Veterinární zákon po novele

Veterinární zákon po novele

Tak se nám blíží další verze veterinárního zákona. Žádný div. Veterinární zákon byl od svého přijetí novelizován již celkem dvanáctkrát. A další novelizace na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Pravda, většina novelizací byla nepřímá (drobné změny v důsledku novelizací jiných zákonů), přesto je legislativní činnost šílená. Každá státní instituce je zaštítěna nějakým speciálním zákonem o desítkách paragrafů plných výčtů jednání a skutků, co kdo musí, a naopak co kdo nesmí. Zpravidla se odvolávají na směrnice a nařízení z Bruselu. Na druhou stranu však s nimi často zacházejí velmi gumově, podle toho, komu se co zrovna hodí. Stěžují-li si pak úředníci a politici na časté nerespektování zákonů, zlobí se pro svou křivou hubu na zrcadlo.

Nově je koncipované znění § 6, které přináší změny v úpravě podmínek pro přemísťování zvířat, z nichž největší je změna spočívající v zúžení výčtu případů, ve kterých se k přemístění zvířete vyžaduje veterinární osvědčení. Předpokládané zrušení potřeby veterinárního osvědčení při přesunu zvířat na porážku (nejedná-li se o porážku domácí a porážku zvířat mladších tří měsíců) jsem však v novele nenašel. V § 21 je uvedeno doslova: „Na jatky nesmí být dodávány zdravé březí plemenice“. Toto ustanovení samozřejmě není nové. Takto kategoricky a suše postavené je však poprvé. Novela také ruší definici pojmu „nutná porážka“.

V poměrně obsáhlé části zákona, která se věnuje kvalifikačním předpokladům pracovníků veterinárního dozoru, mě zaujalo, že SVS nebude nadále zaměstnávat veterinární techniky (vyjma těch, které již zaměstnává) a jejich místo zaujmou vysokoškolsky vzdělaní veterinární asistenti. Tak konečně se našlo pro bakaláře veterinární medicíny uplatnění. Budou nařezávat mízní uzliny na jatkách. V oblasti naší správy pak zákon upravuje postupy pro uznávání odborných kvalifikací.

Pozitivně vnímám i ustanovení § 62 odst. (1) „Soukromý veterinární lékař může odmítnout poskytnutí naléhavé odborné veterinární pomoci pouze z důvodu ohrožení svého zdraví, kterému nelze účinně předcházet nebo bránit“. Místo o první pomoci, jejíž poskytnutí je povinností chovatele, se zde hovoří o naléhavé odborné veterinární pomoci, což odpovídá i znění § 4 odst. 2 písm. b), který prakticky ukládá chovateli povinnost sledovat zdravotní stav zvířat, v odůvodněných případech jim poskytnout první pomoc a požádat o odbornou veterinární pomoc. V § 4 odst. 1 písm. f) se slova „vždy jednou za rok očkováni“ nahrazují slovy „během doby platnosti předchozí použité očkovací látky, uvedené výrobcem, platně očkováni“, což naopak pozitivně nevnímám. Pravidelné každoroční očkování psů byl zažitý způsob, chovatelé jsou na něj zvyklí a my také. Nyní se začnou výrobci vakcín předhánět v tom, kdo dá na trh vakcínu s vyšším počtem IU, a tím také s delší dobou intervalu potřebné revakcinace.

Veterinární zákon, přes jeho rozsáhlost a značný rozsah, však není nyní nejsledovanější právní normou. Myslím, že největší pozornost, alespoň u provozovatelů „velkých praxí“, budí budoucnost „preskripční vyhlášky“. Tlak ze strany chovatelů na okleštění taxativního výčtu veterinárních léčivých přípravků, které nemůže distributor prodat na recept chovateli, je čím dál větší. Chovatelé (alespoň někteří) chtějí antibiotika a chtějí léčit. Jakpak to asi dopadne?

MVDr. Ondřej Rychlík