V posledních letech se ve všech pádech skloňuje tzv. antimikrobiální rezistence, tedy odolnost bakterií, ale třeba i parazitů a plísní, na léčiva, která mají tyto organismy normálně hubit.
Jedním z hlavních mechanismů, jak bakterie, parazité a plísně získávají odolnost, je získaná genetická rezistence, navíc mezi bakteriemi hojně sdílená. Jak je ale možné, že se v bakterii najednou objeví geny, které ji činí odolnou vůči antibiotikům?
„Co tě nezabije, to tě posílí,“ pronesl kdysi Friedrich Nietzsche. Jakoby mluvil k bakteriím. Dávky antibiotik, které nezvládnou bakterii zabít, a doba podávání, která není dostatečná k zničení bakterií – to jsou hlavní předpoklady pro „návyk“ bakterie na podávané léčivo.
Proto všechna léčiva, která mají zabíjet původce onemocnění, typicky bakterie, plísně a parazity, musejí být podávána ve správné dávce a dostatečně dlouho. Kolik kredenců, zásuvek, krabiček, přihrádek a kuchyňských linek skrývá poklady, jako jsou nepoužité antibiotické tablety, zbytky ušních kapek, nespotřebovaná tekutá antibiotika či přípravky na odčervení?
„Byl to boj, tak jsem léčbu přerušila.“ Už se mně to zdálo dobré, tak jsem mu pak už nedával.“ „Ty antibiotické kapky mu tam vždy kápnu jen v případě, kdy začne třepat hlavou.“ „Dával jsem mu to jen večer, ráno nemám čas.“ Kolik podobných hlášek slyší denně veterinární lékaři?
Chovatelé mohou svým zodpovědným přístupem k předepsané léčbě významně pomoci bojovat se vznikem antimikrobiální rezistence. Pokuste se dodržovat dávkování i dobu podávání tak, jak vám doporučil veterinární lékař. Pokud to nejde, nemodifikujte svévolně dávku či frekvenci podávání, ale kontaktujte svého veterinárního lékaře. Vždy se najde nějaká alternativa, jak do zvířete léčivo úspěšně vpravit.
