Disce morti – část druhá

/dokončení z předchozího čísla/

Veronika Grymová

Soudničky popisují skutečné případy z činnosti revizní komise

Veterinář se přiřítil k mému pejskovi a beze slova mu zabodl 10cm jehlu do hrudníku. Pejsek se začal dusit a s neskutečnými křečemi se začal mrskat. Když jsem se zeptala, co to má znamenat, tak mi odpověděl: to je narkóza. Proč mu tu narkózu nepíchl někam jinam? Proč to nešlo udělat pomalu? Protože veterinář pospíchal. Potom mu píchl další injekci. Rychle převzal peníze a odešel. Nikdy na to nezapomenu, bylo to hrozné a šokující. Tento člověk nemá rád zvířata. Nemá na veterině co dělat.

M. G.,
majitelka dvanáctiletého labradora

Eutanazie není výkonem, který by měl být prováděn v časové tísni. Vždy je nutné klientovi vysvětlit předem průběh zákroku. Často klienti sami takovou otázku položí a zajímají se o technické provedení výkonu. Zvláštní důraz bychom měli klást na upozornění na možné nežádoucí efekty, kterým bychom se ale měli snažit v maximální možné míře předejít vhodnou medikací. Chovatel by měl být ujištěn o tom, že zvíře při zákroku nebude trpět bez ohledu na to, že se mohou vyskytnout mimovolní fyziologické jevy související s agónií (svalové záškuby, paradoxní zvýšené respirační úsilí související s Cheynee- Stokesovým dýcháním apod.). V závislosti na průběhu agónie a konkrétní situaci může být vhodné klidným hlasem věcně a seriózně okomentovat probíhající děj (např. „nyní je v narkóze a už necítí bolest“, nebo „tyto zvláštní pohyby jsou projevem uvadání životních funkcí, ale už je v bezvědomí a nic necítí“), zejména pokud by mohl klienta znepokojit.

Stav kocoura se postupně horšil, sarkom hnisal, takže jsme ho museli pravidelně ošetřovat. V posledních dnech už většinou spal, téměř nejedl, po probuzení však běžně komunikoval, neměl projevy trpícího zvířete. O to obtížnější bylo rozhodnutí k nevratnému kroku, jehož hrozný způsob provedení je pro mne dodnes naprosto nepochopitelný a nepřijatelný. (…) MVDr. X kocoura vůbec neprohlédla a provedla injekční aplikaci vstřikem pod kůži, jak jsem později zjistila Th iopentalem. Na můj zděšený dotaz, proč kocour, který mi až do jejího zákroku ležel klidně na klíně, tak křičí, tak odvětila, že „není hloupý a ví, co ho čeká“. (…) Musela jsem být přítomna hroznému konci kocoura, který byl členem naší domácnosti osm let, a s tím se už nikdy nesmířím.

Mgr. A. D.,
majitelka osmiletého kocoura

V tomto případě jde o podobné neporozumění mezi veterinárním lékařem a chovatelem. Majitelka buď nebyla předem seznámena s průběhem a způsobem eutanazie, nebo sdělení lékaře zcela nepochopila. Jakékoli komentáře při zákroku musí být pokud možno věcné a dobře promyšlené, i dobře míněná poznámka může být vnímána jako zcela nevhodná.

Já jsem byla v šoku a ubrečená, nedokázala jsem si představit, jak unesu 24 kg vážícího psa. (…) Natáhla smrtící tekutinu a vrazila mu ji do srdce, nešlo jí to, tak musela píchat ještě jednou! Pes se začal klepat, chrčet a rychle dýchat – nutno dodat, že s touto reakcí jsem nepočítala. (…) Po zaplacení částky se mě zeptala, jak si psa odnesu! Já jsem jí nechápavě řekla, že psa nechám uspat a mrtvé tělo nechám u ní, a ona se postará o kafi lérii atd. Ona se mi vyloženě vysmála, že na to není zařízená a ať si psa odnesu, že tam má práci a že ji zdržuji. Jen mi dala leták na veterinární kliniku do Prahy, ať si tam zavolám a zařídím odvoz. Opět jsem poprosila pána z čekárny, aby mi pomohl odnést mrtvého psa, a položil ho venku na zem vedle lavičky. Tak nedůstojné, nedala mi ani kus prostěradla na zakrytí jeho těla. V breku jsem obvolávala veterináře a zjišťovala, kdo mi odveze mrtvého psa. Nakonec mi poradili, ať zavolám psí záchranku. Řekli, že přijedou za hodinu a půl a cena se pohybuje kolem 3500–4000 Kč. Takže jsem souhlasila, klečela u mrtvého psa a hladila ho, ale čas běžel, doktorka měla ordinaci jen do 17 hodin, bylo už půl páté a záchranka nejela. Tak jsem zašla do místního železářství a poprosila pana prodavače o černý pytel a poprosila ho, jestli by mi nepomohl odnést psa z pozemku paní doktorky, nebo mě odtamtud vyhodí. Pán mi poradil, ať zruším psí záchranku, že mi psa zakope na své zahradě. (…) Udělejte prosím u doktorky kontrolu a zavřete jí prosím ordinaci, a spousta lidí vám bude vděčná.

K. V.,
majitelka třináctiletého dalmatina

Znovu je nutné zdůraznit, že eutanazie je pro chovatele velmi stresující a emočně vypjatou situací. Přesouvání zvířete během výkonu vnímají klienti velmi nepříznivě. Získávají z toho pocit, že umírající zvíře překáží a obtěžuje. Pokud je to jen trochu možné, je vhodné objednat pacienta na eutanazii na klidnou část dne a vyhradit si na ni dostatek času. Prokážeme tím i ohleduplnost vůči jeho majitelům, kteří projevují emoce pláčem a rozrušením a cítí z toho důvodu před ostatními klienty ostych. Prodiskutování osudu kadáveru je jednoznačně součástí práce veterinárního lékaře a mělo by se učinit předem. Už při dohodě o eutanazii, ale ještě před samotným výkonem, by měl klient být poučen, jaké možnosti existují a jak budou organizačně zabezpečeny. Musíme počítat s tím, že majitel bude po provedení výkonu rozrušen a nebude připraven na další diskuse a rozhodování. Doporučuje se před zákrokem vyřídit i fi nanční záležitosti, aby vše bylo formálně ukončeno konstatováním smrti pacienta a klient mohl po výkonu ihned odejít.

Moje kočka trpěla lymfomem a léčila se ve městě na veterinární klinice. Během víkendu se její stav rapidně zhoršil. Protože do města je to od nás 30 km, nechtěla jsem prodlužovat její utrpení a kontaktovala jsem veterinárního lékaře, se kterým bydlím ve stejné vesnici. Po příjezdu na jeho pracoviště nás vykázal z ordinace, vše se odehrávalo na lavičce před ordinací. Aniž by mi sdělil, jak bude postupovat, aplikoval kočce nějakou látku pod kůži. Kočka začala silně dávit, pak sebou začala zběsile mrskat a zakusovat se do okraje přepravky. Vytáhl ji z přepravky za ocas a kůži na krku a aplikoval další látku do srdce. Za celou dobu utrousil jen to, že jsem ji měla utratit už dávno. (…) Byla to jedna z nejotřesnějších událostí v mém životě. Už ten fakt, že milované zvíře odchází, je velmi stresující a bolestné, ale vidět ho odcházet tímto způsobem je otřesné. (…) Řešení sporné situace ponechávám na vašem uvážení. Pro mě se jedná o člověka, který by vůbec neměl se zvířaty pracovat. Pro ilustraci: kočce dává injekci tím způsobem, že ji povytáhne z přepravky za ocas, drží ji tak a aplikuje injekci. Vyjádřil se k tomu slovy: „Nebojte, však ona si ten ocas neutrhne!“

J. Č.,
majitelka osmileté kočky

Z dopisu majitelky je jasně patrné, co klient vnímá nepříznivě: nerozumí průběhu zákroku, pociťuje nedostatek intimity a soukromí, získává dojem, že lékař s umírajícím zvířetem zachází zbytečně hrubě a vůči majiteli je neempatický. Majitelé chronicky těžce nemocných nebo vážně zraněných zvířat, jakkoli se zdají být o nutnosti eutanazie zcela přesvědčení, mohou začít později (třebas i iracionálně) zpětně svoje rozhodnutí zpochybňovat a váhat nad tím, zda se nerozhodli ukvapeně. Z toho důvodu klient často velmi ocení ujištění lékaře, že rozhodnutí ukončit život trpícího zvířete bylo od chovatele správné a rozumné. Musí tak být ale učiněno citlivě a vhodnou formou. Emočně nestabilní klient není v situaci, kdy by s pochopením přijal byť i dobře míněnou výtku veterinárního lékaře, že péče o zvíře měla vypadat jinak, že chovatel v něčem udělal chybu, nebo snad svým rozhodnutím nějak zvíře poškodil a umocnil jeho trápení. Taková diskuse je na místě v době, kdy je zjištěna nepříznivá diagnóza a eutanazie se zvažuje jako jedna z možností, které v budoucnu přijdou na pořad dne. To je chvíle, kdy již může lékař začít připravovat klienta na budoucí události, poučit ho o tom, jak se věci mohou vyvíjet, a nastínit možnosti, jak na ně vhodně reagovat.

Znovu zdůrazňujeme, že výše uvedené příklady si nekladou za cíl popsané situace zhodnotit absolutně objektivně, proto zde záměrně chybí reakce dotčených veterinárních lékařů. To je věcí disciplinárního řízení, které vždy situaci zkoumá komplexně, za vyslechnutí obou stran, svědků a zhodnocení všech dostupných důkazů. Cílem sdělení je demonstrovat čistě subjektivní vnímání situace samotnými klienty, seznámit veterinární lékaře s tím, jak může vypadat eutanazie očima majitelů zvířat, a nabídnout možnosti, jak se nepříznivému hodnocení chovatele vyhnout.

Na základě popsaných zkušeností lze učinit určité zobecnění, jak k eutanazii eticky přistupovat, aby klienti průběh zákroku a postoj lékaře nevnímali negativně:

1. O eutanazii rozhoduje klient. Veterinární lékař doporučuje, vysvětluje a odpovídá na otázky. Konečné rozhodnutí je ale na majiteli zvířete.

10. Jakékoli komentáře pečlivě zvažujeme. Nevhodné jsou komentáře naznačující výtky chovateli ohledně jeho péče o zvíře nebo volbě eutanazie. Vhodné je vysvětlení momentálních nežádoucích reakcí na léčiva nebo fyziologických projevů agónie. Mnoho chovatelů uvítá citlivé ujištění o správnosti jejich rozhodnutí o eutanazii.

Musíme mít na mysli, že ačkoli se nám nezúčastněně mohou zdát nároky některých chovatelů na pietu související s eutanazií přepjaté, nejsme v roli toho, kdo by měl být arbitrem jejich vnímání situace. Je třeba si objektivně připustit, že na silném citovém poutu chovatele ke zvířeti je veterinární lékař pracující v malé praxi de facto životně závislý. Přiznejme si před vlastním svědomím, že nám rozhodně nevadí, když klient přetavuje svoji lásku ke zvířeti do velkorysých objednávek veterinární péče, kterou je připraven patřičně fi nančně ocenit. I kdybychom cynicky zcela pominuli etickou stránku věci, je fér přiznat majiteli právo na to, aby se poslední chvíle jeho soužití se zvířetem, které nám za svého života přinášelo ekonomický profi t, odehrávaly podle jeho představ.