Historie – Léčba zvířat ve středověku

Léčba zvířat ve středověku

Od kováře k urozenému zvěroléčiteli sv. Eligiovi

Od 5. st. se po zániku římské říše začal postupně prosazovat na území dnešní Evropy středověký způsob života. V něm měly rozhodující význam lenní systém vlastnictví půdy a křesťanská náboženská ideologie. Vládnoucí křesťanské náboženství hlásalo tezi o absolutní podřízenosti člověka božím záměrům a nemoc vysvětlovalo jako spravedlivý boží trest za lidské hříchy. Tento výklad byl nejlépe použitelný u nakažlivých nemocí lidí a zvířat, protože podstata těchto chorob zůstávala lidem utajena a tudíž bylo snadné dávat jejich nečekaný vznik a katastrofální dopad do kauzálních souvislostí s kteroukoliv světskou aktivitou člověka.

Na počátku byl kovář

Na rozdíl od starověku, kde se zvěrolékařství vyčlenilo z medicíny jako samostatný obor a dosáhlo řady pozoruhodných úspěchů v péči o zdraví zvířat, začalo léčení zvířat s nástupem středověku stagnovat a ocitlo se v hlubokém útlumu ve srovnání s pomalu se rozvíjející humánní medicínou. Bezprostřední příčinu lze hledat v tom, že se léčením zvířat zabývali takřka výlučně nevzdělaní příslušníci nižších společenských vrstev, jimž se obvykle nedostávalo základních medicínských znalostí. Obecný nezájem o léčení zvířat podporovalo tvrzení, že zvířata jsou méněcenní tvorové, kteří nedisponují nesmrtelnou duší a jejich osud Bůh ponechává zcela v rukou člověka. Tento postoj pravděpodobně přispěl k tomu, že se zakládání zvěrolékařských vzdělávacích institucí o více než půltisíciletí opozdilo za humánními lékařskými školami.

V oblasti léčení zvířat proto nedošlo k šíření medicínské teorie a tím k potřebnému korigování naivního empirismu a prakticismu lidových zvěroléčitelů.

Škála lidových zvěroléčitelů byla velmi pestrá a zahrnovala převážně osoby, které se v každodenním životě staraly o zvířata anebo se podílely na léčení lidí. Patřili k nim pastýři, ovčáci, myslivci, sokolníci, kováři, bylinkářky, mastičkáři, olejkáři, potulní chirurgové, lazebníci, dryáčníci, pohodní, kati apod. Většinou se jednalo o negramotné osoby, které si zkušenosti z léčení předávaly obvykle ústním podáním z generace na generaci. Snažili se pomáhat všem domácím zvířatům, zejména skotu, koním, prasatům a ovcím.

Nejvýznamnější postavení mezi lidovými léčiteli zaujal od přelomu 1. a 2. tisíciletí kovář, jenž se díky masovějšímu podkovávání koní stával mezi venkovským obyvatelstvem uznávaným znalcem, protože se specializoval na nejcennější domácí zvíře.

V léčebných metodách lidových léčitelů byla silně zastoupena iracionální složka, která byla představována zejména zaříkáváním, používáním amuletů a uctíváním votivních předmětů zasvěcených patronům zvířat. Zaříkávací formulky (zejména proti tzv. “červům”, považovaným za původce většiny nemocí) se nahlas předříkávaly nebo předzpěvovaly před postiženým zvířetem. Některá z těchto zaříkadel shromáždil v 19. st. v knize “Prostonárodní české písně a říkadla” český básník K. J. Erben. Z amuletů byly ceněny zejména ty, které chránily před uhranutím. K ochráncům dobytka před nemocemi patřil zejména Sv. Leonard ( Linhart), jenž působil jako mnich-léčitel v 6.st. ve Francii. Jeho kult se rozšířil od 15. st. zejména v alpských zemích a dodnes ho připomíná velké množství zachovaných obrazů a kovových figurin zvířat.

Nástup babky kořenářky

Lidoví léčitelé, kteří zůstali vesměs anonymními osobami, se v racionální léčbě opírali především o léčbu bylinami . Vysoce si cenili např. černého bezu, jenž byl označován za lék proti 99 nemocem. Byl vysazován v blízkosti chlévů a stájí, aby chránil domácí zvířata před nejrůznějšími nemocemi. Někteří z lidových léčitelů (např. potulní chirurgové, lazebníci a kováři) se nevyhýbali ani chirurgickým zákrokům jako bylo pouštění žilou, extrakce zubů apod.

Vedle lidových léčitelů existovala ve středověku nepočetná skupina zvěroléčitelů, reprezentována lidmi povětšinou urozeného původu, kteří dosáhli určitého stupně vzdělání. Tato skupina byla co do složení velmi pestrá a nesourodá a byli v ní zastoupeni příslušníci šlechty, kléru, svobodných povolání i armády. Někteří z těchto léčitelů se pokusili své osobní zkušenosti z praktické terapie zachytit v písemné podobě a zanechali po sobě literární památky, které dnes patří k nejcennějším pramenům pro poznání středověkého zvěrolékařství. Není asi náhodné, že se tato díla začala objevovat od počátku 2. tisíciletí, kdy se středověká křesťanská Evropa prostřednictvím arabských překladů seznamovala s nejvýznamnějšími zvěrolékařskými spisy starověku. V tomto období se do konceptu křesťanského vědeckého poznání pozemského světa začal prosazovat racionálnější Aristotelův přístup, označující zvířata za tvory s animální duší, která mají velký význam pro pozemský život a zdokonalování člověka.

I v samotné církvi se na počátku 13. století ozvaly ojedinělé hlasy (např. František z Assisi), vyzývající k ohleduplnějšímu a laskavějšímu zacházení se zvířaty.

Zvěroléčitelka Hildegarda

K nejvýznamnějším projevům těchto nových tendencí patřila kniha “O zvířatech” (13. st.) z pera největšího středověkého scholastického učence Alberta Magna, v níž autor popsal pod vlivem Aristotelovy “Zoologie” řadu nemocí domácích zvířat. V českých zemích zanechal velký dojem agronomický spis “O požitcích polních” (1309). V něm Ital Petrus de Crescentiis zprostředkoval zemědělcům antické i vlastní zkušenosti z léčení koní, skotu, ovcí, prasat, drůbeže a včel. Problematice bylinné terapie u zvířat se ve 12. st. věnovala v knize “Fyzika” slavná benediktinská abatyše Hildegarda z Bingenu, označovaná některými veterinárními historiky za první ženu – zvěroléčitelku.

Většina urozených zvěroléčitelů se ve svém zájmu o zvířata omezovala na úzký okruh zvířat, sloužících pro zábavu a povyražení šlechty (např. při honech) a pro vojenské a společenské účely. Jednalo se o tzv. dvorní zvířata, k nimž patřili sokoli, psi a koně.

Typickým představitelem takto orientovaného zájmu o zvířata byl ve 13. st. císař Fridrich II., jenž ve spise “O lovu pomocí ptáků”, se dosti zevrubně věnoval také léčení sokolů. Obdobně motivovaný zájem o ušlechtilé psy projevil ve 14. st. ve spise “ Kniha o lovu” francouzský vévoda Gaston III. Phoebus z Foix. Jeho praktické zkušenosti z ošetřovaní a léčení psů zůstávají dodnes jediným spolehlivým zdrojem poznatků o středověkých metodách léčení psů.

Největší zájem urozených zvěroléčitelů se však soustředil na koně, kteří hráli v životě středověké šlechty ze všech dvorních zvířat nejdůležitější roli. Svědčí o tom početná díla hipiatrického a hipologického zaměření, jejichž autory byli zejména podkoní – působící jako správci stájí významných šlechticů a panovníků anebo jako odborníci na výcvik koní ve středověkých jezdeckých školách. Podkoní se většinou sami aktivně zabývali léčením koní anebo na tuto léčbu prováděnou jinými osobně dohlíželi. Jejich patronem se stal sv. Eligius, francouzský biskup žijící v 7.st., jenž je dodnes považován za křesťanského patrona zvěrolékařů. Období od poloviny 13. st. do poloviny 18.st., ve kterém podkoní představovali nejvýznamnější zvěroléčitele, je ve veterinární historiografii nazýváno érou podkoních a je označováno za vrcholné údobí středověké veterinární medicíny. V něm se vytvářely nezbytné předpoklady pro přechod k moderní novověké veterinární medicíně.

Éru podkoních v evropském středověkém zvěrolékařství zahájil v polovině 13.st. Jordannus Ruffus, podkoní císaře Fridricha II. Je považován za zakladatele středověkého zvěrolékařství, protože jako první spojil ve spise “O léčení koní” (1250) teoretické poznatky starověkého zvěrolékařství s vlastními praktickými zkušenostmi.

Humorální klystýr

Z medicínského hlediska patřili podkoní k stoupencům obecně tradované Hippokratovy humorální teorie. S cílem dosáhnout rovnováhy základních tělních tekutin s oblibou prováděli nejfrekventovanější zvěrolékařský chirurgický zákrok – pouštění žilou a pod kůži aplikovali tenké cizí předměty (závlaky), které měly vyvolat tzv. prospěšné hnisání. Do svého terapeutického repertoáru dále zařazovali podávání projímadel a klystýrů. Neznalost anatomie a fysiologie je vedla např. k vyřezávání nateklých mandlí a mízních uzlin (tzv. myší) anebo k provádění různých zákroků na uších a ocase, které měly vylepšit vzhled koní a psů. Tyto zákroky byly nejen nesmyslné, ale i pro zvířecí pacienty velmi bolestivé. Setkáváme se s nimi i v nejznámějším českém středověkém zvěrolékařském díle, Koňském lékařství od Jana z Krušce z počátku 17. století. V něm se vyskytovaly i četné příklady iracionální medicíny, i když její zastoupení nebylo tak výrazné jako v praktikách lidových zvěroléčitelů.

PhDr. J.Šindlář, Ph.D.
a prof. MVDr. R. Böhm, CSc.