Motivy zvířat ve sbírce českých přísloví pana Smila Flašky z Richenburka

Česká přísloví vyjadřují ve stylizované ustálené větné podobě obecně platné názory a zkušenosti společnosti. Její etický kodex sice bezprostředně neformují, ale pomáhají jej vyjádřit a vypovídají o škále v dané době platných společenských norem. Zahrnují i prvky vědecky nezdůvodnitelné, mytické, mystické, tajemné, bájné a báchorečné.

Ve sbírce jsme našli 38 různých zooapelativ, která se v jednotlivých heslech osmdesátkrát (ve 33,9 % případů) opakovala (tab. 2).

Nejčastěji, třináctkrát, se ve sbírce pana Smila vyskytovalo rodové jméno pes (i pod názvem ohař a věžník), osmkrát vlk, ale i kůň (též jako komoň), skot (též jako kráva, tele a vůl), poté čtyřikrát liška a kur (též jako kokot a kuře), třikrát koza a rak (také jako račice) a dvakrát osel, ovce, prase, srnec (srna) a zajíc. Ostatní názvy rodů či vyšších zoologických taxonů zaznamenal pan Smil již jen jednou. Naprosto převážnou většinu jeho zooapelativ lze zoologicky řadit mezi chordáty (76; 95 %). Téměř tři čtvrtiny jich patří mezi savce (56; 73,7 %), necelá pětina mezi ptáky (15; 19,7 %), po dvou mezi obojživelníky a ryby (2,6 %) a jen jeden mezi plazy (1,3 %). Tři bezobratlí, raci, náležejí k členovcům. Tvora jménem zmek jsme nezařadili.

S tímto poměrným rozdělením koresponduje i Mukařovským (1971) diskutovaný paremiologický soubor, zahrnující ve své první části hesla doložitelná do první poloviny šestnáctého století a v druhé do konce století patnáctého. V tomto sběru (Flajšhans, 1911, 1913) je pod různými názvy nejčastěji zachycen zoologický rod pes (126krát), pak vlk (79krát), skot (72krát), kůň (65krát), prase (47krát), koza (38krát), kur (37krát), kočka (31krát), liška (25krát) a ovce (23krát). Středověká realita i vize fauny Čech se nepochybně od nynější liší.

Jak jsme upozornili v předchozím sdělení (Holub, 2009), je frekventnost zooapelativ v příslovích funkcí doby jejich sběru. V Českých přislovích Bittnerové a Scheidera (1997) je jich relativně méně než v Čelakovského Mudrosloví, které bylo vydáno v roce 1852. K ještě nápadnějšímu poklesu jejich podílu dochází, jestliže omezíme výběr jen na přísloví více známá. Na takovéto historické proměny upozorňuje i Mrhačová (1999) a přičítá to změně společenských podmínek, především odklonu od života venkovského k životu městskému, k urbanizaci. Podle ní současní mladí lidé neznají řadu frazémů, které používají jejich rodiče, a jejich obsah interpretovat buď nedovedou, nebo jej vykládají nesprávně. Též studie Schindlera (1996) dokládá, že osoby mladší znají přísloví se zvířecí metaforikou méně než lidé starší. Např. u přísloví „Darovanému koni na zuby nehleď“ zřejmě mladé generaci zkušenost z reálie vizuálního hodnocení zubů při posuzování stáří a zdravotního stavu koní chybí.

Ještě nápadněji se tento jev projevuje v příslovích sbírky Smilovy. Jestliže její proverbia konfrontujeme s recentním českým paremiologickým minimem (Bittnerová a Schindler, 1997, Holub, 2009), je patrno, že zooapalativa byla v druhé polovině čtrnáctého století v českých příslovích relativně častější. Opakovala se v celé třetině (33,9 %) hesel. V dnešním paremiologickém minimu jsou však zastoupeny jen 12,7 % a v heslech, která jsou nejvíce známá (Bittnerová a Schindler, 1997) dokonce pouze 8 %. Od druhé poloviny čtrnáctého století se tedy podíl názvů živočichů v našich příslovích snížil víc než dvaapůlkrát, případně až víc než čtyřikrát.

Spektrum zástupců naši fauny je však ve Smilově sbírce užší než v dnešním paremiologickém minimu. Navíc je nám jejich smysl po šesti stoletích někdy těžko pochopitelný. Občas jsou až nesrozumitelná a charakteristika živých tvorů je v nich od dnešní odlišná. Např. pes v ní není oddaným přítelem člověka, ale tvorem lakotným, sobeckým, nesnášenlivým, ponižovaným a trpícím. Vlk však byl již tehdy nepřítelem, zlým, zlovolným, úskočným a obávaným. Rodová jména kůň a hlavně skot jsou pak rozseta ve více názvech označujících jejich různé kategorie (tab. 1). Z volně žijících živočichů nelze vedle vlka nepřipomenoust dalšího predátora, lišku, i tehdy především vychytralou. Spolu s vlkem byly tyto šelmy ve Smilově době v Čechách zřejmě významnou reálií. Celkově jsou Smilova proverbia ve srovnání s dnešními stručnější, údernější, až kusá. Je v nich až nápadná absence či nedostatek hesel citově zabarvených, humorných, ironizujících a zesměšňujících, dnes v našich příslovích při charakteristice lidí dosti častých.

Výběr přísloví nemohl být neovlivňován významným společenským postavením autora. Pan Smil Flaška z Richenburka byl totiž za panování krále Václava IV. jedním z předních pánů české země, jenž, jak uvádí Palacký (1827), nad jiné vynikal vzdělaností. Na pražské univerzitě dosáhl hodnosti bakaláře. V letech 1396 až 1403 byl nejvyšším písařem desk zemských, což byl úřad, který byl dáván pánům v literním umění zběhlým. Vládl zřejmě i Pardubicemi, protože je někdy nazýván i Smilem z Pardubic. Ve starých pamětech se připomíná, že byl pobožný, šlechetný, lidmi vážený a milovaný. Ve své didaktické alegorické básni Nová rada, k níž patří i skladby tak zvané Smilovy školy, vyjadřoval zájmy mocné šlechty. V bouřlivých časech, na zlomu čtrnáctého a patnáctého století, stál jako člen panské jednoty na straně krále Zikmuna a markrabího Jošta proti králi Václavovi. V bouřlivé době věznění krále Václava ve Vídni byl v létě roku 1403 v půtce s horníky mezi Kutnou Horou a Čáslaví zabit (Palacký 1827).

Sbírka pana Smila ze čtrnátého století je dokumentem o tehdejší vizí naší fauny, primárně interpretující jednání a postoje lidí. Dokládá relativně vysokou četnost zooapelativ v našich příslovích před více než šesti sty lety velmi průkazně. Obecnou škálu společenských etických i praktických postojů lidí k živočichům vyjadřuje antropomorfisticky stejně jako přísloví dnešní. Vypovídací hodnotu, především antropologickou, folkloristickou a sociální, však nepochybně mají. Vyjadřují životní zkušenosti Čechů v době předhusitské. Jsou lidovými metaforickými, parabolickými a symbolickými výroky (Mukařovský, 1971). Vědecké poznávání života sice inspirují, ale fakticky, vědecky exaktně, neobohacují. Odrážejí sociální proměny naší společnosti. Někdy je, řečeno slovy Karla Čapka ve třicátých minulého století (1971), jako věci lidské, až po státní a dějinné, bleskově, ostře, strašně i groteskně ozařují.

SOUHRN

Abychom přispěli k objasnění vztahu obyvatel české země k živým tvorům v minulosti, v době panování krále Václava IV., vyhledávali jsme v příslovích pana Smila Flašky z Richenburka, kterou vydal v roce 1827 František Palacký, zooapelativa. Ve sbírce čitající 236 hesel jsme jich našli 38. Opakují se 80krát, tedy víc než dvaapůlkrát až čtyřikrát častěji než v našem dnešním paremiologickém minimu. Českou faunu zobrazují ještě jednostranněji než přísloví současná. Nejčastěji zmiňují obratlovce (76krát). Jejich názvy činí 95 % všech hesel. Z toho jsou to téměř ze tří čtvrtin savci a z necelé pětiny ptáci. Obojživelníci a ryby jsou zmíněni jen dvakrát, plazi a bezobratlí pouze jednou, bezobratlí třikrát. Nejčastěji, třináctkrát, se ve sbírce vyskytuje zoologické rodové jméno pes, osmkrát vlk, ale i kůň, skot, poté čtyřikrát liška a kur, třikrát koza a rak a dvakrát osel, ovce, prase, srnec (srna) a zajíc. I naše středověká přísloví vyjadřují obecnou škálu společenských etických i praktických postojů lidí k živočichům antropomorfisticky. Vypovídací hodnotu, především antropologickou, folkloristickou a sociální nepochybně mají. Jsou lidovými metaforickými, parabolickými, a symbolickými výroky. Vědecké poznávání života sice inspirují, ale exaktně je neobohacují. Odrážejí sociální proměny naši společnosti, ostře i groteskně.