Na prvního máje

Stanislav Král

Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky prožité v dětství.

Něco před polednem se všichni sešli ke svačině na mezi. Jak kdo mohl, udělal si pohodlí, aby uvolnil bolavým zádům od toho věčného ohýbání. K těm bramborám vždycky patřila, co si pamatuji, i paní Zemanová, žena cestáře z Prostřední Lipky, pomáhala i její dcera. Na výpomoc přijela i teta Anna z Prahy. Strejda Mirek chodil ještě do osmileté školy v Králíkách a tak to mohlo být nejpozději v padesátém pátém roce.

Babička právě rozlévala do nastavených hrníčků meltu a k buchtám nemusela dlouho pobízet. Ty u nás samo sebou patřily k bramborám, ať už se sázelo nebo kopalo, a chutnaly všem. Od rána jsme zasázeli pořádný kus, práce nám šla jak se patří od ruky, a tak májová nálada brzo zavládla i na naší mezi.

„ Copak je to jenom za rámus,“ ze zádi táfl áku jistí pohledem k hradlu děda, ale závory na přejezdu jsou stažené a silnice prázdná. Ze stanice současně vyjíždí půl dvanáctka, polední rychlík z Prahy na Hanušovice. Jak ta dlouhá mašina s rudou hvězdou na kotli zabírá, zdá se, že nás právě stihlo zemětřesení. Ta kolesa v rázech parního stroje prokluzují na kolejích, kov drhne o kov. Tady z meze ten naleštěný, supící kolos k prasknutí nabitý energií budí náležitý respekt. Kampak se na takovou sílu parního stroje hrabou naši tažní voli?

Lokomotiva, dnes slavnostně ozdobená praporky a svěží zelení březových ratolestí, s rachotem míjí horní hradlo a vagony, jeden po druhém, zapadají do lesního úvozu. Trať stoupá táhlým ohybem a hukot vlaku znásobuje ozvěna tříštící se o vrcholky stromů. Dále, mezi břehy pešuňku pod lipami, hluk slábne a jak se rychlík vzdaluje, zvolna utichá i tlukot náprav o koleje.

Chvíli trvá, než se zvednou závory, ale ještě nejsou nahoře a neurvalý řev motorů znovu burcuje celé okolí. Na přejezdu se objevuje černé auto ozdobené fábory a za ním motorky se svazáky v modrých košilích. Spolujezdci třímají v rukách vztyčené štangle s rudými prapory a ty se za nimi v té rychlosti vlní jako hadi. Do řevu motorek zaznívá jakási rázná píseň, ale slovům není tady na poli rozumět. Mladí lidé ve stejnokrojích se smějí a radostně mávají k nám do pole. Stojím na mezi a s úžasem počítám ty motorky, ale umím jenom do desíti. Toho rachotu, bublání a vrčení…, to je něco pro kluka, takovou vřavu vidím v životě poprvé.

„ To bude zase ňáká štafeta,“ pronese za mizejícím cirkusem táta. Za uzdu drží staršího Honzu, aby se přes svou mírnou povahu nesplašil a neutekl i s rádlem z pole. Chudák se napětím celý třese, přešlapuje na místě a nervózně mává oháňkou. Pro to rozumné zvíře musí být tenhle nenadálý kravál hotový šok.

Modré košile i s těmi prapory a motorkami konečně zmizely pod naším kopcem. Nastal klid, jenom skřivan nad našimi hlavami, ztracený kdesi v záhybu oblohy si dál bezstarostně prozpěvuje. Lomoz tam dole na hroudě jeho trylek nepřekazí.

„ No jo, tolik práce a voni nadarmo vyváděj, jakoby neměli co dělat.“

„ Ale táto, dyť je dneska přece svátek,“ skočí dědovi do řeči babička.

„ Jo, pěknej svátek, ten by měli radši voslavit pracej než tímhle blázincem. Sami nevědí, do čeho se ženou. Jenom burcujou vesnici, tohle má bejt ta jejich agitace?“ odpoví jaksi zadumaně děda. Pak se zadívá na prázdnou silnici, kam zpátky sedá prach zdvižený svazáckou kolonou. Nakonec si odplivne do hlíny a začne nabírat do přistavených košíků další dávku sadby.

Tehdy jsem ještě nevěděl, co agitace znamená, ale netrvalo dlouho a to slovo se skloňovalo v naší světnici ve všech pádech. Kolektivizace byla v té době už i v našem pohraničí na spadnutí. Dnes už vím, že děda tenkrát na té mezi dobře věděl, co nás čeká. Bolševiky poznal už za mlada, jako ruský legionář na sibiřské magistrále.

Sotva uběhlo pár let a do téhle meze poseté kvítky hvozdíku a modravého rozrazilu, s trsy mateřídoušky a plazivého světlíku, s hnízdy zemních čmeláků a ještěrkami se hladově zakously ocelové radlice za pásovými traktory sovětské výroby.