MVDr. Rudolf Rademacher oslavil 80. narozeniny

MVDr. Rudolf Rademacher oslavil 80. narozeniny

U příležitosti 80. narozenin člena Komory veterinárních lékařů doktora Rudolfa Rademachera se v sídle Krajské veterinární správy (KVS) v Hradci Králové sešli gratulanti v čele s předsedou OS KVL Standou Nováčkem a s ředitelkou KVS pro Královéhradecký kraj Blankou Karešovou, aby oslavenci poblahopřáli k jeho významnému životnímu jubileu a popovídali si s ním o jeho nesčetných zkušenostech a příhodách, které během své bohaté praxe nasbíral a zažil po celém světě.

Velice náročné bylo vozit s sebou všechny ty přístroje a laboratoře, které převážely těžká ruská nákladní auta. Nejnáročnější však byla hlavně práce v terénu. Denně jsme museli přehánět zvířata z ohrad. Velmi často jsme přitom viděli drastické scény. Například, když všudypřítomní supi nalétávali na nemohoucí zvířata.

Jak vaše činnost probíhala?

Podobně jako kdekoliv jinde. Zvířata se vyšetřila a pokud se našly nějaké pozitivní kusy, což bylo vždycky dost strašné, tak ti místní o ně přestali mít okamžitě zájem, protože se báli nákazy. Tak je potom nahnali na oddělenou pastvinu a nechali osudu. To záleželo na druhu nemoci. Například léčba tuberkulózy byla o něco jednodušší. Procento nakažených bylo totiž vcelku nízké. Pozitivní kusy se tak oddělovaly stranou a likvidovaly se jednotlivě. Další skupina, kterou tvořilo na pětadvacet Slováků a Čechů, našla nákazy i u samotných Mongolů, kteří přijížděli na koních. To bylo daleko nebezpečnější.

Pamatujete se na nejděsivější zážitek z tohoto působení?

Rozhodování, kam se jednotlivé skupiny pošlou, probíhalo tak, že celá plocha Mongolska se rozdělila na části. Tahalo se a každý si vytáhl nějakou oblast, kam pojede. My jsme si vylosovali zajímavou oblast na severní hranici. Ale i ta měla bohužel svoje útrapy. Nejvíce nás děsila zpráva o výskytu moru. Byl s námi i doktor, který měl vakcíny, byli jsme informováni, že mor v oblasti roznášejí divoká zvířata, ale zároveň se nás snažili uklidňovat, že prý Mongolové jsou výborní střelci, takže se nemáme čeho bát.

Dostali jsme se na sever do tajgy ke dvěma řekám. Byli jsme tam v létě, takže řeky byly téměř vyschlé. Nějaký čas jsme tam zůstali, ale překvapilo nás náhlé rozvodnění, které nám zkřížilo plány na další cestu. Jak jsem řekl, měli jsme s sebou těžké nákladní vozy s vybavením a nevěděli jsme co dál. Nakonec jsme zjistili, že o kus dál je převozník, který nás snad dokáže dostat přes řeku. Bohužel, když jsme nahlédli do té jeho jurty, ležel tam mrtvý a z úst a uší mu tekla krev. Okamžitě jsme dostali strach z moru. Náš doktor byl v tu dobu celých 600 kilometrů od nás a přijel až za deset dní. Po příjezdu ovšem prohlásil, že to podle příznaků mor nebyl, ale pouze nějaká nemoc z mongolské stravy. Těch deset dní do jeho příjezdu jsme na tom všichni byli psychicky dost špatně.

V osmdesátých letech jste působil také v Alžírsku. Jak to probíhalo tam?

Poprvé jsem jel do Alžírska v roce 1981. Nejprve jsem si musel dodělat zkoušku z francouzštiny a pak jsem se přidal k partě, která tam jela přednášet na univerzitu. Hned první zážitek byl poměrně nehezký. Na místě jsme bydleli pohromadě v takové arabské věži a měli jsme tam s sebou i psa. Místní ovšem nesnesli jeho štěkot, takže se jednoho večera nevrátil domů. Našli ho tam uhynulého, zřejmě mu někdo něco podal. Pak jsme dostali obory, které jsme měli přednášet ve francouzském jazyce. Učil jsem tam pět let a je nutno říci, že ti studenti – Arabové byli velice chytří. Univerzita byla krásná. Moderní. To, co teď máme tady, bylo i tam tehdy na vysoké úrovni. Po pěti letech jsem dostal žloutenku. Zřejmě ze slivovice různé kvality, kterou tam přiváželi Slováci. Léčil jsem se nejprve u českých doktorů, ale pak jsem musel odjet domů, kde jsem se léčil ještě tři měsíce.

To ale nebyl konec vašeho pobytu v Alžírsku …

Zdaleka ne. Po uzdravení jsem dostal papír, že jsem negativní a že můžu odjet. Nečekal jsem. Ve středu jsem se dozvěděl zprávu a ve čtvrtek už letěl zpátky do Alžírska. Tam ale nastal problém. Kvůli byrokratickým problémům jsem totiž nemohl nastoupit. Zafungovalo trochu štěstí. Alžírský ministr zemědělství se totiž přijel podívat na dizertační práci jednoho Araba, který u mě tu práci dělal. Díky přímluvě ministra se stal Arab děkanem v nové veterinární fakultě kdesi v oáze na Sahaře. To bylo v době, kdy už jsem se chystal domů. Můj bývalý student mi však zařídil místo právě v té nové fakultě, do které jsem záhy odjel. Setkal jsem se tam se spoustou dobrých, nejen českých veterinářů. Byl jsem tam čtyři roky, pobyt byl velice zajímavý. Vyjížděli jsme často i do terénu – daleko do Sahary.

Po skončení kontraktu jste se vrátil do Čech, ale do Alžírska jste letěl ještě jednou …

Po roce práce doma přišel další kontrakt, že jsou potřeba veterináři, kteří by přednášeli v Alžírsku o chovu koní. Nabídku jsem přijal a zpočátku nebylo čeho litovat. To bylo asi v roce 1991. Prostředí bylo příjemné, ale za dva roky se tam hodně začala stupňovat atmosféra náboženského fanatismu a objevovali se další národnosti – Rusové, Vietnamci.

Poměrně brzo jste se vrátil s manželkou do Čech, mělo to nějaký konkrétní důvod?

Byl to právě ten stupňující se náboženský tlak. Tím prvním děsivým impulzem byl chlapec z vedlejšího bytu. Ve vedlejším domě žil Arab, který byl hodně ovlivněný tím fanatickým duchem a své názory přenášel i na děti. Skončilo to bohužel tak, že poslal svého syna na sebevražedný atentát. Otec byl nadšený, že má syna hrdinu, námi to ovšem dost otřáslo. Druhou takovou věcí byl atentát na nového profrancouzského alžírského prezidenta, při kterém byl zabit. Od té chvíle se šířil stále více náboženský teror a situace začala být neúnosná. Pod okny mladí kluci zapalovali pneumatiky a i na univerzitě začala houstnout atmosféra. Tak jsme jeden po druhém začínali odcházet. Já jsem ještě dokončil se studenty semestr a pak se s manželkou ve zdraví dostal do Evropy a domů. Ta cesta by sama vydala na hodiny povídání.

Kdybyste dnes dostal nabídku jet do Alžírska, využil byste ji?

Dnes už bych tam znovu nejel, měl bych strach. Tamní mentalita je dnes zcela jiná a oproti 80. letům tam vládne chudoba, která kriminalitě ještě napomáhá.

Filip Happl