Dva roky na Kalahari

Miloš Ondrášek

Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky ze své profesní kariéry.

Lidé z křoví

Křováci, původní obyvatelé kalaharské pouště, zvolna mění způsob tradičního života a pomalu ztrácejí své obdivuhodné schopnosti přežití v nehostinné a vyprahlé krajině vlivem dorážejících změn přicházejících zvenčí. Dere se sem evropská civilizace. To mne vede k úvaze, co je to modernismus napojený na vývoj západního světa. Týká se pouze technologického, dopravního, výchovného a snad i kulturního rozvoje? Nebo je to také stav mysli založený na individualismu, víře v rovnost všech lidí, svobodném rozhodování a univerzálních lidských právech? Nám se tato optima zdají být přirozená. Nejsem si však jist, zda Křovákům jsou srozumitelná.

Učitel v Litomyšli a na Smíchově Josef Kořenský (1847–1938) procestoval nejeden kout světa a sepsal mnoho naučných spisů pro mládež i dospělé. Jihoafrickou vesnici popsal jako kupy sena, před kterými se na ohništích z kamenů právě vaří maso skopové, hovězí, hadí i ještěrčí a mravenčí vajíčka s mlékem. Křováci na Kalahari pohříchu skopové a hovězí v době Kořenského výprav ještě neznali.

Kalahari patří k nejodlehlejším a nejnehostinnějším oblastem Afriky. Na rozloze velké asi jako Francie žije kolem padesáti tisíc původních obyvatel – Křováků. Dnes je najdeme v západní a severozápadní části Botswany a na východě Namibie. V Angole a jihoafrickém Transvaalu jich již žije velmi málo. Byli odtud, z úrodnějších oblastí, vytlačeni jak černými pastevci, tak bílými kolonisty. Na poušti Kalahari Křováků neubývá, jsou ale poznamenáváni cizími kulturami, mísením s příslušníky jiných kmenů a pronikáním průmyslového zboží. Jen několik set jich žije prastarým způsoben lovců a sběračů.

Český výraz Křovák se mi zdá docela vhodný, označuje tak člověka obývajícícho křoviny a houštiny. Je to volný překlad holandského slova “bosjeman“ a anglického “bushman“. Obyvatelé Botswany, kteří patří k bantuským kmenům a mluví jazykem cvána, nazývají Křováky Mosarwa, lidmi z neobydlené krajiny. Tito lidé z křoví se od Bantuů výrazně líší. Jsou menších a slabších postav, ani muži nepřesahují výšku 160 cm. Mají světlejší až olivovou barvu pleti, šikmo posazené oči a obličejové rysy jsou na první pohled rozdílné od Čvánů-Bečuánců. Většinou nemají žádné nebo velmi omezené školní vzdělání. Řeč Křováků se nepodobá žádnému z negroidních jazyků. Pouze Khoinové, kteří také žijí v této oblasti, mají s Křováky společný původ, antropologové obě tyto skupiny strčili do jednoho pytle a nazvali Hotentoty. Nyní se již nedivím, proč se říká „mluví jako hotentot“. Mluva Křováků se nepodobá žádnému z jiných negroidních jazyků, je charakterizována mlaskavými konzonantami, každý takový zvuk má mnoho přízvuků a ještě více významů. Naučit se plynné křováčtině je pro Evropana nadlidský úkol, je to jazyk bez písma, a tak řady mlasknutí nemají v latince ekvivalent. Dokonce ani v azbuce, a to je již co říci! Někteří etnolinguisté pokládají označení Křovák, člověk žijící v křoví, za pejorativní. Nazvali tento lid Sány, že sbírají v křoví. Křovákům neboli Sánům je to stejně jedno, sami se nenazývají nijak, protože se domnívali, že jiní lidé ve světě již nežijí. Od Khoinů, svých hotentotských bratří, se líší tím, že je jim bytostně cizí obdělávání půdy a chov dobytka, i když mají pro zvíře silně vyvinutý cit. Psy, ať již k lovu nebo jako společníky, také neznali.

Vlna na koberce ale pochází z karakulských ovcí importovaných z Rakouska, tkaní koberců na ručních stavech sem bylo zavedeno Skandinávci a je jimi také řízeno.

Křováci netvoří jednotnou skupinu a jejich společenské zřízení se nerozděluje do kmenů a netvoří národ. Neznají vládce, náčelníky, předsedy či tajemníky. Nedlouho před mým příjezdem byl z Botswany vyhoštěn usedlík německého původu, žil na Kalahari s křováckou ženou. Svému synu předurčil, že se stane králem Křováků. Vyvolalo to silný neklid, panovnický nebo diktátorský režim mezi těmito lidmi nikdy neexistoval. Sami žádné etnické dělení nepotřebují, etnografové je přesto rozčlenili na severní větev !kung, střední g/wi a jižní !xong a jazykově na 45 skupin založených na vyjadřovacích odlišnostech. Některé křovácké jazyky se od sebe líší jako čeština od angličtiny.

Příroda je přes všechnu krutost moudrá a poradila lidem na Kalahari, aby se nesdružovali do kmenů či velkých skupin a neusazovali ve stálých vesnicích. Každá tlupa byla doma na území rozlehlém i několik set čtverečních kilometrů, země by je jinak neuživila. S tím, co jim příroda nabízela, se muselo pečlivě hospodařit. Bez obdělávání půdy a chovu dobytka by hustější osídlení snížilo možnost obživy. Přirozené zdroje by se snadno a rychle vyčerpaly, docházelo by k porušování ekologické rovnováhy. Tlupa kočuje z místa na místo, tam, kde je jídlo a snad i voda. Křováci mají vynikající topografi ckou paměť, jsou jedinečnými znalci divočiny, bez omylu se orientují v rovinaté oblasti bez výrazných přírodních znaků. Rozliší a pojmenují desítky rostlinných a živočišných druhů s ohledem na jejich užitkovost a případně škodlivost. Povrchová voda v této poušti neexistuje. Po sporadických deštích mezi prosincem a březnem vláha rychle vsákne do písku a vlhkost se vypaří. Jednou za deset let se dešťová voda nakrátko nahromadí v mělkých pánvích. Na některých místech, která se velmi obtížně hledají, dešťová voda pronikne do podpovrchových dutin vápencové zeminy. Křováci ji pak vysávají dutými stébly. Jinak se osvěžují dužinami plodů, nejvíce je ceněný meloun tsama. Důležitým zdrojem tekutin je tělo uloveného zvířete. S tekutinami je nutné opatrně hospodařit, k uschování i na dlouhou dobu slouží močové měchýře nebo bachory získané z ulovených zvířat a výdunky, vyfouknuté skořápky pštrosích vajec. Otvor ve skořápce se uzavře smotkem trávy, taková polní láhev je zahrabána do písku a slouží jako nouzová rezerva. Skořápky jsou zajímavě zdobeny, to není ani velikonoční obyčej, ani projev umělecké tvořivosti, jde o identifi kační znaky k určení rodinného vlastnictví. Namibijští Křováci ryjí do skořápek geometrické vzory, kalaharští zase obrysy zvířat – žiraf, pštrosů či antilop. Je to dnes jediný přirozený projev výtvarného cítění Křováků. Skalními kresbami se již nezabývají, někteří je považují za dílo bohů, někteří za součást přírody a o vzniku a účelu kreseb neuvažují. Někteří afrikanisté se domnívají, že úroveň těchto lidí byla kdysi vyšší a postupem času došlo k jejímu snížení, socioekonomické a kulturní regresi. Znali prý železo a dovedli je zpracovávat, na východním okraji Kalahari se našly střepy staré keramiky. Když pak byli Křováci vytlačeni z úrodných oblastí do suchých a nehostinných stepí, zapomněli na nepotřebné znalosti a klesli na dnešní úroveň. Někteří mi řekli, že jejich otcové znali kutí železa, s čímž se ale seznámili až po příchodu búrských kolonistů. Železa na tetování dobytka, zbytky páskového železa a zejména drát používaný k oplocení po rozžhavení opracovávali do tvarů hrotů na šípy a oštěpy, čepele nožů a sekery. Z drátů zhotovují do spirál natočené náušnice. Ženy se také zdobí náramky a náhrdelníky z kotoučků vyražených ze skořápek pštrosích vajec, jablonecké korálky se sem dostaly také. Od Evropanů odpozorovali kouření, stali se náruživými kuřáky, vyráběli si kovové trubičky asi 12 cm dlouhé s kónickým zakončením, cpou je jakousi machorkou a používají jako dýmky, muži i ženy. Křováci věří v dobrého ducha, který stvořil svět a zlého, který přináší nemoc a smrt. S duchy komunikují v transu vyvolaným tancem – ženy tleskajíce sedí v kruhu kolem ohně a muži tančí kolem nich. Rytmus se zrychluje a někteří tanečníci upadnou do extatického stavu. Nemocní lidé se jich pak dotýkají v důvěře, že je to uzdraví.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Abeceda bez čtení a psaní

Křováci již nejsou zcela závislí na tom, co najdou nebo uloví v divočině, na farmách dostávají deputát a přivydělávají si prodejem kůží ulovených zvířat, loveckého inventáře nebo ozdob vyrobených ze skořápek pštrosích vajec. Mohou si tak koupit nože, sekyry, kbelíky, oděv a některé potraviny. Neodvažuji si tyto sociální změny posoudit, na jedné straně by snad bylo přirozenější ponechat jejich společenství původnímu způsobu života, na druhé straně je povinností Botswany případně ve spolupráci s rozvinutými zeměmi poskytnout těmto lidem pomoc k dosažení životní úrovně odpovídající tomuto století.

Křováci nemyslí na včerejšek, nezajímá je, jak bude zítra, rozhodující je dnešek – jak se nasytí a kde najdou útulek. Nechtějí rozumět tomu, že země je kulatá. Neumí psát, neumí číst, nejsou to ale primitivové. Jejich čítanka je příroda, v té se vyznají a rozumí jí dokonale. Křovácká domácnost se skládá jen z mála, vynucuje si to kočovný způsob života, chýši si staví z proutí a travin. Kalahari lidé jsou nenároční na pozemské statky. Říkají, že majetek neudělá člověka lepšího. Luk a šípy, nože, kožené brašny a toulec a něco na sebe – to je inventář mužů. Ženy vlastní kožené brašny, koše na potraviny, moždíř s tlukadlem, rycí hole na vyrývání jedlých kořínků a hlíz, nádoby na vodu, oblečení a jednoduché ozdoby. Umělecké cítění není výrazné, pokud vůbec existuje. Největší podíl na výživě mají ženy sběrem toho, co jim nabízí příroda. Lov je pak výsadou mužů, ulovit rychlou antilopu je obtížné, muž je pokládán za dobrého lovce, pokud se mu podaří skolit během roku kolem deseti zvířat. Tento počet ovšem závisí na lokalitě a jejím zazvěření.

Prominentním stromem Kalahari je baobab, upražená semena chutnají jako mandle.Ovoce, které nese strom morula, je vyhledáváno paviány. Domorodci z tohoto ovoce připravují chutný rosol nebo silný alkoholický nápoj, kůra stromu má prý protimalarický účinek. Jednou jsem dostal v buši hrst oříšků, které se podobaly našim lískovým, upražil jsem je a chutnaly jako jedlé kaštany. Z pocitu nasycení jsem usdoudil, že měly slušnou výživnou hodnotu. Rostou na nízkých keřích a říká se jim mongongo. Ženy je v době dozrávání sbírají po celé dny, tak jako v různých ročních obdobích různé bobule, ovocné plody, melouny a zelené části jedlých rostlin, špičatými holemi vyrývají poživatelné kořeny, hlízy a cibule. Rostlinná strava se na výživě Křováků podíli vysokým procentem a dieta je doplněna masem teplokrevných zvířat, ptáků a v době nouze i ještěrek, hadů, mravenců a různých larev. Med divokých včel je pokládán za lahůdku.

Muži se vydávají na lov ve skupinách po třech čtyřech, nikdy osamoceně. Jejich cílem je ulovení velkého zvířete, které poskytne mnoho masa, vnitřností, tělních tekutin, kostí a kůže. Pokoušejí se vyhledat kulhající nebo jinak indisponovaný kus, lov je pak snadnější. Zjevně nemocné či velmi vyhublé zvíře ignorují. Honební zbraní je luk a šíp s doletem kolem sta metrů a přesným zásahem na 25 metrů. Před příchodem železa zakončovali šípy trnovým výběžkem obratlů antilopy skákavé. Lovci musí projevit neobyčejnou opatrnost a zručnost, aby se k plachému zvířeti přiblížili. Do jejich loveckého repertoáru patří zejména žirafa, buvolec, pakůň či přímorožec. Drobnější zvířata, jako jsou antilopí mláďata, osinák, hrabáč či prase bradavičné, loví kyjem, tak jako dropy a jiné těžce vzlétávající ptáky hnízdící v křoví. Vybírají z hnízd jejich vajíčka. Znají kladení pastí a ok. Noháče afrického, zajícovitého a malému klokanu podobného hlodavce, vypichují z nor, které jsou až čtyři metry hluboké. Akáciovou pryskyřicí na sebe napojí pružné pruty, na jeden konec nasadí špičatý parůžek chocholatky a tímto nástrojem dostanou noháče na pekáč. Křováci zásadně nezabijí více zvířat, než potřebují k okamžitému nasycení, soutěživost při lovu je zcela neznámá. Nezáleží na tom, kdo kořist ulovil, důležité je to, aby měla celá tlupa co jíst. V době nouze nebo loveckého nezdaru se Křováci odhodlají zahnat lva od stržené oběti a přiživit se. Lvy ale Křováci nikdy nezabíjí v přesvědčení, že člověk se často přemění ve lva a naopak. Kalahari lidé jsou mírumilovní, války nevedou a k vraždě dochází zcela vyjímečně, i když jsem viděl, jak se dva bratři pobodali. Ten více zraněný, z rány na zádech mu vytékala zpěněná plicní krev, mlčel a nejevil známky bolesti, útočník ale velmi naříkal. Bral újmu a trýzeň na sebe. Slon také nikdy nebyl pronásledován, jednak pro svou mohutnost a obranyschopnost, luk a šíp by asi na jeho zabití nestačily, navíc Křováci neznali hodnotu slonoviny. Dominantní byl snad mýtický důvod, věří, že v těle slona je na neurčeném místě alespoň kousek lidské bytosti a tu nechtějí zranit.

Padne-li zvíře ve vzdálenosti větší než 20 km od tábora, maso se zpracuje na místě. Rozřeže se na podélné pruhy široké kolem 5 cm, rozvěsí na den dva ve větvích stromů nebo keřů a částečně usušené se ve svazcích přenese do tábora. Výhod takto konzervovaného masa si všimli burští přistěhovalci, původně žili téměř na stejné úrovni jako Křováci. Metodu sušení masa Burové upravili a praktikují ji dosud. Maso najprve nasolí a navrství na hromadu, aby došlo k odpuštění tekutin.

Po dvou dnech se maso rozřeže na pruhy, nikoliv napříč svalovými vlákny, ale napodél. Někde se maso ještě naloží na noc do salnitrového láku aromatizovaného koriandrem, pepřem a případně cukrem, anýzem nebo česnekem. Pak se pověsí na dva tři dny do průvanu, zůstane na nějakou dobu vláčné, pomalu vysychá a vydrží nechlazené i po mnoho měsíců. Na farmách jsem vídával komory, místo stěn jemné drátěné pletivo dovolující proudění vzduchu ze všech stran, na hácích tam viselo uskladněné maso. Vzhled takto konzervovaného masa se odráží v jeho pojmenování: biltong. Afrikánsky jsou zadní čtvrtě “bil“ a “tong“, jak tušíte, znamenají jazyk. Biltong je připravovám z masa domácího skotu i divoce žijících přežvýkavců a jí se, jak je nebo vařené. V jihoafrických kinech se prodává v malých sáčcích a diváci si na něm pochutnávají jako v Evropě třeba na burských oříšcích nebo bramborových lupíncích.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Na lovecké výpravě

Křovák vydávající se na lov má na levém rameni zavěšenou brašnu z jemné kůže antilopy černouché. V brašně má luk, toulec a šípy, krátký oštěp, nůž a nářadí na roznícení ohně. Luk je vyroben z prutu žluté grewie, tětiva z usušené šlachy širokého zádového svalu přímorožce šavlorohého. Šíp se skládá ze čtyř částí. Těla šípu, tak jako oštěp, jsou vyrobena opět z prutu žluté grewie. Hrot je nasazen na tuhém rákosu a napojen proutkem prosvirníku, všechny části jsou upevněny akáciovou pryskyřicí. Dříve byla špice vyrobena ze zaostřené kosti nebo dikobrazího ostnu. Po příchodu Evropanů Křováci zjistili, že není tak nesnadné vyrobit ji, a to daleko účinnější z kousku starého železa nebo ostnatého drátu. Viděl jsem kutí hrotů buď za studena, anebo rožhavením v jednoduché polní výhni. Toulec se zhotovuje z kůry akácie a oba konce jsou uzavřeny vyčiněným šourkem samců lesoně kudu. Šíp nemá razanci usmrtit zvíře na místě. Hrot je opatřen jedem získaným z larev brouků z čeledě mandelinek. Larvy jsou nalézány v kořenech korkovníků dobrých 20 cm hluboko v písku, naleziště jsou tajná a otci svěřována pouze synům. Látka vymačkaná z larev nemá okamžitou účinnost. Někdy trvá dva tři dny, než šípem zasažené zvíře padne a je dohledáno. Může být padesát Celsia nad nulou a třicet kilometrů klusu za den není nic neobvyklého. Je k tomu zapotřebí neobyčejná stopařská schopnost a fyzická zdatnost. Lovci za zasaženým zvířetem běží v drobném klusu, nezastavují se a jediným posílením je narychlo uříznutý kousek jednoho druhu kaktusu. Rožvýkaná dužnina zřejmě zahání žizeň a současně snižuje pocit hladu. Dokonce prý zvyšuje bystrost a vytrvalost. Jed získaný z larev mandelinky má haemolytické vlastnosti, všiml jsem si, že postižené zvíře ztrácí schopnost vidění, nemůže “zaostřit“. Člověk ovlivněný touto látkou trpí nevolností, horečkou a někdy i komatózní smrtí. Protijed Křováci neznají. Toxin se musí dostat do krevního oběhu, po požití je neškodný. Přesto se místo vpichu otráveného šípu vyřízne. Rozdrcené larvy se nepoužívají čerstvé, jsou přechovávány s velkou pečlivostí i po dobu několika měsíců v dutém parůžku chocholatky a těsně před lovem rituálně rozetřeny v moždíři vyrobeném z jamky na kyčelní kosti žirafy.

Jakmile je úlovek dohledán, hlava padlého zvířete je odříznuta za čepovcem a celá i v kůži jako pochoutka upečena. Kůže z těla zvířete se ale opatrně stáhne po jejím naříznutí ve střední linii hrudi a břicha. V této projekci se také otevřou tělní dutiny a zvíře se vykolí vyjmutím všech vnitřností. Dostupná krev se buď hned vypije, anebo v koženém vaku donese do tábora na prejt, ale bez krup a majoránky, jak u nás velí požehnané zabijačkové recepty. Prvolovec má právo na játra upečená na místě, ostatní lovci se také přiživí, jsou vyhladovělí po namáhavém lovu. Nic nesmí přijít nazmar. Jestliže je ulovena březí samice, lovci vypijí plodové vody a foetus se zkonzumuje. Ani bachorový obsah nepříjde vniveč, zažitina se vytlačí a tekutina buď vypije, nebo uschová do vyfouknutých pštrosích vajec. Dršťky se nasucho vyčistí. Bachor pak slouží k přenášení tekutin. Čepec, kniha a slez se zkonzumují tak jako střeva s výjimkou části od dvanácterníku ke konečníku, ta se usuší na provázky. Vemeno je pokládáno za lahůdku, před upečením na ohni se mléko nechá vykapat a vypije. Nad býčí láskou, jak bývala býčí varlata uváděna na jídelním lístku jedné přední pražské restaurace, někteří Křováci ohrnují nos, jiní si na nich pochutnají, každému podle zásluh a potřeby. Obyvatelé Kalahari ovšem mají svá tabu týkající se potravy. Pštrosí vejce, jedno vydá za dva tucty slepičích, prý jsou vhodná k jídlu jen pro staré ženy. Požívání masa malých zvířat má svůj řád předurčený pohlavím, věkem a manželským stavem strávníka. Něco je jen pro mladé, něco jen pro svobodné, něco jen pro ženaté, i počet dětí hraje důležitou roli. Maso a orgány se všeobecně pečou na otevřeném ohni nebo zahrabou do žhavého popele v jámě. Dnes mají Křováci železňáky, je to kotlík, na kterém jsou přivařeny tři nohy, stojí tedy na trojnožce, takže nemusí být ani zavěšen, ani jinak podepřen. Vaření v těchto kotlících je ovšem podmíněno tím, že je k dispozici voda, ke které je vlastně přístup jen ve vesnicích se studnou. To již ovšem znamená modernizaci kuchyňské úpravy, tak jako zadělávání masa prosnou nebo kukuřičnou moukou, což Křováci před programem pomocných akci neznali.

Dlouhé kosti uloveného zvířete se rozštípnou před upečením nebo po něm, resp. uvařením, morek se sní nebo použije při vyčiňování kůží. Lopatková kost žirafy slouží jako prkýnko na krájení, v buši stoly nebo štoky nejsou. Velká přizpůsobivost k počasí a denní či noční teplotě ještě neznamená, že se Křováci nepotí, zejména ženy si stírají pot stěrkou vyrobenou z částí žirafích žeber přilehlých k hrudní kosti. Při této příležitosti musím poznament, že hygiena Křováků se nesrovnává s naší. Bez újmy na těle i duchu se po celý život nemyjí, kálí v těsné blízkosti svých chýší bez jakéhokoliv sanitárního opatření. Tělesnému odpařování během velmi teplých dnů se brání tak, že si lehnou do mělké, listím vystlané jámy, do které se vymočí. Občas k nám přišel mladík, který si říkal v českém překladu Sedm motorů, to byla údajně jeho údernická pracovní kapacita. Žádal o práci kolem domu. Ta pak spočívala v tom, že si lehl pod moruši, dal si kámen pod hlavu a spal. Jednou, když se vzbudil, požádal o vodu, manželka jeho posunkům porozuměla a dala mu sklenici vychlazené vody. Po napití se Sedm motorů zoufale chytil za hlavu a začal naříkat, jako by ho na nože bral. Vysvětlení: nikdy před tím nepil studenou vodu, to bylo pro něj překvapení číslo jedna, a pak, zřejmě měl nějaký problém se svými zuby, stejně v Ghanzi ani žádný zubař nebyl.

Při vyčiňování se na Kalahari stažená kůže přikolíkuje srstí k písku, podkoží se seškrabe a pokryje směsí lidské moče, zvířecího tuku a mozku. Změkčuje se hnětením a potíráním cibulemi pouštních rostlin. Takové koželužské opracování trvá dva týdny, kůže pak slouží k odívání, pánové i dámy nosí pouze zástěrky, které nikdy neodkládají, pouze odhrnují v případě různých potřeb. Z vyčiněné kůže se zhotovují vaky, brašny, sandály, řemeny a řemínky. Jeden Křovák mi dal „vybíjaný“ řemen na kalhoty, používám jej dodnes. Většinou Křováci chodí bosí, jen někdy nosí jednoduché opánky s podrážkou ze suché nevyčiněné hřbetní kůže z velkých zvířat. V době nouze se suchá kůže rozdrtí a sní. Kožešiny ze šakala čabrakového a psa ušatého jsou ceněným materiálem k výrobě pokrývek, kápí a čepic. Atraktivní kůži zebry si odváží turisté jako suvenýr.

Znalost pouštní ekologie, biotypu a zvířat jak za živa, tak post mortem, se v životě obyvatel Kalahari projevuje nejen v biologické rovině, ale má odraz i v jejich společenském systému. Muži se od dětství nezajímají o nic jiného než o lov, stále sledují chování divoce žijících zvířat, poznatky pak diskutují kolem ohně a předávají z pokolení na pokolení. Západní fi lozofi e odmítá jako bezpředmětnou antropomorfní otázku „co bych dělal, kdybych byl zvířetem“. Na Kalahari taková osnova platí. Křováci stále věří, že všechna zvířata byla kdysi lidmi.