Lobbování veterinární profese u evropských institucí

Rozhovor s prezidentem KVL

Komora veterinárních lékařů je členem Evropské veterinární federace i Unie praktických veterinárních lékařů. Co tyto „asociace asociací“ dělají ve prospěch dvou set tisíc veterinárních lékařů, které v evropském prostoru reprezentují?

Z mého hlediska, tedy z hlediska představitele české Komory veterinárních lékařů je nejdůležitější výměna informací; a to nejen o tom, co se děje v centru, tedy v Bruselu, ale rovněž o dění a tématech profesní politiky v jednotlivých členských zemích. Výhodou je být „u toho“ a být připraven na témata, která hýbou veterinární profesí jinde. Řada těchto témat, ať již se týkají lékové politiky, vzdělávání či welfare, se svižně šíří mezi jednotlivými zeměmi. Některá jsou více, jiná méně „nakažlivá“, ale většina z nich neuznává hranice politických států.

Jakým způsobem organizace jako FVE lobbují ve prospěch veterinární profese?

Evropská veterinární federace má v Bruselu stálou kancelář se čtyřmi zaměstnanci. Styk s evropskými institucemi má na starosti Jan Vaarten a některé dílčí agendy vede Nancy de Bryine. Mluvíme-li o lobbování, prosím zapomeňme na vžitou představu předávání obálek v temných chodbách úřadů. Hlavní komoditou pro výměnný obchod jsou opět informace. Především informace o očekávaných legislativních návrzích, které jsou nebo v dohledné době budou připravovány Evropskou komisí či debatovány nebo hlasovány Evropským parlamentem. Řada z nich má samozřejmě dopady na výkon veterinární profese v dílčích oblastech. Zdůvodnění postoje veterinární profese však téměř nikdy nemůže odrážet vlastní zájmy veterinárních lékařů. Pro politiky je nutno promítnout stanoviska do dvou základních tezí: navrhovaná úprava potenciálně zlepší či zhorší bezpečnost spotřebitelů anebo navrhovaná úprava potenciálně zlepší či zhorší welfare zvířat v evropském prostoru.

Co je v tomto smyslu aktuálním tématem?

Aktuálních témat je jako vždy celá řada. V oblasti vzdělávací politiky je to trvalá snaha o přechod od automatického vzájemného uznávání diplomů k systému akreditace veterinárních škol a vzájemnému uznávání pouze mezi absolventy škol, které prošly evaluací bez významných nedostatků ve vzdělávacím programu; v oblasti lékové politiky je to snaha po rozvolnění „kaskády“, která poměrně tvrdě reguluje předpis a používání léčiv pro zvířata; v oblasti welfare jsou to například standardy ustájovacích prostor nebo maximální vzdálenosti pro dopravu zvířat na porážku. Takových témat je v každou danou chvíli více.

Které z těchto témat se aktuálně týká české veterinární profese?

Všechna. Každá další regulace přináší vícenáklady. Ať už například pro praktické veterinární lékaře dalšími a dalšími požadavky na systémy vedení záznamů a regulacemi předpisu či použití léčiv; pro chovatele například dalšími a dalšími požadavky na systémy ustájení hospodářských zvířat; a pro státní veterinární lékaře dalšími a dalšími požadavky na kontrolní činnost.

Bude období českého prezidentství EU zvláštní příležitostí pro prosazení některých návrhů či požadavků?

Nemyslím. Kromě informačního servisu členům, formulace společných profesních stanovisek a snahy o jejich prosazování u politické reprezentace v Bruselu pořádá občas FVE společné večeře či setkání s europoslanci či zástupci členských států u Evropské komise. Jejich účast na těchto akcích však byla vždy velice nízká a těch českých zanedbatelná. Obávám se, že nejen v Čechách je veterinární obec tak malou voličskou skupinou, že se notoricky ocitá pod rozlišovací schopností politiků, kteří by mohli být významní z hlediska rozhodovacích pravomocí nebo vlivu. Na druhé straně témata půlročního prezidentství jsou známa poměrně dlouhou dobu dopředu. Nemyslím si, že zástupci České republiky se zhostí svého úkolu hůře než zástupci kterékoliv jiné evropské země – koneckonců klíč pro jejich výběr a systém jejich přípravy jsou obdobné – a nepochybuji, že budou úspěšně řešit agendy jako kvóty rybolovu v Egejském moři nebo zavádění včelařství na Islandu.

Je něco, co se veterinární profesi opravdu prolobbovat podařilo?

Přiznávám se, že mi zde chybí definice úspěchu. Heslo „Jedna profese, jedna vize, jeden hlas“, které snad vypadá a zní v angličtině ještě lépe: „One profession, one vision, one voice“, je další z hesel, se kterými snad každý musí na první pohled souhlasit. Problémem ovšem je, že to, co za úspěch považuje například skupina skandinávských zemí se zvlášť výrazným vztahem k welfare, bývá občas nepřijatelným bláznovstvím pro země latinského křídla unie; to, co za pokrok a úspěch považuje jedna skupina zemí unie, je občas považováno za vytvoření umělé a nepřekonatelné bariéry pro jiné země téže unie. To, co by považovali za úspěch praktičtí veterináři, bývá občas označováno za opovážlivost veterináři státními; a to, co za prolobbovaný úspěch považují veterináři státní, vyvolává často dojem zbytečné byrokratizace u veterinářů soukromých.

Z hlediska představitele jedné z dnes už významnějších členských asociací Evropské veterinární federace snad musím jen opakovat: prosím nečekejme, že za nás někdo něco udělá či definitivně vyřeší v Bruselu či kdekoliv jinde. Používejme informací a kontaktů, které máme k dispozici my sami, a snažme se především o co nejpříznivější prostředí k výkonu profese u nás doma. A doufejme, že i to bude přes – byť mizející, ale stále existující – hranice „nakažlivé“.