Cesta do hlubin duše lektora Studenti veterinárního lékařství se po promoci musí učit Odpovídat na otázky přednášejícího se studentům ze začátku moc nechce, prvně se do debaty zapojují nesměle posluchači z posledních lavic. Nakonec ale promlouvají všichni, nebo se alespoň projeví formou zvednuté ruky. Jsou to studenti pátého ročníku FVL a přišli sem na přednášku šéfa Komory Karla Daniela. Každoročně probírané téma ”Role Komory veterinárních lékařů a její struktura” a “Začlenění české veterinární profese v mezinárodních organizacích” si vyžádala katedra Soudního a veřejného vet. lékařství. Nyní ale lektor role vyměnil a klade otázky. Dozvídá se, že všichni svůj studijní obor mají rádi, do praxe se těší, a kdyby měli možnost se znovu rozhodovat, zvolili by opět stejně: veterinární lékařství. Nakonec ani po skončení semináře nemají dost a shlukli se do debatního hloučku. Svorně vypovídají, že se stylem studia spokojeni nejsou. Z věcí, které jim nejvíc vadí, jmenují příliš arogantní vystupování některých lektorů, nedostačující výuku cizích jazyků a málo praxe. Po promoci svůj obor nemíní opustit nikdo, ale do samostatné praxe by se také nikdo neodvážil: “To by byla profesionální sebevražda, vždyť z praktických věcí jsme se tu nenaučili vůbec nic,” tvrdí černovlasá dívka v červeném svetru. Do angličtiny se chodím nudit, říká studentka S debatní skupinou o vyšetření anglického psa a mizivém počtu praktických cvičení. Vypovídá anonymně osm dívek, dva muži. Jak probíhá výuka jazyků? Stačila by vám pro praxi? To je směšná otázka. Cizí jazyk se zde vyučuje v jednom semestru: cvičení máme jednou za 2 týdny hodinu a půl. Všeho všudy 7 seminářů. Ale přesto by bylo lepší nemít žádné, jde o ztrátu času. Asistent nic neumí, magistra Havířová je šikovná, ale za těch pár hodin nemá šanci nám něco předat. Já jsem měla štěstí, dostala jsem tu lepší lektorku, takže umím vyjmenovat jednotlivá zvířata a názvy částí těl. Jsem ráda, že aspoň vím, jak se řekne prasnice, mí kolegové z ročníku nevědí ani to. Celou veterinární školu učí angličtinu dva lidé? Jeden schopný, druhý neschopný? Ano. K tomu připočtěte jednoho němčináře. Nejsou biologové, ale magistři z pedagogické fakulty s běžnou slovní zásobou. Nechodí s námi po klinikách, aby nás naučili vyšetřit pacienta “po anglicku”. Jsme zavření v učebně. Já angličtinu dělám od třetí třídy a tohle pro mne byl ztracený semestr. Probírali jsme například předložky, útržky učiva ze střední školy. Prospěšnější by bylo nechodit vůbec. A pro ty, co umí anglicky méně než já, je to vlastně také k ničemu. To znamená, že škola vyhazuje peníze za angličtinu, která není ani pro začátečníky ani pro pokročilé? Neprobrali jste ani banální modelovou situaci typu “přijde pes k doktorovi a nežere”? Přesně tak. Já jsem se do vyučování chodila nudit. Přitom bychom měli některé předměty dokonce studovat v angličtině. Přitom bychom mohli například zvát externisty, to jsme zažili jen jednou. Lektor nám v angličtině přednášel nemoci ptáků. Potřebujeme ve svém oboru slyšet mluvenou angličtinu, z knih se to dobře naučit nelze. Mluvili jste o problému například s rektorem? Co když vůbec nic netuší? Těžko. Na konci každého semestru vypisujeme hodnocení výuky, tam se nedostatky promítnou. Jde ale o názor celé studijní skupiny. Možná je to chyba. Asi by bylo lepší sdělovat názor osobní, a to anonymně. A co ostatní předměty? Některé kliniky mají možnost brát studenty do terénu, ale prakticky to dělají jen málokdy. Důvod, proč přednostové možnosti nevyužijí, neznáme. Ekologickou aktivitu jsme se neučili
Takže se hlavně biflujete. Sandra: Ano, vše musíme umět zpaměti, a hned od prváku. Jedna naše spolužačka odešla kvůli anatomii, protože nechtěla memorovat kvanta teoretických věcí, které neumí využít. Dnes studuje psychologii a je v pohodě. Ale je lepší vyletět ze školy na anatomii v prváku, než v páťáku. Štěpán: Ano, to si uvědomujeme. Konečně já jsem věděl do čeho jdu, ale chápu lidi, kteří šli třeba na hygienu a čekali něco jiného, především ekologii. Nepočítali s tím, že budou muset drtit anatomii, histologii. Ale připouštím, že ji dost potřebují. Nicméně ti, co se chtěli specializovat na ekologii, jsou oprávněně rozčarovaní. Na druhé straně hygienici mají některé předměty zakončené jen zápočtem, my z nich děláme zkoušky. A přitom mohou dělat stejnou práci jako my. Hygienici a ekologové by neměli léčit, zatímco zvěrolékaři by zase neměli dělat ekologii. Jak se vám spolužije s cizinci, kteří tu studují? Sandra: Problémy nemáme, soužití je stejně kolegiální, jako s Čechy. A jak se díváte na to, že by zde pracovali lidé z třetích zemí? Veterináři z Ukrajiny a podobně? Štěpán: Přeji jim to, ale berou nám práci. Našinci ale zase jezdí pracovat na západ, takže možná to vše srovná trh. Není o vaší škole, jediné veterinární univerzitě v republice, ve společnosti málo slyšet? Sandra: Ano, mrzí nás, že se o nás prakticky moc neví. Když přijdu mezi nové lidi, nevědí, kdo je tu rektorem, ptají se mne, kolik roků se zde studuje, většinou si typují na tři. Pak se zase diví, proč studujeme tak dlouho. Možná byste to dohnali sami, vy studenti. Vyslovte se ke společenským tématům. Patří někdo z vás třeba mezi ekologické aktivisty? Vystoupil někdo alespoň za práva velryb? Štěpán: Bohužel ne. K něčemu takovému tady nejsme vůbec vedeni. Máme sice ekologii, ale ta se nezaměřuje na nic speciálního. Chápu to tak, že díky specializaci (například na státní správu) se nás to netýká. Necítím potřebu aktivisticky vystupovat, protože tuto práci přece nikdy nebudu dělat. Sledujete politiku? Půjdete k volbám? Sandra: Ano, pokud chceme mít na něco vliv, tak bychom měli. I když politické strany moc neoslovují studenty a na školství se nezaměřují. Chtějí zaujmout průměrného občana, rodinu. Brali bychom klidně i stranu, která je pro školné, ovšem k tomu by bylo třeba nastavit adekvátní systém půjček a možností smluv. Za současných podmínek si každý nemůže školné dovolit. Kde chcete po promoci pracovat? Štěpán: Na ambulanci malých zvířat, oba v Praze. Děti veterinářů nastupují zpravidla v rodinných firmách. Většina z nás si školu vybrala proto, že má ke zvířatům kladný vztah. Proto chce každý zůstat v oboru. Tuto práci jsme chtěli dělat odjakživa. Text a foto Pavla Hobstová |