K článku Ohrožují veterináři potraviny?

Vůbec není od věci, že se tisk, byť se značným zpožděním, začal zajímat o problematiku zdravotní závadnosti, či nezávadnosti potravin z pohledu reziduí léčiv. Toto téma je velmi akcentováno, v celé EU agenda okolo používání léčiv, zejména antibiotik, u zvířat sloužících k produkci potravin, utěšeně narůstá. V tomto vidím článek jako pozitivní. Bohužel ale už v ničem jiném. Snažím se vyhnout slovům, jako je slátanina a nesmysly a obecně velmi nerad diskutuji jinak než „k věci“. V tomto případě se však nemohu diskusi „ad hominem“ spolu k podstatnému „ad rem“, vyhnout. Autorka, paní kolegyně Pavla Hobstová, je totiž ve věci velmi dobře znalá, a proto nemůže být – na rozdíl od nějakého opravdového novináře – pomýlená. O co jde?

Paní Hobstová si stáhla z našich webových stránek (www.vetkom.cz) námi publikované „Společné prohlášení svazů Svazu chovatelů holštýnského skotu ČR, Svazu chovatelů českého strakatého skotu, Českého svazu chovatelů masných plemen, Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě, Svazu chovatelů ovcí a koz v ČR a Unie chovatelů k projednávanému – a dnes platnému – zákonu o léčivech“. Toto stanovisko jsme publikovali, ačkoliv jsme se s ním nejen neshodovali, ale přímo jsme proti němu vystupovali. Při projednávání zákona jsme upozorňovali, že rozvolnění distribuční praxe v oblasti veterinárních léčiv je rizikem pro potravní řetězec a pokud bude prosazeno, vyžádá si podstatné zvýšení administrativy i kontrolní činnosti orgánů státní správy. Nicméně chovatelé si dnešní stav prolobovali. Jejich hlavní argument, že v oblasti omezení distribuce některých léčiv je jediným důvodem snaha veterinářů mít marže z těchto léčiv, byl vyslyšen.

Proč? Jak je to s maržemi? Nyní zde uvedu několik skutečností, s kterými je možno polemizovat a které ve skutečnosti zpravidla nechtějí ani politici, ani novináři slyšet:

Léčiva jsou zboží. Mají svá specifika, ale v zásadě z ekonomického hlediska se jedná o zboží jako každé jiné! Tudíž marže, či lépe pobídka k odběru tohoto zboží od dodavatele bude vždycky. Není na ní nic nemravného. Veterinární lékař léčiva nakupuje, má v nich uložené své peníze a musí se řídit přísnými pravidly při nakupování, skladování, vydávání, případně likvidaci těchto léčiv. Občas mu hospodaření s léčivy přináší i ztrátu. Nikdo se nediví, že obchodník s rohlíky nakupuje rohlík o něco levněji, než za kolik ho prodá. A pokud mu ztvrdne, tak má smůlu. Ostatní rohlíky na ten ztvrdlý musí vydělat. Systém je průhledný, konkurence veliká, ceny jsou trhem regulovány přímo učebnicově. A hlavně, jde o systém dobře kontrolovatelný a pro nás, vyznavače kapitalismu, spravedlivý! Chovatelé si mysleli, že získají jakési obrovské peníze, když jim bude umožněno, aby si léčiva kupovali přímo u distributora veterinárních léčiv. Dnes, když je jim to umožněno, nijak nejásají. Významně jim to zvedá administrativu a vidí, že tzv. „obrovské marže“ byly akorát velká bublina. A veterinář? Ten může být stimulován jinak. Neprůhledně, za předepisování. Úplně stejně, jak jsou stimulováni lékaři humánní. Paní autorka píše, že ji potěšila zpráva, že lékařská komora přijala pravidla pro spolupráci lékařů s farmaceutickými firmami. I já jsem tuto zprávu zaznamenal. Nijak mě nepotěšila. Naštvalo mě, že populistickým oblbováním občanů se prezentuje kdekdo. Snad nikdo nemůže myslit vážně, že administrativní cestou, cestou jakýchsi kontrol, či apelováním na etiku (asi socialistickou), zastaví normální obchodní princip. Místo aby bylo lékařům normálně průhledně, přiměřeně a kontrolovatelně umožněno participovat na systému, vymýšlejí se bariéry, které přivedou jen další neprůhledné, skryté a daňově nevytěžitelné toky peněz.

Paní autorka píše, že veterináři nemohou účtovat cenu své práce, neboť zemědělci nemají peníze, a tak se živí rabatem z léčiv. A kdopak asi nakonec platí ty zmíněné rabaty? Kdo platí ta veterinární léčiva? Kdo platí krmiva? Pokud si pozvete do bytu např. malíře, aby vám vymalovali byt, zaplatíte za čtvereční metr nějakou částku. V této částce je práce, amortizace štaflí atp. a zpravidla také použitá barva. Jistě, můžete si koupit barvu samostatně a pozvat malíře, aby vám s ní vymalovali. Jenže nejspíš to bude dražší varianta a ještě skýtá spoustu dalších úskalí. Malířská firma tu samou barvu pořídí levněji než vy v obchodě, neboť bude od dodavatele nejspíš dostávat rabat. Vám ji možná vyúčtuje za tu samou cenu, jako byste ji nakoupili v obchodě, možná i o něco levněji, nebo o něco dráž, podle toho, jak se o rabat podělí. Podstatná část ceny však bude práce. Pokud si barvu koupíte sami a barva pak za pár týdnů ‘odprýskne’, budete mít podstatně horší pozici při reklamaci. Kdo za to může? Malíř, nebo barva? Ano, výše uvedený příklad je banální. Ale proč by to u léčiv mělo být jinak? O jaký konflikt zájmů se jedná? Autorka píše, že to ví každý. Já to tedy nevím!

„Na západ od naší hranice není marže z léků pro jakéhokoliv lékaře vůbec obvyklá,“ píše autorka. To má na mysli na západ od Pardubic? Kde se v paní kolegyni bere ten optimismus: co čtenář, to blbec?

Nad některými skutečnostmi v článku uvedenými zůstává rozum stát: cit. „… dealeři farmaceutických firem rozdávají vzorky, které lékař, či pacient odzkouší. V první fázi jsou spokojeni všichni. Dealer prodal, lékař pomohl pacientovi a tomu se ulevilo. Přihořívá teprve v dalších fázích, když si pacient na lék navykne a již se bez něj neobejde a farmaceuti zdražují…“ Něco tak primitivně vulgárního, hloupého a hnusného bych nečekal ani od nejspodnějšího bulváru. Paní Hobstová s neuvěřitelnou drzostí zaměňuje reprezentanty farmaceutických firem s pouličními dealery pervitinu a heroinu. Je velmi skličující vidět, kam až může, pravděpodobně v touze po pomstě, v bezuzdném vzteku, člověk padnout. U autorky je situace horší, neboť ví, že: Farmaceutičtí reprezentanti žádné vzorky „na zkoušku“ rozdávat nemohou, neboť lékaři mohou použít pouze registrovaný léčivý přípravek. V případě humánní medicíny registrovaný Státním ústavem pro kontrolu léčiv (SÚKL), u veterinárních léčiv Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv (ÚSKVBL). Výjimky stanoví zákon, respektive prováděcí vyhlášky. Pokud se jedná o klinické zkoušení léčiv, celá procedura podléhá velmi přísné kontrole výše zmíněných státních autorit. Ani farmaceutické firmy by nic takového nedělaly, neboť bez legálně získaných dat by jim údaje nebyly k ničemu. Proč by někdo vyhazoval peníze? Žádný lékař, pokud by se zcela nezbláznil nepodá pacientovi nějaký vzorek, o kterém nic neví! Pokud se paní Hobstová s takovým případem setkala, měla by učinit výpověď před orgány činnými v trestním řízení a věc přenechat jim. Pak o tom poreferovat v novinách. Takto je článek jen obyčejný hnus.

Nevím jak se může stát, že si šéfredaktor novin neověří pravdivost publikovaného článku a nechá otisknout tak nehorázné dezinformace.

1) Aniž bych se chtěl zastávat farmaceutických společností, není pravdou, že „zdražují, když si pacient na lék navykne a už se bez něj neobejde“. Podle zákonitosti trhu se obvykle nastavuje vysoká cena spíš na začátku a s přibývajícími konkurenčními přípravky pak klesá. Pokud se nejedná o jedinečný lék, veterinární lékaři raději hledají levnější varianty. Proč? To je logické. Při aplikaci drahého léku sice získám větší marži, ale po odečtu ceny léku, který jsem musel zaplatit, mi zůstane zisk menší, než když použiji lék generický, tím i lacinější a řádně si ocením svoji práci.

2) Ze stejného důvodu není pravda, že „veterinární lékaře živí rabat z léků“. Skutečně, pokud více objednají, mohou mít větší částku z rabatu. Protože to však musí zaplatit chovatelé, ve chvíli kdy je částka za léky vysoká, přestane být zájem o objednávání veterinárních úkonů a tím se omezí zisk veterináře absolutně.

3) Není pravda, že „za nemoc se považuje, když prasata pomalu rostou“. To může být jen jeden z příznaků nějaké nemoci. Pokud autorka touhle větou chtěla naznačit, že se v ČR používají krmná antibiotika, pak by bylo možné brát tuto dezinformaci jako šíření poplašné zprávy, stejně jako kdyby tvrdila, že se zde na mandelinku stále používá DDT.

4) Úsměvné je tvrzení, že „na západ od naši bývalé hranice není marže z léků pro jakékoliv lékaře vůbec obvyklá“. Stačí zapřemýšlet, odkud asi se ten veskrze kapitalistický prvek obchodu do této země dostal. Na rozdíl od našich běžných zvyklostí se totiž tam marže nepohybují v jednotkách, ale v desítkách procent.

5) Největší nehorázností je odstavec o legislativní činnosti Komory. Autorka, pokud si chce říkat publicistka, by měla vědět, že Komora není zákonodárným orgánem, a proto pochopitelně nemohla v Parlamentu nepředkládat nebo nechat projít. Naopak, Komora tentokrát velmi aktivně využívala jediné legální možnosti (veřejných vystoupení a lobbingu) k upozornění na nevhodnost ustanovení v novele zákona o léku. Komora také ze stejného důvodu nemůže nic legislativně ošetřit, s výjimkou vnitřních předpisů, ty však nesmí být v rozporu se zákonem.

6) Není pravda, že „Komora celý systém chválí jako naprosto bezpečný“. Veškerá tvrzení autorky pocházejí z nepozorného čtení a špatné interpretace dokumentu nazvaného „Společné prohlášení svazů Svazu chovatelů holštýnského skotu ČR, Svazu chovatelů českého strakatého skotu, Českého svazu chovatelů masných plemen, Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě, Svazu chovatelů ovcí a koz v ČR a Unie chovatelů k projednávanému – a dnes platnému – zákonu o léčivech“.

Komora toto prohlášení jednoznačně zamítla, což autorka, absolventka Vysoké školy veterinární a bývalá redaktorka časopisu Komory veterinárních lékařů, zajisté dobře ví. Pokud ne, pak by se neměla nazývat publicistkou a děsit spoluobčany nepravdivými údaji.