Komentář k průběžnému vzdělávání veterinárních lékařů

Komentář k průběžnému vzdělávání veterinárních lékařů

který mi v tomtéž periodiku uštědřil kolega Hanuš Velebný, bych se rád k celé problematice vyjádřil o něco vážněji.

Celá záležitost ohledně kontinuálního vzdělávání mi ostatně ze strany KVL ČR připadá koncepčně přinejmenším nejistá. V žádném případě nechci kritizovat vzdělávací komisi a potažmo jejího předsedu dr. Lubomíra Hoška, protože oběma nelze upřít snahu věci rozpohybovat. Zdá se však, že se celý koncept postgraduálního vzdělávání točí v kruhu mimo jiné také z toho důvodu, že žádné ucelené a jasné návrhy koncepce zatím zdá se nevznikly. Dovolil bych si tedy v této věci jako obyčejný řadový člen KVL ČR vyjádřit svůj konkrétní návrh, abych také utišil své špatné svědomí z neustálého tlachání bez přednesení vlastní představy, jak záležitost řešit. Ve svém návrhu jsem vyšel z následujících pěti předpokladů:

Komora by se měla v první řadě rozmyslet, zda celý záměr “garance odborné úrovně svých členů” myslí vážně, či nikoli. Upřímně si myslím – a omlouvám se všem, kteří hájí tento koncept – že kontrolovat a garantovat odbornou úroveň členské základny na základě docházky na nějaké semináře či workshopy je jak “hubnout na gauči”. Buď bychom si tedy měli tvrdě říci, že se chceme nechat trápit a zkoušet, že chceme průběžné vzdělávání završené atestací před komisí či na základě písemných testů, a že toto chceme pravidelně, a že komu se to nelíbí, ať vrátí licenci a raději obchoduje s medikamenty; nebo tedy volme metodu nenásilí – volbu docházkového systému, který je ale při vší úctě alibistický a povrchní. Pořádání seminářů Komorou je užitečné a v pořádku jako doplněk její činnosti, ale řešit tím seriózně systém postgraduálního vzdělávání podle mne nelze.

Systém vzdělávání “po promoci” je založen na správném předpokladu, že každý v praxi postupně zapomíná, paměť se oprošťuje od vědomostí zdánlivě nepotřebných a v činnosti lékaře začnou převládat jakési machy, čili rutinně naučené postupy a přístupy. V klinickém uvažování se zafixují zažité způsoby řešení a diagnózy pak máme tendenci s trochou nadsázky vykřikovat od stolu. Průběžné vzdělávání (lépe snad “připomínání”) by nás mělo v praktickém životě neustále a trpělivě vracet do reality a určité odborné pokory, abychom v naší bohorovnosti totálně nezblbli.

Jak správně podotýká kolega L. Hošek, pregraduální i postgraduální vzdělávání je úkolem univerzit. Poučen opakovaným lamentováním nad tímto problémem v různorodých periodicích a absencí jakékoli protireakce, nemá cenu tuto záležitost nijak dále rozebírat. Navrhuji proto smířit se s momentálním stavem a s akademiky trpělivě vyjednávat, protože bez nich to nepůjde a naše kritika v nich zbytečně vyvolává nelibé pocity prosté sebereflexe.

Komora má plnit podle Zákona o KVL ČR roli garanta odborné způsobilosti veterinárních lékařů (viz § 2, odst. 1, písm. b). Tento koncept je jistě správný. Komora by také měla mít možnost podle zákona podmiňovat držení licence kontrolou stavu odborné připravenosti, což je ostatně v souladu s dalším ustanovením téhož zákona, a totiž že “Komora je oprávněna stanovovat podmínky pro výkon veterinární léčebné a preventivní činnosti svých členů” (§ 2, odst. 2, písm. b).

Pokud se Komora rozhodne brát postgraduální vzdělávání vážně a ustanoví ho jako povinné a na atestačním principu, bude nutné zapracovat na začlenění těchto změn do příslušné legislativy (Zákony č. 381/94 Sb. a č. 166/99 včetně interních norem KVL), což bude jistě úkol velmi nelehký. V těchto záležitostech by měl být učiněn právní rozklad, abychom se v současné právní situaci lépe zorientovali. Nyní lze přidělovat licence pouze pro činnost “v plném rozsahu” bez jakékoli diverzifikace (všichni licencovaní jsou oprávnění dělat všechno), neexistuje žádná průběžná kontrola odborné způsobilosti k výkonu veterinární praxe (kdokoli může po 20 letech velké praxe začít působit v praxi malých zvířat a vice versa, aniž by byly jeho znalosti v tomto oboru jakkoli kontrolovány) a na základě (stejně nijak nezjišťované) odborné nekompetentnosti nelze licenci odebrat.

Moje rámcová představa kontinuální aktivní tvorby a kontroly odborné způsobilosti členů KVL je tedy založena na těchto předpokladech:

Atestační zkoušky by byly pro každého praktického veterinárního lékaře povinné, přičemž by se v průběhu vykonávání praxe opakovaly po cca 10letých intervalech.

Veterinární lékař v praxi by musel atestovat minimálně z jednoho oboru (podle převažujícího typu ošetřovaných zvířat v praxi: např. malá zvířata, skot, prasata atd.)

Atestační zkoušky by svým obsahem a rozsahem zhruba připomínaly státní zkoušku z příslušného oboru (např. v praxi malých zvířat z interní medicíny, chirurgie a porodnictví malých zvířat).

Komora by v součinnosti s akademiky zajišťovala organizaci pravidelných “soustředění” či “přípravek” v meziatestačních obdobích.

Zkušební komise by byly složené z místních, ale i zahraničních (hostujících) akademiků. Účast zahraničních zkoušejících by naředila současný odborný “inbreeding”, kdy je 99% tuzemskch praktiků i univerzitních učitelů produktem jediné veterinární školy.

Specializačních zkoušek (dle oborů jako dermatologie, oftalomologie, neurologie atd.) by se Komora zcela zbavila a předala je do kompetence asociací.

Výhodami tohoto systému je, že:

– není alibistický a reálně by nutil členskou základnu k neustálé odborné bdělosti.

– by pravděpodobně došlo k “vyčištění” trhu od veterinárních pracovišť typu “večerka” (po celodenním zaměstnaneckém úvazku večerní přeměna v OSVČ na 1-2 hodiny), což je bohužel stále více rozšířené.

– by se zvýšila prestiž stavu, protože být praktikem by vyžadovalo pravidelně obhajovat odbornou kompetenci.

Nevýhodami tohoto systému je, že:

– přidělává práci členům i vedení KVL a pravděpodobně by vyžadoval úpravu legislativy.

– jde o nepopulární, nepohodlnou a namáhavou verzi postgraduálního studia.

– nelze celý problém nonšalantně a bezbolestně vyřešit sbíráním kreditů za docházku.

Je zřejmé, že se tento návrh nesetká s vřelým přijetím, protože je nepohodlný, nepříjemný a možná příliš rázný. Každopádně by byl dle mého názoru funkční a nepředstíral by (tak jako například tanečky kolem specializací) vyšší úroveň než ve skutečnosti má. Velmi dobře rozumím všem, kteří preferují pravidelné setkávání na komorových seminářích a nazývají to bezva formou postgraduálního vzdělávání.

Ostatně, co zlého kromě nechutné housky, vyčichlého kafe či přednášky o kyslíku od podobného semináře hrozí? Může to být i docela příjemně strávený den.

Medicína je ale řehole a její studium má s dobrou zábavou společného pramálo. Buď si tedy pojďme hrát na postgraduální light-vzdělávání prostřednictvím seminářů, nebo se odřízněme od alibismu a začněme s tématicky uceleným opakováním preklinických a klinických oborů v rozsahu námi vykonávané praxe a vše završme atestační zkouškou.

Martin Grym