Zdeněk Lysý Český veterinář mezi nomády
Než jsem se sám domluvil arabsky, musel jsem si najmout jednoho mladého domorodce jako překladatele. A s tím vyvstal zase jiný problém. V El Achiru, stejně jako ve všech ostatních pouštních duárech, se na prašných cestách mezi domy dali spatřit pouze chlapci a muži všeho věku, dívky však jen do dvanácti let. Starší lidské samičky se po zbytek svého života dostaly mimo dům jen v doprovodu bratra nebo otce a později manžela. Samozřejmě zahalené od hlavy až po paty, obličej krytý rouškou. Z arabské ženy či slečny jste mohli (pokud jste se s ní nehodlali oženit) zahlédnout jen temné oči. Takže můj mladý překladatel Mohamed byl slušně řečeno poněkud nevybouřený.
A to Mohamed, chlapec, který do té doby nikdy neopustil malý zaostalý El Achir a ze vzrostlejších žen mohl spatřit bez závoje jen svou matku a sestry, špatně snášel… Scénář našich návštěv u pouštních nomádů byl znepokojivě stejný. Přijeli jsme pistou (cesta z udusaného písku) do pouště a vystoupili z auta. V okamžení nás oblehl pestrobarevný dav všech obyvatel tábora, bohužel včetně dívek a žen, které si nás nepokrytě a velmi pečlivě prohlížely. Mohamed jejich pohledy opětoval jako v tranzu, byl naprosto fascinovaný.
Sotva si místní muži všimli, že postrádám tlumočníka, nechali mne se zvířetem samotného, sáhli po puškách a jali se ho hledat. Když jsem zaslechl první výstřely, věděl jsem, že tlumočník je na světě, i když ne na jak dlouho… Obvykle ho našli schovaného za stanovou plentou, okouzleně okukujícího tuarežské krasavice. Já jsem se dál věnoval své čtyřnohé klientce či klientovi a tiše doufal, že nebudu muset vzápětí ošetřovat žádná střelná zranění nebo kopat vilnému tlumočníkovi hrob v poušti. Tuaregové však většinou stříleli jen do vzduchu, aby Mohameda přešly nečisté myšlenky, a zbytek komunikace se odehrával ve formě verbální, což znamenalo, že nomádi mého schlíplého tlumočníka obstoupili a šíleně na něj řvali. Jelikož všechno zlé je k něčemu dobré, návštěvy Tuaregů s roztouženým Mohamedem mne přiměly k tomu, že má znalost arabštiny rostla nebývalým tempem a brzy jsem si již mohl troufnout čelit konverzaci s domorodým obyvatelstvem sám. Začátek arabské konverzace byl vždy stejný:
Odpovědí mi byl kamenný pohled a odjištění zbraně. Jeden krajan mi vyprávěl, jak při loučení s arabským kolegou použil u nás běžnou frázi: „Pozdravuj manželku!“ a málem přišel o život i zaměstnání. O ženách se prostě mezi muslimy nemluví… |