Obě skupiny se vzájemně respektovaly a byly kolegiální. Jistě, byli praktici, kteří sáhli po drátech, plotnách a hřebech a spravili nějakou tu zlomeninu, ale nebylo to nic obvyklého.
Ještě dnes vidím to pokrytectví některých kolegů, kteří za nemalé peníze učili praktiky v rychlokurzech to, v čem sami získávali praxi mnoho let a na co potřebovali velmi náročné formální vzdělání. V knize Outliers od autora Malcoma Gladwella se čtenář může seznámit s “pravidlem 10 tisíc hodin”. Toto pravidlo říká, že trvá zhruba 10 tisíc hodin, než se staneme na něco odborníci a jsme v tom dobří. Je známo, že pouze neustálým opakováním nějaké činnosti lze dosáhnout konečného mistrovství. Jestliže toto pravidlo aplikujeme na veterinární medicínu, měl by odborník na chirurgii zvířat strávit prací v tomto oboru minimálně 10 tisíc hodin. Ano, specialista má stejné vysokoškolské vzdělání jako všeobecný praktik, nicméně rozdíly vyniknou právě v případě, že do zkoumání zahrneme i roky strávené rezidenturou. Rezident na chirurgii je na tento obor úzce zaměřen po dobu tří let. Lze odhadnout, že v rámci tohoto programu je v tomto oboru ponořen sedm tisíc hodin. Poté, co začne působit ve vlastní praxi, tráví minimálně 40 hodin týdně operováním. K dosažení 10 tisíc hodin tedy uběhne zhruba dalšího jeden a půl roku. Při těchto kalkulacích zjistíme, že schopným chirurgem se člověk stává za 4,5 roku práce v oboru. Za jakou dobu se při těchto číslech vyoperuje všeobecný praktik, který se samozřejmě věnuje i jiným odborným činnostem? Trvá mu to dvakrát, třikrát, čtyřikrát déle? Je tento systém v souladu s naším závazkem nabízet chovatelům a jejich zvířatům ten nejlepší možný servis? Dlouze jsem přemýšlel o tom, kde se stala chyba. Domnívám se, že příčiny tohoto stavu jsou následující: 1. Selhala Americká asociace veterinární medicíny (AVMA). Nepovedlo se jí modernizovat pohled na veterinárního lékaře a zapojit Americkou radu veterinárních specialistů, aby se zvýšilo povědomí veřejnosti o specialistech ve veterinární medicíně. Podle mého názoru se udělalo více pro to, aby se na specialisty zapomnělo, než aby se do povědomí dostala jejich nezastupitelná role. 2. Státní správa má možnosti upravit legislativu tak, aby byli chráněni chovatelé a jejich zvířata. Dokud však státní orgány nepochopí, že všichni nemohou dělat všechno, budou diskuse na toto téma probíhat ještě dlouho. 3. Výrobci a firmy jsou právě ti, kteří vymýšlejí a propagují pokročilé metody léčby. Je čas, aby se v tomto směru opět upevnila vazba se specialisty. 4. Veterinární fakulty a specialisté jsou dalším kolečkem v tomto porouchaném stroji. Stali jsme se specialisty proto, abychom dělali “speciální” činnosti. Jak ale naplňujeme tuto zásadu tím, že v hodinových kurzech učíme druhé to, na co jsme my sami mohli dosáhnout až po letech tvrdého studia? Fakulty přitom selhávají v propagaci práce a role specialistů. Samy se podílejí na produkci “přesvíkendových specialistů” a stírají hranici mezi “specializací v daném oboru” a “rozšířenými znalostmi v daném oboru”. Mark Davis, DVM, DACVS, CCRP, Northwest Veterinary Surgery Inc. (zdroj: Davis M. Commentary: A case for specialists in veterinary medicine, dvm360.com magazine, publikováno: 1. 1. 2015) Přeložil: Martin Grym |
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
