Martin Grym Stephen Ware se zaměřil na roli britské komory…
zastoupena zhruba z poloviny i více laická veřejnost – čili v případě Dr. Warea posuzuje veterinární lékař provinění daňového poradce. Jde o podobný princip jako v americkém soudnictví, kdy o vině a trestu obviněného rozhoduje porota (jury) vybíraná zvláštním způsobem z řad občanů. Na úvod Dr. Ware stručně popsal strukturu veterinárních služeb v UK. RCVS (Royal College of Veterinary Surgeons), což je analogie KVL, profesi reguluje v zájmu společnosti. Naopak BVA (British Veterinary Association) plní odborovou roli a zastupuje veterinární lékaře. RCVS plní ze zákona tři role: 1. udržuje a vede registr členů RCVS, 2. zajišťuje vývoj standardů výkonu veterinární profese a 3. udržuje disciplínu uvnitř veterinárního stavu. Rozdělení kompetencí mezi RCVS a BVA vychází z toho, že je velmi obtížné regulovat profesi a zároveň hájit zájmy členů. V UK je obecné povědomí o tom, že veterinární služby řídí a reguluje RCVS. RCVS poměrně striktně kontroluje veterinární stav a trvá na dodržování řádů. Samozřejmě i trestá – a to od napomenutí až po vyloučení z řad svých členů. RCVS kontroluje kvalitu vzdělávání v pregraduálním i postgraduálním studiu. Má pro disciplinární účely dvě komise – investigation committee (revizní komisi) a disciplinary committee (čestnou radu). Investigation committee se zabývá stížnostmi, kterých na RCVS přijde ročně 600–700. RCVS má celkem 25–30 tisíc členů, přičemž ročně je v rámci disciplinárních opatření vyloučeno z řad členů RCVS 4–5 osob. Veterinární legislativa není v UK rozdělena mezi veterinární zákon a zákon o KVL jako v ČR, ale obsahy obou jsou spojeny v jeden, tzv. Veterinary Act.
Na přelomu tisíciletí začalo být v UK zřejmé, že mladí veterináři nemají podporu starších kolegů a jsou v praxi zneužíváni. Jako ilustrativní příklad uvedl Dr. Ware případ, kdy byl čerstvý absolvent poslán svým zaměstnavatelem otelit krávu. Zákrok se nevyvíjel dobře, a proto mladý veterinář telefonicky žádal zaměstnavatele o pomoc. Ten mu však oznámil, že zaměstnává veterináře, nikoli studenta a odmítl pomoci. Proto byla vypracována koncepce postgraduálního vzdělávání nazvaná PDP (Professional Development Phase), kdy čerstvý absolvent nebo žadatel o osvědčení po delší odmlce v praktické činnosti musí absolvovat systém vzdělávání, kdy si sám zapisuje a hodnotí, do jaké míry jeho znalosti postupují, aby byl schopen samostatně vykonávat praxi. Seznam povinných dovedností vydává pro různé oblasti veterinární praxe RCVS, a tyto dovednosti vlastně volně navazují a rozvíjejí ony tolik diskutované dovednosti prvního dne (Day One Skills). Těchto dovedností je v rámci PDP asi 120 a jde o celou škálu úkonů: od velmi jednoduchých po složitější zákroky. Praktikant vzděodškrtává, co již má splněno, v čem se již cítí jistý, v čem je naopak nejistý a co by bylo ještě nutné zlepšit. Popisuje svými slovy i různé zajímavé případy a sám pro sebe si vede poznámky o tom, co se na jednotlivých případech naučil nebo co mu zatím není příliš jasné. Administrátoři RCVS hodnotí, jak často se praktikant k systému připojuje, jak je aktivní, jak často zapisuje nové poznámky a jak se vyvíjí. Systém PDP je tedy primárně založen na samohodnocení, přičemž poté, co je absolvent přesvědčen sám o sobě, že je připraven na samostatnou činnost, odesílá svůj deník praxe tzv. deanovi – děkanovi, což je osoba vybraná a jmenovaná RCVS (jeden z nich je Dr. Ware), která deník zkontroluje a zhodnotí jeho dostatečnost či nedostatečnost. Deník musí být podepsán zaměstnavatelem (školitelem), který potvrdí, že údaje v deníku uvedené jsou pravdivé. Děkan buďto nařídí další činnost ve smyslu zdokonalování či deník schválí, adept dostane osvědčení (certifi kaci), může pracovat samostatně a také se účastnit dalších specializačních zkoušek a kontinuálního vzdělávání (tzv. CPD fáze – Continuing Professional Development), které následuje po PDP a které nesmí být zahájeno dříve, než je splněno PDP. Z právního hlediska je absolvent oprávněn začít ihned po promoci vykonávat samostatnou činnost, nicméně RCVS to svým členům důrazně nedoporučuje a jako povinnou praxi předepisuje PDP. V prvních fázích systému RCVS zvažovala možnost, že by udělovala „neúplnou“ licenci, ale od tohoto plánu ustoupila. PDP není časově striktně defi nována – obecně stanovuje rok praxe, může být ale ve výjimečných případech kratší, obecně avšak bývá delší – Dr. Ware ze svých dokumentů demonstroval, že má ve svém porfoliu studenty, kteří na PDP pracují tři, čtyři i pět let. PDP je v současné době povinná, a to jak pro rezidenty, tak pro cizince. Do praxe se nyní každoročně dostává asi 700 absolventů z celkem sedmi (brzy nově osmi) britských veterinárních fakult a asi 250 cizinců ze zemí EU. V rámci pregraduálního studia musí studenti absolvovat tzv. EMS praxi (Extramural studies – praxe mimo areál školy), což je 12 týdnů preklinických a 27 týdnů klinických praktických zkušeností.
Preklinickými obory se myslí management, etologie zvířat, zootechnika, provoz útulků apod. Na EMS po promoci navazuje právě systém PDP a na něj pak systém kontinuálního a specializačního vzdělávání CPD. Všechny záznamy o praxi – od EMS přes PDP až po CPD – se vedou on-line přes internet, což situaci zpřehledňuje a umožňuje navázat na předešlé zkušenosti. Při ukončování PDP musí zaměstnavatel praktikanta podepsat, že praktikant opravdu tyto praktické záležitosti absolvoval. Nemusí jej ale nijak zkoušet. Deník se vede on- -line na internetu v zaheslované části. Na školitele (mentora, zaměstnavatele) nejsou kladeny odborné nároky, není stanoven typ či úroveň pracoviště, které smí či nesmí praktikanty školit. Odmítání potenciálních školitelů účastnit se aktivně školicího procesu mladých veterinárních lékařů je posuzováno jako porušování profesních řádů RCVS a narušování pravidel komunity RCVS. Pokud se stane, že někdo ve svých zápisech ohledně PDP podváděl a zapisoval a deklaroval nepravdy a přijde pak na něj z praxe žaloba za odborné pochybení, trestá RCVS takové podvádění jako falešnou certifi kaci, případně i vyloučením z RCVS. Aby bylo v rámci EU zajištěno, že disciplinárně potrestaný v jednom státě nebude přijat do komory v jiném státě, existuje tzv. IMI systém, což je internetová aplikace, která umožňuje rychlou a jednoduchou komunikaci mezi různými orgány v rámci EU, včetně profesních komor.
RCVS se velmi aktivně účastní procesu evaluce veterinárních fakult v UK, a pokud některá ze škol neprojde stanovenými kritérii, nezapisuje RCVS její absolventy mezi členy, a tím jim znemožňuje pracovat jako veterinární lékař. Zástupci RCVS pravidelně navštěvují a hodnotí britské veterinární fakulty a v případě nesplnění kvalitativních kritérií (standards of education) neudělí akreditaci. Tento problém byl v poslední době s veterinární fakultou v Bristolu. Problém tzv. evaluace veterinárních učilišť v rámci EU je ten, že jde o dobrovolný proces, který nemá de jure žádné právní konsekvence. Nicméně zodpovědnost RCVS za úroveň vzdělání je dána zákonem. Fakulty jsou tedy RCVS hodnoceny jednou za 5 až 7 let. Pokud je vše pravidelně a dlouhodobě v pořádku, prodlužuje se interval až na deset let. RCVS informuje vládu Spojeného království, na kterých školách v UK je vzdělání dostatečné k tomu, aby byli jejich absolventi dostatečně kvalifi – kováni k přijetí mezi členy RCVS. Dr. Ware zdůraznil, že se musí rozlišovat uznávání kvalifi kace pro povolání veterinárního lékaře podle směrnice 2005/36/ES na straně jedné a schopnost samostatně vykonávat praxi na straně druhé – toto nelze směšovat. Ve fázi diskusí je ustanovení, podle kterého by cizinci museli před zápisem do RCVS dělat jazykový test. Tato povinnost je zatím platná pouze pro tzv. health professions, čili zdravotnické profese, přičemž probíhá bouřlivá diskuse o tom, zda je veterinární servis zdravotnickým oborem či nikoli. Z pobytu Dr. Warea, z jeho četných vystoupení i osobních diskusí vyplynul pro mě osobně jeden důležitý fakt, a to že RCVS je ve Spojeném království velmi vlivnou a silnou organizací, která je brána vážně. Přestože nelze zcela bezbřeze extrapolovat britský přístup na naše podmínky, mohli a měli bychom se v mnohém inspirovat.
|