Lubomír Itze Otevřený dopis příteli a kolegovi Vážený pan Milý Čendo, patří Ti můj dík a obdiv zároveň za práci, kterou pravidelně měsíčně ve Zvěrokruhu prezentuješ. Tolik mravenčí práce i přes veškeré dnešní internetové možnosti, vše podrobně zdokumentované s fotomateriálem a citacemi, různorodá témata… o tom všem se může člověk ve Tvých příspěvcích dovědět. Kdyby to tak bylo v mývh silách, potom bych určitě navrhl, aby při dalším velkém jubileu, které Tvá Alma mater bude slavit, Ti byl udělen titul Doctor honoris causa (Dr.h.c.). Určitě budou se mnou i další kolegové souhlasit, protože podmínky pro udělení tohoto honoru, jako je ” uznávaná vědecká osobnost, která se zasloužila…” jsi již naplnil. Myslím, že Tvé historickovědecké publikace dost dobře znám již z časů minulých, kdy jako aktivního muzikanta mě moc zajímaly i populární články o veterinární kapele, které jsi byl se svou hrou na B klarinet roky duší. Přes veškeré moje laudatio musím konstatovat, že mně v oné hudební části chyběla kapitola, kterou bych se rád pokusil doplnit. … Obr. 2 – Ružomberok 1959, cestou od oběda vyhrává kapela; v čele Josef Hrabák (B), harmonika Oskar Cirbus (K), housle Zdeněk Bernát (B), housle Karel Vondráček (K), trombon Jaroslav Bukovský (K), trubka Lubomír Itze (K), trubka Richard Bondy (B), a další. Byla to jakási spontánní hudební spolupráce mezi studenty nebo již i absolventy obou vysokých veterinárních škol Košic a Brna, které Československá socialistická republika měla? Tím posledním stimulem byl Tvůj opět báječný příspěvek „Pater Popesko“. Tento světoznámý anatom, který se narodil v Praze, vystudoval v Brně, byl také muzikantem (hrál na B heligon) a zakládajícím členem veterinární dechovky v Brně. Později byl prvním přednostou anatomického ústavu v Košicích, kde jsem studoval. (obr. 1) A potom následovala již celá řada kolegů ať z Brna, nebo Košic, kteří se občas někde s nástrojem potkávali. Jedním z prvních setkání bylo po 4. ročníku vojenské soustředění pod stanem, na jihovýchod od Zvolena v obci Oremov Laz. Trochu zvláštní příroda; tam také cvičíval svoji německou armádu generál Rommel pro boj v poušti, hodně sucha a málo vody! Tam jsme si společně trochu večer foukli v čase skromného volna. Ty, Jan Šťastný z Havlíčkova Brodu, Richard Bondy z Prahy, Jaroslav Bukovský z Plzně … pamatuji, že to byly pokusy o trochu dixie muziky spojené i se skromnou lidovkou.
V rytmice nám vypomohl na klavír „prezenčák“ z Mladé Boleslavi Jirka Martinovský, který zde měl končit vojenskou zdravotnickou důstojnickou školu. Pro jeho velkou afi nitu k cigaretám jsme mu říkali „Nikotýnek“. Za poměrně krátký čas se nám podařilo kapelu postavit na nohy a umět slušně zahrát. (obr. 2., 3.) Naše první hudební vystoupení bylo nemalou zatěžkávací zkouškou, kdy v Ružomberoku hostovalo Moskevské divadlo MCHAT se svými umělci a my se měli postarat o hudební doprovod po dobu velkolepého banketu, tak jako tomu bylo při podobných československo-sovětských akcích zvykem. Po dobu večeře jsme hráli jen k poslechu náladovou muziku s primášem, výborným houslistou Zdeňkem Bernátem z Kutné Hory (toho jsme mj. pojmenovali „Kubernát“po famozním muzikantovi orchestru Karla Vlacha), později i k tanci. Bylo nás deset a na samém začátku přinesl politruk pro kapelu na celý večer 7dcl láhev vína se slovy: „chlapci, ne abyste se opili, to by byl průšvih!“ Myslím, že jsme jeho slova brali dost vážně až do doby, než jsme si začli se sovětskými umělci připíjet na družbu, u kterých míra přípitku byla 100 gramů vodky, což jsme každý až do pozdních ranních hodin několikráte zopakovali.
Z důstojníckého kasína vraceli jsme se obtěžkání hudebními nástroji v čase, kdy na tzv. buzerplace probíhala již ranní rozcvička našeho praporu. Ta se ale nás, muzikantů netýkala; navíc dostalo se nám pochvaly, jak jsme to naše přátelství se sověty utužili! Na další naše vojenské hraní nemohu ani po 56 letech zapomenout. Za velitelem praporu mjr. Balšánkem přišli členové vesnické organizace SSM (Slov. soc. mládež) z obce Liptovská Osada, kde potřebovali na sobotu lacinou a dobrou muziku. To vše se na vojně hodnotilo velmi kladně a také to byly dobré body pro velitele praporu.
A tak v sobotu okolo 18. hodiny čekal před kasárnami v Ružomberoku náklaďák Tatra 706; nasedali jsme na korbu se všemi nástroji, bubnem, basu nevyjímaje. Cesta směr Korytnice s odbočkou doleva, úzká cesta podél řeky Revúcy, která tekla pod 100–150metrovým srázem až tam, kde všechny prašné cesty končily! Vedle kostela stála krčma a protože v ten den v sobotu byla týdenní výplata, nálada byla výtečná. Šenkýř měl plné ruce práce, čekalo se již jen na hudbu. Myslím, že jsme dokázali zahrát všechno, protože my, kluci-muzikanti z Košic, jsme znali písně, které se třeba na Moravě moc nehrály? A jak bývá pravidlem, se stoupající hladinou alkoholu v krvi byla nálada stále volnější. … Obr. 8 – Hrajeme na MDŽ. Foto s textem zhotovil člen našeho fanklubu Jiří Cibulka Po půlnoci Zdeněk s housličkami a já s harmonikou jsme šli ke stolům. Zde musel primáš zahrát vše, co si host objednal nebo právě zpíval. A když Bernát procítěně zahrál do ouška „Lásko, bože, lásko…“, podnapilý host vytáhl další zelenou, přilepil mu ji na čelo a křičel „ty hráš ako malý boh, ja ťa zjem“… a s těmito slovy zakousl se mu do aspirantské výložky naší poddůstojnícké uniformy.
Přišla přestávka a kluk se nám skromně svěřil, že je také muzikant, že sice swing moc ne, ale že v posádkové hudbě v kasárnách v Komenského ulici fouká první křídlovku. A to jsme již zbystřili sluch, protože v big bandu VŠV nám po prázdninách třetí odchází, hned jak odpromuje. Postupně jsme se dozvěděli, že má také zájem o vysokoškolské studium, ale protože jeho rodiče patřili do kasty označované jako kulak z Hané, neměl tento šikovný člověk další velké šance v životě se realizovat. Sloužil dva roky, aby se opět pokusil v Brně na školu dostat. Vzal jsem si to celé tak trochu do své režie, jak všemu dát zdarný průběh a Honzu dostat do prvního ročníku do Košic. V první řadě na přihlášce muselo stát, ne kolik měli doma hektarů polností ale původ jednoznačně dělnický, resp. rolnický, což v těch letech bylo alfou omegou pro další existenci podobných talentovaných mladých lidi. Protože jsem měl trochu přehled také o přijímacím řízení na školu, obstaral jsem mu podklady na chemii a biologii, politiku, která se také u pohovorů vyžadovala, měl na vojně až až, té nebylo více třeba. A v řijnu 1958, ještě než opustil kasárny, se zapisoval ve vojenské uniformě do prvního ročníku. Hned také od nás dostal termíny zkoušek big bandu, aby zde začal v trumpetové sekci foukat třetí trumpetu. Byl to dobrý notař, jak se říká muzikantům, kteří neimprovizují, nebyl sólista. Ale jinak výborný, spolehlivý a navíc skvělý člověk. Studium mu nedělalo žádné problémy a když se rozhodoval po druhém ročníku, že přestoupí do Brna, což se i stalo, bylo nám jeho odchodu líto. Věděl jsem jedno, že i tam na škole si zahraje svoji dechovku, tak jak se to naučil v Košicích na vojně, a že v životě z něho bude výborný zvěrolékař a charakterní člověk – syn kulaka z Hané (obr. 4., 5.)! Po mém příchodu do Prahy v roce 1975 na katedru veterinárních disciplin VŠZ, ani přesně nevím jak se stalo na katedře již pracoval další kolega z Košic, bývalý klavirista big bandu VŠV Oldřich Rob a vedle v Suchdole ve Státním veterinárním ústavu (SVÚ) mladší dobrý kytarista, absolvent z Brna, Ivan Stehlík (obr. 6.) Ivan kterému jsme říkali Štyglic (z německého Stieglitz), dělal mj. na katedře externí výuku inseminace, jednoho dne přišel s dotazem: „měl bych na sobotu hraní!“ Každý muzikant mi dá za pravdu, že takovou nabídku nelze odříct, ač zde kapela ještě neexistovala nezkoušela bez jakéhokoliv repertáru… jen jsme o sobě věděli, že bychom to mohli dokázat.
V roce 1983 se mi dostalo možnosti zúčastnit se workshopu pořádaného Th e Royal Agricultural Society v Dánsku, kam jsem měl příležitost i se ženou vycestovat ; opět po letech zahraničního půstu podívat se do světa! Emil bubeník se oženil do Švýcarska a hrát bez bubnů a melodického nástroje se nedá. Muziku jsme ale dělat nepřestali, jen se tímto epilogem skončila dlouholetá opravdu hezká symbióza Košice–Brno! S mnoha srdečnými pozdravy zůstává Tvůj a Váš semper fidelis
P. S.: A naším posledním setkáním krátce před mou emigrací, stavoval ses v Praze na katedře na VŠZ a na dotaz, který nemohl v našem dialogu chybět: „Čendo, ještě foukáš klarinet?“ odpovědí bylo, žes sáhl do kapsy svého převlečníku a vyndal poskládaný svůj nástroj. Dokonce i s neporušeným plátkem, takže nebylo Ti zatěžko jej dát dohromady a zahrát několik tónů skladby „Cizinec na pobřeží“, stejně procítěně jako tenkrát na polním vojenském cvičení. Pro mě lépe než sám velký Mr. Acker Bilk! |