Šárka Navarová Agresivita jako přirozená reakce živočišných druhů
Agresivní chování patří k závažným životním projevům a jeho etologickou funkci lze rozdělit na dvě části: útok a útěk. Právě útok patří do agresivního chování, které se často nazývá agonistické chování. Ovšem tyto termíny nemají stejný význam. Agonistické chování představuje nadřazený termín, který zahrnuje jak obě části agresivity (útok a útěk), tak projevy, kterými si soupeři navzájem hrozí.
Agresivní chování je často typické pro určitý druh (vnitrodruhové), ovšem známe i mezidruhovou agresivitu. Původ útočného chování nemůžeme rozhodně hledat v motivaci pro lov kořisti. Lovící šelma nebo dravec není v žádném případě motivován agresivně, lov je jeho povoláním. O odlišném charakteru lovu a útočného chování svědčí i neuroetologické nálezy získané po podráždění určitých jader v centrální nervové soustavě nebo po aplikaci např. samčího pohlavního hormonu testosteronu. V uzavřených společnostech vedou vzájemné střety mezi jednotlivými příslušníky k ustálení sociální hierarchie, která představuje příznivý model soužití jednotlivých členů. Podobně jako komunikace i agresivní chování podléhá podmínce, že úspěch je zaplacen náklady. Z toho vyplývá, že se účastník souboje musí do jisté míry snažit, aby došlo při střetnutí k minimalizaci rizika zranění. Tento kompromis spočívá v ritualizaci samotného způsobu boje. K významným možnostem, jak průběh střetu příznivě ovlivnit, patří hrozba a imponující chování, dále pak usmiřovací a podřízené chování jednoho ze soků a nepřekročení individuální vzdálenosti. Zejména u savců hraje při hrozbě významnou roli mimika celého obličeje. Kočky při hrozbě přitahují ušní boltce dozadu. U koček je toto přitažení tak nápadné, že zdůrazňuje kulatost hlavy. Agresivita podléhá nervovému i humorálnímu řízení. Útočnost významně zvyšují androgeny, a proto se jejich intenzita mění během roku. Na útočnosti se podílejí i gonadotropní hormony hypofýzy a nadledvin. Biologický význam agresivity lze vidět především v teritoriálním a hierarchickém chování. V obou případech převažuje kladný význam útočného chování nad jeho negativními vlastnostmi.
Nezávislá kočka je nucena spoléhat jen na vlastní lovecké schopnosti, nemá oporu smečky, a proto se snaží pomocí projevů řeči těla a zvuků konfl ikt odvrátit. Obranný mechanismus kočky se skládá za tří složek: znehybnění, útěk, útok, stejně jako u všech živočišných druhů. Pokud je kočka napadena, znehybní a jestliže má tu možnost, tak volí útěk a konfl iktu se vyhne. Když nemá možnost úniku, přicházejí na řadu drápy a zuby. Kočky žijící ve smečkách nebo skupinách nevykazují tak silnou hierarchii jako psí smečky, ale i v těchto společenstvích je často jednoznačná sociální struktura. A to bez ohledu na jejich životní podmínky – polodivoké kočky na venkově nebo příměstských aglomeracích či kočky, které prakticky neopustí během svého života městský byt. Projevy dominance a případně pak i agrese u koček jsou nejčastěji podmíněné hlavně strachem nebo bolestí, také to bývá naučené chování vůči lidem, teritoriální agrese vůči novým členům smečky a pak také ještě agresivita mezi dvěma a více kocoury (v souvislosti s říjící kočkou). Kočky jako takové žijí v těsném soužití s lidmi teprve poměrně krátce (asi 4000 let) a na rozdíl od psů (domestikováni před zhruba 120 000 lety) je jejich chování stále velmi rozdílné. Obliba koček chovaných v bytech vzrostla teprve v posledních padesáti letech a jejich počty se prudce zvyšují až v posledních letech. Kočky jsou zvířata lpící na svých denních rituálech, nemají rády změny, které jsou častým zdrojem stresu. Stres a úzkost jsou často prvotní příčinou agresivního útoku. Protože jsou kočky velmi individuální ve svém chování, nedají se dané přístupy a terapie jednoduše zobecnit. Úspěch celé léčby spočívá v pečlivém získávání informací a specifi ckém přístupu ke každému jednotlivému zvířeti, což platí dvojnásobně v případě kočičích společenství.
|