Z redakční pošty – Jde to i jinak

Jde to i jinak

V letošním srpnovém čísle Zvěrokruhu jsem si se zájmem přečetl článek, v němž kolega popisuje úskalí venkovské praxe. Hned v úvodu pokládám za důležité říci, že je tomu relativně nedávno, co jsem na naší veterinární alma mater odpromoval, a že výkon veterinární činnosti mám pouze jako vedlejší pracovní poměr. Avšak pokládám za důležité reagovat na, podle mého názoru, značně zjednodušené závěry, které kolega prezentuje.

Takže vezměme to popořadě. Ať už se v televizi či novinách dozvídáme různé věci od lidí, kteří obvykle neví, o čem hovoří, tak náš model zemědělství je v rámci Evropy (rozuměj Evropské unie) dobře strukturovaný, zcela konkurenceschopný a výkonný (porovnejte, kolik lidí je v odvětví zaměstnáno a kolik se toho vyrobí). Mnoho lidí si to možná neuvědomuje, ale odpovědní úředníci z Bruselu velmi dobře, a proto máme stále pouze poloviční dotace než ve starých zemích a výjimky v těchto oblastech (na rozdíl od jiných zemí) nám nejsou povolovány, zatímco podmínky trhu platí pro všechny stejně. Inu tak to v EU chodí, někdo může, jiní musí.

Jistě, mnohým podnikům se nedaří a mnohé zkrachovaly, ale to je přece běžné i v jiných oblastech podnikání.

Další věc je postavení veterináře v tomto procesu. Ano, za zvíře je dnes odpovědný chovatel. Je totiž jeho. A řešit co je a co není ekonomicky únosné, je přece běžné. Jistě i sám kolega, pokud se mu porouchá auto, zvažuje, zda pojede do značkového servisu, nebo ke známému do dílny. Zvažuje, zda povaha poruchy je taková, že musí použít drahé značkové součástky místo neznačkových, a zda si jiné nechá vyměnit preventivně. Úplně stejně uvažuje i chovatel, který má hospodářské zvíře obvykle jako zdroj obživy. Veterinář v tomto systému poskytuje službu. To mimo jiné znamená, že může být vyměněn kdykoli, když v něj chovatel ztratí důvěru nebo s ním není spokojen. A to záleží jen na veterináři. V poslední době jsem zaznamenal ve venkovských praxích jistý trend, který znám ze svého dlouhodobého působení v zahraničí.

Kolegové, a nutno dodat spíše mladších ročníků, uzavírají s chovateli smlouvy (v ideálním případě roční) na tzv. paušální platby. V tu chvíli se zájmem naším i chovatele stává zdravé zvíře. Samozřejmě má při takovéto spolupráci veterinář v podniku značné slovo a v mnoha ohledech hlavní i konečné. Tak, jak uvádí kolega ve svém článku, že tomu bylo kdysi v minulosti. Individuálně je v tomto systému řešeno, jakým způsobem jsou účtovány léky a při nedodržení jakých podmínek může některá strana od smlouvy odstoupit.

S tím také možná souvisí další věc ve zmíněném článku. A to je vzájemná zastupitelnost a specializace. Ta je skutečně nevyhnutelná, jak píše kolega. A koncepce specializací, by měla vycházet z naší alma mater. Nicméně mám dojem, a není jen můj, že lidé na některých pracovištích (naštěstí jich není mnoho) si sice všimli společenské změny, která se za poslední bezmála dvě desetiletí udála, ale jedou ve stále stejných kolejích vyjetých v sedmdesátých letech. A jelikož si zvykli, že existovala pouze jedna pravda a stranický boj o posty, je pro ně velmi obtížné přijmout, že jsou i pravdy jiné. Těžko po nich můžeme chtít, aby nám ukazovali a připravovali nás na směry budoucího vývoje v daných oborech.

Či aby pro nás organizovali nějakou formu specializačního školení. Ovšem znám několik skupin svých vrstevníků, kteří vytvořili – říkejme tomu třeba konsorcium – kdy se spojí obvykle 2 – 3 veterinární lékaři. Mohou, ale nemusí spojit i své obvody. Léky nakupují společně a technické vybavení každý zvlášť. Každý z nich se na něco specializuje. Ten, který koupil ultrazvuk, dělá např. reprodukci.

Má to mnoho výhod včetně té, že mohou klidně odjet na dovolenou, bez obav, že jim někdo přebere podnik. Takováto forma spolupráce mezi veterináři je běžná například ve Francii. Ale ono mimochodem, pokud ještě funguje někde veterinář tak, že pouze dodává léky a píchá injekce (a to dokonce někdy pod vedením chovatele), pak je velice snadno nahraditelný ze dne na den. Pokud jsme ale chovateli/ majiteli partnerem a účastníme se na chodu podniku, ve smyslu prevence a opatření k lepší prosperitě zvířat, pak jsme pro chovatele (v případě, že je s námi spokojen) v jistém smyslu nenahraditelní.

A můžeme si tudíž (pokud máme domluven zástup pro akutní případy, samozřejmě) odjet třeba na safari a užít si bezstarostnou dovolenou několikrát do roka.

Dále se domnívám, že není správný kolegův výklad o povinnosti poskytnutí péče. Veterinární lékař nemusí poskytnou péči vždy, litera zákona je v tomto, myslím, zcela jasná. Co se týká ošetření v “neordinačních” časech, já osobně to řeším tak, že vyžaduje-li majitel péči pro své zvíře v této době, posoudím, zda je případ skutečně akutní, a podle toho účtuji či neúčtuji výši pohotovostního příplatku.

Nikdy jsem se nebál ošetřit zvíře, i když jsem mnohokrát měl pochyby o správnosti diagnózy nebo vlastním postupu (a soudničky na tom nemohou nic změnit). Protože taková je naše práce a pojí se s ní jistá odpovědnost. A to mě vždycky nutilo shánět další informace, neboť literatury a spřízněných kolegů máme, či můžeme mít, všichni hodně. Jen některým z nás dělá problém přiznat, že také občas něco nevíme.

A s tím souvisí i to, že veterinář nemusí mít veškeré vybavení. A zvláště ne ten venkovský. Ve vybavení klinik bychom také většinou asi marně hledali fetotom či fixační klec. Pokud však přijde majitel se zvířetem, které vyžaduje hlubší diagnostiku či sofistikovanější ošetření, než mu mohu poskytnout já, odesílám ho s lékařskou zprávou o dosavadním průběhu léčby na specializovanější pracoviště (pokud samozřejmě majitel souhlasí). Nemyslím si, že by to v očích chovatele nebo kolegy jakkoli snížilo moje znalosti či kompetentnost. Spíše naopak. A slušný kolega provede ošetření a zvíře vrátí na doléčení opět s příslušnou zprávou. Nicméně musím k tomuto podotknout, že takto se mi zvířata vrací spíše od mladších kolegů.

Vážení přátelé a kolegové, výkon veterinární činnosti můžeme dělat různými způsoby a podle toho nás bude naše okolí (ať už profesní, nebo laické) vnímat a hodnotit. Humánní lékaři stojí v žebříčku, který srovnává prestiž různých povolání a profesí, na předních místech. A jsou bráni v jistém smyslu jako kapitáni společnosti. Proč bychom si měli myslet, že takovými kapitány nejsme i my. Zrovna tak zachraňujeme životy a zrovna tak chráníme zdraví lidí.

Je tedy důležité, aby nás společnost takto vnímala. Nedělejme ale téma z toho, zda hromadné vakcinace snižují prestiž a odporují zákonům a předpisům. Nesnižují a neodporují.

Dělejme téma z toho, jak se jako celek zapojit do evropských struktur, jakým způsobem můžeme ovlivňovat podmínky výkonu naší profese a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni. Jak se zapojit do systémů celoživotního vzdělávání, které jsou běžné v jiných zemích, nebo jakým způsobem tyto systémy vylepšit. V mnoha ohledech máme co říci a nemusíme vždy křičet, aby nás bylo slyšet.

MVDr. Petr Slavík