Aviární influenza a soukromý veterinární lékař

Aviární influenza a soukromý veterinární lékař

V souvislosti s možným výskytem aviární influenzy v okolních zemích lze očekávat její brzký výskyt i v České republice. Bylo by tedy dobré podívat se do veterinární legislativy, co může očekávat soukromý veterinární lékař pokud se v jeho obvodě vyskytne ohnisko nákazy. Pomiňme povinnosti Státní veterinární správy a věnujme se pouze našim povinnostem a samozřejmě tomu, zda lze bez souhlasu soukromého veterinárního lékaře “povolat jej k povinnostem souvisejícím se zdoláním nákazy”.

Aviární influenza (vysoce patogenní) patří do nákaz povinně hlášených nejen našim orgánům, ale i Evropské komisi.

Podle § 11 Zákona o veterinární péči má každý (chovatel nebo jeho zaměstnanec), kdo mohl rozeznat nákazu nebo má podezření na nákazu, ohlašovací povinnost, ta však končí v okamžiku, kdy tuto skutečnost ohlásil veterinárnímu lékaři, pak přebírá tuto povinnost veterinář, ať už státní nebo soukromý.

V § 12 odst. 2 povinnosti veterinárních lékařů:

(2) Soukromý veterinární lékař, který při výkonu své činnosti zjistí podezření z výskytu nebezpečné nákazy:

a) předběžně vyšetří podezřelá zvířata, popřípadě i kadávery a hrozí-li nebezpečí z prodlení, odebere vzorky k laboratornímu vyšetření,

b) uvědomí neprodleně krajskou veterinární správu o podezření z výskytu nebezpečné nákazy,

c) poskytne chovateli potřebné poučení včetně poučení o povinnosti učinit opatření uvedená v odstavci 1 písm. a) (dále jen ”neodkladná opatření”),

d) vyžadují-li to povaha nebezpečné nákazy nebo místní podmínky, setrvá na místě do příchodu úředního veterinárního lékaře a sleduje zdravotní stav zvířat.

V § 49 odst. 1 d) Krajská veterinární správa rozhoduje o nařízení mimořádných veterinárních opatření, jimiž se ukládají povinnosti individuálně určeným fyzickým a právnickým osobám.

Podle § 62 vztahujícímu se k povinnostem soukromých veterinárních lékařů:

1) Soukromý veterinární lékař může odmítnout provedení odborného veterinárního úkonu, pokud k němu není povinen podle právních předpisů nebo smlouvy. Odmítnout poskytnutí první pomoci však může jen z důvodu ohrožení svého zdraví, kterému nelze účinně předcházet nebo bránit.

2) Soukromý veterinární lékař může odstoupit od smlouvy provedení odborného veterinárního úkonu, odmítl-li chovatel poskytnout potřebnou součinnost. Odstoupí-li soukromý veterinární lékař od smlouvy, musí poskytnout zvířeti neodkladnou péči, aby nedošlo

k utrpení zvířete, poškození jeho zdraví nebo jiné škodě, které touto péčí bylo možno zabránit.

3) Jde-li o naléhavý úkon, nutný v zájmu předcházení, zamezení šíření a zdolání nebezpečné nákazy anebo v zájmu zajištění zdravotní nezávadnosti živočišných produktů, nepotřebuje soukromý veterinární lékař souhlasu chovatele k jeho provedení.

Vzhledem k ustanovením zákona není tedy soukromý veterinární lékař, mimo výše uvedené povinnosti, nucen bez svého souhlasu účastnit se zdolávání nákazy. Pokud na zdolávacích opatřeních participuje, měl by mít se Státní veterinární správou ČR uzavřenou řádnou smlouvu o veterinární činnosti, ve které bude specifikována odměna za jeho činnost reflektující i ztrátu výdělku po dobu zdolávání nákazy. Veterinární zákon totiž přiznává náhradu škody a to ve výši účelně vynaložených nákladů na zdolání nákazy pouze chovateli nebo osobám, které byly omezeny na právech, např. při omezení pohybu osob. Chovateli se však po zdolání nákazy nemusí ekonomicky dařit tak, aby byl schopen pokrýt honorář veterinárního lékaře za činnost při zdolávání nákazy. Při neexistenci smlouvy veterinárního lékaře se státem je navíc možné, že za svou práci nedostane od státu zaplaceno.

MVDr. Jan Černý, předseda
legislativní komise KVL ČR