Klinická psychologie ve veterinární praxi 5 Odloučení… Osamění…

Šárka Navarová

Emocionální vazby koček na členy domácnosti

Kočky vycítí spolehlivě i ty nejmenší změny v mezilidských vztazích, prosté napětí v rodině a často se složitě a komplikovaně vyrovnávají s významnými změnami v rodinném životě. Kočka se v rodinném prostředí běžně upíná na jednoho člena rodiny a vytváří si s ním zvláštní, intimní pouto. Kdo bývá tím nejbližším kočičím kontaktem? Na tuto otázku pro vás nemám, bohužel, jednoznačnou odpověď.

Ale z praxe si dovolím říct, že to až paradoxně nebývá ten, kdo se nejvíce stará – krmí, češe, hraje si… (mluvím o domácnostech o více členech – soužití jednoho člověka a jedné kočky je opravdu velmi specifi cké). Vztahy v domácnosti s kočkou nejsou tak jednoznačně přehledné jako v domácnostech se psem. Často je největší problém najít, proč má kočka tento vztah ke konkrétní osobě – co tomu jednomu člověku svým chováním a jednáním chce „říct“? Například náš tříletý kastrovaný kocour vždycky čeká na příchod dospělého syna, hlasitě jej vítá, pak vyběhne na nejvyšší poličku šplhadla a snaží se synovi vlézt na rameno, lehá si mu kolem krku a chce se nosit. Na nikoho jiného takto nereaguje. A když syn není několik dnů doma? Kocour sedává na šplhadle, pozoruje vstupní dveře, někdy mňouká. Znáte to taky?

Reakce koček na změny v rodinné konstelaci bývají různé. Samozřejmě v tom svou roli hraje i to, zda je odchod oblíbeného člena rodiny náhlý a nezvratitelný – to jsou případy rozvodů a rozloučení (ke všem starostem a problémům přibude další – kdo si vezme kočku, kdo si s ní lépe rozumí, kdo ji má „raději“, koho preferuje kočka…) nebo úmrtí osoby, ke které má kočka blízký vztah (zde bývají reakce horší a celý průběh složitější). Pokud vznikne problém s chováním kočky v těchto případech, a jestliže během asi týdne nedojde ke zlepšení reakcí, pak jednoznačně doporučuji situaci nepodceňovat. Obzvláště pak v případech, kdy kočka odmítá potravu. Zdravé zvíře sice hlady nezemře, ale stavy tesknění, které jsou srovnatelné s lidskou depresí, už jsou nemocí a zesláblé zvíře každopádně pomoc potřebuje.

– opakované a dlouhodobé olizování srsti, někdy až vykousávání srsti,

– schovávání se na tmavých místech v bytě (za skříní, pod pohovkou…),

– problémy s příjmem potravy – někdy je to odmítání i oblíbené stravy, někdy paradoxně naopak je to patologické přejídání.

Stává se, že si členové rodiny ani neumějí představit, že by se kočka – v podstatě osamělý a nezávislý lovec – upjala na někoho natolik, aby se nedokázala vyrovnat s jeho odloučením či trvalým odchodem. Víme, že existují kočky, které získaly na svém oblíbeném členovi rodiny takovou závislost, že vyrovnat se se samotou či odloučením je pro ně velice těžké. Můžeme nějak specifi kovat pocity takovéto kočky? Jsou to emoce? Láska, smutek, žal, zklamání, zoufalství…? Domnívám se, že toto nikdo skutečně neví. Kočky s námi o svých pocitech mluví jen zprostředkovaně přes své reakce. Každopádně určitě jde o narušení jistých rituálních situací a vztahů. S každou změnou se kočky vyrovnávají těžce a reagují častokrát až nepřiměřeně stresově. Pak dochází k vážným poruchám chování, které vyžadují už konkrétní odbornou péči a terapii.

Ve většině případů se však naštěstí jedná o stav sice nepříjemný, ale přechodný. Není nejvhodnější pokoušet se intenzivně kočku „rozveselit“ a vtáhnout ji do změněné rodinné konstelace. Ze zkušenosti spíše doporučuji nechat vývoji situace čas a naopak vytvořit kočce doma bezpečné zázemí a pocit jistoty. Určitě je vhodné začlenit do kočičího života nové podněty, nové hračky a hry, mírně a pozvolna změnit zavedené běžné denní rituály. V této fázi je nesmírně důležité, aby domácí terapie postupovala takovým tempem, které si určuje kočka a k tomu budete zřejmě potřebovat velkou trpělivost při komunikaci s klienty. Přeji hodně úspěchů!