Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Alláh tomu chtěl

  Časopis Zvěrokruh 11/2015
     Společenská rubrika
POVÍDKA

Zdeněk Lysý

Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky ze své profesní kariéry

Povídka již vyšla ve sbírce povídek Dr. Lysého a je k dostání u MVDr. Leoše Grejcara

Čas je a vždycky byl neúprosný a mé dny v Alžírsku se chýlily ke konci. Žil jsem tu spoustu let a poznal mnoho přátel a zajímavých lidí, se kterými jsem se chtěl pořádně rozloučit, protože jsem tušil, že většinu z nich už nikdy nespatřím.

S manželkou jsme se rozhodli, že uspořádáme dvě hostiny. Jednu pro naše evropské přátele, druhou pro Alžířany. O tom, kde se bude má oslava na rozloučenou konat, jsem měl jasno už dávno před tím. Svou kouzelnou zahradu mi k tomuto účelu nabídl můj přítel Alžířan, řečený „pied noir” (česky „černá noha”). „Pied noir” nazývali Francouzi své krajany, kteří se potom, co se Alžířani osvobodili od francouzské nadvlády, odmítli vystěhovat do Francie. „Pieds noir” radši přijali alžírské občanství, než aby opustili své severoafrické domovy. A stejně tak učinil i můj přítel Francois.

… Ali mně na rozloučenou přivezl kobereček

 

Vůbec jsem se jeho rozhodnutí nedivil. Francois obýval se svou manželkou, půvabnou Alžířankou, a dětmi, secesní koloniální farmu obklopenou nádhernou zahradou ve stínu olivovníků a granátových jabloní. Člověk by si připadal skoro jako v knize Pohádek tisíce a jedné noci, kdyby k němu nedoléhalo občasné bučení krav z Francoisovy mléčné farmy, díky které jsme se seznámili.

Francois žil se svou rodinou ve zcela evropském moderním stylu. Když jsem prohlédl nebo ošetřil jeho dojnice, strávili jsme ve stínu jeho kouzelné zahrady mnoho hezkých chvil u sklenky červeného vína. A tam mi také Francois nabídl svou zahradu k závěrečnému rozloučení.

První hostinu jsme připravili pro felláhy, místní zemědělce, mé dlouholeté klienty. Měl jsem místní felláhy rád a vzájemně jsme k sobě přilnuli. Z hlediska evropských lékařů a zvěrolékařů byli oni i jejich zvířata ideálními pacienty. Nikdy se nestalo, že by si někdo z nich stěžoval na způsob mé léčby, i když se v některých případech zvíře uzdravit nepodařilo. Žádné nadávání, žádné spílání, žádně pomluvy za zády …

Na druhé straně, po té, co jsem strávil témeř hodinu při komplikovaném porodu krávy, s rukou bolavou sevřením porodními cestami ubohé rodičky a povedlo se mi odrodit zdravé tele, mrzelo mne, že od felláha neuslyším děkuji, o poplácání po rameni ani nemluvě.

Jednou jsem u jednoho zemědělce operoval těžce zraněného mladého býčka. Když se uzdravil a vrátil na pastvinu, zeptal jsem se jeho majitele mírně rozmrzele:

„To si nezasloužím ani poděkování?”

„Ne,” odvětil Arab a mile se na mne usmál. Když viděl můj výraz, v klidu pokračoval:

„Alláh tomu chtěl, aby se býček uzdravil. Vy, doktore, léčíte, ale Alláh uzdravuje. To on rozhoduje, jak léčba dopadne.”

„Aha,” utrousil jsem zkroušeně a vzpomněl si na odevzdaný klid Arabů, stojících nad uhynulým zvířetem. „Tím se hodně vysvětluje …”

Při loučení mi felláh podal ruku a řekl: „U nás máme přísloví: Má-li ti dát Alláh zdraví a život dlouhý, pomůže i trus velbloudí, má-li ti dát smrt, nepomůže ani zlata drť.”

„A pak se má člověk snažit,” bručel jsem si pod vousy při nasedání do auta. „To je teda motivace…”

Znovu jsem si na felláhova slova vzpomněl nedávno, ve chvíli, kdy jsem čelil rozezlenému majiteli, který mi vyhrožoval žalobou a fyzickou inzultací a neprávem mne osočoval, že jsem zanedbal péči o jeho chlupatého miláčka. Zčistajasna mi blesklo hlavou: „Alláha na tebe!”. A kupodivu, hned se uklidnil a na odchodu se dokonce omluvil. Až jsem z toho znervózněl!

Ale zpět na hostinu. Jelikož v muslimském světě muži své manželky na hostiny zásadně neberou, nemuseli jsme se zdržovat žádnými sladkostmi a zákusky a připravili jsme tradiční arabské mešui. Tak se v severní Africe říká jehněti na rožni, podávanému s fantastickou směsí bylinek, koření, omáček, s nekvašeným chlebem jako přílohou.

Stejně tak jsem se nemusel zdržovat s nákupem alkoholu, protože jak známo, tento škodlivý nápoj Alláh muslimům přísně zakazuje. Na mé hostině však došlo k zajímavému jevu, neřku-li zázraku. Uprostřed muslimského světa se zřejmě nad Francoisovou zahradou rozprostřelo křesťanské nebe, pod kterým do sebe mladí Arabové schovaní za olivovníky lili alkohol všeho druhu, až se hory zelenaly.

Druhá hostina byla určena pro mé přátele z Evropy. Část tvořili mladí francouzští lékaři, kteří si zde odbývali civilní službu a část Švédové ze společnosti Skanska, budující v Alžírsku nové školy.

Přátelství se Švédy pro mne bylo velkým poučením. V Čechách, kde se za reálného socialismu opravdu mnoho Švédů nevyskytovalo, jsem podlehl předsudku, že jsou to chladní a nespolečenští lidé, když žijí na tom severu, v chladu a temnotě. Jak už to s předsudky bývá, pravdou byl pravý opak. Se švédskými kamarády a kamarádkami, velmi veselými, živelnými a vtipnými lidmi, jsem si užil spoustu legrace. Dodnes vzpomínám na historku, kterou mi vyprávěl Steve.

 

… dobře to dopadlo, jediný kdo lov nepřežil, byl divočák

V Paříži na dovolené vešel do antikvariátu a prohlížel si knihy. Nejvíc ho zaujal v kůži vázaný zápisník. Vazbu měl řádně ohmatanou, skoro se rozpadala, což svědčilo o úctyhodném stáří zápisníku. Do vazby bylo vyryto skoro nečitelným písmem: „Carnet sexuel” neboli Sexuální zápisník.

Steve listoval deníkem a kroutil hlavou. Každá stránka byla nadepsána Vendredi, česky Pátek, a pod tím shluk těžko čitelných čísel. Žádný jiný den v týdnu se v deníku nevyskytoval a to ho Steve prolistoval několikrát.

Když chtěl zápisník zaplatit, majitel krámku mu ho vyrval z rukou:

„Promiňte, pane,” sdělil Stevovi, „tento sexuální zápisník je neprodejný. Slouží zde jen jako výstavní exponát.” „A proč?” pídil se zvědavý Švéd.

„Protože je to zaručeně pravý zápisník Robinsona Crusoe!”

… s rodinkou u Francoise na jeho zahradě

 

Společnost Skanska se o zaměstnance starala opravdu skvěle, protože vždy, když Švédové přijeli na nějaké místo budovat školu, Skanska pro své pracovníky nejprve postavila komplex bungalovů s nezbytným tenisovým kurtem.

Od malička jsem tenista tělem i duší a tenisu vděčím za seznámení se s řadou zajímavých lidí. Takže se vší skromností mohu říci, že jsem v zápasech se Švédy českému tenisu ostudu neudělal. Do švédského kempu měli přístup i domorodci, kteří komplex zásobovali čerstvými potravinami.

Vzpomínám si, jak mne jednou přišel povzbudit známý felláh, který evidentně přihlížel tenisovému zápasu poprvé v životě, zrovna když jsem hrál zápas se Stevem.

„Kolik to je, doktore?” zahlaholil na mne. „Prohrávám třicet nula v prvním gemu!”

„A to ještě hrajete?” klepal si felláh na čelo. „Vždyť to máte ztracené!” Mávl rukou a odešel.

Neměl jsem čas reagovat, protože Steve byl toho dne v mimořádné formě a pořádně mne po kurtu proháněl.

Steve, velký milovník vepřových steaků, v Alžírsku trpěl jako zvíře, protože v muslimském světě se vepřové maso nedá koupit. Alláh skrze Mohameda totiž v Koránu označil prase za nečisté zvíře, takže v muslimských státech na vepřové nenarazíte. Jak mi ale vysvětlili brzy po příjezdu mí francouzští přátelé, vepřový steak se v Alžírsku sice nedá koupit, ale dá se ulovit! Na okraji Sahary, v hornaté krajině porostlé eukalypty, zakrslými borovicemi a všudypřítomným křovím, se utěšeně množila stáda divočáků, která zde neměla žádné přirozené nepřátele. Proto jsem se rozhodl, že své evropské přátele překvapím pečínkou z divokého prasete a učiním tak Steva neskutečně šťastným.

Pečínka mi však zatím pobíhala po lesích, tak jsem se začal v okolí poptávat, kdo by mi pomohl divočáka skolit. S náborem lovců jsem musel rychle přestat, protože na lov divočáka chtěli všichni. A těšili se, že s sebou vezmou i strýce Mohameda a jeho syna Ahmeda a soused Abdul, že by si šel taky zastřílet, a to jsme zapomněli na Aliho, ten má doma dvě pušky, takže jednu může půjčit Abdulahovi …

Ráno mne čekalo před domem nejméně dvacet lovců. Nadšeně na mne mávali zbraněmi. Věděl jsem, že zbraň tady vlastní každý felláh, takže množství zbraní mne neudivilo. Zhrozil jsem se však, když jsem spatřil, v jakém jsou stavu!

Potlučené a poškrábané, to byly ještě ty lepší. Vzadu jsem dokonce zahlédl mladého výrostka, jak si drátem přivazuje hlaveň k pažbě.

Mí lovci mne oblehli. „Tak jedeme, doktore, hurá na divočáka!” překřikovali se jeden přes druhého, a mávali zbraněmi s prsty na spoušti. Mezi nohama nabuzených ozbrojenců se motali divocí psi a poštěkávali. Čekal jsem, koho prvního napadne, vyzkoušet na nich kvalitu munice. Arabové jsou přirozeně hraví a střelba na pohyblivý cíl je jejich oblíbenou zábavou. Když jsem podesáté opatrně odsunul další z hlavní, kterou mi někdo při diskusi přátelsky tiskl k břichu, zavelel jsem k odjezdu.

Všech dvacet rozjařenců se vlezlo do pouhých tří aut. Naskákali tam jako veverky. V mé maličké terénní Ladě Nivě nás jelo sedm. Sedm mužů a šest nabitých pušek. Mílovci si je mezi sebou podávali, lezli zepředu dozadu, pokřikovali jeden přes druhého a především, neustále mi pod nosem mávali svými nespolehlivými vražednými kvéry.

„Dejte to ode mne pryč,” zařval jsem každou chvíli. Z auta za námi se dokonce ozval výstřel!

„Co to bylo, mám zastavit?” jektal jsem zuby.

„Klid, jeďte dál, Abdulovi vystřelila puška, to ona občas dělá. Ale naštěstí ji měl zrovna vytaženou z okýnka,” křikl na mne Ali.

„A nezranil někoho na ulici?” vyzvídal jsem.

Ali pokrčil rameny: „Neřekl bych. Takovou mušku zas Abdul nemá …”

Kodrcali jsme dál. Za námi běželi divocí psi a nad námi začali poletovat supi. „Asi tuší, že tohle nemůžu přežít!” blesklo mi hlavou. „Už se těší, až mi vyklovou oči!” zoufal jsem si.

Supů si, bohužel, všiml i Ali, který seděl vedle mne, a jak se na správného Araba patří, začal po mrchožroutech pálit z okýnka. I on měl hlaveň zadrátovanou vším možným a já jen čekal, kdy mi střepiny z jeho pušky roztříští hlavu na tisíc kousků. Netrefil. Puška vydržela. Supi mávli křídly a plavně přelétli víc doleva. Alimu zmizeli z mušky. Ten však nezaváhal ani na vteřinu, strčil mi svou pušku zralou do šrotu pod nos a jal se zaměřovat obrovské ptáky z mého okýnka.

Tiše jsem si pro sebe úpěl. V jedné ruce jsem držel volant a druhou jsem pomalu zavíral okno a tím posouval hlaveň jeho pušky výš, dál od mého nosu, očí a mozku. Tímto manévrem jsem Alimu znemožnil míření a zachránil si život. Ještě chvíli se snažil a pak hlaveň strhl z okna a mého podbradku k sobě. „Mališ (nevadí),” procedil mezi zuby.

„Já končím,” zařval jsem, zastavil auto a vykulil se do písku. Rukama jsem si zakrýval hlavu a snažil se zavrtat do země.

„Zastavil jste dobře, doktore,” pochválil mne Ali nevzrušeně. „Jsme na místě.”

Nevím, jak dlouho jsem ležel v písku a třásl se. Když jsem se vzpamatoval, všude kolem mne se ozývala střelba, hlasitý štěkot psů a řev honců. Za šplh o tyči jsem v tělocviku dostával čtverky, ale za bleskovou rychlost, s jakou jsem v podstatě vyběhl po kmeni borovice až k nejvyšším větvím, by ze mne měl náš tělocvikář radost a určitě by mi záviděl i pan Bedřich Šupčík, držitel zlaté olympijské medaile ve šplhu, kterou získal na VIII. olympijských hrách v Paříži v roce 1924.

Řev, ryk a štěkot se z různých končin soustředil do jednoho místa, z čehož jsem usoudil, že ubohý divočák už to má spočítané. A měl. „Tubib, tubib (doktore),” začalo se ozývat lesem. Volali mne. Šel jsem za hlasy a brzy partu lovců našel. Skláněli se nad zastřeleným divočákem a klacky odháněli dotírající psy.

Obhlédl jsem honce i lovce. Zdálo se, že hlavy, ruce, nohy i ostatní části těla mají neporušené. Nechápal jsem, jak je to možné, ale oddechl jsem si. Rozdal jsem bakšiš a zeptal se, kdo mi pomůže vyvrhnout divočáka. Všichni Arabové začali divoce mávat rukama a kroutit hlavou.

„No jo, vlastně, divočák je pro ně nečistý,” pomyslel jsem si.

Tak jsem jako jediný nevěřící pes ve skupině musel kance nakonec vyvrhnout sám. Ještě, že jsem měl tatínka řezníka.

Po dlouhém přemlouvání mi aspoň pomohli donést divočáka k autu. Napřed si omotali ruce hadry, pak si opatřili pořádně dlouhou a pevnou větev, na kterou běhama přivázali divočáka a dávali velký pozor, aby se jich rozkývané prase při chůzi nedotklo.

Ale jak se říká – konec dobrý, všechno dobré. Divočák na červeném víně všechno mé strádání vynahradil. Steve i ostatní přátelé si chuť kančího masa nemohli vynachválit, protože hostina se konala nedlouho po černobylské katastrofě a Švédové věděli, že si ve své vlasti na divočákovi nepochutnají velmi a velmi dlouho…

 

 

Zdeněk Lysý