Na vzteklinu volejte charitu

Na vzteklinu volejte charitu

Legislativa č. 4. Profesní řád

Dnes se zamýšlím nad tím, co všechno si žádá profesní řád. Veterinární lékař při výkonu svého povolání musí dodržovat zásady profesionální etiky a to vůči pacientovi, chovateli, veřejnosti a kolegům, žádný člen Komory nesmí snižovat profesionální postavení jiného člena nebo odsoudit charakter profesionálních úkonů způsobem, který snižuje jeho odbornou autoritu. A právě vůči kolegům se mi to zdá nejdůležitější. Upřednostnit zásady kolegiality před okamžitým ziskem.

Mám za sebou čtyři roky praxe a setkala jsem se s velmi nekolegiálním jednáním. Ano, já také kolikrát žasnu, jakým způsobem někteří lékaři vakcinují nebo léčí, ale poznámek typu “který blbec to dělal” nebo “ proč se do toho plete, když o tom nic neví, měl byste si stěžovat nebo ho dát k soudu”, jsem se vždy vyvarovala. Velmi zamrzí, když právě takto nabádají klienty odborníci z velkých a velmi dobře vybavených klinik. Jako kdyby samotné vybavení bylo zárukou kvality a odbornosti. Přece všichni víme, jak to chodí. Ne všichni mají zvučná jména nebo super vybavení, a možnosti jen díky svým schopnostem.

V paragrafu 2 tohoto řádu se uvádí, že každý veterinární lékař je povinen mimo jiné se i odborně dále vzdělávat – tento bod už jsem rozebírala v předešlých článcích, ale přesto přece jen znovu apeluji, vyjádřete se, jaký na to máte názor, jak si představujete další vzdělávání, ať Komora a hlavně vzdělávací komise ví, kterým směrem se vydat, a nepřešlapuje stále na jednom stejném místě.

Pak se stává, že o něčem takovém, jako je kreditní systém a povinné vzdělávání, stále diskutujeme dokola, ale řešení se nenachází.

Jako další povinnost připomínám poskytnutí první pomoci v kteroukoliv dobu – všichni veterinární lékaři kolem mne tuto povinnost dodržují kolikrát až nad rámec možností, “zkrátka neznám veterináře, který by nepracoval až do roztrhání těla.” Kolikrát se zařeknu, že dnes opravdu ne, ale nakonec se zvednu, zruším své naplánované akce a vyrazím do práce zachránit nějakému mazlíčkovi život a místo vděku kolikrát slýchám, “budu něco platit?” Poděkování či vděk už se v naší zemi nenosí. Ještě, že mám trpělivého a chápajícího manžela, který mi moji práci nevyčítá, ale jen se nad kolikrát směšným finančním obnosem, který dostanu, usměje.

Paragraf 6 – výše požadovaného honoráře za provedené veterinární úkony je zásadně smluvní. Bohužel tato formulace je zneužívána především směrem dolů za cílem získat klientelu. Takže pokud se i dnes, i v Praze, objevují blázni schopní např. vakcinovat proti vzteklině za 70 Kč !!!, pak k tomu nelze než dodat: pracujte, kolego, do roztrhání těla, ale na důchod ani nepomyslete!

V paragrafu 7 se hovoří o klasifikaci a označení pracoviště veterinárního lékaře. Přesto, že mnoho pracovišť neoprávněně používá označení, které je v rozporu s našimi řády, zdá se mi nejdůležitější připomenout RAZÍTKO.

Musí obsahovat nejméně: jméno, příjmení, titul a REGISTRAČNÍ ČÍSLO Komory veterinárních lékařů ČR. Na to upozorňuji zejména proto, že jsem si všimla, že právě registrační čísla veterinářů na razítku chybí nejčastěji.

Takže bacha, jsou za to pokuty!

Paragraf 11: Ošetřování pacientů jiných vet. lékařů. Je-li vet. lékař požádán o ošetření zvířete, které je již ošetřováno jiným MVDr., je povinen ho o provedených ošetřeních informovat a přenechat mu další ošetřování, pokud se chovatel sám nerozhodne jinak. Tak toto nařízení považuji sice za dobré, nicméně velmi sporné.

Majitel se většinou k předchozí léčbě přizná pozdě nebo i vůbec. Všichni asi dobře známe klienty cestovatele, kteří jsou neustále a prakticky všude nespokojeni, těm se ale nezavděčí nikdo, ale také o ně nikdo nestojí.

Příště něco o disciplinárním řádu.

MVDr. Jana Součková