Čipování zvířat v zájmových chovech – může zvíře poškodit?

Miroslav Svoboda

Čipuji, čipuješ, čipujeme

1. Podobně jako snad již nikdo nepochybuje o nezbytnosti evidence osob, nemovitostí, motorových vozidel apod., snaží se celý rozvinutý svět najít optimální formu identifi kace zvířat, a to zejména zvířat zájmových chovů, která dlouhodobě žijí po boku svého pána. Děje se tak nejen proto, aby úřady měly kontrolu nad výběrem poplatků a bylo možné identifi kovat zvíře zatoulané, ale hlavně kvůli tomu, aby dříve nebo později mělo každé zvíře svého majitele, a to včetně práv a zodpovědnosti z toho plynoucích. Ne všichni si uvědomují, jak významně by solidní identifi kace psů posílila pozici majitelů zvířat např. při jednání s myslivci. Na rozdíl od České republiky jsou země, kde zastřelit zatoulaného psa není možné. Bezchybná identifi kace zvířat by navíc významně urychlila jednání s pojišťovnami, umožnila přístup ke zdravotní dokumentaci zvířat a ve svém důsledku tak mohla zachránit mnoho zvířecích životů.

2. Žádná z identifi kačních metod není ideální, nicméně ve srovnání s dostupnými možnostmi vychází čipování jako nejvíce specifi cké, nejhůře zneužitelné a nepříliš invazivní. Jako klinik jsem desítky let tetoval psy (hlavně štěňata) do ušních boltců i do slabin a o invazivnosti a bolestivosti tohoto zákroku pro zvířata není pochyb. Nošení oblíbených ‚známek‘ na obojku psy určitě nebolí, ale obojek lze snadno ztratit nebo dát jinému zvířeti. Obcházení povinnosti identifi kace tím, že čip umístím na obojek, považuji za typicky české řešení švejkovského stylu. Za nežádoucí a zbytečnou považuji kombinaci identifi kačních metod (více čipů u jednoho zvířete, kombinace čipu a tetování apod.), nicméně vždy se vyplatí, když je u čipovaného zvířete na obojku telefonní číslo na majitele, příp. další údaje. Já to tak alespoň u svých psů dělám a nejméně v jednom případě se to vyplatilo.

Poněvadž je do organismu aplikována cizorodá látka (čip, zbytky dezinfekce apod.), může se u psů a koček s pravděpodobností asi 1 : 10000 vyskytnout celková reakce organismu (obvykle jde o alergického pacienta a hypersenzitivitu I. typu). V místě vpichu může u psů i koček dojít, stejně jako po jakékoliv jiné injekční aplikaci (např. očkovací látky), k mírnému zduření, které má u psů prakticky ve všech případech přechodný charakter. Kočky na porušení integrace kůže reagují jinak a s pravděpodobností 1 : 500–1000 se může vyvinout proces závažnější, tj. může dojít až k transformaci buněk v nádorovou tkáň. Tyto poznatky se k aplikaci čipu kočkám vztahují zcela výjimečně, nicméně literárně jsou v zahraničí i u nás prokázány případy postinjekčních sarkomů po aplikaci některých adjuvantních očkovacích látek (inaktivovaných vakcín). Riziko komplikací v místě vpichu se dá omezit tím, že se čip nebude aplikovat do stejných míst, která se používají k vakcinaci koček i psů.

Co se týče fretek, případně dalších živočišných druhů, nemám relevantní údaje a bude zapotřebí tuto záležitost konzultovat s příslušnými specialisty.

Druhým problémem může být nežádoucí pohyb čipu v podkoží, což v citlivém organismu může pochopitelně vyvolat reakci na ‚cizí těleso‘ s lokální zánětlivou reakcí. Této komplikaci se dá předejít pečlivým výběrem čipů dostatečné kvality, které jsou opatřeny stabilizační pojistkou.

Občas jsem se setkal s nářkem veterinárního lékaře/lékařky, že došlo k problematické aplikaci s ohledem na nedostatečnou fixaci zvířete a v jednotlivých případech bylo zapotřebí použít druhý čip, protože první mikročip nebyl díky‚ propíchnutí‘ kožní řasy zvířeti vůbec aplikován. Zkušenost s čipováním zvířat zájmových chovů v České republice, ale i jinde ve světě, je relativně krátkodobá a získat literárně ověřené údaje není snadné.

Z á v ě r

Zhodnocením dostupných údajů a zkušeností s nezaměnitelným označováním psů, příp. i koček konstatuji, že zdravotní rizika této procedury nejsou vyšší než při běžných preventivních veterinárních zákrocích za předpokladu, že budou dodržena následující pravidla:

1. Čipování bude lege artis provádět registrovaný veterinární lékař s ohledem na stáří a zdravotní stav zvířete.

2. Budou použity kvalitní mikročipy zabezpečené proti nežádoucímu pohybu v podkoží.

3. Místo aplikace mikročipu se nebude shodovat s jinými injekčními aplikacemi, např. vakcinací.

5. Čipována by neměla být zvířata nemocná, v geriatrickém věku a jedinci s prokázanou alergií. V tomto ohledu by mělo být rozhodující písemné stanovisko ošetřujícího veterinárního lékaře.