Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Z redakční pošty: Vakcinace?

   Z REDAKČNÍ POŠTY

Vakcinace?

Vážení,
měl jsem možnost seznámit se s návrhem vyhlášky, kterou se stanoví pravidla pro používání, předepisování a výdej léčivých přípravků při poskytování veterinární péče a pro vedení záznamů o těchto činnostech, pravidla pro výjimky z registrace pro veterinární léčivé přípravky registrované v jiném členském státě.

K návrhu mám následující připomínky

1. V § 1 se návrh odvolává na předpisy Evropských společenství, konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu společenství týkajícího se veterinárních léčivých přípravků a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/28/ES ze dne 31. března 2004, kterou se mění směrnice 2001/82/ES o kodexu společenství týkajícího se veterinárních léčivých přípravků. Ve směrnici 2001/82/ES se uvádí, že se „nevztahuje na inaktivované imunologické veterinární léčivé přípravky, které jsou vyrobeny z patogenů a antigenů získaných ze zvířete nebo zvířat v jednom hospodářství a které jsou použity pro léčbu tohoto zvířete, nebo těchto zvířat v tomto hospodářství a ve stejné lokalitě”. A do této skupiny náleží i autogenní vakcíny. Návrh vyhlášky, tak jak je formulován v § 3 odst. 1, písm. d, však zahrnuje i autogenní vakcíny. V tom směru tedy není návrh vyhlášky v souladu s citovanou směrnicí Evropského parlamentu, naopak v rozporu. Kromě toho návrh zařazuje autogenní vakcíny až na poslední místo z možných použitelných veterinárních léčivých přípravků (písm. d), a tím je téměř vyřazuje z použití při prevenci a tlumení infekčních onemocnění v chovech zvířat.

2. Autogenní vakcíny jsou u nás používány ve velkém množství chovů a jejich případné téměř vyřazení by nutně vedlo ke zvýšení použití antibiotik. Podle předběžných kalkulací by to znamenalo např. v chovech prasat v roce 2007 zvýšení spotřeby antibiotik o desítky tun, včetně antibiotik s indikačním omezením (např. amoxicilin), pokud by v programech tlumení infekčních onemocnění prasat měla antibiotika nahradit dobře fungující autogenní vakcíny. To by bylo v rozporu s Národním programem antibiotické politiky a znamenalo by to logicky zvýšení nebezpečí kontaminace potravin antibiotiky a častější vytváření rezistentních kmenů mikrobů. Podle zmíněného národního programu se ve veterinární oblasti naopak zdůrazňuje důsledné dodržování zoohygienických opatření v chovech hospodářských zvířat (včetně vakcinačních programů).

3. Aktuální nákazová situace zejména ve větších koncentracích zvířat je složitá v tom, že se často současně vyskytuje více druhů bakteriálních a virových patogenů. Soubory patogenů v jednotlivých chovech se liší. Setkáváme se s antigenní pluralitou, s různými sérotypy odlišnými svou patogenitou, intenzitou tvorby toxinů atd. V těchto případech vznikají potíže při výběru registrovaných komerčních vakcín, protože ty obyčejně nezahrnují všechny patogeny vyskytující se v chovu. Některé aktuálně významné patogeny dostupné registrované komerční veterinární vakcíny nezahrnují (např. Arcanobacterium pyogenes). A pokud některý důležitý patogen, v chovu se vyskytující, v registrované komerční vakcíně chybí, vyznívá výsledek vakcinace neuspokojivě. A v tom je výhoda autogenních vakcín, že mohou přesně odrazit nákazovou situaci v chovu. Pravidelná půlroční aktualizace autogenních vakcín pak umožňuje zpřesňovat složení vakcín a znovu zařadit do vakcíny bakteriální jedince, kteří v průběhu vakcinace získali určitou odolnost vůči protilátkám, a tak předcházet snížení účinnosti vakcíny při dlouhodobějším používání. Příprava účinné autogenní vakcíny je však poměrně náročná, protože předpokládá přesné poznání nákazové situace v chovu a izolaci přítomných mikrobů. Musí vycházet z vyšetření sekčního materiálu, nálezů jatečných zvířat, sekretů, exkretů a exkrementů zvířat, vzorků stájového prostředí atd. Pokud se takový postup nedodrží, nemohou autogenní vakcíny splnit co se od nich očekává. Nechtěl bych, aby toto moje vyjádření bylo chápáno tak, že usiluji o plošné zavádění autogenních vakcín, resp. nahrazení komerčních vakcín autogenními vakcínami. Komerční registrované vakcíny vždy budou převládat a je jen věcí chovatele, resp. příslušného veterinárního lékaře, pro který typ vakcíny, resp. i pro kterou komerční vakcínu se rozhodne s ohledem na nákazovou situaci v chovu, velikost a organizaci chovu atd. Stejně tak bych nechtěl, aby moje slova vyzněla v podceňování významu antibiotik či jiných léčivých přípravků v tlumení infekčních chorob zvířat. Bez nich se systém protinákazových postupů neobejde. Antibiotická léčba má a bude mít své místo především při akutním výskytu či vzplanutí nákaz, zatímco řešení, tj. tlumení a udržení příznivého nákazového stavu, se bude opírat především o imunologické preparáty. Platí stále zásada, že při zvládání infekčních onemocnění je prvořadá prevence a při ní hlavní význam mají imunologické preparáty. A pokud máme na mysli ekonomické dopady, jsou preventivní postupy podstatně lacinější. Dlouhodobé metodické postupy, opírající se o imunoprofylaxi, jsou vždy výhodnější než vysoké náklady při použití antibiotik ke zvládání akutních nákazových situací.

Vážení, k napsání tohoto dopisu mě vedly poznatky a zkušenosti z mé dlouholeté epizootologické praxe. Použitím autogenních vakcín v prevenci a tlumení infekčních chorob zvířat se zabývám řadu let. Spolupracoval jsem s oběma firmami vyrábějícími u nás veterinární autogenní vakcíny. Pokud se dodrží pravidla přípravy a použití, lze dosahovat s autogenními vakcínami velmi dobrých výsledků. Měl jsem možnost zavádět a sledovat výsledky s použitím veterinárních autogenních vakcín v desítkách zemědělských podniků na celém území republiky. Pokud by bylo potřeba, jsem ochoten tyto příznivé výsledky na konkrétních případech dokladovat a není mi proto jedno, že by tento, jeden z řady dílčích epizootologických postupů, měl být vyřazen z metod protinákazové praxe, ať již kvůli nedostatečné znalosti podstaty problému, či jiných důvodů.

Myslím, že návrh vyhlášky by bylo potřeba podrobit široké odborné diskusi, které by se zúčastnili chovatelé, terénní veterinární lékaři, epizootologové, hygienici, epidemiologové a samozřejmě zástupci podniků vyrábějících očkovací látky. Pokud snad vyhláška, bez větší publicity, byla již schválena, tedy urychleně zařídit její novelizaci, konkrétně vypustit z ní veterinární autogenní vakcíny.

S pozdravem
prof. MVDr. Karel Hejlíček, DrSc.