Vojtěch Mádr tisíciletý boj s devastující nákazou byl korunován globální eradikací.
Posledním kontinentem, který byl postižen koncem 19. století ničivou panzootií, byla Afrika. Soustředěná mezinárodní imunizační kampaň zaznamenala úspěšné snížení prevalence moru skotu a připravila půdu pro úplné vymýcení. Tým českých virologů se podílel na konečné likvidaci nákazy v Somálsku. Historie nákazy Mor skotu patří mezi historicky nejdříve známé a literárně nejobsáhleji zpracované zvířecí nákaze. V popisech z různých historických epoch se odráží současná úroveň vědeckého poznání od starověkých a středověkých mystifikací až po současné poznatky molekulární biologie. Nejstarší literární záznam o moru skotu pochází z papyru nalezeného v městě Kahun ve středním Egyptě, jehož původ byl odhadnut na třetí tisíciletí před naším letopočtem. V záznamu je popsána nákaza, jejíž příznaky připomínají mor skotu.
V období před Kristem byly zaznamenány v nepravidelných intervalech morové rány, které bezohledně sužovaly lidstvo, hubily domácí zvířectvo i divokou faunu. Jak zaznamenal Leclainche, 1936, bylo vždy pozorováno masové hynutí všech druhů chovaných zvířat a divoké lovné zvěře a konečně umírali i lidé. Do jaké míry se na těchto zhoubných panzotiích podílel mor skotu, nelze již dnes prokázat. Teprve od velké evropské panzootie v letech 376–386 byl mor skotu jednoznačně diferencován jako samostatná nozologická jednotka postihující primárně skot. Do Evropy byl zavlečen z Asie Huny. V dalších stoletích býval vždy mor skotu průvodním jevem asijských invazí do Evropy. Nákaza se šířila vždy od východu z oblasti Kaspického moře, nebo z ruských a maďarských stepí podél dunajského údolí na západ.
Kulminačního bodu dosáhly morové rány v 18. století, odhaduje se, že v Evropě padlo za oběť moru během století okolo 200 milionů kusů skotu (Gerlach, 1967). Následkem ztrát byly hladomory způsobené nejen úbytkem masa a mléka, ale i úbytkem tažné síly potřebné k obdělání půdy. Potřeba potírat mor skotu byla bezpochyby významným faktorem při zakládání prvých veterinárních škol v Evropě, počínaje Alfortem ve Francii v r. 1762. Jen na území Říše Rakousko-uherské byly založeny tři zvěrolékařské školy: ve Vídni v r. 1767, v Budapešti v r. 1787 a ve Lvově v r. 1789. V českých zemích byla v té době také zahájena výuka zvěrolékařství na univerzitách v Praze r. 1784 a v Olomouci r. 1804 (Dražan, 1986).
Ve dvacátém století se nákaza na evropském kontinentě vyskytovala již jen sporadicky a díky vyspělé veterinární službě a legislativě byla vždy úspěšně likvidována. Příčinou zavlečení byly rovněž přesuny skotu způsobené válkou nebo obchodem s živými zvířaty. V r. 1913 byl zaznamenán výskyt na Balkáně. V průběhu 1. světové války v r. 1917 probíhala na polském a ukrajinském území rozsáhlá epizootie, která ohrožovala střední Evropu. Nákazu se podařilo zdolat až v r. 1920 za mezinárodní pomoc. Likvidace se zúčastnila i expedice československých veterinářů v čele s prof. A. Kloboukem. V r. 1920 se nákaza vyskytla také v Belgii. Stalo se tak během naloďování skotu v Antverpách transportovaného z Indie do Brazílie. Tato událost byla hlavním podnětem k založení Mezinárodního epizootologického úřadu (O. I. E.) v Paříži dne 25. 1. 1924. Delegace z 25 zemí se tehdy dohodly na společném úsilí k potírání nebezpečných nákaz zvířat. V Asii, odkud mor pochází, se díky systematické vakcinaci a kontrole podařilo nákazu eliminovat, poslední ohniska zanikla v r. 2000 v Pakistánu.
Historie moru skotu v Africe je poměrně mladšího data, začíná pravděpodobně až v 19. století. Ohraničená lokální vzplanutí byla evidována v severní Africe v r. 1805, 1828 a 1865, v dolním Egyptě v letech 1842–43. K devastující panafrické panzootii došlo až v letech 1890–1895. Její původ je dáván do souvislosti s indickým skotem importovaným v r. 1889 do Somálska. Z původních ohnisek v Rohu Afriky se mor nezadržitelně šířil na jih a napadal nejen skot nomádského obyvatelstva a evropských kolonizátorů, ale také divoce žijící sudokopytníky. Na postižených savanách vyhynulo až 95 % buvolů, lesních antilop, žiraf, pakoní, kudu a jiných druhů antilop. Roku 1892 dosáhl mor k Malawskému jezeru, r. 1896 překročil Zambezi a přes Limpopo se dostal do Jihoafrické unie. V příštím roce se nákaza šířila přes Transvaal a svobodný stát Oranžský do Kapské kolonie, Angoly a jihozápadní Afriky. Rovněž zde nákaza pronikla na území, kde se nikdy před tím nevyskytovala, a tudíž mortalita přesáhla 90 %. Nákaza tak měla hluboký sociální a ekonomický dopad. Pouze v Jihoafrické unii, která byla v té době jedinou africkou zemí s organizovanou veterinární službou, dosáhly ztráty skotu 2,5 milionů kusů. Nákazu se zde podařilo defi nitivně zdolat až v r. 1905. (Ristic a McIntyre, 1981). V ostatní Africe probíhalo tlumení velmi těžkopádně a nekoordinovaně, proto nákaza nabyla většinou enzootického charakteru. O systematickém tlumení moru skotu na africkém kontinentě lze hovořit až od r. 1960, kdy byl zahájen mezinárodně koordinovaný eradikační program. Podobně jak před dvěma sty lety byla pociťována potřeba systematického budování veterinárních služeb odpovědných za tlumení moru skotu. Epizootologie moru skotu Mor skotu je z epizootologického hlediska nákazou až podivuhodně jednoduchou. Přirozenými hostiteli viru jsou přežvýkavci a prasata. Předpokládá se, že většina druhů z rodu sudokopytníků je vnímavá k moru skotu. Z africké divoce žijící fauny jsou nejvíce vnímaví buvoli, antilopy losí, pakoně, prasata bradavičnatá, kudu a žirafy. Je všeobecně známo, že k zavlečení nákazy dochází téměř výhradně živými nakaženými zvířaty. Virus se šíří z nemocného zvířete kapénkovou infekcí dýchacími cestami. I když je prokázáno, že se virus vylučuje z těla nemocného zvířete v akutním stadiu onemocnění všemi přirozenými otvory, rozhodující význam pro šíření je přisuzován respiračním cestám. Vylučování viru nosními sekrety bylo prokázáno druhý den po vypuknutí horečky a končí dva až tři dny po poklesu horečky. Virus se přenáší pouze velkými kapičkami, které rychle sedimentují a vysušením ztrácí patogenitu. Proto k nakažení vnímavého zvířete dojde výhradně po přímém styku, nebo přiblížení se na vzdálenost několika metrů. Významné pro šíření nákazy je, že po uzdravení zvířete virus z organismu zcela vymizí, aniž by perzistoval nebo byl zakódován v buňkách v podobě latentního nosičství (Taylor, 1963).
Také maso zvířat poražených v akutním stadiu onemocnění si může uchovat svoji infekčnost při skladování při +2 °C až sedm dní, mízní uzliny až 55 dní. Ve zmrzlých tkáních virus přežívá neomezenou dobu, proto import zamraženého masa z oblastí postižených morem je z epizootologického hlediska značně riskantní. Virus moru skotu Původcem moru skotu je virus obsahující jednovláknitou RNA kapsidu uzavřenou v obalu. Virus je klasifi kován jako paramyxovirus, je příbuzný s původcem spalniček a psinky, s nimiž tvoří triádu nejznámějšch představitelů rodu Morbillivirus. Na primárních buněčných kulturách z telecích ledvin popsal Plowrith, 1962, cytopatogenní změny viru, charakteristické degenerativní tvorbou hvězdicovitých buněk a malých syncytií s eozinofilními inklusemi. Na uměle množeném viru byla potvrzena již dříve známá malá rezistence viru. Ve 20% éteru je virus inaktivován za 24 hod., 5% chloramin při pokojové teplotě usmrtí virus během 10 min. Virus je značně citlivý na teplotu, při teplotě 56 °C je poločas inaktivace 3,5 min., při teplotě 37 °C 165 min. a při 4 °C devět dní. Maximální stabilita je při pH 7,2–8. Silné alkálie se spolehlivě osvědčily k destrukci viru. Virus je dostatečně stabilní po lyofi lizaci a při uchovávání v nízkých teplotách –70 °C, což je využíváno k přípravě a skladování živých apatogenních vakcín. Analýzou genových sekvencí byly prokázány tři subtypy viru, z nichž dva se vyskytovaly v Africe a třetí v Asii. (Taylor, 2004).
Patogeneze , klinické příznaky a patologické změny u moru skotu Všechna plemena domácího skotu a prasat jsou vnímavá k přirozené infekci. Totéž platí pro většinu známých druhů sudokopytníků. Klinický průběh je závislý na virulenci a na vrozené odolnosti. Klinické projevy mohou být velmi pestré podle vnímavosti hostitele a podle virulence virového kmene. Poznatky o klinických symptomech a o průběhu moru skotu byly získávány většinou empiricky po staletí a tradovaly se ve světové literatuře, aniž by byl uváděn primární zdroj podložený exaktními pokusy. Stejně tak chyběly jednotné údaje o způsobu a délce vylučování viru od nemocných zvířat. Podrobně zpracoval klinické projevy u skotu, prasat i jiných druhů zvířat (Scott, 1967). Základní poznatky o patogenezi moru skotu bylo možno revidovat až na podkladě nového metodického přístupu, kultivace viru na buněčných kulturách (Plowright a Ferris, 1957). Metoda také umožnila pružnou a rychlou diagnostiku a znamenala zásadní obrat ve vývoji očkovacích látek. Klinické příznaky moru skotu byly studovány u uměle nakažených zvířat a byly rozděleny do pěti fází, inkubační doba, prodromální stadium, erozivní stadium na sliznicích, průjem a rekonvalescence. Bylo potvrzeno, že hlavní vstupní branou do organismu je dýchací aparát. Inkubační doba trvá obvykle dva až devět dní, virus se množí v lymfatických uzlinách horních cest dýchacích, zvyšuje se teplota a dochází k viremii. Již v tomto stadiu je virus vylučován nosními sekrety. Prodromální stadium je charakterizováno především vysokou horečkou, která dosahuje až 42 °C a trvá jeden až šest dní. Zvířata jsou apatická, přestávají žrát, defekující lejno je tuhé, často smíšené s krví. Z hlediska šíření nákazy je významné, že je virus ve vysokých titrech vylučován serosním výtokem z očí a nosu. Nekrotické změny na sliznici dutiny ústní se objeví druhý až pátý den po vzestupu teploty. Nejdříve se objeví drobná nekrotická ohniska, která se záhy otřou a zůstávají po nich hemoragické eroze s okolním hemoragickým valem. Podobné změny se tvoří i v dutině nosní a na sliznici urogenitálního aparátu. Nekrotická tkáň je kontaminována, výtoky jsou mukopurulentní, hnilobně zapáchající. Podobné změny nastupují i na sliznici zažívacího aparátu, což se projeví tmavými vodnatými výkaly promísenými hnijícími nekrotickými epiteliemi. Zvířata jsou dehydratována, stojí s nahrbeným hřbetem a nutí se k defekaci. Tělesná teplota klesá, dýchání je bolestivé, výdech je doprovázen chropotem. Obvykle kolem 12. dne po vzestupu teploty zvířata upadají do kolapsu a hynou. Odolnější kusy se postupně zotavují, jejich sliznice regenerují a pokud se nepřidruží sekundární infekce, může dojít během několika týdnů k úplnému uzdravení. Z epizootologického hlediska je významné, že virus zcela vymizí z tkání uzdraveného zvířete a jeho vylučování ustane.
Při pitvě zvířat uhynulých na mor skotu se zjišťují, mimo změn pozorovaných na viditelných sliznicích, další typické nálezy. Virus má největší tropismus k lymfoidní tkáni, proto lymfatické uzliny bývají edematozní a zvětšené, v pozdějším stadiu onemocnění jsou scvrklé, šedivé s radiálními pruhy. Slezina bývá zpravidla normální, na povrchu poseta petechiemi. Peyerovy plaky na střevech jsou obvykle zduřelé, hemoragické a nekrotické. Kromě lymfoidní tkáně má virus také afinitu k epiteliálním buňkám trávicího traktu. Nekrotické změny na předžaludcích a střevech jsou podobné jako v dutině ústní. V enzooticky zamořených oblastech se klasické symptomy téměř nevyskytují. Jsou zde hojné subklinické formy onemocnění, které mohou uniknout pozornosti. Nemusí se vůbec vyskytovat teplota, výtoky z očí a nozder, průjem, změna v dutině ústní a na genitáliích. Jednou z mírných forem onemocnění je kožní forma moru skotu, která připomínala neštovice a většinou končila uzdravením (Hussel, 1960). Případným abortivním formám onemocnění je třeba věnovat mimořádnou pozornost i v posteradikačním období a zachovat epizootologickou bdělost.
Keně a Tanzanie přes Etiopii, Súdán, Čad, Niger včetně všech zemí západní Afriky až po Mauritánii. Od r. 1962 do r. 1976 zde probíhala mezinárodní panafrická vakcinační kampaň JP 15 (1983). Vakcinační plán byl rozdělen do několika fází, byl zahájen ve středoafrických státech, dále v západních zemích a končil na východě. Imunizace se prováděla živou apatogenní vakcinou kmene PLOWRITH distribuovanou v lyofi lizovaném stavu v chladicích boxech na místo určení. Kampaň nebyla dokončena pro nedostatek fi nančních prostředků. Výsledkem kampaně bylo podstatné snížení výskytu moru skotu až úplné vymizení klinicky zjevného onemocnění, avšak eradikace byla ještě značně vzdálena. Autor článku byl vyslán do Somálska v lednu 1975 jako konzultant FAO pro výrobu vakcín. Jeho poslání spočívalo v přípravě podmínek pro zahájení projektu FAO: Strengthening the Veterinary Laboratory Servises in Somalia. V té době končila své poslání skupina německých veterinářů, kteří zde plnili od roku 1968 vakcinační program v rámci kampaně JP 15. Veterinární ústav situovaný na periferii Mogadiša postavený z koloniálního období produkoval čtyři druhy vakcín: apatogenní vakcínu proti sněti slezinné z kmene Strern, dále vakcíny proti pasteureloze skotu, proti sněti šelestivé a proti mykoplazmové pleuropneumonii skotu. Vakcína proti moru skotu se nevyráběla a zdaleka zde nebyly podmínky k virologické práci. Nicméně v projektu FAO bylo založení virologické laboratoře a perspektivně se plánovala místní produkce vakcíny proti moru skotu. Z toho důvodu se autor (Mádr) ihned po svém nástupu ujal práce na založení virologické laboratoře s hlavní perspektivou výroby vakcíny proti moru skotu na buněčných kulturách. V primitivních podmínkách tropického ústavu nebylo snadné zorganizovat speciální čistotu laboratorního skla, ultračisté vody k výrobě kultivačních médií, opatření p. a. chemikálií, bílkovinných hydrolyzátů a antibiotik. Postupně se podařilo zavést rutinní přípravu buněčných kultur na skle a následné množení apatogenního viru moru skotu kmene Plowright. Do všech operací byli zaškolováni místní laboratorní pracovníci, u nichž bylo hlavním problémem dodržování absolutní sterility při práci. Velkokapacitní množení viru se podařilo v podstatě vyřešit během jednoho roku, avšak k přípravě vakcíny chybělo lyofi lizační zařízení, které se podařilo instalovat až v r. 1977, kdy byly připraveny první pokusné šarže vakcíny, použité v terénu. Virologická laboratoř byla využívána i k diagnostice jiných virových nákaz: neštovic ovcí, slintavky a kulhavky, lumpy skin disease, dift erie drůbeže, maligní katarální horečky a proti antigenům dovezeným z České republiky. Laboratoř dále spolupracovala na likvidaci posledního ohniska pravých neštovic lidí, které se vyskytlo v Somálsku v letech 1977–1978. V té době se řešilo poměrně vzácné onemocnění neštovice velbloudů, jehož původce jevil určitou antigenní příbuznost s virem lidských neštovic. V laboratoři byly zjišťovány protilátky proti viru velbloudích neštovic u lidí vyléčených z pravých neštovic.
Po odchodu Dr. Mádra z Mogadiša v r. 1978 převzali virologickou štafetu další čeští experti: doc., Dr. Menšík, Dr. Rozkošny, Dr. Petlach a Dr. Dedek, kteří dále rozšiřovali výrobu vakcíny a zaváděli, rutinní serologickou diagnostiku moru skotu. Hlavní podíl na zdokonalení výroby vakcíny měl Dr. Dedek, během jeho konzultačních pobytů bylo v letech 1980–1984 vyrobeno zhruba 8 500 000 vakcinačních dávek proti moru skotu (Dedek, Petlach, 2010). Tato vakcína však již nebyla z části v terénu použita, neboť od r. 1985 se mor skotu na území Somálska již nevyskytl. Plošná vakcinace skotu byla přehodnocena, povinně se očkovalo jen v ochranném pásmu podél hranice s Etiopií a Keňou a zvířata určená k exportu do arabských zemí.
Znalosti o moru skotu a jeho původci byly využity při zpracování směrnic k ochraně našeho území proti nebezpečným nákazám. V r. 1989, kdy se otevíraly hranice a prohlubovala se spolupráce s rozvojovými zeměmi vzešel pro výzkum požadavek na zpracování směrnic k rychlé diagnostice moru skotu vhodné v našich podmínkách. Úkolu se ujal Mádr (1989), experimentálně prověřil současné metody k rychlé detekci viru na buněčných kulturách. Nejlépe se virus množil na buněčných kulturách bovinního a opičího původu a na lidské linii HeLa. Z diagnostických metod k detekci virového antigenu se osvědčil nepřímý fl uorescenční test a neutralizace inhibice hemaglutinace za použití spalničkového hemaglutininu. K detekci specifi ckých protilátek proti moru skotu byl modifi kován ELISA test k průkazu celkových imunoglobulinů a raných IgM protilátek. Přítomnost raných protilátek IgM spadá do období, kdy se z těla může ještě vylučovat živý virus, proto byl kladen důraz na jejich detekci u zvířat importovaných z krizových oblastí. Závěr Vymýcení moru skotu v r. 2010 patří k nejvýznamnějším triumfům moderní veterinární vědy a mezinárodní spolupráce. Z nepřeberného množství literárních údajů o moru skotu byla vybrána svědectví o prvních historických zmínkách o výskytu nákazy a její prolínání evropskými dějinami až do 20. století. Stručně jsou připomenuty údaje o původci nákazy, způsobu šíření, patogenezi a klinicko-patologických projevech. Teprve kultivace viru moru skotu na buněčných kulturách umožnila důkladné poznání jeho biologických vlastností a vytvořila podmínky k racionální diagnostice a účinné imunoprofylaxi. Zvláštní pozornost je věnována africkému kontinentu, který byl morem fatálně postižen na sklonku 19. století a zničujícím účinkem hubil chovná i divoce žijící stáda sudokopytníků až do šedesátých let 20. století. Mezinárodně koordinovaná vakcinační kampaň JP 15 v letech 1962–1976 znamenala podstatné snížení výskytu nákazy v Africe a připravila půdu pro eradikační program vytyčený v osmdesátých letech minulého století. Do eradikačního plánu také účinně zasáhl tým českých veterinárních virologů, který působil v Somálsku v letech 1975–1987. Byla zde zavedena rutinní výroba očkovací látky a uvedeny diagnostické postupy založené na nejnovějších poznatcích vědy. Poznatky získané v Africe byly využity ke zpracování směrnic k ochraně území našeho státu před zavlečením nákazy. Použitá literatura: CURASSON,G. 1926 – Rev.Gén.Med.Vet. 34 |
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
