Dva roky na Kalahari

Miloš Ondrášek

Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky ze své profesní kariéry

Vybral mne k dvouletému působení v Botswaně, kde jsem vedl na velmi rozlehlé poušti Kalahari veterinární a zootechnickou službu a řídil činnost 160 asistentů a ostatního personálu. Musel jsem se spoléhat jen na sebe, moje pracoviště bylo vzdáleno téměř tisíc kilometrů od hlavního města a ředitelství veterinární služby. Administrativní středisko Ghanzi, vesnice na křižovatce písčitých silnic sjízdných pouze terénními vozidly, se stalo mým dvouletým působištěm. Později mne Food and Agriculture Organization (FAO) vyslala ke konzultačnímu pobytu ve Vietnamu.

Na stránkách zmíněné knížky jsem psal o mé práci v Botswaně jen krátce a zůstal jsem této oblasti a tamějším lidem něco dlužen. Proto se nyní do Afriky v tomto textu vracím. Byl jsem prvním českým veterinářem, který v Botswaně pracoval, stejně jako na jihopacifickém ostrově Papua Nová Guinea či v Severním teritoriu Austrálie. V Botswaně jsem působil v letech 1983–1985. Moje manželka jela se mnou, dcera Ivana, syn Petr a trpasličí hrubosrstý jezevčík Ferda zůstali v Melbourne, který se stal naším trvalým exilovým domovem. Dcera i syn nás v Botswaně navštívili a potěšili na Kalahari sebe i nás.

Po úvaze zařazuji zde i to, o čem jsem se již zmínil jinde. Mám dojem, že bych jinak narušil úplnost vyprávění.

Holičství jsem tam ale nenašel, pro příslušníky bantuských kmenů není ani stříhání, ani holení potřebné. Hotelový vrátný, prohlížeje si můj zdivočelý zevnějšek, jako jedinou možnost k ostříhání doporučil dámské kadeřnictví a nepokládal to za nic podezřelého. Do podobné, ale mnohem trapnější situace jsem se dostal po příjezdu do Austrálie. Trpěl jsem malarickým záchvatem a v malém městě, kde jsme tehdy žili, nebyl lékař – specialista na krevní parazitózy, poslali mne ke gynekologovi, který dříve jako vojenský doktor měl s takovými neduhy jakousi zkušenost. V plné čekárně jeho ordinace jsem neušel sarkastickým pohledům přítomných pacientek. Ale abych se vrátil do Gaborone, přijížděl jsem tam z místa zvaného Ghanzi, kde sice nebylo ani dámské či jakékoliv jiné kadeřnicví, lokalita to ale byla kulturní, v jazyku místních obyvatel „ghanzi“ znamená hudební nástroj opatřený jednou strunou nataženou přes ozvučnou tykev. Jiní z těch dvaceti Evropanů, kteří v mé době v Ghanzi žili, by možná dali přednost elektrickému proudu, aby se kulturně vyžili. Nebyl tam zaveden, člověk ale nemůže mít všechno a televize mi nechyběla. Postrádali jsme ale kávomlýnek na kliku.

Většina rozlohy pouště Kalahari patří vnitrozemské Botswaně, která hraničí s Jižní Afrikou, Namibií, Angolou, Zambií a Zimbabwe. Můj úřad byl v místě zvaném Ghanzi a pracovní obvod tvořilo území velké jako Čechy a Morava dohromady. Telefonické spojení zastaralé a problematické. Dům ve kterém jsme bydleli, byl prostorný a slušný, pamatoval britskou koloniální správu. Nábytek nám vyhovoval také. Proti ujištění, které jsme dostali před odjezdem, Ghanzi nebylo elektrifi kováno. Z Austrálie jsme s sebou vezli lampy na noční stolky, elektrickou konvici, rádio se naštěstí mohlo napájet baterkami, to pak již nešlo s elektrickým ventilátorem a mlýnkem na kávu. Vzali jsme si ji nepomletou v osmikilovém pytli, šálek zrnkové kávy patří k našemu večernímu rituálu. V místním obchodě ruční mlýnek neměli, protože Křováci neznají ani kávu, ani kliku. Svítili jsme většinou petrolejkou, někdy svíčkami, koupili jsme si plynovou lampu, která vydávala kromě silného světla i mnoho tepla, takže jsme ji ani nepoužívali, dům zůstával i večer rozpálen po celodenním vedru. Po setmění se v pokoji, přilákán světlem, objevil drobný hmyz a na stěnách se v honbě za ním mrštně pohybovali světlošedí, ještěrkám podobní a nám prospěšní gekoni. K mému překvapení jsem zjistil, že jsou opatřeni jakýmsi hlasovým orgánem, vydávali krátké muzikální zvuky někdy připomínající třesení poloprázdné krabičky se zápalkami. Ledničku a sporák jsme měli na plynovou bombu, sem tam byla k dostání v místním obchodě. Evropanů nežilo v samotné Ghanzi více než dvacet. Dovoz zboží byl orientován výhradně na to, o co měli místní domorodí obyvatelé zájem a co si mohli dovolit. Obchod byl zásoben základními potravinami a ve velkém množství majonézou, ta patří mezi místní pochoutky.

Tři dny nám trvalo, než jsme dali služební dům do pořádku. Když jsme se cítili usazeni, i když bez turka, na bateriovém magnetofonku jsme si poslechli Janáčkův druhý smyčcový kvartet a unavení po úklidu jsme šli brzo spát. Po hodině nás vzbudil šramot, běželi jsme do obývacího pokoje, při světle baterky se zdál být v pořádku. Moje žena ale okamžitě zachytila pach, kterým se vyznačují afričtí vesničané. Angličtina má pro tento čichový vjem lepší termín – body odour, naše slovo smrad je případné, ale kdybych jej nyní použil, vystavil bych se podezření z rasismu a možná i třídních předsudků. Ani to, ani ono k mé povaze nepatří, to bych do Afriky nejel. Pravda ale byla, že nějaký Křovák byl před minutkou v našem pokoji, a jak jsme v zápětí zjistili, šikovně si otevřel okno a přestože vyrušen, stačil si odnést tyčinku jeleního loje, náramkové omegy a magnetofon, ve kterém ještě byla kazeta s nahranými kvartety Leoše Janáčka. Rtěnka na popraskané rty se koneckonců může hodit i Křovákovi, hodinky mohou sloužit jako ozdobný náramek nebo se mohou vyměnit za něco k snědku. Poslech Janáčkovy komorní hudby ale musí bezpochyby uspokojit každého Křováka. Takže jsme přispěli ke kulturnímu blahu rozvojové země již třetí den po příjezdu. ČSSR byla přirozeně štědřejší, ke zvýšení bdělosti místního lidu proti pozůstatkům koloniálního imperialismu do Botswany poslala míč a volejbalovou síť.

Naším sousedem v Ghanzi byl náčelník bezpečnostní služby pro celou botswanskou Kalahari. Za tři dny pobytu jsme byli vyvedeni z bláhové naděje, že je výhodné mít za souseda policajta. Neuhlídal mého milovaného Janáčka. K nedělní kratochvíli našeho policejního souseda patřilo to, že si vynesl za dům židli, ve které strávil celý den, v ruce měl pušku a střílel po všem, co se hýbalo. Tvrdil, že jde o střeleckou praxi. Před sebou pak rovnal zastřelené dudky a mandelíky, abych jmenoval jen některé z jeho ptačích trofejí. Pro náčelníka to bylo cizí peří. Ochrana a vzhled přírody jsou prozatím pro většinu Afričanů španělskou vesnicí. Nás soused žil v domě sám, v domečku vedle bydlela jeho služebná, bůhví jak to bylo. Po několika měsících přijela za policistou jeho manželka, která žila s tuctem dětí několik set kilometrů daleko. Hned k nám přišla na šálek čaje, a tak se dozvěděla o nevyšetřeném vloupání. Její rezolutní prohlášení, že to sama vypátrá, jsme vzali s rezervou. Za několik dní k nám přišla celá rozzářená, že hodinky dosud nemá, ale magnetofonem mávala v ruce, našla jej v domečku u služebné. Nechal jej tam prý její přechodný milenec, ten pak tvrdil, že přehrávač našel na cestě, když šel za svou milou. Policejní náčelník mi pak řekl, že magnetofon u služebné viděl, ale údajně ho nenapadlo, že by to byl ten náš pohřešovaný, i když jsem s ním o krádeži několikrát debatoval Velitel byl za krátko z Ghanzi odvolán a Janáček zůstal na Kalahari nezvěstný, tak jako omegy.

Po nějakou dobu jsem u sebe nosil budík, nejbližší botswanské hodinářství bylo vzdálené 800 km, silnice sjízdná pouze terénním autem vzhledem k hlubokým výmolům a písečným přesypům. Cesta trvala, pokud se nic nepřihodilo, nejméně 14 hodin, takže jsem nákup nových hodinek stále odkládal. Také bych si musel vzít dva nebo tři dny dovolenou a požádat o povolení k soukromé jízdě služebním autem.