Vysoká škola zvěrolékařská v Brně – od svého vzniku do současnosti

Vysoká škola zvěrolékařská v Brně – od svého vzniku do současnosti

Devadesát roků, to je téměř celé jedno století nebo úctyhodná, ba i výjimečná délka lidského života. Nicméně ve srovnání se zvěrolékařskou školou ve Vídni, která nedávno dovršila 240 roků svého trvání, je naše škola mladá. Když však zhodnotíme výsledky veterinární činnosti jejích absolventů u nás, ať již výsledky ve vědecké a pedagogické oblasti na škole či tlumení nákaz a terapii v našich velkochovech a v terapii zvířat vůbec, určitě jsme nezůstali pozadu.

Co podstatného se za tu dobu událo, jaký byl vývoj Vysoké školy zvěrolékařské, co ovlivnilo vývoj veterinární medicíny v Čechách, na Moravě a i na Slovensku, si připomeneme alespoň ve zkratce.

ústavů a klinik, jejich asistenti a pomocníci a především rektoři, jak jsou v pořadí vyjmenováni na tabulích ve vchodu budovy rektorátu v Palackého ul. 1 – 3.

První tituly MVDr. honoris causa (MVDr. h. c.) byly uděleny již 16. dubna 1923 rektorům prof. Babákovi a prof. Völkerovi. Promotorem byl senior profesorského sboru Vysoké školy zvěrolékařské v Brně prof. Emil Sekera. I když budování prostorů pro ústavy nově založené zvěrolékařské školy bylo pomalé, začala se probouzet a rychle se rozvíjet práce vědecká. Byly založeny prof. Šulcem Biologické spisy (rok 1922), později v roce 1924 byly založeny Kloboukem, Králem a Ševčíkem Klinické spisy. Z těchto časopisů postupně vznikly Spisy Vysoké školy veterinární (řada B) a od roku 1967 do dnešní doby Acta veterinaria. Objevily se práce Bečkovy o minerálním metabolismu hořčíku a o jeho využití v koloidní formě jako zázračného léku pod názvem Polysan. Světový věhlas získal též Koldův výzkum v oblasti pohybového ústrojí, krevního oběhu, autonomní nervové soustavy a v oblasti anatomie ptáků, především potom i jeho unikátní monografie: Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka (I. část obecná, II. nauka o kostech a chrupavkách). Nejvýznamněji se prosadily objevy profesora, později akademika Klobouka. Bylo to jeho proniknutí do tajů původu nakažlivé obrny prasat, po něm pojmenované Kloboukovy nemoci. Byly to i zásluhy o vybudování ústavu pro výzkum slintavky a kulhavky na Vysoké škole veterinární i mimo ni. Dále to byla publikační aktivita prof. Lukeše, který popsal význam leptospir v patologii člověka a zvířat. Jeho životním úspěchem byl objev původce tzv. štutgartské choroby u psů. Byly to i vědecké objevy profesorů Hansliana, Pardubského, Hrůzy, Ševčíka a dalších. Slibně se upevňovala pozice jednotlivých ústavů a jejich kvalitních přednostů, probíhala i kvalitní výuka, vyšly první knihy a učebnice. Jedině díky tomu, i přes veškeré potíže materiální a finanční a přes nátlaky ze strany různých „reformátorů“, často i původem z německé menšiny, se škola v Brně udržela. Získala i světové uznání a složitým vývojem se vypracovala do dnešní podoby.

Dospěli jsme do 30. let minulého století. Již v roce 1927 započala výstavba nových objektů, především vznosných budov, kde je umístěna anatomie a patologická anatomie. Jejich navrhovateli byli architekti M. Laml a J. A. Šálek. Tyto budovy byly ve své době příkladem dokonale řešených účelových staveb. V roce 1933 byly pořízeny z příspěvků nejširší veterinární veřejnosti rektorské insignie. Vyhlášenou reformou v roce 1936, na které se z valné části podílel prof. Hanslián, přednosta Onychologického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, bylo veterinární studium prohlášeno za univerzitní typ a mohli být přijímáni toliko studenti s maturitou na gymnáziu. Studium bylo prodlouženo na deset semestrů. Rozpínavost a násilí ve střední Evropě způsobily, že vše, co souviselo s rozvojem Vysoké školy veterinární v Brně, vzalo za své, neboť po okupaci naší republiky Německem došlo k uzavření všech vysokých škol u nás. Nastalo tedy období 2. světové války (1939 – 1945), období perzekuce a strachu, útlumu progresivního vývoje. Šestiletou okupací utrpěla škola značné ztráty hospodářské i vědecké a především nenahraditelné ztráty na lidech. Jako první nátlakem německých okupantů přišel o život již v r. 1939 prof. Lenfeld, člen Československých legií. V koncentračním táboře Mauthausenu zahynul prof. Jan Bečka a prof. Tomáš Vacek. Dále studenti Berliner, Hajný, Kocourek, Meissel a Tvrzník. Dále to byli zaměstnanci Havlíček a Šilhánek. Celá řada lidí z naší branže byla vězněna. K jejich cti byl zbudován památník při vstupu do areálu školy.

Radostnější v mysli lidí, ale nesnadné, bylo období obnovy válkou zničených ústavů a klinik a jejich zařízení. Ba co více, oběti na lidských životech. Výuka přesto byla zahájena již 1. června 1945. Prvním rektorem byl jmenován po osvobození v r. 1945 prof. O. V. Hykeš. Netrvalo však dlouho a přišel únor roku 1948. Nastala padesátá léta s „demokratizací“, jinými slovy perzekucí jak v řadách studentů, tak i učitelů. Od února roku 1948 do jara roku 1949 bylo vyloučeno celkem 180 studentů, kteří kádrově nevyhovovali. Byli většinou z třetího a čtvrtého ročníku. Někteří se po dvou až třech letech práce ve „výrobě“ měli kádrově napravit, a potom teprve mohli studium dokončit. Z řad učitelů, kteří kádrově nevyhovovali, bylo označeno 16 většinou kvalitních asistentů. Nevyhovující profesoři byli již propuštěni dříve. Byl to profesor Stenzl ze zootechniky, doc. MVDr. Jan Vlček a později prof. Lebduška, prof. Harnach, profesor Jurný a designovaný nástupce prof. Koldy Jan Vinš a perspektivní histolog Alois Frank a další. Prof. František Král emigroval do USA.

Na základě požadavků slovenských činitelů byla v roce 1949 zřízena Vysoká škola veterinární v Košicích. V poválečném období přišla řada reforem ve výuce i ve veterinární praxi, a to i ve spojitosti se změnami v technologiích chovu domácích zvířat a se snahami, prosazování stranické ideologie do všech odvětví lidského bytí. Přesto se i navzdory ideologickým tlakům 50. let, zvláště v 60. letech a později, Vysoká škola veterinární v Brně rozrůstala, a to nejen jako výukové centrum, ale i jako vědecká instituce.

Základy pro tento doškolovací ústav byly položeny již v roce 1923, kdy byly na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně zřízeny „pokračovací kurzy“ pro praktické vojenské veterináře. Následníkem těchto zařízení je současný Institut celoživotního vzdělávání, který je součástí naší alma mater.

V areálu školy působil od roku 1949 Ústav pro výzkum masa, jehož součást měla zpočátku sídlo na Höklově Ústavu hygieny a technologie potravin a později na půdě školy ve vlastní budově. V roce 1952 byly zřizovány při Státní veterinární správě veterinární nemocnice. V Brně to byla rozptýlená pracoviště na jednotlivých klinikách Vysoké školy veterinární. Jejich součinnost pro výuku i výzkum byla nezastupitelná. Vznikla tak ve střední Evropě po všech stránkách fundovaná brněnská veterinární základna. Zkvalitněním bylo i zřízení výukového centra na přiděleném školním zemědělském podniku v Novém Jičíně (kolem 7000 ha půdy). Byla zde vybudována základna jak pro výuku, tak i výzkum. Školní statek v Kuřimi u Brna (1929 – 1939) byl po nacistické okupaci v roce 1946 nahrazen školním statkem Nový Dvůr u brněnské přehrady. Ten je k výuce a výzkumu využíván dodnes, ovšem zdaleka nestačí a těžiště této činnosti je v Novém Jičíně.

Na tradiční aktivitu profesora Koldy ve výuce i výzkumu navázali jeho žáci. Vyšly četné knižní publikace, jako např. Atlas anatomie a embryologie domácích ptáků, Atlas topografické anatomie domácích zvířat a učebnice veterinární anatomie kolektivu autorů anatomického ústavu Vysoké školy veterinární v Brně. Na počest 100. výročí narození prof. Koldy vyšel Koldův atlas veterinární anatomie. A v současné době i další dvě monografie – Veterinární anatomie pro studium a praxi a Anatomie ptáků. Ve spolupráci s předními veterinárními anatomy Evropy včetně Brna vznikla pod vedením vídeňského profesora H. E. Königa a mnichovského morfologa profesora H. G. Liebicha učebnice veterinární anatomie (Lehrbuch und Farbatlas). Tato monografie vyšla v jazyce německém, anglickém a španělském a byla přeložena do češtiny a slovenštiny. Slouží jako učebnice systematické veterinární anatomie u nás. Zvláštní pozornost upoutaly v 70. letech publikace žáků prof. Koldy, týkající se sledování plasticity jaterních cév v experimentu u prasete. Tyto nálezy byly dále rozpracovány a aplikovány ve spolupráci s výzkumným týmem pro transplantaci jater na lékařské fakultě MU v Brně, a tak první transplantace u nás byly experimentálně pro-váděny na praseti jako modelovém pokusném zvířeti při přípravě na transplantace jater u člověka. Podobně se ve spolupráci s kolegy z Lékařské fakulty MU v Brně a s Českou akademií věd rozvíjel a rozvíjí dodnes vědecký výzkum ve stomatologii, kardiologii, včetně náhrady srdce, ve výzkumu kmenových buněk a dalších aktuálních problémech.

Na Kloboukovy práce o infekčních chorobách a o poruchách látkové výměny u skotu (poporodní paréza, rachitida) navazují ve výzkumu jeho žáci a pokračovatelé i po jeho smrti. Sledovali a rozvíjeli diagnostiku a terapii vnitřních traumatických chorob u skotu (cizí tělesa), sledovali kožní choroby skotu, osutinu prasat a leukózu skotu. Na klinice se intenzívně rozvíjel a pokračuje do současnosti výzkum poruch metabolismu přežvýkavců, a to i ve vztahu k jejich užitkovosti a ekologii. Žáci profesora Klobouka se odborně a organizačně uplatnili též v tlumení nebezpečných nakažlivých chorob zvířat. Pod vedením profesora MVDr. Jaroslava Dražana, CSc., a dalších kolegů z Ústavu epizootologie a kliniky chorob prasat a ve spolupráci s mimoškolními odborníky vypracovali a organizovali realizaci účinné koncepce tlumení nebezpečných nákaz. Bylo to především v tlumení zoonóz – infekčního zmetání skotu a velmi nebezpečné tuberkulózy. Byly vyvinuty vakcíny proti celé řadě nakažlivých chorob a s úspěchem se uplatnily v praxi. Jejich úspěchy jsou odborníky obdivovány i ve světě ještě dnes.

Profesor Přibyl přešel z Ústavu chemie od profesora Bečky v r. 1935 na obor porodnictví domácích zvířat. Zde položil základy a vybudoval další obory jako gynekologii a andrologii na vysoké úrovni a stál při zavádění umělé inseminace u nás. Tyto obory rozšířil o výuku chorob mláďat. Jeho pokračovatelé rozvinuli vědecké poznatky v oblasti hormonálního řízení reprodukčního cyklu domácích zvířat a uplatnili své zkušenosti v transferu embryí u skotu ve výzkumu i v praxi u nás i v zahraničí. Velmi úspěšní v diagnostice mastitid byli MVDr. Karel Neumann (epizotolog) a MVDr. Erich Kudělka (asistent porodnické kliniky), kteří vyvinuli osvědčený barevný test k rychlému posouzení mléka, a tím stupně postižení vemena skotu zánětem, tzv. NK test. Název testu skrývá zkratky příjmení obou objevitelů.

Ten do hygieny potravin vnesl i sledování vlivu technologií na kvalitu a nezávadnost potravin živočišného původu a pozvedl tuto disciplínu na nejlepší úroveň v Evropě.

Další zkvalitňování veterinární hygieny a zvýšené nároky na sledování ekologie, které ovlivňovaly a ovlivňují veterinární činnost, si vynutily zřízení dvou oborů studia zvěrolékařství. Nejprve jako specializaci a později, po pádu totalitního režimu u nás, dokonce ustanovením dvou samostatných fakult v roce 1990. Založení Fakulty veterinární hygieny a ekologie v Brně a její výukový program u nás jsou mezi veterinárními školami nejen v Evropě, ale i ve světě, ojedinělé. Absolventi tohoto oboru se úspěšně v praxi uplatňují a podle ocenění expertů evaluační komise je to jediná z fakult, která nabízí studentům široký a hluboký základ veterinární hygieny potravin a veterinární ekologie.

Skromná Ústřední knihovna Vysoké školy zvěrolékařské založená již v r. 1919 se započala rozrůstat co do počtu knih zprvu zásluhou profesora Šulce, který zorganizoval nákup knih z Německa, a profesora Pardubského z Bádenu u Vídně. Byly organizovány četné výměny knih a odborných časopisů. Na druhé straně však byly problémy s volným prostorem k ukládání knižního fondu. Zvláště v 80. letech minulého století došlo k přístavbě provozních zařízení a skladů a především i studoven. Zatímco v dřívější době byl omezován nákup knih ze Západu z důvodu nedostatku valut, v 90. letech tento trend pokračoval, neboť nebylo na tento účel uvolňováno dostatek finančních prostředků. Situace se zlepšila od r. 2002 a k plnému uplatnění snah k zajištění co nejširších informací se přistupuje v posledních letech (2002 až 2005). Byl získám přístup do celé řady databází. V současné době tvoří univerzitní knihovna VFU spolu s edičním střediskem a redakcí vědeckého časopisu Acta Veterinaria komplex, tzv. Studijní informační středisko. Středisko bylo vybaveno moderní technikou a slouží na úrovni jak vědeckým pracovníkům, tak i studentům.

Zahraniční styky a vědecká spolupráce byly navázány již v období záhy po založení školy. Řada učitelů byla zapojena i do mezinárodních veterinárních organizací. Průkopníkem v tomto směru byl profesor MVDr. František Ševčík, který se stal členem Mezinárodního výboru pro nákazy zvířat (OIE) se sídlem v Paříži. Tato činnost měla u nás řadu pokračovatelů, z nichž se úspěšně angažoval prof. MVDr. Ladislav Polák, CSc., dlouholetý ředitel Státní veterinární správy naší republiky. Při založení Světové zdravotnické organizace (WHO) se úspěšně uplatnil děkan tehdejší Veterinární fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně, profesor MVDr. Bedřich Klimeš. CSc. a později profesor MVDr. Jaroslav Dražan, CSc. Dlouhá léta ve Světové zdravotnické organizaci působil profesor MVDr. Zdeněk Matyáš, CSc. Ve světové organizaci pro výživu a zemědělství (FAO) působil profesor MVDr. Václav Kouba, CSc., a další. Řada zkušených učitelů působila jako experti na vysokých školách zvěrolékařských v rozvojových zemích. Bylo to v Africe, Súdánu a dále především na Kubě a v Mexiku. Působili i v terénu, např. v Alžíru, Zambii, Tanzánii a dalších zemích. Naši alma mater v současnosti reprezentují v zahraničí i studenti, kteří mají dnes velké možnosti absolvovat zahraniční praxe v mnoha zemích.

hospodářských i jako hobby chovaných a volně žijících zvířat. Další je Fakulta veterinární hygieny a ekologie (FVHE) se stejným titulem absolventa MVDr., která vychovává studenty se zaměřením především na zajišťování kontroly nezávadnosti potravin živočišného původu a kontroly nezávadnosti prostředí, které má sloužit zdraví zvířat i lidí. Obě fakulty a jejich absolventi se při plnění svého poslání v lidské společnosti drží základní myšlenky, zvláště důsledně prosazované ve 30. letech MVDr. Františkem Pfaffem – Sanitas animalium pro salute homini (Péčí o zdraví zvířat ku zdraví člověka).

V září roku 1991 se vrátila do Brna a obnovila svoji činnost, tentokrát na půdě Vysoké školy veterinární v Brně, Farmaceutická fakulta. Výuka farmacie započala v Brně již od roku 1945, a to zprvu ve svazku s Přírodovědeckou fakultou Masarykovy univerzity a s Lékařskou fakultou. Nakonec od školního roku 1948 – 1949 byla výuka konstituována v samostatné Farmaceutické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1960 však byla v Brně zrušena a přemístěna do Bratislavy. Do Brna se tedy vrátila až v r. 1991. Spojením těchto tří fakult vznikla v areálu brněnské Vysoké školy veterinární v roce 1992 prosperující Vysoká škola veterinární a farmaceutická. V roce 1994 byla přejmenována a nese název Veterinární a farmaceutická univerzita Brno (VFU).

K jejím devadesátinám jí přejeme pracovité a úspěšné učitele, vědecké pracovníky, zodpovědné studenty a šťastnou ruku při řešení všech jejích úkolů ve vědecké a pedagogické činnosti.

Ad maiorem gloriam Universitatis veterinariae brunensis!

Redakční rada Zvěrokruhu
a prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.