Veronika Grymová Soudničky popisují skutečné případy z činnosti revizní komise
Následující ukázky jsou přesnou citací konkrétních stížností. Vyznění stížnosti nutně neznamená, že dotčený veterinární lékař byl nakonec i disciplinárně obviněn a odsouzen. V několika případech se konfrontací s důkazním materiálem zjistilo, že průběh se od líčení stěžovatele poněkud lišil, a veterinární lékař byl vyviněn. Ovšem ani to nelze považovat za optimální východisko situace. Eutanazie by měla v nejlepším případě proběhnout tak, aby klient opouštěl veterinární pracoviště s vědomím, že sice nebude tyto události považovat za nejšťastnější okamžiky svého soužití s milovaným zvířetem, ale bude si odnášet klid v mysli, že pro jeho zvířecího společníka všechny zúčastněné osoby udělaly to nejlepší, co bylo v jejich silách. Nutnost usmrcení zvířete představuje pro klienta značnou emocionální zátěž, kdy každou diskrepanci vnímá daleko naléhavěji a ostřeji, než když kdysi s mladým štěnětem nebo kotětem, celý rozjařený a rozněžněný nad novým zvířátkem, vstoupil do ordinace veterinárního lékaře poprvé. Není náhoda, že ve většině níže popsaných případů byl průběh eutanazie důvodem pro vůbec první stížnost na svou osobu, s níž byl kdy dotyčný veterinární lékař konfrontován. Tímto sdělením chce revizní komise praktickým veterinárním lékařům demonstrovat na ukázkách konkrétních stížností, jak průběh eutanazie majitelé mohou vnímat, a pokusit se vysvětlit, jakým způsobem by bylo možné nespokojenosti klienta předejít. Některým čtenářům se možná budou zdát představené rady samozřejmé, ale jak dosvědčují uvedené dopisy stěžovatelů, zdaleka tomu tak ve všech případech není.
Měli jsme dvanáct let dlouhosrstého jezevčíka, a poslední rok se staral o psa můj bratr, který po rozvodu zůstal u otce. (…) Jelikož v poslední době začal pes vadit mému otčímovi, zašel s pejskem k cizí veterinární doktorce a nechal mu provést eutanazii. P. O., majitelka Při pohovoru s klienty před provedením eutanazie je vhodné se citlivě ujistit, že jsou se situací smíření a souhlasí všichni členové rodiny. Uvedená ukázka naznačuje, že se jednalo o svévolné utracení zdravého zvířete, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Chronické vážné onemocnění s sebou přináší kontinuální změny zdravotního stavu. Rozhodnutí o tom, zda současné utrpení zvířete je již neúměrné, nebo je kvalita života pacienta stále přijatelná, je do značné míry subjektivní a každý ho může vnímat jinak. Všichni, kdo mají ke zvířeti vztah, by se na tomto verdiktu měli pokud možno shodnout. Pokud do hry navíc vstoupí i komplikovaná a konfliktní rodinná situace klienta, může se snadno stát, že se veterinář stane obětí vyhrocených rodinných vztahů. V neděli po 17. hodině jsme přivezli našeho umírajícího pejska do zmíněné veterinární nemocnice. Po vcelku účastném pohovoru se sestrou a po chvíli čekání jsme na podložce přinesli pejska do ordinace. Následovala prohlídka, naše vyjádření k průběhu posledních dnů a rychlé degradaci jeho zdravotního stavu. Domníval jsem se a doufal, že pan doktor nám bude jakýmsi vodítkem v této pro nás emočně vypjaté chvíli. Oba jsme byli s manželkou duševně připraveni, že u pejska setrváme i v jeho posledních chvílích, při podání injekce, která ukončí jeho trápení. Namísto toho jsme se setkali s opravdu nulovou účastí pana doktora, ovšem bylo nám nabídnuto, že se „udělá rentgen“ a po zjištění stavu se přistoupí k léčbě. V následující diskusi to již manželka nevydržela a se slovy, že necháme tedy psa trápit a příští ráno ho odvezeme k našemu panu doktorovi, vzala psa do náruče a odešla. (…) Pejska jsme přivezli domů, kde pár minut poté zemřel, bohužel v křečích a za přítomnosti našich dětí, které ho taky velmi milovaly a které celý tento smutný výjev musely sledovat. Ing. J. P., majitel Uvedená ukázka dobře ilustruje etické dilema, které je aktuální i v humánní medicíně. Lékaři současné medicíny západního typu, a zcela analogicky s nimi i lékaři veterinární, se vnímají jako přísloveční „bojovníci se smrtí“, a neschopnost smrt porazit považují za svou prohru.
Výpověď klienta o srovnání současných a dřívějších životních projevů pacienta je proto zásadní. Klient, který se již vnitřně smířil s neodvratným osudem svého zvířete, a s tímto přesvědčením s vyrovnanou myslí vstupuje do ordinace veterinárního lékaře, neocení možnost, že intenzivní medicínská intervence by snad mohla zvířeti život o něco prodloužit. Pokud je mu taková nabídka vnucována, nesetká se ani dobře míněná snaha veterinárního lékaře s pochopením. Je vnímána jako hrubost a necitlivost, motivovaná vidinou finančního zisku za protahování léčby bez ohledu na zájem pacienta.
Objednaným zákrokem mělo být odstranění malé podkožní cysty na hrudníku. (…) Veterinář namísto toho, aby provedl zákrok, nechal odnést zvíře na vyšetření ultrazvukem. Ultrazvukem byla určena diagnóza karcinom mléčné žlázy s metastázami do břišní dutiny, zejména močového měchýře. Nález byl označen jako neoperovatelný. (…) Moje zvíře ale nemělo žádné potíže, bylo sice vyděšené z cizího prostředí, ale bylo krásné a vitální. Doufal jsem, že bude moci dožít tak, jak je, ale veterinář chtěl zvíře usmrtit. Zkoušel jsem vyjednat nějaké potvrzení diagnózy, ale vše bylo veterinářem odmítnuto a zvíře bylo usmrceno. Kočka, která na mě doma čekávala, až přijdu z práce, byla během dvaceti minut pobytu u veterináře mrtvá. Uvedený veterinář byl možná jen na nějaké praxi a chtěl si vyzkoušet i eutanazii. MUDr. D. Š., majitel Tento případ je v podstatě opakem předešlé ukázky. Chovatel podle vyjádření veterinárního lékaře sice původně souhlasil s provedením eutanazie, později však změnil názor. Lze předpokládat, že počáteční souhlas byl vysloven pod vlivem emočního vypětí při sdělení nepříznivé diagnózy. Pomineme-li otázky, které vyvstávají nad radikální diagnózou vyslovenou na základě omezeného spektra vyšetření, je zde evidentní, že klient nebyl s eutanazií vnitřně smířen a srozuměn, jinak by posléze nedošlo k napsání stížnosti. Klient, který zpočátku neočekává, že by k eutanazii mohlo dojít, potřebuje k pochopení problému více času a veterinární lékař by měl mít dostatek trpělivosti zodpovědět všechny jeho otázky a ujistit ho, že úvahy o eutanazii jsou zcela na místě. Pokud je z průběhu rozhovoru zřejmé, že klient není s eutanazií zcela srozuměn, je vhodné poskytnout mu delší čas k rozmyšlení. V případech, že zvíře evidentně netrpí, není důvod s eutanazií spěchat ani v případě, kdy je diagnóza jednoznačně nepříznivá. Jakýkoli pocit nátlaku a spěchu vnímají chovatelé velmi citlivě a nestaví lékaře do dobrého světla.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
