Čeněk Červený, Jaroslav Doubek Jeden z těch, bez nichž by náš svět vypadal jinak
Bylo to měření teploty, rozbory krve, moči, uplatňovala se auskultace a perkuse. Teoretickým základem byla experimentální fyziologie, zkoumající funkce a jejich mechanismy, a to s využíváním pokusných zvířat. Počátky a rozvoj experimentální fyziologie jsou spojeny s francouzskými vědci Françoaisem Magendiem (*1783–†1855) a Claudem Bernardem (*1813–†1878). Zkoumání nemocí se stěhovalo z piteven do experimentálních laboratoří. Z metod se využívaly měření, vážení, mikroskopie. Výsledky byly náročně hodnoceny. Bez nadsázky lze toto období označit za nástup moderní medicíny.
Byl jediným chlapcem ze čtyř dětí. Měl původně pokračovat v rodinné tradici a stát se koželuhem. Výsledky na střední škole nebyly nejlepší. Rozhodl se proto pro absolvování roční „přípravky“ a učil při tom ještě jako výpomocný učitel fyziku na lyceu v Dijonu. Nicméně pečlivost, píle, svědomitost a záliba v přírodovědných předmětech byly silným podnětem pro další studium. Mladý Louis si umínil, že se musí stát posluchačem pařížské École normale supérieure, jedné z nejslavnějších francouzských vysokých škol. Škola přijímala jen nejlepší uchazeče. Při přijímacích zkouškách nebyl ale napoprvé úspěšný. Připravoval se tedy další rok. Přijetí se podařilo. Po vstupu na tuto školu se začaly projevovat jeho vlohy pro vědeckou práci.
Na univerzitě ve Štrasburku se vedle pedagogických povinností věnoval plně vědeckému bádání. Především to stále byla kyselina hroznová. V rámci tohoto výzkumu navštívil v roce 1852 Prahu a další města – Berlín, Vídeň a Lipsko, kde konzultoval s odborníky technologii výroby kyseliny hroznové.
Po návratu do Štrasburku svou pílí a houževnatostí při svých pokusech v roce 1853 problém výroby kyseliny hroznové vyřešil. Pasteur za to dostal cenu Farmaceutické společnosti Francie – kříž Čestné legie a vysoké anglické vyznamenání – Rumfordovu medaili – od Královské společnosti (Royal Society of London). Stal se tak uznávaným vědcem již ve svém mladém věku.
Přírodovědecká fakulta v Lille byla založena v roce 1854. Do funkce děkana byl na základě dosažených úspěchů vybrán Louis Pasteur. Ve městě Lille byl rozvinutý potravinářský průmysl (cukrovary, lihovary, octárny). Pasteur zde navázal kontakty s výrobci – postupně se zapojoval do problémů při výrobě lihu. Kontaktů využil i při realizaci výuky – zavedl dokonce novinku, a to exkurze studentů do průmyslových podniků všeho druhu v okolí. V laboratoři ho zvláště zaujal problém kvašení. Při výrobě lihu v některých kvasných sudech se lihovému kvašení nedařilo, v některých velmi dobře. Nadešla doba bezpočetných pokusů a vyvrcholením tohoto snažení bylo zjištění, že kvašení je způsobeno mikroorganismy ve tvaru drobných kuliček, které dokážou změnit kvašením cukr na alkohol. Dále Pasteur zjistil, že v cukrové šťávě změněné barvy, kde se mění lihové kvašení na kvašení mléčné, jsou pod mikroskopem organismy ve tvaru oválů až válečků. Dokázal, že kvašení je projevem života a ne smrti atd. Vědecký svět opět nad Pasteurovými objevy žasl. Univerzita v Bonnu udělila za tyto objevy profesoru Pasteurovi čestný doktorát medicíny.
(3) Mikroorganismy působící kvašení jsou dvojího druhu. Některé potřebují k životu vzduch, tedy kyslík, jiné vzduch nesnáší. (Tato teze je z hlediska významu v obecné biologii největším Pasteurovým objevem, který změnil od základu názor na život, neboť až do této doby bylo vžité, že život v prostředí bez kyslíku není možný.)
Za tři roky působení Pasteura se Přírodovědecká fakulta v Lille zdárně rozvíjela. Pařížská École normale supérieure však zažívala kritické období, byl nedostatek kvalitních odborníků. Na popud ministerstva školství Pasteur jako úspěšný vědec, vynikající pedagog, organizátor a manažer odešel do Paříže a v roce 1858 byl jmenován ředitelem École normale supérieure. Na École setrval téměř 30 roků – do doby, než byl vybudován Pasteurův ústav v Paříži (v roce 1888). Do Paříže z Lille přibyl s rodinou v roce 1857. Stará a plně obsazená budova École měla sídlo v Ulmské ulici. Trvalo to určitý čas, než učinil řadu náprav a zřídil si pod střechou v podkroví laboratoř, ve které postupně rozřešil celou řadu záhad tehdejší biologie, medicíny a potravinářských průmyslových technologií. Byla to jedna z metod konzervace potravin – pasterizace.
Uplatněním této metody (zahřátí na 63 °C) vyřešil např. zakázku Ministerstva válečného námořnictva, týkající se jakosti dlouhodobě transportovaného vína. V Paříži začal hlouběji studovat ofi ciální nauku své doby o samovolném vzniku života (generatio spontanea). Tato teorie abiogeneze přetrvávala několik tisíciletí a nebyla ani prokázána, ani popřena. Pasteur na základě důkladného studia nabyl přesvědčení, že mikroorganismy nevznikají samovolně, ale dostanou se do živného prostředí ze vzduchu, ze zevního prostředí. Na základě pokusů v lahvích nazvaných labutí krky bylo prokázáno, že ve sterilních živných půdách, ke kterým byl zamezen přístup vzduchu, ke kvašení a množení organismů nedocházelo. Na základě řady pokusů před očima vědců a veřejnosti prokázal, že život kolem nás nevzniká samoplozením z neživé hmoty a v roce 1861 dokázal, že toto tvrzení o samoplození je nevědecké. Přišlo tak další uznání z vědecké obce. Podařilo se prosadit jeho navržení za člena Francouzské akademie přírodních věd. Návrh byl přijat v prosinci 1862 a profesor Pasteur se konečně, až po třetím návrhu, stal jejím členem. V roce 1864 vydal směrnice pro výrobu octa podložené odbornými pokusy.
V roce 1870 vydal studii, ve které doporučil chovatelům bource morušového účinná praktická opatření proti šíření této choroby, aby ji vymýtil a chovy ozdravil. Přispěl významnou měrou k obnově hedvábnictví ve Francii a zabránil značným ekonomickým ztrátám nejen ve své době, ale i v časech budoucích. Následovaly i fi nanční odměny od vlády rakouské, francouzské, anglické. Byl též oceněn Mezinárodním kongresem hedvábnickým, který se konal v Miláně za účasti Ruska, Rakouska-Uherska, Japonska, Itálie a Francie.
Gabriel Colin (*1825-†1896), dále to byl profesor Jules Guérin (*1801–†1885), kteří zavrhovali kladně ověřené Listerovy a Pasteurovy zásady o antisepsi, a zvěrolékař Hypolithe Rossignol (*1855–†1927).
V roce 1873 vyvstala příležitost navrhnout Pasteura jako kandidáta na člena Francouzké akademie lékařských věd. V témže roce byl přijat. Nicméně nedůvěra části osazenstva poslucháren Sorbonny a spory se zastánci četných zastaralých názorů se stále stupňovaly a nakonec se ukázalo, že se chatrné zdraví profesora Pasteura hroutí. Byl tedy v roce 1874 navržen do penze s měsíčním důchodem 1000 franků. Pasteur návrh přijal, ale do ústraní neodešel. Již nebyl ředitelem École normale supérieure, ale nechal si tam zřídit laboratoř, ve které potom všechen čas věnoval vědecké práci a výchově svých obdivovatelů, mladých lékařů, vědeckých pracovníků, budoucích nástupců. Jeden z nejúspěšnějších byl skromný lékař, později slavný bakteriolog a imunolog Pierre Paul Émile Roux (*1853–†1933). Předmětem dalšího bádání byly nákazy drůbeže, ovcí, psů.
V letech 1877–1879 objevil Pasteur původce maligního edému (Clostridium septicum). Tento objev inspiroval skotského chirurga Josepha Listera (*1827–†1865) k zavedení antisepse při chirurgických zákrocích. V roce 1878 objevil původce cholery drůbeže Edouardo Perroncito a o rok později Pasteurův spolupracovník Jean Joseph Henry Toussaint (*1847–†1890). Pasteur v roce 1880 tohoto původce cholery drůbeže potvrdil a z oslabených mikrobů získal vakcínu proti této chorobě. Mikroby způsobující choleru drůbeže byly pojmenovány po Pasteurovi, byla to Pasteurella aviseptica. Tento název zavedl Trevisan v roce 1887 a Lignieres v roce 1900. V roce 1882 byl Pasteur vyzván, aby prozkoumal možnosti výroby vakcíny proti plicní nákaze skotu. Ke spolupráci pozval veterináře H. Rossignola (*1855–†1927). Žádal od něho rady v odborných otázkách veterinární medicíny. Pro řadu jiných úkolů a nedostatek materiálu problém nedořešili. Na řešení přišli až jeho spolupracovníci – profesor Edmond Nocard (*1855–†1927) a Émile Roux v roce 1890. Na počátku 80. let 19. století vypukla ve Spojených státech amerických u prasat červenka. Tato choroba byla v roce 1882 zjištěna i v Evropě. Pasteur a jeho žák a stálý spolupracovník lékař Louis Th uillier (*1856– †1883) se pustili do práce a ve spolupráci s veterinářem Maucuerem, který dodával onemocnělá prasata pro experimenty, zjistili během krátké doby (v roce 1882) původce této choroby a vyrobili vakcínu, kterou bylo možno během jednoho měsíce již používat v chovech. Úspěšné byly Pasteurovy výsledky při bádání po původcích horečky omladnic a podporoval a rozvíjel opatření, která zavedl Ignác Filip Semmelweis (*1818– †1865) a již zmíněný Joseph Lister.
Bylo to v roce 1881, když na farmě zvěrolékaře, statkáře a redaktora odborného časopisu Presse vétérinare H. Rossignola byl v Polly-le Fort za přítomnosti četných zvěrolékařů, včetně předsedy veterinární společnosti Th ierryho, realizován pokus. Byli zde i profesoři Colin, Biot, dr. Roux a dr. Th uillier. Byla tu i paní Pasteurová. Naočkovali ovce a krávy oslabenou kulturou mikrobů sněti a po 12 dnech tento úkon opakovali. Po dvou týdnech aplikovali očkovaným jedincům a stejnému počtu neočkovaných zvířat virulentní kulturu zárodků sněti slezinné. Výsledek pokusu prokázal, že tato metoda očkování dokázala oslabenou vakcínou imunizovaná zvířata zachránit před infekcí virulentní kulturou sněti slezinné. Tím byla potvrzena Pasteurova teorie. Odpůrci Pasteurových objevů, především profesor Colin, stále pochybovali. Na základě přesvědčivého pokusu byl Pasteur uznán a oceněn nejen ve Francii, ale i v cizině. Během několika dnů byl vládou odměněn Velkou stuhou Čestné legie. Na Pasteurův návrh byli vyznamenáni i jeho spolupracovníci Roux a Chamberland, kteří pokusy prováděli.
V srpnu 1881 byl Louis Pasteur slavnostně přijat na mezinárodním lékařském kongresu v Londýně. Byl též navržen za člena Francouzské akademie a 8. prosince 1881 také zvolen jejím řádným členem. Stal se tedy akademikem vrcholné vědecké instituce, jedním ze „čtyřiceti nesmrtelných“. Ve Francii i v řadě států se začalo s očkováním především ovcí a skotu proti sněti slezinné. Očkování proti sněti slezinné a července prasat bylo ve velkém měřítku prováděno v Uhrách (již v roce 1882 na Esterházyho panství). V Čechách a na Moravě byla sněť slezinná velmi rozšířena. Zde se osvědčila později vakcína vyráběná v roce 1895 Th eodorem Kašpárkem (*1864–†1930) v bakteriologickém ústavu profesora Paltaufa ve Vídni. Na II. lékárnické výstavě v Praze byla tato očkovací látka v roce 1896 vystavena a vyznamenána čestným uznáním. Z časopisu Český zvěrolékař, vydávaného zvěrolékařem Josefem Fejfarem (*1848– †1933) v Hořicích, jsme se dozvěděli, že v roce 1889 řada zemědělských farem v Čechách využívala možnosti očkování proti sněti slezinné u svých stád Pasteurovou očkovací látkou. Životu nebezpečná smrtelná antropozoonóza vzteklina, která se celá tisíciletí šířila mezi některými zvířaty a v lidské populaci, taktéž zaujala Louise Pasteura. Po rozhovorech se státním zvěrolékařem Jeanem Bourrelem (*1822–†1892), který se zabýval na své veterinární klinice též výzkumem vztekliny, s ním Pasteur rád přistoupil na spolupráci. V prosinci 1880 navštívil nemocnici v Paříži, kde bylo hospitalizováno a umíralo malé pětileté děvče pokousané vzteklým psem. Zde si setřel sterilní vatou z tváře oběti sliny a brzy na to získal též od Bourrela několik vzteklých psů. To byly první začátky výzkumu vztekliny na začátku 80. let 19. století. Vzteklina se mu nyní stala badatelským objektem první volby. Boj Pasteura a jeho spolupracovníků s touto nákazou trval šest roků a byl úspěšný. Pasteur a jeho spolupracovníci (Roux, Bourrel a další) se snažili nalézt původce této choroby. Vyšetřovali sliny, krev, ale v těchto vzorcích se ne vždy vyskytují virulentní původci vztekliny. Podle existujících nervových příznaků u infi kovaných uvažuje Pasteur o tom, že původci choroby, i když byli zatím neznámí, jsou především v nervové tkáni. Na základě výsledků experimentů s přenosem choroby po aplikaci vzorků z míchy z nakažených zvířat zdravým zvířatům je ve věci jasno. Postupným oslabováním virulence původce choroby se podařilo vyrobit vakcíny různé virulence, a tak vypracovat léčebnou metodu, která umožní vyléčit pokousaného pacienta po aplikaci postupně virulentnějších vyrobených vakcín. Bylo nutné to provádět co nejdříve po pokousání, v průběhu inkubační doby postiženého jedince. Naskytla se potřeba zachránit prvního pacienta, devítiletého alsaského chlapce, a to se také po poradě se slavným neurologem profesorem Edmé Félixem Alfredem Vulpianem (*1826–†1887) a praktickými lékaři dr. Weberem a dr. Grancherem a s jejich souhlasem povedlo. Způsob a účinnost metody vakcinace se potvrdily a chlapec se uzdravil. V roce 1885 Pasteur uveřejnil spis Metoda prevence vztekliny po pokousání.
U příležitosti oslav 70. narozenin Pasteura v roce 1892 vrcholí ocenění jeho práce. Oslavy připravila Francouzská akademie věd – „čtyřicet nesmrtelných“, neboť jedním z nich byl i oslavenec. Byli to jeho ctitelé z francouzské vlády, zástupci řady vědeckých institucí Francie, Itálie, Ruska, Holandska aj. Rakousko- -uherská monarchie nikoho nevyslala. Alespoň zčásti to napravili Češi, neboť profesor Hlava poslal Pasteurovi jménem Ústavu patologické anatomie České univerzity Karlovy a Ferdinandovy (jak byla naše univerzita za vlády Habsburků pojmenována) ofi ciální blahopřejný telegram. Pasteurovi gratulovala též Česká akademie, založená v Čechách roku 1890 a Sdružení českých pivovarníků. Již v lednu 1893 navrhl předseda Spolku českých lékařů a zakladatel české progresivní chirurgie profesor Karel Maydl (*1853–†1903) Pasteura za čestného člena tohoto sdružení. Pasteur toto členství s povděkem přijal.
Řada z nich dosáhla vysokého uznání a světového významu včetně udělení Nobelovy ceny. Mezi nejvýznamnější patří Émile Duclaux (*1840–†1904), mikrobiolog a nástupce Louise Pasteura ve vedení Pasteurova ústavu v Paříži, Charles Chamberland (*1851–†1908), mikrobiolog v hygieně, Ilja Mečnikov (*1846–†1916), ruský lékař původem z Ukrajiny, objevitel fagocytózy, nositel Nobelovy ceny (1908), lékaři Jacques-Joseph Grancher (*1845–†1916) a Pierre Paul Émile Roux (*1853–†1933) velmi aktivní při výzkumu vztekliny, Alexandre Émile Yersin (*1863–†1943) společně s Rouxem objevitelé způsobu boje proti nebezpečné nemoci záškrtu. Yersin též objevil původce dýmějového moru a později i vakcínu proti této nebezpečné nemoci. Lékař Leon Charles Albert Calmette (*1863–†1933) a zvěrolékař Jean-Marie Camille Guérin (*1872–†1961) objevili způsob kultivace pro Mycobacterium tuberculosis v Pasteurově ústavu v Lille a v roce 1921 vyvinuli první účinnou vakcínu proti tuberkulóze (BCG vakcínu), Alphonse Laveran (*1845–†1922) získal v roce 1907 Nobelovu cenu za svůj výzkum protozoí, speciálně za objev původce malárie, Jules Bordet (*1870–†1961) obdržel Nobelovu cenu v roce 1919 za objevy v imunologii, speciálně za úlohu protilátek v aktivitě komplementu. Na poli mikrobiologie a imunologie se později uplatnila a působí dodnes řada pokračovatelů v Pasteurových ústavech v mnoha zemích světa. Dnes je ve světě zhruba 30 Pasteurových ústavů s výzkumným programem v boji proti nakažlivým chorobám. Jejich náplní je též vakcinace při infekci vzteklinou.
Ostatně Pasteur sám byl jejich učitelem a upřímným rádcem i vzorem. Jeho osobnost se proslavila na celé naší planetě. Na jeho počest byl vybudován Pasteurův ústav v Paříži, kde od roku 1888, kdy byl otevřen, byly vytvořeny velmi příznivé podmínky pro výzkum rozvoje biologických věd a medicíny. Pasteurova spolupráce se zvěrolékaři byla velmi intenzivní a plodná. Spolupracoval s četnými zvěrolékaři v terénu. Byli to např. Bourrel, Boutet, Maucuer, Leblanc, Prevot, Vinsot, Signol a další. Spolupracoval i s profesory ze vzniklých zvěrolékařských učilišť v Lyonu, Alfortu a Toulouse. Byli to především J. B. Chauveau, H.-M. Bouley, E. I. E. Nocard, H. M. O. Delafond, J. J. H. Toussaint. Nebyly to jen porady a společné experimenty, ale i nezištní poskytovatelé hmotné podpory k usnadnění vědeckého bádání. U nás byl Pasteurův ústav zřízen v Praze při nemocnici na Královských Vinohradech ihned po vzniku Československé republiky. Sloužil také pro preventivní léčebné zákroky proti vzteklině vakcinací. Pasteurova osobnost svým vykonaným dílem zasáhla do dějin lidstva. Jeho objevy dokázaly vyvolat převrat v biologii a medicíně 19. století a převratný rozmach těchto oborů ve století následujícím. Rok 1995 byl u příležitosti 100. výročí jeho úmrtí vyhlášen rokem Louise Pasteura. Při této příležitosti Společnost pro epidemiologii a mikrobiologii České lékařské společnosti JEP uspořádala seminář. Zde vystoupil jako hlavní řečník prof. MUDr. Ctirad John, DrSc. Prof. John pracoval v Pasteurově ústavu v Paříži. Ve svém referátu Dílo L. Pasteura – inspirace a výzva zhodnotil odkaz tohoto velikána a jeho četných následovníků. Literatura BÖHM, R.: Louis Pasteur. Veterinářství, 22, 1972, 526-527. ČERVENÝ, Č., DOUBEK, J.: Významné osobnosti v historii oboru zvěrolékařství v českých zemích. Theodor Kašpárek. Zvěrokruh, 18 (5), 2011, 19-24. DOUBEK, J., MATĚJOVÁ, H., MATALOVÁ, E.: Camille Guérin (1872-1961). Veterinářství, 60, 2010, 590-593. GEL, F.: Přemožitel neviditelných dravců. Praha, Albatros 1979, 399 s. HALÁSZ, Z.: Louis Pasteur. Bratislava, Smena 1982, 137 s. JINDRA, J.: Po stopách zdraví a nemoci člověka a zvířat. Zvěrokruh, 11, 2012, 18-19. JOHN, C.: Dílo Louise Pasteura – inspirace a výzva. Epidemiol. Mikrobiol. Imunol., 45 (2), 1996, 4-8. SARTORI, E.: Velikáni francouzské vědy. Praha, Krigl 2005. 315 s. SODOMKA, L., SODOMKOVÁ, Magdaléna, SODOMKOVÁ, Markéta: Kronika Nobelových cen. Praha, Knižní klub 2004. 776 s. ŠEVČÍK, F.: Louis Pasteur 27. XII. 1822 – 28. IX. 1895. Zvěrol. obzor, 16 (3), 1923, 81-88. TICHÁČEK, B.: Role L. Pasteura. Seminář ke 100. výročí úmrtí L. Pasteura. Epidemiol. Mikrobiol. Imunol., 45 (1), 1996, 3. VACH, M.: Louis Pasteur a veterinární lékaři. Veterinářství, 18, 1968, 389-391. ZÁVADOVÁ, M.: Ovlivnění české klinické mikrobiologie myšlením a přístupy L. Pasteura. Epidemiol. Mikrobiol. Imunol., 45 (1), 1996, 10.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
