MINIPOVÍDKA Zdeněk Lysý O kocourech a lidech
„Támhle v autě,“ ukázal pán na starou Felicii, parkující před ordinací. Auto se kývalo ze strany na stranu a uvnitř se bleskurychle míhala šedá podezřele mohutná šmouha. „Kocoura asi nemáte v přepravním boxu, že?“ zaskuhral jsem. „No, to né. To bych mu nemohl udělat,“ zhrozil se majitel kocoura. „On je Macíček hrozně citlivý na špatné zacházení….“ Rozkývané auto vypadalo, že se každou chvíli obrátí na bok. „To vidím,“ povzdechl jsem si. „Tak ho přineste.“ Vnutil jsem pánovi na lov kocoura přepravní box, se kterým odkráčel k autu a já jsem se věnoval novým příchozím. Po dvaceti minutách jsem na Macíčka i jeho pána už skoro zapomněl, když drobný mužík vítězně rozrazil dveře s přepravkou nad hlavou. „Mám ho!“ „Vy krvácíte!“ vykřikl jsem. „Ošetřím vás!“ „To nic není,“ mávl chlapík rukou a kapkami krve postříkal bílou zeď ambulance. „My doma krvácíme pořád…..“ „Vidím, že Macíček to zastřižení drápků potřebuje jako sůl,“ zhodnotil jsem hloubku jeho šrámů. „Jasně, a proto jsme tady,“ pán postavil na zem krabici, která se okamžitě překulila na bok a začala jezdit po podlaze. Z útrob boxu se nepřetržitě ozývalo hluboké výstražné mručení. „Tak si kočičku vytáhněte,“ povzdechl jsem si a sáhl po po odchodu do důchodu. „A jak si to tedy představujete?“ usmál jsem se křečovitě. „V krabici se kočce drápky stříhají poměrně obtížně.“ „Budete ho muset uspat, věřte mi,“ přišla okamžitá odpověď. „Uspat kvůli stříhání drápků?“ cukal jsem se. „Není to zbytečné riziko pro kocoura?“ Z přepravky se ozval zvuk evokující temné noci v džungli… Za mříží zablesklo velké žluté oko… Oba jsme upřeli zrak na zmítající se přepravku. „Když mluvíte o riziku…,“ zašeptal pán. V jeho hlase zněl děs. „Máte pravdu, přispíme ho…“ kapituloval jsem. „Dám mu injekci…“ Se stříkačkou v ruce jsem přistoupil k přepravce, kterou drobný pán vší silou přidržoval na stole. „Budete muset vytáhnout aspoň kousek kocoura,“ nabádal jsem majitele, „jinak ho neuspíme.“ Mužík na milimetr pootevřel dvířka. Z mezery vystřelila obrovská packa a rozřízla mu kůži. Akci provázelo nervy drásající vřeštění. Kocour se vší silou opřel do dvířek a málem vypadl z krabice. Natlačili jsme ho mřížemi zpět, ale dvířka nešla zaklapnout, protože do nich z druhé strany naráželo nejméně šest kil rozzuřeného masa. Odložil jsem injekci. „Chvilku strpení,“ požádal jsem klienta a zašel do skladu. Naštěstí mám vedle ordinace ještě obchod s chovatelskými a včelařskými potřebami, tak jsem se zanořil mezi zboží a pátral po vhodném brnění pro boj s rozzuřenou bestií. Už tak zubožený krvácející pán se k smrti vyděsil, když jsem do ordinace vkráčel ve včelařském obleku a s drátěnou kuklou na hlavě. Jak sebou trhnul, kocour využil příležitosti, rozrazil plastovou přepravku a přistál mi přímo v obličeji. Nebýt kukly, vyškrábal by mi oči. Shodil jsem ho na zem. Kocour se okamžitě zorientoval v prostoru a zamířil do „kočičích dvířek“, která mám vestavěná ve dveřích ordinace ještě z dob, kdy jsme doma měli kočku. Macíčkův pán projevil nečekanou duchapřítomnost a jakmile kocour strčil půlku těla do otvoru, zajistil uprchlíka padacími dvířky tak, že nemohl tam ani zpátky. „Výborně, držte ho,“ zařval jsem, přiběhl ke kocourovi a píchl mu injekci do zadku. Jelikož kocour běsnil ze všech sil už nejméně půl hodiny, uspávací látka zapůsobila dost rychle. Za chvíli se šedý obr sám vyvlékl z otvoru a ulehl k nohám svého pána. „Hodný Macíček,“ pochválili jsme zkrotlého polotygra. Položil jsem spícího kocoura na stůl a opravdu pečlivě mu ostříhal drápky. Pevně doufám, že mu budou dorůstat velmi, ale opravdu velmi, pomalu. |
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
