařížské ulice, navštěvoval kavárny a restaurace, kde se setkával s progresivními kolegy, politiky, muzikanty a spisovateli. Hlavní představitel prokletých básníků Charles Baudelaire patřil k jeho přátelům stejně jako skladatel Jacques Offenbach.

Jak se lidově říká, „každá sranda něco stojí” a tak i Manet na svůj bujný způsob života doplácí, stejně jako dalších pár umělců a intelektuálů té doby. Už od sedmdesátých let trpěl syfi lidou a o deset let později mu musela být amputována levá noha a Manet krátce nato na následky této choroby, v roce 1883 umírá.

Rok po jeho smrti byla uspořádána výstava jeho celoživotního díla a jak jinak, podle pravidla „jen mrtvý inovátor je dobrý inovátor” sklidila velký úspěch a Manet tak vkročil do malířské síně slávy.

Za tímto obrazem z roku 1872 musíte až do New Yorku. K vidění je ve sbírce J. H. Whitneyho.