Byl jsem na mongolské bohoslužbě

Byl jsem na mongolské bohoslužbě

Pamětník od Hradce vzpomíná (II.)

Likvidační tým

Tak se stalo, že jsme pod vedením MVDr. Rotbauera sestavili pětadvacetičlenný tým veterinárních lékařů, kliniků a laboratorních specialistů z VŠV Brno, VŠV Košice, SVÚ Plzeň a dalších měst. Vyrazili jsme koncem května roku 1968 letadlem IL 18. Let byl klidný, ale některé z nás bolela hlava, jako kdysi mlynáře na mlýnicích, protože hřmot motorů byl silný.Svérázně řešil situaci kolega Pavli, který část cesty absolvoval ve stoje na hlavě.

Doletěli jsme do Ulaanbaataru, oblékli pracovní oblečení barvy khaki a zahájili pobyt na neznámém úseku naší Země, jež se dosud halila do hustých valících se mračen mlhy. Zima už nebyla, jen vítr šlehal do tváří, kolem kmitali mongolští zaměstnanci letiště a přistavovali vojenské vozy, jež nás měly přivézt do hotelu. Byli jsme moc unaveni, cesta 9 hodin tmou nad Sibiří nebyla zajímavá, jen to záření nad severním pólem, jež se s přesunovalo na východ prozrazovalo, že letíme správným směrem a že je zeměkoule opravdu na severu oploštělá.. Náš Pán tomu asi chtěl, že jsme už tady, jedeme přes kamenité, široké řečiště řeky Tuly a před námi z mlhy vystupuje nové sídliště. Cesta začala být asfaltovaná a brzy zastavujeme před naším hotelem. Dostali jsme přidělené pokoje vždy po třech, zařízené zřejmě nábytkem od nás. Ale naproti přes chodbu byl vždy ubytován Mongol, měl stále otevřené dveře a psal cosi jako noty, a zřejmě zapisoval, kdy kdo z nás opustil místnost. Dozorci odnaproti rádi před námi mluvili o nás mongolsky, takže jsme rozuměli jen svá jména. Museli jsme se tedy naučit pár slov jejich řečí jako bachkoj – špatný, až začali říkat: ”Džacha, džacha mitne – pozor, pozor, rozumí”. A měli jsme pokoj. Nebe se mezi tím zbavilo mraků, z oken se otevřel výhled na okolní kopce, jež se nezdály tak vysoké jak mapa uváděla, protože město leží ve výšce 1300 m. Spěchali jsme na poštu, abychom nakoupili známky l,5 tugrů na dopis a 0,6 munge na lístek. Psaním domů tedy skončil prvý den pobytu v Mongolské lidové republice.

Zlacené zvonečky a vytržený zub

V pátek 24. května jsme spali tvrdě až do 11 hodin, takže jsme pak šli přímo na oběd, který nám připravila z českých surovin kuchařka na naší ambasádě.

A zásoby po sibiřské magistrále dorazily již před námi, nebyly nijak chudé. Zvlášť byly ceněny naše kvasnice a další složky na přípravu knedlíků. Odpoledne jsme více nestihli než návštěvě našich beden, rozdělení zelených mundurů a burnusů, protože jsme měli večer připraven první kulturní program. V 18 hodin jsme navštívili národní divadlo v Ulaanu na náměstí Vítězné revoluce. Soubor posílený čínskými umělci předvedl Madame Butterfly. Tehdy jsem si zapsal, že Čo-Čo-San, zvaná Motýlek i její služka Suzuki byly zvláštní ”klouzavé” soprány, ale podobně klouzavý byl i hlas tenorového sólisty v roli námořního amerického důstojníka i jeho ženy Kate Pinkertonové, takže celé pojetí opery bylo zcela asijsky odlišně zabarvené než to naše brněnské. Ale pohyby všech sólistů i členů sboru byly jemné a pružné při jejich miniaturních postavách. Výprava byla barevně velmi bohatá, svědčící o dobré znalosti prostředí blízkého Japonska. Někteří kolegové měli z představení zvukový dojem velké myší slavnosti, jeden kolega měl kulturní zážitek komplikovaný bolestí. A tak Dr. Polášek večer musel provést první zákrok – extrakci stoličky.

V neděli jsme zahájili na bázi SEVA práci již v 8 hodin ráno. Pak však přišel prudký liják, tak nás Pepa K. odvezl gazem na hotel. Po lijáku se nebe vyjasnilo. Všichni jsme se společně vypravili na ranní bohoslužby v budhistickém stylu, které se zde konaly v jediném mongolském náboženském středisku ”gandam”. Chrám byl vybudovaný většinou z modřínového dřeva se žlutými, červenými, zelenými i zlacenými nátěry a se zvonečky, zavěšenými na řemíncích pod stříškou. Jimi větřík stále pohupoval, aby zvonily. Gandam byl umístěn nad městem na svahu až do hor. Byl to prý poslední lámaistický chrám, který v Mongolsku zůstal po velkém tažení proti lámaismu, organizovaném v roce 1938 Stalinem. Důvodem bylo tehdy ”spiknuti mnichů”, kteří v té době zde byli jedinými nositeli kultury a vzdělání. Chrámy a historicky velmi cenné památky byly zbořeny, mniši, jak jsme viděli na fotografiích v Bulganu, byli sadisticky oběšeni po dvou až třech na dlouhých řemenech.

Jak jsme se však později přesvědčili, etické zásady lámaismu se Stalinovi nepodařilo vymýtit. Přežívaly dále v jurtách ve stepi a poušti, kde je k Bohu blízko při tvrdých podmínkách přežití. Proto byla též historická pouta k Číně a Tibetu tak silná.

Stát řídili démoni

Bohoslužba probíhala za využívání řady kultovních předmětů a obřadů, jako již zmíněné zvonce, v tibetském buddhismu obraz smyslového světa, žezlo vykládané drahokamy, dorže, symbol Buddhovy přirozenosti čistoty, modlitební mlýnky nebo mohutné válce, umístěné i mimo chrám, sloužící ke čtení posvátných textů, jež jsou na nich napsány nebo v nich uloženy, ale i růžence, zvané “malla”, jichž mniši používali při modlitbě posvátných formulí, zvaných ”mantra”. Obřad byl provázen omamnými vůněmi, magickým světlem, hlubokým zvukem dlouhých trumpet, lastur, bubny i činely. Lámaismus měl v zemi zřejmě velkou i politickou moc, byl velmi bohatý na množství bohů i démonů, snad celý stát byl řízen ve jménu bohů i démonů, byl jistou teokracií. To nemohlo Stalinovi vyhovovat. Pojem zákon byl tehdy chápán ve smyslu náboženském jako něco posvátného. Boží přítomnost provázela věřící v jurtách při modlitbě s růžencem, na cestách, kde nakupené kameny a koňské lebky a žíně vedle cest ve stepi určovaly místa vhodná k modlitbě, obětování koně, nebo k tomu, aby člověk dal jinou formou najevo svou víru a usmířil si bohy či duchy.

Prostředí chrámu bylo při modlitbě tak podmanivé, že se věřící dostávali do stavu extáze, přičemž přebírali růženec pro lepší soustředění a opakovali jakousi krátkou modlitbu. Přitom venku používali slov na roztáčených modlicích bubnech a padali na dřevěná lehátka. Meditace je zřejmě provázena rozjímáním o bytí, vzývá k následování cesty vytýčené Buddhou, zde nazvaným Burchanem. Zvonky zřejmě měly zahnat zlé sny a upoutat pozornost Boha. Zbývá se zmínit o tom, že před vstupem do svatyně byla socha zuřivého tygra s otevřenou tlamou, kam mohli věřící odevzdávat své obětní dary. Bylo zde vloženo několik drobných mincí, tugrů, ale i barevné proužky látky.

Rusky jsme se usmířili

Lámaistická bohoslužba byla velmi působivá. Nebylo možné se zbavit dojmu, že to vše bylo spíše ponecháno jako turistická atrakce a muselo to vést k zamyšlení, jaké obrovské kulturní bohatství ve formě spisů, ale i ručně vyrobených sošek, burchanů, hudebních nástrojů, uložených po staletí ve svatyních, bylo zcela zničeno. Při tom je historicky známo, že právě Mongolové zavedli v Tibetu teokracii: dalajláma je zde považován za vtělení boha bodhisattvy Avalokitešvary, bytosti, která se těší velké úctě, protože prý dosáhla cíle – ”nirvány”. Jí se vzdala, aby prý mohla vést ostatní k dosažení nejvyššího probuzení. Ztělesňuje nekonečný soucit, má proto množství paží a hlav. Od r. 1959, kdy byl Tibet obsazen Čínou, žije 14. dalajláma v indickém exilu. O osudu lámaismu v Mongolsku máme málo zpráv. Buď obnovili lámové lití kovových bůžků (barchanů), nebo zaplavili jurty ve stepích burchani z porcelánu “Made in Polen”. Takovým suvenýrem jsme byli před odjezdem domů obdarováni i my.

Tuto neděli odpoledne jsme ještě navštívili další místní raritu, bazar. Zde bylo možno koupit vše od hřebíku až po součásti k motocyklu Jawa. Cestou zpět jsme chtěli vyfotografovat a nafilmovat pro nás zajímavé pohledy s jurtami v popředí a panelovými stavbami v pozadí. Byli jsme však sledováni hlídajícím Mongolem, který nás obvinil, že chceme fotografovat záchod v popředí, a ne jejich krásné město, a že jej proto ”srdce bolí”. Po půl hodině vysvětlování jsme se pomocí chabé ruštiny usmířili.

Bohové nepromluvili

Ve 4. a 5. století v Mongolsku i v Číně převládl buddhismus s taoismem. Proto se budova náboženského muzea v Ulaanbaataru podobá chrámu Tisíce Buddhů, který postavila komunita tibetských mnichů v roce 1974. Vnitřní stěny chrámu jsou vyzdobeny podobami boha Burchana s několika hlavami a deseti pažemi, na nichž mu sedí oblečené ženy. Snad je tedy Bůh obrazem moci, laskavosti, nového stvoření, snad i obrazem tvořivé energie i ničení jako hinduistický bůh Šiva. Jiné obrazy znázorňovaly velmi sugestivně posmrtný ráj, ale i hrůzy plamenů, vytětí jazyka, či srdce. Zamrzání v ledu, či smrt v divoké vodě.

Zevně budovy vyhlížely podobně jako v gandamu, kde jsme se byli podívat dopoledne. Chybělo zde však oživení přítomností lámů, jejich modlitby, kadidlo, světla, zvuky trub a zvonků. Mumlání věřících, jejich nepřítomné pohledy a pády na modlitební lehátka. Zde bohové k věřícím nepromlouvali. Tato neděle byla, pokud se zážitků týká, jedna z nejsilnějších.

MVDr. Rudolf Rademacher
(text a foto autor)