MVDr. J. Šindlář a MVDr. K. Daniel Prvním zvěrolékařským profesním spolkem se stal Spolek zvěrolékařů v Rakousku, založený r. 1876 ve Vídni.
ČEŠI NEZŮSTALI POZADU Rozmach národně politických snah českých zvěrolékařů byl v r. 1899 završen ustavením Spolku českých zvěrolékařů pro země Koruny české, jenž si kladl za cíl založení české zvěrolékařské školy a budování zvěrolékařské služby v českých zemích v těsném sepětí s národní tradicí a kulturou. O zformulování národně profesního programu českých zvěrolékařů z Čech, Moravy a Slezska se zasloužil především zvěrolékař Josef Taufer, vydavatel prvního českého stavovského zvěrolékařského časopisu v Tišnově.
Značná pozornost byla v profesních organizacích věnována kvantitativní a kvalitativní stránce vzdělávání veterinárních lékařů v jeho pregraduální a postgraduální formě. Trvalo poměrně dlouho, než se významní představitelé českého profesního hnutí vyrovnali se skutečností, že česká zvěrolékařská škola nevznikla v Praze, ale v Brně, a než začali s brněnskou školou upřímně a bez výhrad spolupracovat a uznávat ji za vědeckou a společenskou reprezentantku oboru. Pojetí a organizace čs. veterinární služby představovaly další obsáhlý komplex otázek, kterými se profesní organizace prakticky při každé příležitosti zabývaly. Obě stavovské organizace zastávaly shodně názor, že veterinární služba má jak poslání národohospodářské (služba zemědělství), tak hygienické (služba zdravotnictví), ale nepanovala jednota v pohledu na konkrétní podobu spolupráce s resorty ministerstev zemědělství a zdravotnictví. Tyto rozdílné názory stály v pozadí řady kontraproduktivních jednání o kontrole jatečných zvířat a masa a o působení zvěrolékařů v chovu hospodářských zvířat.
Nejvýznamnějšími představiteli profesního dění do poloviny 30. let minulého století byli zvěrolékaři Josef Mráz-Marek a Jan Kytlica. Tito absolventi vídeňské zvěrolékařské školy byli orientováni na těsnou spolupráci s agrárními kruhy a chápali veterinární činnost především jakoslužbu zemědělství. Mráz-Marek byl uznávanou autoritou v Čechách, zatím co Kytlicovo působení bylo spojeno s Moravou. V polovině 30. let se dostal do popředí profesního dění MVDr. Jaroslav Kunstýř, zvěrolékař a spisovatel ze Skalska u Mladé Boleslavi. I když patřil generačně k Mrázovi a Kytlicovi, kladl daleko větší důraz na spolupráci se zdravotnictvím a byl stoupencem radikálních změn v činnosti profesních organizací. Chtěl např. umožnit členství v komoře také státním a vojenským veterinářům. Krátkou dobu působil ve funkci předsedy Ústřední jednoty čs. zvěrolékařů také profesor MVDr. Tomáš Vacek. Ten již reprezentoval myšlení těch veterinárních lékařů, kteří byli zcela odchováni poválečnými československými poměry. Profesní organizace se opíraly v předmnichovském období o odborné stavovské časopisy Zvěrolékařský obzor (1903–1944) a Věstník Zvěrolékařské komory (1930 až 1944). POMĚRY PO MNICHOVU A ZA VÁLKY Politické, ekonomické a sociální změny po Mnichovu 1938 poznamenaly výrazným způsobem činnost veterinárních profesních organizací. Bylo nutné řešit existenční zajištění českých veterinářů vypuzených ze zabraných území nebo propuštěných z různých institucí určených k likvidaci. Když po 15. březnu 1939 došlo k rozdělení komory na německou a českou, zůstalo v české části jenom 529 členů ve srovnání s 980, které měla Komora před Mnichovem. Profesní organizace byly vystaveny permanentnímu tlaku ze strany nacistických rasových zákonů a ze strany kolaborujících totalitárních státních veterinárních organizací, jako byla Národní jednota veterinářů (1939) a Pracovní společenství veterinářů v Čechách a na Moravě (1943). Těžiště práce veterinářů se v této době přesunulo do oblasti veterinární hygieny, pro kterou bylo 7. prosince 1939 konečně vydáno dlouho očekávané vládní nařízení o prohlídce jatečných zvířat a masa a zřizování a provozování jatek. V protektorátních časech byla veterinární agenda sjednocena převedením z ministerstva zemědělství a zdravotnictví do ministerstva vnitra. České profesní organizace se tak paradoxně dočkaly v nejtěžším období národních dějin splnění některých svých odborných požadavků z druhé poloviny 30. let. Činnost profesních organizací se přesto na sklonku války ocitla v hlubokém útlumu, i když Zvěrolékařská komora byla jednou z mála veřejnoprávních institucí, kterou okupanti formálně nezrušili.
Po osvobození Československa v r. 1945 obnovily obě hlavní profesní veterinární organizace svou činnost v předmnichovském duchu. V procesu poválečné obnovy státu však byly obě profesní organizace neustále konfrontovány se sociálně politickým radikalismem ve vlastních řadách, jenž vycházel z mnohdy oprávněné kritiky předmnichovských poměrů. Převládaly pocity, že práce veterinářů není dost oceňována, že veterinární profese se netěší dostatečné úctě, protože není považována za součást medicíny, ale tvoří jakési technické zázemí zemědělských disciplín. Myšlenky sociálního lékařství, zdůrazňující veřejný charakter medicíny a význam preventivních metod, nalézaly sluchu u řady veterinárních lékař. Patřil k nim zejména redaktor nového stavovského periodika „Časopisu československých veterinářů“ MVDr. Vladimír Chládek, jenž upozorňoval na nutnost změn v morálním a sociálním programu profesního hnutí. Po vytěsnění Jaroslava Kunstýře z vedení Komory zůstaly profesní organizace bez osobnosti, která by dokázala sjednotit tradicionalistické i reformní proudy, vyskytující se v profesním hnutí. KONEC SOUKROMÉHO SEKTORU I PROFESNÍCH ASOCIACÍ Bezprostředně po únorovém puči 1948 se ustavil při Zvěrolékařské komoře akční výbor Národní fronty, jenž během krátké doby připravil zásadní změny koncepce i organizace veterinární péče v ČSR. Výsledkem těchto změn bylo trvalé začlenění veterinární služby do resortu ministerstva zemědělství doprovázené zestátněním veterinární činnosti na základě zákona č. 187 ze dne 21. prosince 1950 o zdokonalení živočišné výroby. Ofi ciální představitelé profesních organizací se k probíhajícím změnám nevyjadřovali a ostentativním mlčením provázeli konstituování zárodku nového modelu socialistické veterinární služby u československých státních statků v r. 1949. Podle nové ofi ciální společensko-politické doktríny ztratily profesní organizace v lidově demokratické společnosti důvod k existenci a přípisem ministerstva zemědělství byly k 1. lednu 1951 rozpuštěny. V průběhu následujících čtyř desetiletí došlo k silné centralizaci a byrokratizaci nejen profesního, ale všeobecně veřejného prostředí. Stát se prostřednictvím organizačních článků jednotné Státní veterinární správy stal téměř výlučným zaměstnavatelem poskytovatelů veterinárních služeb, včetně veterinárních lékařů. Formy profesního sdružování – ale nejen uvnitř profese veterinární – se staly z hlediska organizace profesního života zcela okrajové až bezvýznamné. Všechny formy výkonu profese byly silně regulované a rozhodování centralizováno. Jako významné akce s celospolečenským dopadem je v tomto období nutno zmínit především dokončené eradikační programy brucelózy a tuberkulózy. Významnou podmínkou jejich úspěchu však fakticky byla politická objednávka, v časovém i příčinném sledu s dokončovanou kolektivizací a centralizací řízení zemědělského podnikání na venkově. Jako jednu z nejvýznamnějších osobností tohoto období je nutno zmínit profesora Ladislava Poláka, dlouholetého ředitele Státní veterinární správy. Během šedesátých a sedmdesátých let minulého století se česká veterinární profese podílela na řadě rozvojových programů v různých zemích jako je Alžírsko, Kuba, Somálsko, Mozambik, ale i Nový Zéland. Největší skupiny české exilové veterinární „diaspory“ pocházející z tohoto období jsou v Kanadě, Spojených státech, na Novém Zélandu a v Austrálii. Není známo, že by se tito kolegové jakkoliv formálně sdružovali mimo domácí profesní asociace zemí, v nichž působí.
Období devadesátých let minulého století je možno charakterizovat jako éru rychlého vývoje a hledání či usazení Komory v obnoveném liberálním společenském systému. Lze odhadovat, že v období krátce po privatizaci 30–40% do té doby „státních veterinárních lékařů“ bylo nuceno v krátké době zcela změnit oblast výkonu odborné veterinární činnosti nebo vůbec ukončit svou profesní činnost. Příčinou byla jednak ekonomická racionalizace privatizovaných profesních aktivit, jednak pokračující změna dynamiky poptávky po veterinárních službách – fakticky postupný útlum poptávky v oblasti faremních zvířat a rychlý nárůst poptávky v oblasti trhu zvířat jako přátel člověka. Tato oblast veterinárních služeb zaznamenává také obrovský kvalitativní posun, ať již významnou modernizací vybavení praxí a jejich léčebných postupů, nebo posunem od individuálních praxí směrem k praxím skupinovým či korporativním. Základní úlohy Komory veterinárních lékařů – samosprávné profesní asociace – jsou dány zákonem o Komoře a spočívají na třech základních pilířích. Těmi jsou: registrace veterinárních lékařů při vstupu do profese (podmínky tohoto vstupu jsou velmi liberální, avšak nominálně vymezeny zákonem), dohled na pregraduální i postgraduální vzdělávání veterinárních lékařů a disciplinární záležitosti. Zde Komora v rámci zákonem delegovaných pravomocí hájí zájmy veřejnosti ve vztahu ke stížnostem a připomínkám spotřebitelů veterinárních služeb spíše než zájmy poskytovatelů – individuálních veterinárních lékařů. Komora veterinárních lékařů nemá roli odborovou a jen omezenou roli sociální. Na úrovni základních pilířů je Komora „kompetentní autoritou“, která disponuje přenesenými pravomocemi státu. Ačkoliv je Komora konstituována jako „samosprávná“, je v rámci své působnosti limitována řadou ustanovení českého právního rámce i evropského „acquis communantaire“. Zákonem o Komoře a upřesňujícími řády jsou rovněž defi novány základní rozhodovací principy demokratického mechanismu. Hlavními orgány Komory jsou nezávisle na sobě členy volené představenstvo – které dále volí ze svého středu prezidenta a viceprezidenta, revizní komise a čestná rada. Kromě Komory se veterinární lékaři sdružují v řadě samostatných odborných asociací (Česká asociace veterinárních lékařů malých zvířat, buiatrická a hippiatrická společnost a další). Státní veterináři jsou sdruženi v Asociaci státních veterinárních lékařů, která se z Komory vydělila na počátku devadesátých let.
Komora veterinárních lékařů se velmi brzy po svém vzniku zapojila do aktivit mezinárodních profesních asociací a v současnosti českou veterinární profesi aktivně zastupuje na půdě Evropské unie praktických veterinárních lékařů (UEVP), Evropské veterinární federace (FVE) zastřešující jednotlivé oborové sekce a Světové veterinární asociace (WVA). Z hlediska mezinárodního práva, zakotvujícího volný pohyb profesních odborníků mezi zeměmi Evropské unie, je Komora „kompetentní autoritou“ pro vstup do povolání a registraci veterinárních lékařů z ostatních členských států i třetích zemí na území České republiky.
|