Čeněk Červený 95 let od vzniku Zvěrolékařské komory pro Československo
…Obr. 1 Žádost Ústředního výkonného výboru tehdejších zvěrolékařských organizací o zřízení zvěrolékařských komor zaslaná ministerstvu zemědělství ČSR. Uvedené ministerstvo bylo touto formou požádáno, aby předložilo vládní návrh zákona o zřízení zvěrolékařských organizací ke schválení V tomto roce 2015 uplynulo 95 roků od vzniku Zvěrolékařské komory pro Československou republiku. Jaké poměry ovlivnily vznik této profesní organizace veterinárního stavu v Českých zemích a její činnost, se čtenářům pokusíme připomenout. Léčení zvířat a náznaky medicíny ještě ve středověku se potýkaly s dávnověkými tradicemi a s mysticismem ve spojitosti s léčením nemocí u lidí. Výrazné ovlivnění léčebných metod vycházelo z tradic dřívějších dob. Byly to léčitelské metody často velmi drastické jako pouštění žilou, stahování kůže na části těla, vytrhávání třetího víčka, nalévání rtuti do nosu a jiné zakořeněné zákroky, které spíše škodily. Velký vliv zde uplatňovala církev a léčitelské aktivity klášterní, kdy bylo prosazováno, že nejúčinnějším lékem je hluboké pokání a modlitby. Tehdy šlo vlastně především o spasení duše, ne tak o navrácení zdraví nemocnému. Takto medicína zabředla do vlivu kněží a různých šamanů.
Léčením zvířat se zabývali většinou lidoví léčitelé, medicínsky vůbec nevzdělaní, znalí zaběhnutých, byť často i neúčinných až škodících léčitelských metod, ovlivněných šamanstvím. Škála léčitelů zvířat byla velmi pestrá. Byli to pastýři ovcí, myslivci, kováři, sokolníci, bylinkáři, mnohdy potulní ranhojiči a i zkušení hospodáři. Většinou neměli valné vzdělání nebo byli negramotní. Tento způsob léčení zvířat převládal po celý středověk a taktéž i raný novověk. Novověk a zvláště období nástupu na tehdejší dobu moderní medicíny druhé poloviny 19. století, období zásadních objevů v biologických vědách, postupně aplikovaných do humánní i veterinární medicíny, přinášely nové diagnostické metody v medicíně. Byly to objevy řady koryfejů, zvláště objevy Louise Pasteura (*1822 – †1895), Roberta Kocha (*1846 – †1910) a německého lékaře a mikrobiologa, objevitele původce tuberkulózy a cholery, O. J. Ivanovského (*1864 – †1920) objevitele původce dymějového moru, Alexandra Fleminga (*1881 – †1955), který se svými spolupracovníky vyvinul první antibiotikum- penicilín, což byl též obrovský převrat v léčení mnoha infekčních chorob, podobně jako v době objevů Louise Pasteura a řady dalších. Významné byly objevy v oblasti hematologie, sérologie, bakteriologie, virologie, objevy chemoterapeutik a řady antibiotik. Spolu s těmito trendy vědeckého vývoje došlo též k rychlému nástupu vývoje vysokého školství medicínského, včetně vývoje nově vznikajících vysokých škol zvěrolékařských. Jaké to bylo u nás v Českých zemích? Podobně jako v rakousko- -uherském císařství, v jeho části zvané Předlitavsko. To byla část Rakousko-Uherska, která byla liberálnější a kulturnější. Byl zde systém, který více zohledňoval národní stavovské a společenské potřeby jednotlivých vrstev obyvatel. Bylo po pádu Bachova absolutismu, po uplatnění živnostenského zákona z roku 1859 a shromažďovacího zákona roku 1867.
… Obr. 2 Návrh stanov Ústřední jednoty československých veterinářů. První stavovská organizace zvěrolékařů ustanovena v nově založeném státě, Československé republice Bylo to postupem času po založení Scottiho zvěrolékařské školy císařovnou Marií Terezií ve Vídni v roce 1767, kdy se vyvíjela a zkvalitňovala výuka tohoto oboru až do úrovně vzniku vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni. Do roku 1850 zde studovali především vojenští podkováři, kuršmídi a často i civilní. V roce 1823 zde bylo zřízeno též speciální studium dvouleté, určené výhradně pro diplomované humánní lékaře, po ukončení jejichstudia s dalším titulem magistr zvěrolékařství (MVGr.). Kuršmídi mohli vykonávat základní a méně náročné terapeutické úkony, avšak nemohli být členy spolků zvěrolékařů v Rakousku. Vystudovaní lékaři a zároveň navíc magistři zvěrolékařství byli oprávnění vykonávat odbornou činnost zvěrolékařskou v plné míře a stát se členy profesních spolků zvěrolékařských. Tento stav přetrvával až do roku 1896. V tomto roce byla škola podrobena další reformě. Studium zde trvalo osm semestrů a v čele stál rektor. Prvním rektorem byl jmenován profesor MUDr. MVGr. Josef Bayer (*1847–†1925), přednosta chirurgické a oční kliniky. Byl původem z Čech, rodák z Plané u Mariánských Lázní. Podmínkou k přijetí byla maturita na střední škole. Tak byla konstituována Vysoká škola zvěrolékařská ve Vídni. Byl změněn i její název: K.u.k. Tierärztliche Hochschule. (Tierärztliche Hochschule in Wien). Vznikly tak vhodné podmínky k realizaci vysokoškolského vzdělávání zvěrolékařů v Předlitavsku. Jedním z absolventů této zvěrolékařské školy byl profesor MUDr. MVGr. Th eodor Kašpárek, který působil velmi aktivně v oboru zvěrolékařství v Čechách koncem 19. a na začátku 20. století.
Byl to např. MVDr. František Pfaff (*1875–†1960), MVDr. František Ševčík (*1886–†1930) a MVDr. Karel Hruška (*1894–†1958). Poněkud jiným směrem se tato situace vyvíjela v Budapešti, kde studovali budoucí zvěrolékaři slovenští. Zvěrolékařská stolice byla již od roku 1787 součástí lékařské fakulty v Pešti. Umožňovala základní studium zvěrolékařství toliko posluchačům lékařské fakulty. V roce 1799 zde byla výuka rozdělena do dvou směrů. Studenti humánní medicíny měli podle studijního plánu absolvovat šestiměsíční výuku o nákazách zvířat a studenti podkováři desetiměsíční výuku o léčení koní. Zvěrolékařská škola v Uhrách byla založena až pod vedením zvěrolékaře MVGr. MUDr. J. V. Zlámala (*1803 – †1886) od roku 1843, když byl Zlámal jmenován ředitelem nově založeného Zvěrolékařského institutu. Byl i profesorem zvířecích nákaz na lékařské fakultě budapešťské univerzity. Po provedené reformě studia zde byla možnost udělovat zvěrolékařský diplom od roku 1861 a s tím související akademický titul zvěrolékař „allatorvos“ (Novotný 1965).
Existovaly i problémy, neboť s rozvojem veterinární činnosti vznikala nutnost informovat graduované zvěrolékaře ve všech směrech zvěrolékařské odbornosti a jejich náplně práce, včetně realizace protinákazových opatření. Bylo to i v péči o zdraví domácích a hospodářských zvířat ve vztahu k zásadám v chovatelství a v manipulaci se zvířaty.
Toto řešení se ukázalo být počátkem 20. století nedostačující k tomu, aby bylo docíleno naplnění řady požadavků zvěrolékařů při jejich práci a řešení často i existenčních problémů. Vzhledem k jistému uvolnění společenského života v rakouské monarchii po pádu nechvalně známého Bachova absolutismu v druhé polovině 19. století došlo k vydání spolčovacího zákona (r. 1867). Započaly se tvořit spolky hospodářské, tělovýchovné, kulturní a spolky profesní.
v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Korutanech, Bukovině, Kraňsku, Tyrolích, Přímoří, v Haliči, v Dalmácii, v Solnohradech a Štýrsku) a byl přejmenován na Verein der österreichischen Tierärtzte. Tento spolek rakouských zvěrolékařů sdružoval všechny zvěrolékaře rakouských zemí Předlitavska, bez ohledu na jejich národnost a regionální příslušnost.
aby byla respektována práva stavu zvěrolékařského a bylo uznáno zvěrolékařství za oprávněný faktor prospěšně působící ve veřejném a společenském životě. Od roku 1891 byla činnost Spolku rakouských zvěrolékařů značně rozšířena založením těchto zemských jednot. To vedlo k prohloubení činnosti spolkového života. Zemské jednoty projednávaly problémy ve své zemi zcela samostatně. Navíc mohly přispívat a často přispívaly i k řešení problémů všech zvěrolékařů v Předlitavsku v rámci celého spolku. Na návrh zvěrolékaře Josefa Taufra bylo odhlasováno zřídit v Čechách Zemskou jednotu spolku rakouských zvěrolékařů se dvěma odbory, Odborem českým a Odborem německým. Valná hromada Zemské jednoty zvěrolékařů království českého se sešla dne 7. 10. 1894 a schválila stanovy v jazyce českém a i německém. Předsedou prozatímního výboru byl zvolen C. k. zvěrolékařský inspektor z Prahy František Dočkal. Vypracování stanov bylo svěřeno osmičlennému výboru. Profesní program zvěrolékařů z Českých zemí vypracoval zvěrolékař Josef Taufer. Zvěrolékař Josef Taufer slíbil, že v první schůzi tohoto Českého odboru zemské jednoty bude prezentovat přednášku o nutnosti zřízení české vysoké školy zvěrolékařské v Praze. Národnostní spory v Rakousku a snahy o prosazování identity v ekonomicky lépe prosperujících zemích českých vedly k tomu, že si Češi dokonce založili v roce 1899 Spolek českých zvěrolékařů pro země Koruny české. Odbor český pro království české se sídlem v Praze a Odbor moravský pro markrabství moravské a vévodství Slezské se sídlem v Brně. Účelem spolku bylo hájit zájmy zvěrolékařského stavu a pěstovat zvěrolékařskou vědu. Splnění svých cílů se podle stanov snažili realizovat pořádáním přednášek, podporou odborné literatury zřizováním odborné knihovny, pořádáním společných výletů a vycházek, pořádáním zábav a podporováním kontaktů s dalšími zvěrolékařskými spolky. Členové byli jednak čestní a jednak činní. Jejich práva a povinnosti byly ve stanovách též deklarovány tak, že činní členové mohli volit a býti voleni, nikoli však členové čestní.
Zde byly zvoleni kolegové Laušman (předseda), Taufer (místopředseda), Kotlář (jednatel) a Pekař (pokladník), revizory účtu byli zvoleni kolega Pospíšilík a kolega Šedivka. Hlavním cílem tohoto profesního spolku bylo zdokonalování zvěrolékařské péče v českých zemích a v budoucnu založení české Vysoké školy zvěrolékařské. V tomto se výrazně angažovala řada zvěrolékařů, zvláště MVDr. Josef Taufer (*1869– †1940), především jako publicista a jako vydavatel prvních zvěrolékařských periodik té doby. Ten na sjezdu Českoslovanských zvěrolékařů v Praze dne 15. září 1895 navrhl založit třetí zvěrolékařskou školu v Předlitavsku, a to v Praze. Měla to být škola vysoká s vyučovací řečí českou. Byl to již opakovaný návrh, neboť před ním v letech 1892 a 1893 poslanec dr. J. Dvořák a v roce 1895 dr. Šamánek vznesli požadavky obdobné. V roce 1901 připomínal tento nesplněný požadavek profesor MUDr. MVGr. Th eodor Kašpárek (*1864 – †1930) z Prahy a velmi intenzivně urgoval tento nesplněný požadavek poslanec, zvěrolékař Václav Kotlář v Říšské radě ve Vídni. Nebylo však těchto požadavků vyslyšeno. Tyto snahy byly též opakovaně prosazovány Spolkem českých zvěrolékařů až do doby vzniku Československé republiky, kdy postupně bylo nakonec těmto snahám vyhověno až po skončení války. Bylo to zákonem ze dne 12. prosince 1918 o zřízení československé státní Vysoké školy zvěrolékařské. Řada propagátorů horovala pro Prahu, ale k jejich nevoli to bylo nakonec Brno.
I když v Rakousko-Uhersku již existovaly některé profesní komory, např. obchodní komory, notářské komory, advokátní komory a lékařské komory, nebylo dosud prosazováno založení komory zvěrolékařů. Právě zákonitým zřízením komor pro příslušníky veřejně činných stavů, co pro zvěrolékařství byla a je nezbytnost této organizace, aby byla umožněna potřebná odborná vyspělost, důležitost a vzorné konaní povinností jejích členů. Na společné schůzi předsednictva spolku českých zvěrolékařů v Praze a Spolku rakouských zvěrolékařů v Čechách, odboru českého a německého dne 27. února v r. 1912 byly na pořadu jednání především problémy hmotného zabezpečení pro okresní zvěrolékaře a jejich úpravy. Hlavním bodem jednání byla však i čilá diskuse o zřízení zvěrolékařských komor. Požadavky českých zvěrolékařů vycházely ze zkušeností existujících komor, především lékařské komory, která byla ustavena zákonem již 22. listopadu 1891 v Praze. Z věcné diskuse vzešlo shodné usnesení, aby proběhlo intenzivní jednání o zřízení zvěrolékařských komor v Rakousku. Bylo usneseno, že Spolek českých zvěrolékařů v Praze bude žádat zřízení komor přímo ve Vídni u ministra orby (zemědělství). Intervencí ve Vídni byli pověřeni a tuto realizovali zvěrolékař Chalupa a zvěrolékař Robert Mráz-Marek. Požadavek byl předán na úřad zvěrolékařského inspektora na ministerstvu orby ve Vídni a bylo intervenováno též v parlamentu prostřednictvím říšského poslance Václava Kotláře, zvěrolékařského inspektora. Realizaci tohoto návrhu však zabránilo omezení, které vycházelo z vydaného shromažďovacího a spolčovacího zákona. Bylo to před blížící se I. světovou válkou. K ustavení zvěrolékařských komor u nás tedy došlo až v roce 1920 po vzniku Československé republiky. V předsednictvu Spolku českých zvěrolékařů působil aktivně zvěrolékař Robert Mráz-Marek, který vedl hlavně zvěrolékaře v Čechách. Na Moravě to byl zvěrolékař Jan Kytlica. Spolek přetrval až do roku 1920. Již v roce 1919 zaslal Ústřední výkonný výbor zvěrolékařských organizací žádost datovanou dne 14. dubna 1919 ministerstvu zemědělství Československé republiky v Praze. Byla to žádost o zřízení zvěrolékařských komor, adresovaná již ministerstvu zemědělství v Praze (Zvěrol. obzor, 1919, str. 92). Dne 29. června 1920 byl Spolek českých zvěrolékařů zrušen a přejmenován na Ústřední jednotu československých zvěrolékařů (UJčsZ). Ústřední jednota československých zvěrolékařů byla deklarována jako svazová organizace československých veterinářů, sdružených na základě stavovské a hospodářské organizace. Vznikla jako sdružení zvěrolékařů usazených na území československé republiky. Toto sdružení bylo rozděleno na základě zemské hospodářské organizace v Zemské župy a v nich Krajská sdružení a Odborové organizace. V rámci Ústřední jednoty československých zvěrolékařů si mohli členové tohoto spolku krajských nebo odborových organizací vytvořit zájmové skupiny a odbory veterinářů státních, vojenských, jatečních, obvodních atd. Tyto odbory schvalovalo zastupitelstvo Ústřední jednoty. Sídlem Ústřední jednoty byla Praha, jednací řeč česká a slovenská. Za českou župu kandidoval zvěrolékař Robert Mráz-Marek (*1879 – †1950), za moravskou zvěrolékař Jan Kytlica (*1886 – †1936) a za slovenskou zvěrolékař Raimund Poštolka z Bratislavy. V této profesní organizaci bylo úkolem udržovat vzájemnost všech zvěrolékařů v otázkách týkajících se zvěrolékařského stavu, hájit sociální, hospodářské a etické zájmy zvěrolékařů a udržovat osobní styky. Bylo uloženo pečovat o výměnu poznatků vědy, které podporují činnost zvěrolékařkou, rozvíjet péči o chov hospodářských zvířat i veřejnou hygienu a rozkvět veřejného blaha. Organizace měla zajišťovat i podporu odborných, stavovských a sociálních zájmů, měla udržovat vzájemnost českých a slovenských zvěrolékařů. V této stavovské profesní organizaci mohli být organizováni všichni zvěrolékaři, ať působili ve státní službě nebo veřejně či soukromě. Prvním prezidentem Ústřední jednoty Československých zvěrolékařů se stal Robert Mráz-Marek. Stanovy Ústřední jednoty československých zvěrolékařů obsahovaly 18 paragrafů, jejichž obsah je jasně formulovaný a týká se organizace tohoto spolku a jeho členění. V paragrafech se hovoří o členství v jednotě, shromažďování a schůzích. Je zde jasně vymezen počet členů výboru Ústřední jednoty, způsob volby předsednictva a taktéž i volby předsedy, dvou náměstků, jednatele, tajemníka, pokladníka a dvou revizorů. Jsou zde jasně defi novány povinnosti a práva výboru. Stanovy uvádějí též způsob uplatnění smírčího soudu Ústřední jednoty i v případech sporů vzešlých mezi členy jednoty. Podrobnější údaje k jednotlivým paragrafům se dočtete v časopisu Zvěrolékařský obzor, roč. 13, 1920, v jeho příloze Věstník (Stavovský orgán československých zvěrolékařů) na str. 27–31.
Byla to ochrana společných zájmů zvěrolékařského stavu, jeho důstojnosti a vážnosti. Bylo to spolupůsobení při zvelebování chovu hospodářských zvířat a prohlubování zvěrolékařských věd. Bylo nutné prosazovat diskuse s členy komory a komor ostatních a se státními a veřejnými ústavy a tyto instituce informovat o záležitostech stavu zvěrolékařského včetně změn obvodů, sídel komor, funkce zvěrolékařských disciplín na učilištích s tímto zaměřením. Představenstvo působilo též jako smírčí soud, mělo za úkol projednávat spory mezi členy komory ve stavovských věcech a vyřizovat stížnosti proti členům komory.
Vzhledem k reorganizaci profesních spolků v nově vzniklém Československu a zároveň zřizování veřejnoprávní stavovské organizace Komory československých zvěrolékařů se ustanovení její orgánů poněkud opozdilo. Ustavující valná hromada se konala až 19. září 1920 v Praze v Grégrově sále obecního domu hlavního města Prahy. Účastnilo se 143 zvěrolékařů členstvím povinných a 23 hostů. Jednání zahájil zástupce vlády. Po projevu o úkolech komory a přednesení patřičných částí jednacího řádu v jazyku českém a německém bylo přistoupeno k volbám představenstva (15 členů).
Představenstvem zvolený prezident komory MVGr. Robert Mráz-Marek (*1879 – †1950) byl velmi agilní, cílevědomý a zkušený organizátor profesní spolkové činnosti. Narodil se v roce 1879 ve Lhotě u Rakovníka. Vysokou školu zvěrolékařskou absolvoval ve Lvově v roce 1902. Byl po zřízení Československé republiky v roce 1918 předsedou Spolku českých zvěrolékařů a po zrušení tohoto spolku v roce 1920 byl zvolen předsedou nově založené Ústřední jednoty československých zvěrolékařů. Žil ve městě Louny, kde působil jako zvěrolékař a městský veterinární rada. V programu činnosti komory byly vytyčeny základní požadavky. Byl to především podíl komory na přípravě a schvalování zákonů: 1. O prohlídce jatečných zvířat a masa 2. O ochraně zdraví před nákazami 3. O pojišťování dobytka 4. O úpravě zvěrolékařské praxe V programu činnosti komory bylo i vypracování a schválení stavovského řádu pro členy komory, určení minimálních tarifů za zvěrolékařské úkony, založení podpůrného fondu zvěrolékařské komory a další opatření sociální týkající se starobního pojištění. Valná hromada Zvěrolékařské komory pro Čechy, Moravu a Slezsko schválila dne 10. června 1921 Stavovský řád, minimální tarif a stanovy podpůrného fondu. Objevily se i snahy ministerstva zdravotnictví podřídit zvěrolékaře dohledu od obecních a obvodních lékařů na jejich činnost v péči o veřejné zdraví. Proti tomuto záměru ministerstva zdravotnictví Zvěrolékařská komora podala v této věci podrobný rozklad a žádala o nápravu a to se podařilo. Na základě usnesení Zvěrolékařské komory byl vypracován též návrh zákona týkající se úpravy samosprávního zvěrolékařství schválený na schůzi představenstva dne 4. prosince 1921. Dále byl vypracován a projednán návrh zákona o úpravě jatek, osnova zákona o prohlídce jatečných zvířat a masa a vypracovány návrhy komory na jejich změny a doplnění. Velmi propracovaný Jednací řád zvěrolékařské komory pro Čechy, Moravu a Slezsko vyšel tiskem ve Věstníku jako příloze Zvěrolékařského obzoru, patnáctého ročníku z roku 1922, čísle 1–3, na stránkách 25–43. Stále bylo co řešit. Vládním nařízením ze dne 11. Října 1923 č. 198 byla rozšířena působnost Zvěrolékařské komory i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Žel, účast v této oblasti ze strany slovenských kolegů a kolegů z Podkarpatské Rusi byla ještě dlouho velmi omezená. Přesto do představenstva komory přichází i zástupce ze Slovenska. Byla to řada důležitých otázek k řešení. V letech 1924 –1925 byl vypracován návrh zákona o prohlídce na trichiny a osnova zákona o prohlídce masa a potravin.
Tyto neúspěchy v plnění cílů zvěrolékařské komory byly hlavním důvodem rezignace prezidenta R. Mráze- Marka. Zároveň na prezidenta komory dolehla i nemoc, a tak se v roce 1929 vzdal své funkce. V komoře však vytrval jako aktivní člen do roku 1937. Krátce ještě působil jako předseda Ústřední jednoty československých zvěrolékařů. Podrobný popis jeho aktivit lze sledovat ve Zvěrolékařském obzoru a ve Věstníku Zvěrolékařské komory z let 1919–1944. Řešených problémů bylo velké množství a byly i důležité a řešené velmi dlouho byť i neúspěšně. Po odstoupení prezidenta Roberta Mráze-Marka byl zvolen do čela Zvěrolékařské komory pro Československou republiku v lednu roku 1930 MVGr. Jan Kytlica (*1886 – †1936). Byl to Moravan z Kroměříže a zvěrolékařství ve Vídni absolvoval v roce 1910. Pocházel z rolnické rodiny a zvěrolékařskou praxi jako obvodní zvěrolékař vykonával v Tršicích u Olomouce. V místě svého působení byl též starostou obce Tršice, spoluzakladatelem tělocvičné jednoty Sokol a spoluzakladatelem Hospodářské školy. Byl i členem Svazu chovatelů dobytka v Přerově a členem Spolku pro kontrolu užitkovosti Působil i v podpoře kultury jako člen výboru Divadelního družstva v Olomouci. Byl blízkým spolupracovníkem kolegy Roberta Mráze-Marka, a to již jako aktivní člen profesních spolků u nás. Působil též při zrodu Zvěrolékařské komory jako člen představenstva a místoprezident. Byl velmi těsně orientován na agrární kruhy a zvěrolékařskou činnost chápal především jako službu zemědělskému podnikání. V době svého působení ve funkci prezidenta Zvěrolékařské komory prosazoval především plnění požadavků chovatelů a rolníků. Byl iniciátorem a redaktorem informačního časopisu Zvěrolékařské komory Věstník zvěrolékařské komory ČSR, který vycházel každý měsíc od roku 1930, a to až do roku 1944. Činnost Zvěrolékařské komory v třicátých letech byla postižena stagnací. Bylo to ovlivněno mimo jiné též celosvětovým krizovým obdobím, hospodářskou stagnací a vznikem napjatých mezinárodních vztahů. Program Zvěrolékařské komory pro Československou republiku v letech 1930–1936 byl zaměřen na: 1. Uspořádávání pokračovacích kurzů pro jateční zvěrolékaře 2. Prosazování oprávnění zvěrolékařů na výkon prohlídky masa a potravin živočišného původu 3. Spolupráci na návrhu osnovy zákona o prohlídce jatečných zvířat a masa na jatkách 4. Součinnosti Zvěrolékařské komory při chovatelské činnosti v souladu s návrhy reformy studia na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně 5. Permanentní řešení disciplinárních záležitostí členů Zvěrolékařské komory 6. Zřízení Fondu na podporu nemajetných vdov po zemřelých zvěrolékařích 7. Usměrňování a sjednocování názorů všech zúčastněných stavovských spolků v průběhu kompetenčního sporu a přípravy zákona o prohlídce jatečných zvířat a masa Zvláště se stagnace projevila při přípravě osnovy zákona o prohlídce masa a hygieny potravin. Gestorem návrhu tohoto zákona bylo představenstvo zvěrolékařské komory. Zvěrolékařská komora však nedokázala po dobu více než deseti let trvání příprav tohoto zákona sjednotit názory reprezentantů zvěrolékařské profese na dvojkolejnost řízení zvěrolékařské činnosti jednak ministerstvem zemědělství při ochraně zdraví zvířat a jednak ministerstvem zdravotnictví při zajišťování zásad veřejného zdraví, tedy i hygienické kontroly potravin živočišného původu, včetně posuzování hygieny masa a provozu jatek.Vznikaly zde problémy, zda mají být v posuzování zdravotní nezávadnosti masa na jatkách zodpovědní zvěrolékaři nebo lékaři–hygienici. Vyvstal zde kompetenční spor, který se odbýval polemikou odborníků z řad profesorů a docentů Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, členů představenstva Zvěrolékařské komory, členů Ústřední jednoty československých zvěrolékařů, kde byli zastoupení i zvěrolékaři ze Slovenska a méně již z Podkarpatské Rusi, a státních úředníků i na ministerstvu zemědělství a ministerstvu zdravotnictví. Problémem byla i nejednotnost názorů na řízení činnosti zvěrolékařů.
Názory na tento problém nebyly jednotné ani mezi reprezentanty zvěrolékařské profese, ani v samotné veřejnoprávní organizaci Zvěrolékařské komoře pro Československou republiku. Iniciativním v řešení problémů přípravy zákona o prohlídce masa a potravin se stal profesor MVDr. Jan Lenfeld, přednosta Ústavu hygieny masa, mléka a potravin na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Jednoznačně prosazoval názor odborníka, zkušeného hygienika, že kompetence výkonu hygienické kontroly potravin živočišného původu, samozřejmě i prohlídky masa poražených zvířat na jatkách, náleží zvěrolékařům. Žádal Zvěrolékařskou komoru i ostatní stavovské zvěrolékařské organizace, aby přispěly k urychlenému prosazení tohoto zákona na úrovni vládních orgánů. V této záležitosti názory profesora Lenfelda podporoval MVDr. Pavel Opluštil, místoředitel veřejných jatek v Bratislavě, odborník v hygieně masa a potravin. Upozorňoval na velmi nebezpečnou situaci v nedokonalé hygienické prohlídce masa pro lidstvo a předpokládal, že situace bude ještě spojená s komplikacemi. Proto v roce 1932 formuloval a tiskem vydal v souhlasu s tezemi profesora Lenfelda alespoň dočasné zásady výkonu prohlídky masa pro zvěrolékaře v celé Československé republice (viz Zvěrolékařský obzor 25, 1932/2: 28-30). Tyto teze Lenfeldovy a Opluštilovy byly zapracované sdruženou komisí zvěrolékařské komory a Ústřední jednoty československých zvěrolékařů do osnovy zákona o prohlídce masa a představenstvo komory je předložilo zvěrolékařskému oddělení ministerstva zemědělství v Praze. Tam návrh tohoto zákona nebyl přijat jako zákon, ale byli ochotni tento návrh vydat jako ministerský výnos. Tento návrh vydat jako „výnos“ Zvěrolékařská komora a další stavovské korporace zamítly, neboť nepovažovaly touto formou nahradit zákon, který byl nezbytný. Vedlo to k dalšímu prohloubení kompetenčního sporu i mezi ministerstvem zdravotnictví a stavovskými sdruženími včetně Zvěrolékařské komory. Vedlo to také k rozkolu v představenstvu komory i mezi členy a zvěrolékaři vůbec. Narůstala nespokojenost s činností Zvěrolékařské komory a zvláště byli nespokojení mladí kolegové, kteří měli nastoupit do praxe a byly problémy s jejich zařazením do praxe. Mladí členové zvěrolékařské komory a zvěrolékaři ohroženi existenčními problémy se rozhodli vzít problém do vlastních rukou, a tak 16. prosince 1934 založili soukromoprávní profesionální spolek zvěrolékařů ze všech částí Československé republiky, který byl nazván Mladá generace zvěrolékařů (MGZ) se sídlem v Brně. Tato organizace vznikla při Vysoké škole veterinární v Brně, takže do ní vstoupili vedle mladých veterinárních lékařů i absolventi. Ve spolku Mladé generace veterinářů byli též početní členové pedagogického sboru Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Byl to profesor MVDr. Tomáš Vacek (*1889– †1942), přednosta Ústavu fyziologie Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, docent MVDr. RNDr. Vlastimil Vrtiš (*1898– †1990), docent Ústavu histologie a embryologie, profesor MVDr. Richard Harnach (*1898–†1981) z Ústavu bakteriologie, sérologie a nauky o zvířecích nákazách, MVDr. et. RNDr. Jan Hökl (*1901–†1951) a MVDr. Jaroslav Sadil (*1904), oba asistenti v Ústavu hygieny potravin u profesora Lenfelda. Dále to byl profesor MVDr. Emil Přibyl (*1896–†1963), přednosta Ústavu porodnictví, profesor MVDr. Jaroslav Lebduška (*1902–†1972) přednosta fermakologického ústavu a řada asistentů, MVDr. Leopold Rossi, MVDr. Vladimír Zdražil (buiatrika) a MVDr. Karel Rašin (*1898). Aktivita členů MGZ byla na velmi dobré úrovni a snažila se uplatňovat zásady programu stavovských profesních organizací. Předsedou spolku byl zvolen profesor MVDr. Tomáš Vacek. Za prvního místopředsedu zvolili MVDr. Pavla Opluštila, místoředitele jatek z Bratislavy a za druhého místopředsedu MVDr. Imricha Hudce, asistenta profesora Lenfelda v Ústavu hygieny masa, mléka a potravin Vysoké školy zvěrolékařské v Brně též z Bratislavy. Přípravný výbor vydal programové prohlášení, kde sdělil zvěrolékařské veřejnosti základní pracovní zaměření a metody postupu k dosažení vytyčených cílů. Účelem spolku bylo: 1) Sdružování mladé generace československých zvěrolékařů, hájit jejich práva sociální, kulturní, hospodářská a vésti je ke stavovskému uvědomění 2) Studium otázek a problémů ve zvěrolékařství nové doby a vyvíjet snahu o jejich řešení 3) Pečovat o náležité uplatnění zvěrolékařů ve všech oborech jejich působnosti, tj. v chovech zvířectva, v otázkách hygieny výživy a hygieny technologie živočišných produktů, jak v praxi, tak i ve výzkumu a na úřadech 4) Zvyšovat vědeckou úroveň členů 5) Pomáhat kvalifi kovaným kolegům s jejich uplatněním ve specializovaném oboru 6)Pěstovat program výchovný a společenský Představenstvo MGZ vypracovalo stanovy a program, který začínajícím kolegům a především absolventům měl zajišťovat nejrychlejší a nejoptimálnější uplatnění v oboru (Zvěrol. obzor 27, 1934/11:218). Vzali si za úkol důsledně prosazovat dořešení kompetenčního sporu. Snaha zastupitelů byla výrazná, avšak Zvěrolékařská komora vznik tohoto spolku neodmítla, ale pozvání na jejich ustavující schůzi bojkotovala. Výtky a návrhy MGZ k řešení zvěrolékařských zájmů a potřeb nebrala na vědomí. Pasivita a nerozhodnost v činnosti Zvěrolékařské komory pro ČSR byla v řešení veškerých důležitých otázek ještě v roce 1935 stále osvědčenou metodou. Tento stav kritizovaly soukromoprávní stavovské zvěrolékařské organizace a členstvo. Byla to především Ústřední jednota československých zvěrolékařů a MGZ. Na činnost Zvěrolékařské komory pro ČSR se snášela jen samá negativa a ZKČSR ztrácela pozici hlavního veřejnoprávního podporovatele zvěrolékařského stavu v ČSR.Byla to krize z neschopnosti.
Vedle veřejnoprávní stavovské organizace Zvěrolékařské komory pro ČSR v Československé republice existovala řada soukromoprávních stavovských organizací. Byla to především Ústřední jednota čs. Zvěrolékařů v Praze (UJčsZ), Mladá generace zvěrolékařův Brně (MGZ) přejmenovaná záhy na Mladá generace veterinářů (MGV), dále to byl Krajský spolek veterinářů v Praze (KSV), Spolek státních veterinárních úředníků (SSVU) a Reichsverbant der deutschen Tierärzte (RDT) – říšský svaz německých zvěrolékařů. Jejich cíle měly téměř stejné programy. Rozdílné však byly jejich pracovní postupy a snahy, jak cíle splnit. Představenstvo Ústřední jednoty pro ČSR a Mladá generace zvěrolékařů dospěli k rozhodnutí vytvořit ze zástupců vyjmenovaných profesních sdružení orgán především k prosazení jednotného stanoviska ke kompetenci zvěrolékařů vykonávat prohlídku masa a za přispění tohoto orgánu tento legislativní proces realizovat. Tímto orgánem měla být Ústřední rada veterinářů ČSR (URV). V tomto orgánu měla být zastoupena i Vysoká škola veterinární v Brně. Zvěrolékařská komora však, i když souhlasila s pověřením ustavit tento orgán, úkol nesplnila. Na celostátním valném shromáždění UJčsZ v Praze 5. dubna 1936 byl zvolen předsedou této organizace velmi aktivní MVDr. Pavol Opluštil, a tak se konečně slovenští progresivní kolegové začínali objevovat v centrálních funkcích. Také zde byl řešen název pro označení profese „zvěrolékař“ nebo „veterinář“. Valné shromáždění UJčsZ, České župy v Praze se usneslo na užívání profese „veterinář“, což se ujalo i v Župě Moravské a Župě Slovenské, včetně Podkarpatské Rusi. V únoru v roce 1936 oslavil prezident Zvěrolékařské komory pro ČSR MVDr. Jan Kytlica padesátiny a 10. listopadu téhož roku náhle zemřel. Záhy po náhlém úmrtí prezidenta Zvěrolékařské komory pro čs. republiku již 21. listopadu 1936 zasedal v Brně pod vedením MVDr. Pavla Opluštila výbor Ústřední jednoty čs. zvěrolékařů. Na zasedání byl přítomen též viceprezident ZK pro Československou republiku. MVDr. Jaroslav Kunstýř. V usnesení z této schůze vzešly společné požadavky, které byly oznámeny ústředním orgánům na ministerstvu zemědělství, školství a ministerstvu vnitra. Dne 6. prosince 1936 se uskutečnila další schůze valné hromady MGV a při té příležitosti zde mezi předsedou MGV prof. MVDr. Tomášem Vackem a viceprezidentem ZK ČSR MVDr. Janem Kunstýřem byla uzavřena „Dohoda o zlepšení vzájemných vztahů a trvalé spolupráci“. Byli zde též zvoleni předseda MGV – prof. Tomáš Vacek místopředseda MVDr. Juraj Ursiny. Již se zapojují další mladí progresivní funkcionáři ze Slovenska. Dne 27. března 1937 se konala ustavující schůze představenstva ZKČSR v Praze s programem volby třetího prezidenta Zvěrolékařské komory a volby prezidia. Byli navrženi tři kandidáti na post prezidenta. Nakonec byl zvolen těsnou většinou hlasů MVDr. Jaroslav Kumštýř z Čech, jako první viceprezident byl zvolen MVDr. Miloš Nádvorník (1895) též z Čech a za druhého viceprezidenta byl zvolen MVDr. Kellner, též z Čech. MVDr. Jaroslav Kunstýř (*1894 – †1954) pocházel ze severních Čech, narodil se v obci Mcely v okrese Mnichovo Hradiště. Studium zvěrolékařství studoval ve Vídni. Jako student, nehotový veterinář se vrátil v roce 1918 z fronty s hodností praporčíka a studia dokončil na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně v roce 1921. Zde promoval v roce 1922 s titulem MVDr. Po promoci nastoupil jako praktický zvěrolékař v obci Skalsko. Po deseti letech práce zde po dva roky též působil jako zvolený starosta obce a v roce 1937 kandidoval na funkci prezidenta Zvěrolékařské komory pro Československou republiku. Po nástupu do funkce se snažil změnit orientaci Československých veterinářů z převážně agrarního směru na směr medicínský a prosazoval orientaci na spolupráci v oblasti veřejného zdraví s humáními lékaři-hygieniky. V kompetenčním sporu zastával stanovisko shodné s MVDr. Františkem Pfaffem, stálým členem zdravotní rady a MVDr. Františkem Nádvorníkem (*1897), též z ministerstva zdravotnictví, že hygiena masa a potravin živočišného původu náleží do kompetence resortu ministerstva zdravotnictví, a to veterinární službě řízené samostatným veterinárním referentem odboru tohoto ministerstva. Ve funkci prezidenta komory působil MVDr. Jaroslav Kunstýř v letech hluboké krize našeho státu, když hrozila likvidace Československé republiky a světová válka s německým fašismem. V roce 1939 se oddělilo Slovensko a ustavilo si ve vzniklém Slovenském státě své vlastní veterinární stavovské orgány včetně zvěrolékařské komory se sídlem v Bratislavě. Zvěrolékařská komora zde byla ustanovena zákonem ze dne 6. července 1939, č. 132 Sl. z., o Zvěrolékařské komoře. Ještě více než jeden rok před tímto závažným aktem pro zvěrolékařský stav dne 19. března 1938 v Praze na schůzi výkonného výboru Ústřední jednoty Čs. veterinářů předseda MVDr. Pavel Opluštil oznámil, že na Slovensku již provedli první etapu sjednocovacího procesu organizace stavovských spolků veterinářů. Spolky byly zrušeny včetně slovenské župy UJčsZ. a vznikl Zemský spolek československých zvěrolékařů na Slovensku se sídlem v Bratislavě. Obdobná reforma vznikla v Čechách v Praze a na Moravě v Brně. Takto došlo ke sloučení Zemských žup UJčsZ., Spolku státních veterinářů v Praze, Mladé generace veterinářů v Brně, Odboru samosprávných veterinářů kontroly potravin a Odborné skupiny důstojníků veterinářů v Praze. Souhlas podpořili předsedové uvedených organizací svými podpisy. Ústřední jednota Československých veterinářů v Praze se stala centrální svazovou organizací všech stavovských složek v ČSR.
Předsedou této reorganizované instituce UJčs. Z. byl zvolen profesor MVDr. Tomáš Vacek. Místopředsedou byl zvolen MVDr. Pavel Opluštil a třetím členem výboru MVDr. Juraj Ursiny. V tu dobu se domluvil nově zvolený předseda Vacek s prezidentem Zvěrolékařské komory MVDr. Jaroslavem Kunstýřem a byl sepsán z usnesení představenstva Zvěrolékařské komory a zastupitelstva Ústřední jednoty českých veterinářů „Pamětní spis“. V tomto spisu se čeští veterináři jednomyslně staví do služeb českého národa a vyslovují řadu návrhů k uskutečnění nové organizace veterinární služby za změněných podmínek ve státě. Netrvalo dlouho a přišlo na pořad rozporcování naší republiky podle dohody v Mnichově (29.–30. září 1938) a záhy ustavení Slovenského státu (14. března 1939) a obsazení zbytků naší republiky německými vojenskými okupanty (15. března 1939), a tak vznikl protektorát Čechy a Morava. Všechno bylo jinak. Tento Pamětní spis jasně stanovil hlavní úkoly v oblasti nápravy zpožděného vydání zákonů o prohlídce masa a jatečných zvířat včetně potravin živočišného původu a nového zákona o Zvěrolékařské komoře, podrobně vyjmenované úkoly a poslání veterinářů především v oblasti hygienické a taktéž i v oblasti ochrany a národohospodářských hodnot v oblasti živočišné výroby, a to péčí o zdraví zvířat jak v oblasti jejich léčení, tak i péčí o chovatelství. Zvěrolékařská komora a Ústřední jednota českých veterinářů v tomto spisu podepsaném prezidentem ZK MVDr. Jaroslavem Kunstýřem a předsedou U. J. čs. V. profesorem Tomášem Vackem tak nabízí odbornou spolupráci při organizaci veterinární služby v nových podmínkách. Dnem vyhlášení samostatnosti Slovenska přestaly ze zákona na Slovensku působit všechny Československé spolky, sdružení, jednoty a organizace různých typů, a tedy i veřejnoprávní organizace Zvěrolékařská komora pro Československou republiku. Pro Čechy a Moravu však komora zrušena nebyla. Na Slovensku po několik měsíců trvajících jednáních pod vedením poslance a místopředsedy sněmu Slovenské republiky MVDr. Pavla Opluštila byla předložena osnova zákona o zvěrolékařské komoře. Byl tedy vydán zákon ze dne 6. června 1939, č. 132 Sl. z. o Zvěrolékařské komoře a nastaly intenzivní reorganizační aktivity spolkové činnosti na Slovensku a tato aktivita trvala po celou dobu války.
Zvěrolékařská komora v Čechách a na Moravě byla personálně ochuzena, neboť odešli slovenští veterináři a především Němci se zabraným územím v pohraničí. Ti si v roce 1940 zřídili vlastní komoru, německou, se sídlem v Praze. Ve Zvěrolékařské komoře české a moravské ubyla téměř polovina členů, tj. zbylo jich něco přes 500. Bylo třeba podílet se na existenčním zajištění zvěrolékařů, kteří byli nuceni opustit zabraná území nebo byli propuštěni ze zrušených institucí. Na profesní organizace byl vyvíjen neustálý tlak ze strany nacistických zákonů a nutně kolaborujících státních veterinárních organizací, jako byla Národní jednota veterinářů a Pracovní společenství veterinářů v Čechách a na Moravě. Zvěrolékařská komora v Čechách nebyla okupačními orgány zrušena. Stále v řešení byl problém veterinární hygieny a uspokojivé bylo alespoň vydané Vládní nařízení č. 41 ze dne 7. prosince 1939 o prohlídce jatečných zvířat a masa a zřizování a provozování jatek. Tímto vládním nařízením byla kompetence k výkonu prohlídky jatečných zvířat a masa potvrzena a vyhrazena zvěrolékařům. Dozor na výkon této služby byl přesunut z ministerstva zemědělství na ministerstvo sociální a zdravotní správy a v roce 1943 dokonce na ministerstvo vnitra. Nová ustanovení podstatně pozměnila a zkvalitnila způsob provádění prohlídky. Za účelem rozšíření zásad nově zaváděných vydalo Družstvo zvěrolékařů v Brně díky iniciativě MVDr. Leopolda Trefného (*1892) a MVDr. Vladimíra Životského (*1896) publikaci „Přehled zákonných předpisů o prohlídce jatečných zvířat a masa“. Její první vydání vyšlo v roce 1940 a druhé vydání po rozebrání v roce 1943. Na řádné valné hromadě Zvěrolékařské komory konané dne 31. března 1940 v obrazové galerii hotelu Zlatá husa v Praze zazněla z pléna slova chvály představenstvu komory a prezidentovi MVDr. Kunstýřovi k vyřešení kompetenčního sporu. Úspěch činnosti Zvěrolékařské komory českých zvěrolékařů pod vedením MVDr. Jaroslava Kunstýře se projevil v tom, že byly splněny podmínky pro vydání Vládního nařízení č. 41 ze dne 7. XII. 1939 o prohlídce jatečných zvířat a masa a došlo i k zestátnění této prohlídky. Tím byl též odstraněn kompetenční spor, a to kdo veterinární službu bude řídit a veterinář byl označen odborníkem v prohlídce jatečních zvířat a masa. Bylo to v době politicky velmi složité. Pro rozvoj veterinární činnosti u nás v oblasti péče o veřejné zdraví to bylo neodkladné a byly tak vyřešeny existenční problémy řady kolegů. Jak vzpomínal tajemník Komory JUDr. Bohumil Martinek na toto období 1939–1945, nebylo to lehké. Dík, inteligenci, nebojácnosti a poctivosti a zároveň příjemnému vystupování prezidenta Kunstýře se mnohé podařilo vyřešit, byť to byly často záležitosti běžného života související s přežitím.
Po ukončení války a osvobození Československé republiky jak zvěrolékařská komora, tak i Ústřední jednota československých zvěrolékařů obnovily svoji činnost ve svobodném státě. Zvěrolékařská komora Slovenského státu vzniklá v roce 1939 byla v nepřetržité činnosti až do května 1945. V omezené aktivní činnosti byla Zvěrolékařská komora pro Čechy a Moravu, neboť byla pod kontrolou okupačních orgánů. Po skončení II. světové války byla snaha oživit činnosti původní Zvěrolékařské komory českých i slovenských veterinářů se sídlem v Praze. V listopadu 1945 na řádném valném shromáždění za přítomnosti zástupců ze Sloveska (MVDr. Vojáček a další) a z Čech a Moravy (MVDr. Jaroslav Kunstýř a další) byly vytyčené problémy k řešení, vycházející z Krajinských rad. Bylo třeba řešit a v prvé řadě připravit návrh nového zákona o zvěrolékařských komorách a návrh nových stanov. V prosinci 1946 na valném shromáždění byl schválen nový návrh zákona o zvěrolékařských komorách a ten byl otištěný pouze v Chládkově Časopisu československých veterinářů a dále se nedostal. Na to byla v lednu roku 1947 ustanovena Zvěrolékařská komora v Bratislavě a její působnost byla pouze formální do 25. února 1948. Po „únoru 1948“ se o tyto organizace příliš zajímaly radikální politické síly tehdejší společnosti, a to i ve vlastních řadách. Po neustálém napadání prezidenta komory MVDr. Jaroslava Kunstýře zde neexistovala osobnost, která by sjednotila kdysi aktivní reformní proudy. Ihned 26. února 1948 byl při zvěrolékařských komorách v Praze a i Bratislavě ustaven akční výbor národní fronty. Členové akčního výboru se snažili zabránit převedení veterinární služby do resortu ministerstva zemědělství a o další potřebná opatření. Akční výbor zvěrolékařských komor se dokonce rozhodl zřídit přípravný výbor pro zřízení historického veterinárního muzea. Oslovily širokou veterinární obec, včetně Vysoké školy veterinární, Státní veterinární správu a veterinární ústavy a žádal o dodání zásilek muzeálního charakteru. Žel, zůstalo to v klidu a realizováno bylo až později. Nicméně akční výbor národní fronty zapracoval v intencích vládnoucí strany. Navrhl radikální změny v organizaci veterinární služby přijetím zákona č. 187/1950 S. z. ze dne 21. 12. 1950, o zdokonalení živočišné výroby, byla veterinární služba zařazena do resortu ministerstva zemědělství a byla zestátněna. Zvěrolékařská komora v Praze a v Bratislavě podle přípisu ministerstva zemědělství byly od 1. ledna 1951 zrušené. Tentýž osud postihl Ústřední jednotu československých veterinářů. Podle ofi ciálních názorů v tzv. lidově demokratickém zřízení u nás profesních organizací nebylo třeba a zestátněním veterinární služby tyto organizace zanikly. Činnost zvěrolékařské profese byla řízena státem a formy profesního sdružování byly po celou dobu nežádoucí a bezvýznamné. Takto skončila první etapa spolkové činnosti oboru veterinární medicíny a s tím související činnost Zvěrolékařské komory Československé republiky. K obnovení zvěrolékařské komory došlo až po vydání zákona č. 381 České národní rady ze dne 11. září 1991, o Komoře veterinárních lékařů České republiky. Literatura ČERVENÝ, Č.: Vzpomínka na profesora Jana Lenfelda. Zvěrokruh, 16, 2009/4: 24-26. ČERVENÝ, Č.; DOUBEK, J.: Kdo byl profesor MVDr. Josef Taufer. (Vzpomínka u příležitosti 140. výročí narození). Zvěrokruh, 16, 2009/6: 18-20. ČERVENÝ, Č.; DOUBEK, J.: Zvěrolékařství v českých zemích – díl 1. Zvěrokruh, 17, 2010/6:22-25. ČERVENÝ, Č.; DOUBEK,J.: Významné osobnosti v historii oboru zvěrolékařství v českých zemích – Theodor Kašpárek. Zvěrokruh, 18, 2011/5: 19- 24. ČERVENÝ, Č.: Připomínáme významné osobnosti veterinární medicíny u příležitosti jejich jubilea – MVDr. František Pfaff. Zvěrokruh, 22,2015/7: 20-24. DOUBEK, J: MATALOVÁ, E, ČERVENÝ, Č.: Prof. MVDr. et. RTDr. h. c. Tomáš Vacek – Rytíř zvěrolékařského stavu. Zvěrokruh, 16, 2009/12: 14-18. HAVLIŠ, M., MALENA, M. a kol.: Veterinární péče v Českých zemích. Státní vet. správa s Veterinární a farm. univerzitou, Brno 2011, 391 s. HUSÁR, L. a kol.: Od zverolekárských spolkov po Komoru veterinárných lekárov Slovenskej republiky. 1876–2009. KVLSR, Bratislava 2009, 240 s. KAŠPÁREK, T.: Československá literatura zvěrolékařská až do převratu a vzdělání zvěrolékařské. Věstník I. sj. čsl. zvěrol., Brno, 11., 1928:87- 101. KOLEKTIV: 75 let vysokého veterinárního učení v Brně. Brno, VŠVF v Brně, 1993, 453 s. KOUTNÍK, J.: K šedesátinám kol. Roberta Mráz–Marka. Zvěrolékařský obzor, 32, 1939: 205–207. KRÁL, E.: Výuka zvěrolékařství v Českých zemích a aktivita zvěrolékařů do roku 1939. Acta veterinaria sborník, 34, 1985: 25-62. KUNSTÝŘ, J.: Zpráva prezidenta komory o činnosti představenstva. Věstník českých veterinářů, 10, 1940/8: 99-101. MARTINEK, B.: Prezident zvěrolékařské komory MVDr. Jaroslav Kunstýř (7. 1. 1894 – 19. 10. 1954), Veterinářství, 43, 1993/12: 475–478. MRÁZ–MAREK, R.: Zvěrolékařské komory. Zvěrolékařský obzor, 13/1920: 5. MRÁZ–MAREK, R.: Zápis o schůzi představenstva zvěrolékařské komory pro Čechy, Moravu a Slezsko ze dne 24. října v Praze. Věstník, příloha Zvěrol. obzoru, 14, 1921, č. 1-2: 5-6. NOVOTNÝ, E.: Jan Vilém ZLÁMAL (Vilmos Zlámal *1803 – †1886). USVU, Kabinet vet. osvěty, Pardubice 1965, 14 s. NOVOTNÝ, E.; BöHM, R. a kol.: 50 let vysokého veterinárního učení v Brně. Brno, vet. fak., Sdružení rod. a přátel VF v Brně, 424 s. OPLUŠTIL, P.: Prehliadka mäsa a požadavky sudobia. Zvěrol. obzor, 25, 1932/2: 28-30. PÁV, J.: Deset let zvěrolékařské komory (dokončení). Věstník Zvěrol. komory Čs. rep., 1, 1930/2: 27-30. PÁV, J.: Deset let zvěrolékařské komory. Věstník Zvěrol. komory Čs. rep., 1, 1930:9-12. POŠTOLKA, R.: Slovenská župa U.J.čsl. zverolekárou v Bratislave. Zvěrol. obzor, 25, 1932: 128. ŠINDLÁŘ, J.; DANIEL, K.: Česká veterinární profese a Komora veterinárních lékařů. Zvěrokruh, 17, 2010/4: 20-23. TAUFER, J.: Ustavující schůze zvěrolékařů v Čechách. Zvěr. rozhledy, 1, 1894/8, 9: 113- 116. TAUFER, J.: K organizaci zvěrolékařů v Čechách. Zvěrol. rozhledy, 1, 1894: 49-50. TREFNÝ, L.: Přehled zákonných předpisů o prohlídce jatečných zvířat a masa. I. vyd., Družstvo zvěrol., Brno 1940, 168 s. TREFNÝ, L.; ŽIVOTSKÝ, V.: Přehled zákonných předpisů o prohlídce jatečných zvířat a masa. II. vyd., Družstvo zvěrol., Brno 1943, 288 s. VACH, M.: Přehled dějin veterinární medicíny. USVU, Kab. vet. osvěty, Pardubice, 1967, 59 s.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
