Lubomír Itze Veterinární a muzikantský světoběžník se dožívá osmdesátky Pokračování z minulého čísla.
Dostal s úsměvem odpověď, kde najde fontánku s pitnou vodou, kterou zažene tu největší žízeň. Svůj job jsme stoprocentně splnili, dostali dvojitou gáži 60 USD; já tak trochu obdivoval onu zdravou společnost, když se po půlnočním reji a rozšlapání nafouklých balónků rozcházeli domů. Dlouho se mně tak dobře ani před tím ani potom nehrálo v tak zdravém prostředí, kde slavili mormoni příchod Nového roku!
Obojí velice čtivé a zajímavé, pokud se ovšem nestanete společníky, resp. postiženými. Měl jsem smůlu, že právě mě postihla ta druhá alternativa a já mohl v Chicago- -Sun-Times hodně číst o sobě.
Ležíme na zemi, kluci rychle posbírali od hostů bez problémů asi 3000 USD. Až na jednoho, jubilanta, který oslavoval svoji padesátku, pan Herbert Scott, generální manažer Chrysler Corp. z Detroitu. Ten při šacování projevil známku nevole a stálo ho to na místě život zastřelením brokovnicí. A jak to celé začalo včetně znásilnění, loupeže, těžkého ublížení na těle…chyběla již jen vražda duchovního!? To vše jsem se dověděl jako svědek na nejvyšším soudě a dočetl z novin Chicago-Sun-Times, kde byli souzeni dva mladiství Frank E. Morgan a Walter McCalvin, oba 17letí. Protože ve státě Illinois není trest smrti, byli odsouzeni první na 100–199 roků a druhý 75–125 roků. Nejtěžší kriminál na celý život; jak jsem se od státního nadvládního osobně dověděl, bez jakékoliv naděje na amnestii!
Když se moje rána v ústech zahojila, přišel na řadu český zubař v Ciceru pan MUDr. Vojtěch Kavka z Plzně, který mi udělal protézu horních zubů tak dobře, že já mohl již za měsíc hrát a drží přes 45 roků dodnes. Vojto, patří Ti uznání za kvalitní práci a „otčenáš“ v kostele za dávno zemřelého zubaře v Chicagu. Po naší emigraci do Německa na nás samozřejmě čekala další jiná, z pohledu zvěrolékaře, ve věku 53 let NEJ… Jedním ze zásadních rozdílů byl ten, že totalitní režim z časů Adolfa byl kratší a stát neponičil tak jako 50letá totalita v ČSR. Bylo to v první řadě jejich vlastním přičiněním, ale také velkorysou pomocí USA formou Marshallova plánu. Ve společnosti se to odráželo také tak, že zatím co u nás spolkaření bylo téměř zahnáno do kouta, v B.R.D. kvetlo; zde každá vesnice, město, a každá organizace – svůj orchestr. Takže nebylo vůbec nic těžkého si zde muziku nalézt a tu svoji NEJ… si zahrát! Po prvních tónech, které jsem si zahrál v městě, kde pramení Dunaj a já přebýval ve sběrném utečeneckém lágru, jsem hrál chorálovou muziku při evangelickém kostele. Muzika aranžovaná tak, že B nástroj musel transponovat o ton výš a dva křížky navíc.
Později jsem se usadil tam, kde jsem našel zaměstnání a kde nás to dokázalo solidně uživit, ve státě Hessen, na předměstí Hanau. A tam jsem také na oznámení v novinách Hanauer Anzeiger, kde jsem se dočetl, že „Die Stadtkapelle Hanau“ hledá muzikanty. V kapele jsem našel hned jednoho, který učil zde na hudební škole, také z Česka, z Mostu, výborný klárineťák a saxofonista Jan Hlůžek. K vysoko kvalifi kovaným muzikantům zde patřili absolventka AMU Ludmila Smeráková, hudební režisér Brněnského rozhlasu pan Jiří Hanousek… Já ale hledal dále, cestu směrem, kde se hraje swingová muzika. Nakonec jsem si zde zahrál řadu jiných žánrů, které mě také měly co říci. Zahrál jsem si 11 roků s muzikou Egerländer z Rodgau ve spolku sudetských Němců. Až zde, na „stará kolena“ naučil se hrát českou lidovku. Právě zde jsem si ze skladatelů nejvíce oblíbil starého železničáře z Chodouně, Josefa Poncara měla autora celé řady známých polek, valčíků a také Chodouňské polky, která zde na zábavách nemohla chybět. Kapela měla pěkný kroj, zvlěště pletené bílé podkolenky, které stály ne málo pro začátečníka v Německu, 65 DM! Když jsem se pokoušel určit počet výstupů s trumpetou a křídlovkou za 20 roků, vycházelo číslo 1000 a více.
V kapele hned tři zlatníci, pro které byla muzika obživou v čase, kdy město vstávalo z poválečných rozvalin, kdy živit se jako zlatník nepřicházelo do úvahy. Nejprve jsem u nich alternoval, ale později snad trochu i vytlačil lékárníka, který pak hrával jen sporadicky. To byla jediná kapela v mém životě, která nikdy nezkoušela a dokázala vždy zahrát i nový méně známý titul po „přehrání“ o přestávce! Kapela se jmenovala, resp. jmenuje již několik desítek let Maintown Ramblers. Asi polovina tohoto uskupení byli bývalí profi muzikanti, kteří se touto muzikou celý život živili po barech a nočních klubech nejen v B.R.D., ale po celé Evropě, tak jak v této branži bylo dříve zvykem. K tomu, aby hudební těleso dobře fungovalo, je zapotřebí nejen hudební sourodý potenciál, ale také dobré přátelské vztahy, což obojí měli. Odehrál jsem s nimi hodně přes 15 let, pravidelně lx týdně za honorář, který se sbíral do klobouku, ale byl vždy k dispozici, když šlo o výročí kolegy a zakoupení daru, vánoční posezení a pohoštění i s manželkami. Naše páteční hry měly také trochu charakter jam session, zahrát či zazpívat si s námi mohl přijít, kdo chtěl a trochu se v naší muzice vyznal. A tak si naši muziku oblíbil jistý Axel z vesnice u Hanau, který sice zpívat moc neuměl, ale zato to dělal rád. A jeho pravidelné výstupy se swingovou skladbou Down By Th e Riverside brali jsme my muzikanti a i naše publikum jako rozmarnou vložku hudebního antitalenta.
Stal se ale skoro malý zázrak, když jednou po hře Axel oslovil kapelu s dotazem, zda bychom si nechtěli zahrát ve Frankfurtu, kde to on celé bude tak trochu manažovat!? Nabídka byla lákavá, i když v šikovnost manažera jsme moc nevěřili. Naše odpověď byla ale pozitivní; potom ale následovalo v rychlém sledu jedno NEJ… za druhým. Po příjezdu do Frankfurtu na břehu Mohanu to s občerstvením nemělo chyb a jen těžko jsme srovnávali s našimi předcházejícími. Na pódiu jsme nastupovali jako první kapela, se kterou se také Axel chtěl ukázat. A když naše hraní kulminovalo, tak v ten pravý moment se objevil s dojednaným titulem Down By Th e Riverside sám šéf, pořadatel, manažer… vše v jedné osobě; černý oblek a všem spoluzaměstnancům velké německé banky, které zde šéfoval, nejprve oznámil, že příští měsíc jejich banka DWS Investments otvírá pobočku v NY pro 500 lidí… a potom si teprve tu svoji zazpíval. Od té doby to pro nás muzikanty byl šok. Postupem času, jak chodíval v pátek s námi si zajamovat, vždy v teniskách, jeans kalhotách kde-tu s dírou, dovídali jsme se, že Axel bydlí sice na vesnici, ale každé ráno ho vozí do banky vlastní šofér, dále že má na Bodamském jezeře vlastní loď a u ní také odpovídající nemovitost. Jen zpívání mu moc nešlo, ale měl to rád a my muzikanti ho za to vše obdivovali. Poslední německé NEJ… bylo podobné, jako na východním Slovensku, jen bylo úplně jiné! Místo konání Hanau (NSR), hřbitov, r. 2008. Dobrým zvykem zde zaužívaným bylo při rozloučení s muzikantem z našich řad, resp. fanouškem hudby Maintown Ramblers zahrání tradičního neworleánského chorálu JUST A CLOSER WALK WITH THEE. Skladba začíná pomalu, aby přerušení a parlando „Pomni člověče, co v bibli svaté psáno jest: Prach jsi a v prach se obrátíš“ přešla do moderata líbivého swingu. Loučili jsme se s dlouholetým fanouškem, pravidelným pátečním návštěvníkem našich her, tatínkem sportovního hlasatele TV Hessen 3. Trochu nezvyklé oblečení, vnuk přišel ve fotbalovém dresu Eintracht Frankfurt, pozůstalých hodně přes 200 lidí, bohatý okázalý pohřeb, jak v Německu bývá zvykem. Po uložení do hrobu a modlitbě německého faráře „Vater unser…“ jsme dostali pokyn zahrát poslední skladbu. Vždy jsme si dávali hodně záležet, aby se naše zakončení smutečního obřadu líbilo. Tentokráte se stará americká pohřební píseň líbila natolik, že hosté pohřbu spolu s panem děkanem hudbě zatleskali a začalo se ozývat „Zugabe…“! V tu ránu bylo jasné, že píseň „Bože právě přicházím k Tobě…“ nebyla poslední!?
Myslím, že by moje NEJ… nebylo úplné, kdybych opomenul jedno „hezké – české.“ Když jsem se vrátil po pěti letech ze studijního pobytu v USA v r. 1972, překypoval jsem euforií a velkými plány, jak tuto cestu zúročit. Až teprve po několika měsících jsem si začínal uvědomovat onu smutnou realitu, do které se náš život v celé ČSSR dostává. Když člověk ve všech médiích a na každém kroku nepřestával slyšet, jak důležité bylo obsazení armádou spřátelených vojsk a jak tvrdě se musí postupovat proti všem, kteří jsou jiného názoru! Ta euforie ale byla moc hezká, i když to byl jen jakýsi krátký sen. Bylo to nejen setkání s rodinou a nejbližšími, ale také muzikanti v Mladé Boleslavi byli zvědavi, jak to skutečně za velkou louží vypadá a také v kolik a jak jsem si v USA zahrál!?
Jedna z mých prvních návštěv směřovala také do kavárny Kulturního domu, kde každou sobotu hrával k tanci a poslechu můj letitý a moc vážený kapelník pan Josef Hrouda. Šel jsem mu i poděkovat za pár not, které mně do Chicaga poslal, takže Andulko Šafářová jsme mohli zahrát i v zednářské lóži! Ten večer byl jsem ještě spolu s bratry Láďou a Petrem Brzobohatými, čerstvým zvěrolékařem z Brna. V dobré náladě jsem objednal láhev vína a čekal na pauzu, až si přisedne nestor boleslavských muzikantů. Vyprávět bylo o čem, ať již třeba, jak přijeli Rusáci do MB nebo co v Americe. Když jsme končili druhou láhev vína ve čtyřech u stolu, vrátil se z WC starší Brzobohatý a byl trochu jiný. Natrhnutý rukáv u saka v obličeji také stopy po násilí…“ Na záchodě mě napadli cikáni…“ To byla odpověď; tehdy se ještě neříkalo Romové a celkový počet v roce 1972 byl v MB jen 30 rodin. Takže plán byl hned zde, jak s takovým útočníkem naložit. Byli jsme tři ve věku 26, 39 a já 41. A cikán, se kterým jsme šli udělat pořádek, měl 20 roků, takže bylo jasné, kdo by měl odejít potrestán. Pan Hrouda musel po přestávce hrát, a tak jsme se vypravili ven ve třech. Myslím, že celá akce netrvala déle než 2–3 minuty a již slyším, jak zvěrolékař Petr křičí: „Luboši, pozor, má břitvu…“. Ale to již každý z nás tří měl 1–2 řezy přes obličej. Nejhůř dopadl Petr, kterému nos visel na jedné straně nosního chřípí. Láďa měl řezy dva, ale menší přes oční víčko a já dlouhý řez asi 7–8 cm přes levé obočí a nos. Nemusím ani zdůrazňovat, jak řezná rána v obličeji moc krvácí… Měli jsme ale štěstí, noční službu na chirurgii v boleslavské nemocnici měl šikovný MUDr. Strnad, který nás všechny plastickým šetrným stehem zašil. Jizvy ale i tak ostaly na celý náš další život. Moje již bledá asi 6 cm dlouhá měla minulý rok 40. výročí! A jak to bylo dál? Cikána příslušníci SNB vytáhli doma z pod peřiny ještě ustrojeného i s botami, vše co měl v Kulturním domě na sobě, jen břitva jako doličný předmět se nenašla. Na okresním soudě vše bylo ale nad slunce jasné, a tak pan. soudce bez problému vyřkl ortel tři roky nepodmíněně. Kolik skutečně odseděl, nevím, to již jsem byl zpátky na VŠV v Košicích, jen na 3000 Kč, které měl cikán jako bolestné zaplatit, čekám dodnes. Ještě dnes po tolika letech nejde mně do hlavy, kde se to mohl tak mladý člověk s břitvou naučit řezat, protože to nebyla stejná tři pořezání, to byla rutina! Správnou odpověď již nikdy se nedovím.
Vážení a milý kolegové, chtěl jsem vlastně jen nejprve poděkovat KVL ČR za moc krásný dárek, který každý našel v posledním čísle Zvěrokruhu 2012. Mockráte jsem si jej přehrával hlavně v autě a poslouchal onu duchaplnou nahrávku s výběrem 18 písní s veterinární tematikou a také ze života veterinářů. Vždycky při opakovaném poslechu vašeho CD opět a stále nacházel jsem něco, co mě jako kolegu, také muzikanta fascinovalo. Třeba výborné a moc chytré texty, které nikdy neomrzí sledovat; také skutečnost, že kolegové o hodně mladší jste ještě zažili stejnou část veterinárního studia jako já. Včetně vojenské katedry a zkoušek z marxismu-leninismu kvůli jejich neúspěchu se často opakoval i ročník! Hudebně vaše písně také nemají chyby: moc dobrá intonace jak ve dvou- tak i trojhlasech. Výkony jednotlivých instrumentalistů, vše od frázování přes synkopy a dynamiku a mohl bych pokračovat své laudatio… Aby ta moje chvála zavážila, vymyslel jsem si umocnit ji svým hudebním životopisem. Textové pasáže tohoto hudebního curriculum vitae ale zazpívat nelze. Se srdečným pozdravem Váš P. S.: Své 75. narozeniny slavil jsem opět „mezi svými“ v Košicích, kolegy z veteriny, muzikanty a starými dobrými přáteli, tak jak mě v roce 1952 mezi sebe přijali! Přišli MVDr. Alex Bačinský, CSc., Straubing, NSR, MVDr. Luboslav Peťko, Stockholm, Švédsko, MVDr. Gejza Mráz, CSc., Toronto, Canada, MVDr. a Dr. Med. Vet. Jaroslav Sulma, NSR, MUDr. Laura Klčová, Basilej, Švýcarsko, Ing. Lorant Gacsay, Sydney, Austrálie, Ing. Andrej Friedman, Curych, Švýcarsko, Alexander Šváb, Kolín NSR, Imrich Kočiš, Austrálie a desítky domácích z rozhlasu, divadla nebo jen kavárenští muzikanti, většinou již penzisti. Při jamování ale „páni muzikanti“ bez rozdílu věku, resp. státní příslušnosti, kterou si kde kdo z nás zvolil. |
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
