Zřady odborných stáží, kterých jsem se jako pracovník bývalé ČSAV zúčastnil, se zcela vymyká dvouletý pobyt v Alžírsku v letech 1979 – 1981, a to nejen svoji délkou a náplní, ale zejména kulturní odlišností této severoafrické země, která se v oné době vyvíjela směrem k socialismu a úzce spolupracovala se zeměmi tzv. sovětského bloku. Naše veterinární spolupráce trvala již řadu let a po vysílání terénních pracovníků dospěla až k požadavku na personální posílení učitelského sboru Ecole nationale vétérinaire v hlavním městě a na nově založeném veterinárním departementu (katedře) při biologické fakultě University v Constantine (založena roku 1969, dnes Université Mentouri).
Manželka na tom byla podobně, takže finanční přínos našeho pobytu nám na řadu let zpříjemnil život. Nejprve však bylo nutno společně prožít v Alžírsku téměř dva roky. Cesta do Constantinu V polovině října 1979 jsme se vydali s plně naloženou „osmičkou“ směrem na Západ. Postupně jsem navštívili příbuzné v SRN, kde auto začalo mít drobné závady, další zastávkou byl až Lyon, cesta po souši končila v Marseille, která je již – hlavně složením obyvatelstva – předmostím Afriky. Zde jsme se nalodili na trajekt a po bouřlivé jednodenní plavbě, kdy mě trápila mořská nemoc, jsme se ocitli v městě Alžíru. V přístavu nás očekával delegát Polytechny a dovedl nás na předměstí El Harrach, kde žili naši kolegové působící na místní veterinární škole (ENV). Využili jsme jejich pohostinství a teprve příští den se vydali na 450 km dlouhou cestu do Constantinu. Zhruba v polovině trasy leží město Sétif, kde nás poprvé dostihla kulturní odlišnost islámu – dopravu zastavil tradiční muslimský pohřeb.
Na jednom z nich – Cité Daksi – na předměstí Sidi Mabrouk jsme vyhledali naše krajany a kolega Josef Mašek s manželkou Vlastou nám tu ve svém bytě v budově 21 laskavě poskytli provizorní ubytování. Veterinární departement Příští den jsem se představil jak na rektorátě umístěném v novém kampusu projektovaném slavným O. Niemeyerem, tak v daleko méně honosné budově veterinárního departementu nacházející se v části pevnostních kasáren v kasbě. Blízko brány střežené vojenskou stráží je stále umístěna pamětní deska francouzského vojenského lékaře Alphonse Laverana, který ve zdejším lazaretu roku 1880 objevil původce malárie – Plasmodium malariae. Od této chvíle začala mezi mnou a místní administrativou válka nervů, v níž šlo o přidělení bytu a výplatu. Ve smyslu zde stále živého koloniálního pravidla tří D – „d`accord, demaine, doucement“ (souhlasím, [ale až] zítra, [a] pomalu) bylo nutno se na jedné straně obrnit trpělivostí, na druhé neustále insistovat (naléhat). Ač od získání samostatnosti v té době už uplynulo víc než 15 let, pracovala alžírská administrativa stále „po francouzsku“, tedy byrokraticky a těžkopádně. Navíc bylo nutno přivyknout alžírské, resp. muslimské mentalitě projevující se na jedné straně nevraživostí nejen vůči původním kolonizátorům, ale i ostatním Evropanům a křesťanům jako celku, na straně druhé pocity méněcennosti a paradoxně též nekritickému obdivu vůči této vyspělejší kultuře. S funkcionáři všech druhů, lidmi často velmi mladými (např. šéf našeho departementu Bencheikh ještě nedosáhl třicítky), bylo proto nutno jednat opatrně a vstřícně. Důsledně se bylo třeba podřídit islámským principům (volným dnem byl pochopitelně pátek), křesťanské tradice a svátky byly však respektovány a označit se za ateistu bylo nevhodné. Odlišit se od Francouzů nám vesměs díky jazykové úrovni nedělalo potíže, vhodné bylo též poukázat na historické paralely našeho odporu proti Němcům s jejich bojem vůči Francouzům, který Československo materiálně podporovalo. Protože mnoho alžírských (spíše kabylských) příjmení začíná předponou ben- (syn), nedělalo mi mé jméno potíže, dokonce bylo bráno jako téměř „místní“. Naopak nástup do práce se u manželky asi o dva měsíce opozdil právě kvůli záměně křestního jména a přijmení, stále totiž očekávali příjezd „Mme Irena“. Nic ale nepromeškala, neboť její pracovní nasazení na místní poliklinice bylo daleko intenzivnější než to moje ve škole. Pokračování v příštím čísle
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
