Navrhovatel: Představenstvo
Platné znění:
Profesní řád
§ 1
Odpovědnost veterinárního lékaře
1) Profese veterinárního lékaře je svobodným povoláním vymezeným zákonem 381/91 Sb. o Komoře veterinárních lékařů České republiky (dále jen Komora).
2) Veterinární lékař při výkonu svého povolání musí dodržovat zásady profesionální etiky:
a) vůči pacientovi (jednotlivému zvířeti nebo skupině zvířat) – základní zásadou přístupu k pacientovi je zbavení bolesti, nemohoucnosti nebo zbytečného utrpení, udržování funkčních schopností a užitkovosti zvířat
b) vůči chovateli – základními zásadami přístupu k chovateli jsou odpovídající péče poskytovaná na úrovni současného poznání, podávání pravdivých informací a ohleduplnost
c) vůči veřejnosti – udržením dostupnosti veterinární péče, ochranou a kontrolou zdravotní nezávadnosti potravin živočišného původu, ochranou lidské populace před zoonózami a ochranou životního prostředí v oblasti své působnosti
d) vůči kolegům – upřednostněním zásad kolegiality před okamžitým ziskem v duchu podpory úsilí o povznesení veterinárního stavu
3) Neprofesionální chování je porušení odborných povinností úmyslné nebo z nedbalosti. Veterinární lékař nemůže být stíhán z důvodu chybné diagnózy, je-li prokázáno provedení odpovídajícího vyšetření.
§ 2
Povinnosti veterinárního lékaře
1) Každý veterinární lékař, který vykonává na území České republiky veterinární léčebnou a preventivní činnost, musí být držitelem osvědčení vydaného Komorou.
2) Pokud veterinární lékař vykonává veterinární léčebnou a preventivní činnost jako činnost závislou, pak pouze jako zaměstnanec jiného veterinárního lékaře – držitele osvědčení. Tímto není zbaven povinnosti být sám držitelem osvědčení. Výkon léčebné a preventivní činnosti veterinárním lékařem, který je v zaměstnaneckém poměru či ve vztahu dle obchodního zákona (např. mandátní smlouva aj.) u právnické či fyzické osoby, zabývající se chovem zvířat, je u zvířat chovaných stejnou právnickou či fyzickou osobou nepřípustný.
3) Každý veterinární lékař je povinen:
a) vykonávat povolání podle svého nejlepšího svědomí,
b) řídit se zákony ČR a řády Komory,
c) odborně se dále vzdělávat,
d) zachovávat mlčenlivost o tom, co mu bylo svěřeno v rámci výkonu povolání, nebo s čím se seznámí při výkonu profese. Tato mlčenlivost není závazná, pokud by jí byl ohrožen veřejný zájem nebo porušeny obecně závazné právní předpisy.
e) poskytnout první pomoc v kteroukoliv dobu. V době své nepřítomnosti na provozovně nebo záznamovém zařízení uvést zastupujícího kolegu nebo pracoviště, který se zastupováním souhlasí.
f) v rámci poskytnutí první pomoci na žádost policie či orgánů samosprávy obce ošetřit i zvíře, u kterého není znám majitel, je-li zajištěna přiměření fixace zvířete další osobou. Při nepříznivé prognóze má právo toto zvíře utratit v případě, že tak zabrání nadměrnému utrpení,
g) přihlásit se do 30ti dnů po zahájení činnosti u předsedy okresního výboru místně příslušného okresního sdružení a oznámit do 30ti dnů každou změnu trvalého bydliště a kontaktní adresy na sekretariát Komory,
h) v případě pravidelného výkonu veterinární léčebné a preventivní činnost na území více okresů, přihlásit se do 30ti dnů u toho okresního sdružení, v jehož územní působnosti praxe převažuje.
i) při neúčasti na rámcové pojistné smlouvě o odpovědnosti za škody způsobené výkonem povolání zaslat kopii pojistné smlouvy. Z těchto dokumentů musí být zřejmé, že pojištění svým rozsahem nahrazuje pojištění předepsané Komorou a je uzavřeno na minimální pojistný limit škody stanovený rámcovou smlouvou. Tento akt je povinen učinit nejpozději do 30ti dnů po vzniku členství v Komoře, nebo do 30ti dnů od uplynutí lhůty splatnosti pojistného stanoveného rámcovou smlouvou.
j) Každý veterinární lékař je povinen: v případě, že zaměstnává jiné veterinární lékaře, oznámit na sekretariát KVL ČR k datu splatnosti pojistného v rámci jeho pojištění odpovědnosti seznam zaměstnaných veterinárních lékařů. Totéž musí učinit aktuálně při přijetí nového zaměstnaného veterinárního lékaře.
4) Veterinární lékař se nesmí podílet na výkonu veterinární léčebné a preventivní činnosti osobami, které k tomu nejsou oprávněny, a ani výkon takové činnosti podporovat.
§ 3
Směrnice pro profesní a etické chování
1) Vztahy mezi veterinárními lékaři a jejich vzájemné jednání jsou přímé a čestné.
2) Veterinární lékaři při výkonu své profese musí nejprve zvažovat dobro pacienta, ulehčit mu utrpení, zbavit jej nemohoucnosti a zároveň u něj minimalizovat bolest a strach. Vzhledem k tomu, že neexistuje zdravotní důvod pro kupírování uší psů, veterinární lékař tento zákrok nesmí provést.
3) Veterinární lékaři se musí při výkonu své profese snažit o získání autority přívětivým a ohleduplným jednáním, uvážlivým postupem, společenským vystupováním, léčebnými postupy prováděnými na úrovni současných vědeckých poznatků.
4) Veterinární lékaři musí uznávat práva klientů, spolupracovníků a jiných profesionálních pracovníků. Žádný člen Komory nesmí snižovat profesionální postavení jiného člena nebo odsoudit charakter profesionálních úkonů způsobem, který snižuje jeho odbornou autoritu.
5) Pokud to vyžaduje zájem pacienta, je veterinární lékař povinen vyžádat si konzultaci zkušenějšího kolegy, který ji nesmí bez vážného důvodu odmítnout.
6) Veterinární lékař nesmí uzavírat smlouvy a vstupovat do společností, které jsou v rozporu s principy veterinární etiky.
§ 4
Propagace
1) Propagace znevažující veterinární stav nebo jiné veterinární lékaře je zakázána.
2) Je nepřípustné:
a) Navozovat pro veřejnost dezorientující nebo přehnaná očekávání ve vztahu k vlastním schopnostem.
b) Podněcovat veřejná poděkování.
c) Podmíněné vykonání objednaného úkonu úkonem jiným, nebo nabídka vet. úkonu v návaznosti na jiný nabízený úkon – vázaná reklama.
3) Na formy veškerých oznámení o zahájení, změnách a ukončení vet. činnosti určená pro veřejnost, jakož i na propagaci v telefonních seznamech, katalozích, na internetu apod., se vztahuje ust. § 7,čl.1, písm.c).
4) Pro označení záhlaví dopisních papírů, receptů, platebních výměrů apod. platí rovněž ust. § 7, čl.1, písm.c).
5) Každý veterinární lékař je zodpovědný Komoře za způsob propagace své osoby a činnosti.
§ 5
Veterinární potvrzení, osvědčení a dobrozdání
1) Veterinární potvrzení, osvědčení a dobrozdání musí být vystaveno pravdivě, věcně a v odpovídající formální úpravě. Osvědčení zdravotního stavu zvířete bez jeho předchozího posouzení je nepřípustné.
2) Při vystavování veterinárního potvrzení, osvědčení a dobrozdání musí být dodrženo 12 zásad osvědčování (dále osvědčování, osvědčení):
a) musí být napsáno na jednom listě papíru nebo na více listech, které jsou zřetelně částí celku a nepoužitelné izolovaně
b) musí být zřetelně označeno jménem vydávajícího veterinárního lékaře, který musí vést záznam, komu bylo osvědčení vydáno
1. Veterinární lékař může osvědčit pouze skutečnosti získané na základě jeho vlastního zjištění nebo osvědčení jiného veterinárního lékaře na základě jeho osobních zjištění. Fakta, která nemohou být takto osvědčena na základě jeho vlastního zjištění nebo osvědčení jiného veterinárního lékaře, tj. fakta známá pouze chovateli, dopravci apod., musí být osvědčena těmito osobami.
2. Veterinární lékař nemůže podpisem potvrdit žádná fakta, která nemohl osobně ověřit.
3. Veterinární lékař nesmí vydat osvědčení, které by mohlo přivodit konflikt zájmů, např. osvědčení pro svoje zvířata.
4. Potvrzení, osvědčení a dobrozdání musí být napsáno jednoduše a srozumitelně.
5. Potvrzení, osvědčení a dobrozdání nesmí obsahovat slova nebo věty, které mohou být vykládány více způsoby.
6. Veterinární potvrzení, osvědčení a dobrozdání:
7. Potvrzení, osvědčení a dobrozdání musí být napsáno v jazyce veterinárního lékaře, který je vydává. V případě potřeby může být doplněno úředním překladem v jazyce, který požaduje země určení.
8. Ve veterinárním potvrzení, osvědčení a dobrozdání musí být uvedeno individuální označení zvířat, s výjimkou případů, kdy je toto neproveditelné (např. kuřata).
9. Osvědčení nemůže obsahovat potvrzení veterinárního lékaře, že zvířata vyhovují požadavkům zákonných norem vlastní země nebo jiné země, pokud tyto požadavky nejsou písemnou součástí tohoto osvědčení nebo k němu připojeny.
10. VV některých případech musí osvědčujícímu veterinárnímu lékaři odpovědné orgány stanovit rozsah vyšetření, které je požadováno a oznámit způsob interpretace výsledků těchto vyšetření.
11. Veterinární osvědčení musí být vždy vydáno jako originál, fotokopie jsou pro použití jiné než informační nepoužitelné.
a) kopie musí být vždy označena jako KOPIE
b) pokud je z jakéhokoliv důvodu zapotřebí vystavení duplikátu (poškození původního osvědčení apod.), musí být tento označen jako DUPLIKÁT a autorizován vydávajícím veterinárním lékařem
12. Veterinární lékař podepisující veterinární potvrzení, osvědčení a dobrozdání:
a) je podepisuje jinou než černou barvou, aby bylo možno rozeznat fotokopie
b) nemění text osvědčení škrtáním nebo přepisováním. Pokud tak z jakéhokoliv důvodu učiní, musí být změna verifikována jeho podpisem a případně razítkem
c) musí toto orazítkovat razítkem se svým zřetelným jménem, registračním číslem Komory, případně adresou
d) musí uvést na osvědčení místo a datum, kde bylo osvědčení vydáno, v některých případech také dobu jeho platnosti
3) Je-li veterinární lékař požádán svědčit proti svému vlastnímu pravidelnému zákazníkovi, musí upozornit na možnost konfliktu zájmů a doporučit jiného veterinárního lékaře.
4) Operace měnící exteriér zvířete nebo zakrývající či korigující vrozené vady musí být veterinárním lékařem zaznamenány do průkazu původu zvířete.
§ 6
Honorář
1) Výše požadovaného honoráře za provedené veterinární úkony je zásadně smluvní.
2) Chovatel musí být informován o předpokládané ceně zákroku nebo jejím výrazném navýšení oproti předpokladu.
§ 7
Klasifikace a označení pracoviště veterinárního lékaře
1) Základní ustanovení
a) Veterinární lékař smí označit své pracoviště pouze v souladu s tímto předpisem. Označení pracoviště vyšším typem než odpovídá skutečnosti je porušením tohoto řádu.
b) Veterinární lékař používá název pracoviště při své veřejné prezentaci (vizitky, tel. seznamy, recepty atd.).
c) Štít označující pracoviště soukromého veterinárního lékaře smí umístit jen veterinární lékaři s platným osvědčením vydaným Komorou.
Štít označující pracoviště smí obsahovat pouze následující údaje:
– jméno a akademickou hodnost pracovníků v příslušné praxi
– označení povolání nebo specializace
– ordinační hodiny, číslo telefonu, adresu bydliště či pracoviště a adresu elektronické pošty(e-mail)
– označení pracoviště
– údaje ekonomického charakteru (bankovní spojení, DIČ, atd.)
– údaje o přístrojovém vybavení praxe
d) Razítko veterinárního lékaře musí obsahovat nejméně: jméno, příjmení, titul a registrační číslo Komory veterinárních lékařů ČR.
2) Označení pracoviště
a) Sídlo veterinárního lékaře nebo pracoviště nesloužící k pravidelným návštěvám pacientů a k vykonávání veterinární léčebné činnosti může být označeno názvem “Veterinární lékař”, “Praktický veterinární lékař”, “Specializovaný veterinární lékař” nebo “Autorizovaný veterinární lékař”.
b) Pracoviště sloužící docházejícím pacientům smí být označeno:
– veterinární ordinace, veterinární ošetřovna, veterinární ambulance. Tato označení jsou rovnocenná.
– veterinární klinika
– veterinární nemocnice
c) Pracovní zařazení nejméně jednoho veterinárního lékaře, jemuž byl podle platných řádů Komory přiznán titul specialista nebo odborný veterinární lékař, opravňuje k označení pracoviště přívlastkem specializované nebo odborné. Pracovní zařazení nejméně jednoho veterinárního lékaře, jemuž byl podle platných řádů Komory přiznán titul veterinární lékař autorizovaný Komorou, opravňuje k označení pracoviště přívlastkem autorizované.
d) Na pracovišti označeném jako specializované, odborné nebo autorizované musí být přesně zveřejněno, o jakou specializaci, odbornost či autorizaci se jedná a tato skutečnost musí být uvedena za jménem příslušného veterinárního lékaře.
e) Členové Komory nesmí používat označení specialista nebo autorizovaný veterinární lékař, nejsou-li vedeni v příslušném seznamu specialistů nebo autorizovaných veterinárních lékařů vedeném Komorou.
f) Veterinární klinika a nemocnice musí mít viditelně označeny obory své působnosti.
3) Rozlišení typů pracovišť
a) Veterinární ordinace (ošetřovna, ambulance)musí mít čekárnu, ordinační místnost a sklad léčiv.
b) Veterinární klinika je pracoviště s minimálně dvěma veterinárními lékaři, obsahující čekárnu, dvě ordinační místnosti sloužící svým vybavením dvěma odlišným oborům (např. interní, chirurgický, dermatologický, oční, RTG, atd.), sklad léčiv, oddělené místo pro krátkodobou hospitalizaci, oddělené místo pro uložení kadaverů. Toto klinické pracoviště zajišťuje každodenní provoz.
c) Veterinární nemocnice je pracoviště se dvěma a více ordinačními místnostmi a působností ve dvou a více odlišných oborech. Toto pracoviště musí splňovat ostatní podmínky stanovené pro kliniku a zajišťovat 24 hod. pohotovost, a navíc musí být vybaveno hospitalizačními prostory a zajišťovat dlouhodobou hospitalizaci. V nemocnici musí pravidelně pracovat dva a více specializovaných, odborných nebo autorizovaných veterinárních lékařů..
d) Výjezdní veterinární služba je označení pro pracoviště zajišťující veterinární péči o psy, kočky, drobné savce, plazy, exotické ptáky a další drobná zvířata v zájmových chovech v prostorách chovatele. Veterinární lékař provozující výjezdní veterinární službu je povinen:
držet sklad léčiv a místo shromažďování nebezpečného odpadu mimo bytové prostory a dodržovat předepsané podmínky uchování léčiv a nakládání s nebezpečným odpadem při jejich uskladnění i během výjezdu.
zabezpečit provedení chirurgických výkonů vyžadujících přístup do dutiny hrudní, dutiny břišní, dutiny tělní, ke kostem a kloubům na pracovišti splňujícím podmínky § 7 odst. 3, písm. a-c). Provádění těchto výkonů v prostorách chovatele je nepřípustné, s výjimkou neodkladné první pomoci. Veterinární lékař není povinen zajistit transport pacienta na pracoviště, kde má být poskytována další veterinární péče.
e) Terénní veterinární služba je označení pro pracoviště zajišťující péči o hospodářská zvířata přímo na hospodářství. Veterinární lékař provozující terénní veterinární službu je povinen držet sklad léčiv, za která je odpovědný, a místo shromažďování nebezpečného odpadu mimo bytové prostory, a dodržovat předepsané podmínky uchování léčiv a nakládání s nebezpečným odpadem při jejich uskladnění i během výjezdu.
4) Závěrečná ustanovení
Vybavení pracoviště musí být v souladu s obecně platnými předpisy (např. hygiena práce, RTG pracoviště, zacházení s odpady, zákon o léčivech atd.).
§ 8
Označování vozidel
Vozidla sloužící pro výkon praxe je možno označit následujícím způsobem:
a) nálepkou znázorňující profesi umístěnou na skle
b) symboly znázorňujícími profesi na karoserii vozu
c) nápisem Veterinární služba (Veterinární lékař v pohotovosti) s případným uvedením čísla mobilního telefonu.
d) označením pracoviště soukromého veterinárního lékaře.
Uvedené způsoby je možno kombinovat.
Každý veterinární lékař je odpovědný Komoře za způsob označení svého vozidla.
§ 9
Výkon veterinární činnosti
1)
a) Uskutečnění veterinárních zákroků bez předchozího vyžádání chovatelem je nepřípustné. Výjimku tvoří nouzové případy definované v odstavcích 2 a 3 §62 zákona č. 166/1999 Sb. o veterinární péči.
b) Ošetřující veterinární lékař je veterinární lékař, který se osobně obeznámil se zdravotním stavem zvířete nebo skupiny zvířat, technologickými návaznostmi, nákazovou situací a předchozí léčbou i preventivními zákroky v chovu, ve kterém běžně vykonává léčebnou a preventivní veterinární činnost. U zvířat v zájmovém chovu se jedná o veterinárního lékaře, který se bezprostředně osobně seznámil s jejich zdravotním stavem. Tyto znalosti veterinárního lékaře musí být takového rozsahu, aby za běžných okolností umožnila stanovení diagnózy ve vztahu k požadované intervenci nebo předpisu léčiv.
c) Vykonávání léčebné a preventivní vet. činnosti veterinárním lékařem za smluvní honorář u chovatele, kde tentýž vet. lékař provádí inspekční a dozorčí činnost v rámci svých zaměstnaneckých povinností, je z hlediska střetu zájmu nepřípustné.
d) Komora nemá právo omezovat výkon praxe vet. lékaře, vyjma případů, uvedených v řádech Komory a v zákonech ČR.
2) Ošetření zvířete nebo skupiny zvířat bez předchozího posouzení zdravotního stavu je nepřípustné, s výjimkou předpisu nebo výdeje neinjekčních preparátů pro preventivní zákroky u zvířat v zájmových chovech.
3) Diagnózu smí stanovit pouze vet. lékař. Nepovažuje-li se být dostatečně kompetentní, je povinen případ konzultovat, nebo odeslat pacienta k jinému vet. lékaři po předchozí dohodě.
4) Výsledky konzultací musí být předneseny až po vzájemné dohodě. Samostatné zveřejňování vlastních úsudků je nepřípustné.
5) Pokud u jednoho chovatele provádí vet. úkony na stejné kategorii zvířat více vet. lékařů, jsou povinni se kontaktovat a vzájemně informovat o zákrocích.
6) Stanovení diagnózy pouze na základě telefonického hovoru je nepřípustné.
7) Veterinární lékař je při výkonu svého povolání zásadně svobodný. Může ošetření odmítnout, a to zejména tehdy, nabyl-li přesvědčení, že mezi ním a majitelem zvířete není potřebná důvěra.
8) Při provádění pitvy na žádost zákazníka je povinností předem upozornit, že pitevní nález nemusí poskytnout konkrétní odpověď. Kopii pitevního nálezu musí pitvající neprodleně předat i ošetřujícímu lékaři. Z forenzních důvodů přednostně využívat k PA diagnostice akreditovaných pracovišť.
9) Veterinární lékař musí vést průkaznou evidenci o výkonu odborné činnosti, preskripci a výdeji léčiv.
10) Veterinární lékař nesmí ohrozit zdraví zvířat, zdraví lidí, případně u potravinových zvířat i potravin a surovin živočišného původu tím, že přijme zakázku chovatele, o němž je mu známo, že byl doposud pravidelným zákazníkem jiného veterinárního lékaře dříve, než-li dojde k předání podstatných informací jež mu umožní zajistit řádnou odbornou péči. Veterinární lékař, který takovouto zakázku prokazatelně přijímá, je povinen vyžádat si tyto informace od dosavadního ošetřujícího veterinárního lékaře. Ošetřující veterinární lékař, pro nějž byl chovatel doposud pravidelným zákazníkem, je povinen tyto informace bezodkladně poskytnout. Výjimku tvoří pouze zákroky vyžadující neodkladnou péči tak, aby nedošlo k nadměrnému utrpení a akutnímu ohrožení života zvířete, nebo ohrožení zdraví nebo života lidí jiné rozsáhlé škodě, které bylo možno touto péčí zabránit, nebo jde-li o naléhavý úkon nutný v zájmu předcházení, zamezení šíření a zdolání nebezpečné nákazy.
§ 10
Předpis léčiv
1) Ošetřující veterinární lékař
a) smí chovateli předepsat nebo předat pouze takové množství léčiv, které je potřebné pro konkrétní léčbu zvířete nebo skupiny zvířat.
b) může použít anabolika a dopingové látky pouze pro léčbu specifické zdravotní poruchy.
2) Ošetřující veterinární lékař je povinen seznámit chovatele se způsobem, délkou a dobou užití léčiva a s nežádoucími vlivy na lidské zdraví a potraviny živočišného původu.
3) Ošetřující veterinární lékař je povinen nahlásit podezření na vedlejší účinky léčiv, nebo sníženou účinnost ÚSKVBL Brno.
4) Při léčení zvířat produkujících potraviny musí ošetřující veterinární lékař předepisovat a používat léčiva, která jsou registrována pro odpovídající onemocnění u odpovídajícího druhu zvířat a dbát na dodržování ochranných lhůt. V případě, že takové veterinární léčivo nemá vet. lékař k dispozici, musí podle možnosti používat léčiva v následujících krocích:
a) Léčivo registrované pro odpovídající druh zvířete (jiná indikace)
b) Léčivo registrované pro odpovídající onemocnění u jiného druhu
c) Humánní registrované léčivo
d) Ostatní léčiva podle § 5, čl. 2, Zákona o léku – povolené výjimky. Postupuje-li veterinární lékař podle bodů b),c) nebo d), vztahuje se na použití léčiva tzv. “minimální ochranná lhůta”.
§ 11
Ošetřování pacientů jiných vet. lékařů
1) Je-li vet. lékař požádán o ošetření zvířete, které je již ošetřováno jiným vet. lékařem, je povinen ho o provedených ošetřeních spravit a přenechat mu další ošetřování, pokud se chovatel sám nerozhodne jinak.
2) Dozví-li se vet. lékař o tom , že nemocné zvíře, ke kterému je zván, je již v ošetřování jiného vet. lékaře nebo to podle okolností pozná, je povinen upozornit chovatele na možná rizika v návaznosti na změnu léčby.
3) Vet. lékař se musí vyvarovat pronášení úsudků o léčebných postupech kolegy, které by mohly poškodit jeho odbornou pověst.
4) Přebírání nebo předávání pacientů na základě odstupného či jiných výhod je nepřípustné, s výjimkou prodeje praxe na základě písemné smlouvy.
5)
a) Při konzultaci s jiným vet. lékařem zůstává zodpovědnost za léčbu pacienta na původním vet. lékaři.
b) Při odkazu pacienta na jiného vet. lékaře přechází na něj i zodpovědnost za jeho léčbu.
6) Pravidelný zákazník je ten, jehož chov zvířat byl příslušným veterinárním lékařem navštěvován a ošetřován nejméně rok zpětně.
§ 12
Vzájemné zastupování
1) Veterinární lékaři se mohou ve své odborné činnosti nechat zastupovat pouze veterinárními lékaři s platným osvědčením Komory.
2) Majitel veterinární praxe má právo chránit svoje legitimní obchodní vazby. (Při výkonu praxe asistenta lze uzavřít písemnou smlouvu vymezující i způsob ochrany majitele praxe před přebráním klientely asistentem po jeho osamostatnění).
3) Veterinární lékař nesmí aktivně, úmyslně a proti vůli kolegy trvale převzít jeho klientelu v případě jeho dočasné zdravotní neschopnosti nebo povolání, např. na základě krizového nebo branného zákona.
§ 13
Zdravotní dokumentace
1) Veterinární lékař je povinen vést zdravotní dokumentaci chronologicky, čitelně a způsobem, který umožňuje seznámit se se zdravotním stavem pacienta a průběhem veterinární péče o pacienta. Veterinární lékař je povinen provádět záznamy do zdravotní dokumentace bez zbytečného odkladu po zjištění skutečnosti, která má být do zdravotní dokumentace zapsána.
2) Požadovanou dokumentací se rozumí i záznamy prováděné v hospodářství, na farmě nebo v chovu podle zvláštních právních předpisů (veterinární zákon, plemenářský zákon, zákon o léčivech).
3) Veterinární lékař je povinen vést zdravotní dokumentaci u hospodářských zvířat minimálně v tomto rozsahu:
a) datum, identifikace hospodářství, farmy nebo chovu zvířat
b) identifikace zvířete nebo skupiny zvířat
c) výsledek klinického vyšetření
d) výsledky diagnostických vyšetření, jako postmortálních, laboratorních a dalších, v případě, že byly provedeny
e) diagnóza
f) druh zákroku nebo doporučení chovateli
g) použitá, předepsaná a vydaná léčiva s uvedením dávek a ochranných lhůt
4) Veterinární lékař je povinen vést zdravotní dokumentaci u zvířat v zájmových chovech včetně koní minimálně v tomto rozsahu (postup dle zásad klinické propedeutiky):
a) nacionále pacienta a nacionále majitele zvířete
b) anamnestické údaje
c) status praesens, výsledky klinického vyšetření a výsledky diagnostických vyšetření, např. laboratorních, rentgenologických, ultrasonografických, endoskopických a dalších (EKG, MRI, CT apod.), v případě, že byly provedeny.
d) stanovenou diagnózu
e) léčebný postup s uvedením použitých léků, diet a dalších medikamentů včetně dávek, u chirurgických výkonů typ anestezie s případným anesteziologickým protokolem, u hospitalizovaných zvířat hospitalizační protokol
f) způsob seznámení klienta se zdravotním stavem zvířete, jeho prognózou a s uvedením rad a doporučení v následné péči
5) Veterinární lékař je povinen uchovávat zdravotní dokumentaci nejméně po dobu tří let, záznamy o použití léčiv nejméně po dobu pěti let.
§ 14
Porušení povinností při výkonu veterinární léčebné a preventivní činnosti
Každý veterinární lékař se za své porušení povinností, uvedených v obecně závazných právních předpisech, vztahujících se k výkonu veterinární léčebné a preventivní činnosti, a dále za porušení povinností uvedených v řádech Komory, zodpovídá Komoře v disciplinárním řízení. Disciplinární řízení je upraveno zákonem č. 381/1991 Sb. o Komoře veterinárních lékařů České republiky a disciplinárním řádem Komory.
§ 15
Platnost a účinnost profesního řádu Komory.
Profesní řád Komory nabývá platnosti dnem schválení na sněmu Komory a je účinný dnem 15. 5. 2011 ve znění pozdějších změn.
________________________________
(Pozn.: ve znění účinném od 05.11.2016)
Navrhované znění (červeně):
PROFESNÍ ŘÁD
Komory veterinárních lékařů České republiky
ČÁST PRVNÍ
OBECNÁ USTANOVENÍ
Článek 1 – Základní ustanovení
1) Profese veterinárního lékaře je svobodným povoláním vymezeným zákonem č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky, v účinném znění (dále jen „zákon o Komoře“).
2) Každý veterinární lékař, který vykonává na území České republiky veterinární léčebnou a preventivní činnost, musí být členem Komory veterinárních lékařů České republiky (dále jen „Komora“) a držitelem platného osvědčení o splnění podmínek pro výkon veterinární léčebné a preventivní činnosti vydaného Komorou (dále jen „osvědčení“). Tato povinnost se nevztahuje na hostujícího veterinárního lékaře (§ 5a zákona o Komoře) a na veterinárního lékaře, který vykonává veterinární léčebnou a preventivní činnost v oboru působnosti Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra.
3) Tímto profesním řádem jsou vázáni všichni veterinární lékaři, kteří jsou zapsáni v seznamu členů Komory; profesním řádem jsou vázání též hostující veterinární lékaři (§ 5a zákona o Komoře) při poskytování veterinárních služeb na území České republiky.
Článek 2 – Výkon povolání veterinárního lékaře
1) Veterinární léčebnou a preventivní činnost (dále jen „veterinární činnost“) lze vykonávat samostatně nebo jako činnost závislou. Při výkonu veterinární činnosti v pracovněprávním vztahu je zaměstnaný veterinární lékař povinen řídit se pokyny zaměstnavatele, pokud tyto pokyny nejsou v rozporu s právními nebo stavovskými předpisy.
2) Pokud veterinární lékař vykonává veterinární činnost jako činnost závislou, pak pouze jako zaměstnanec jiného veterinárního lékaře splňujícího podmínky dle článku 1 odst. 2 tohoto řádu. Tím není dotčena povinnost zaměstnaného veterinárního lékaře splňovat podmínky dle článku 1 odst. 2 tohoto řádu.
3) Veterinární lékař je při výkonu veterinární činnosti nezávislý. Veterinární lékař nesmí vykonávat veterinární činnost u zvířat, k nimž svědčí vlastnické, užívací či obdobné právo takové právnické či fyzické osobě,
a) která chová zvířata pro účely podnikání a u níž je veterinární lékař v pracovněprávním poměru či jiném obdobném poměru, který by omezoval nezávislost veterinárního lékaře při výkonu veterinární činnosti; nebo
b) vůči které vykonává veterinární lékař působnost inspekčního, kontrolního či dozorčího orgánu, a to z titulu svého služebního či obdobného poměru k příslušnému orgánu s inspekční, kontrolní či dozorčí pravomocí vůči takové právnické či fyzické osobě.
4) Veterinární lékař se nesmí podílet na výkonu veterinární činnosti osobami, které k tomu nejsou oprávněny, a ani výkon takové činnosti podporovat či ji svým jménem zaštítit.
Článek 3 – Základní povinnosti a odpovědnost veterinárního lékaře
Každý veterinární lékař je povinen:
a) vykonávat povolání podle svého nejlepšího svědomí;
b) řídit se platnou právní úpravou České republiky a řády Komory;
c) udržovat a doplňovat své odborné znalosti, aby veterinární péči vždy poskytoval na náležité odborné úrovni;
d) dostatečně proškolit osoby provádějící svěřené dílčí úkony veterinární péče pod jeho vedením a zajistit, aby i ony vykonávaly dílčí úkony veterinární péče v souladu s platnou právní úpravou České republiky a řády Komory;
e) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem veterinární činnosti, pokud jí nebyl zproštěn. Tím není dotčena povinnost oznamovat určité skutečnosti orgánům příslušným podle zvláštních právních předpisů; v takovém případě požadované skutečnosti sdělí toliko v nezbytně nutném rozsahu;
f) poskytnout zvířeti neodkladnou pomoc v kteroukoliv dobu, a to za podmínek stanovených tímto řádem;
g) vést pohotovost, stanoví-li tak tento řád;
Článek 4 – Pravidla profesní etiky
1) Veterinární lékař je všeobecně povinen přispívat svým chováním k důstojnosti a vážnosti veterinárního stavu.
2) Veterinární lékař je při výkonu svého povolání povinen dodržovat pravidla profesní etiky:
a) vůči pacientovi (jednotlivému zvířeti nebo skupině zvířat) – základní zásadou je respekt ke zvířatům, ochrana před týráním a zbavení bolesti, nemohoucnosti nebo zbytečného utrpení, udržování funkčních schopností a užitkovosti zvířat;
b) vůči klientovi – základními zásadou je odpovídající péče poskytovaná na náležité odborné úrovni, založená na podávání pravdivých informací a ohleduplnosti;
c) vůči veřejnosti – ochranou a kontrolou zdravotní nezávadnosti potravin živočišného původu, ochranou lidské populace před zoonózami a ochranou životního prostředí v oblasti své působnosti, při vědomí dopadu veterinární činnosti na veřejné zdraví;
d) vůči kolegům – upřednostněním zásad kolegiality a úsilím o povznesení veterinárního stavu.
Článek 4a – Základní zásady etického jednání vůči pacientovi
1) Veterinární lékař je při výkonu svého povolání povinen vždy v prvé řadě zvažovat dobro pacienta, ochránit jej před týráním ve smyslu příslušných právních předpisů[1], ulehčit mu utrpení, zbavit jej nemohoucnosti a zároveň u něj minimalizovat bolest a strach.
2) Účinnou ochranu pacienta před týráním je veterinární lékař povinen zajistit zejména prostřednictvím podání oznámení na podezření z týrání zvířete příslušné krajské veterinární správě.[2] To platí i v případech, kdy klient bez přiměřených důvodů odmítá provedení takového veterinárního úkonu, který je dle názoru veterinárního lékaře nezbytný k zamezení vzniku, prodloužení či prohloubení bolesti, utrpení, strachu či nemohoucnosti zvířete. Postupuje-li tak veterinární lékař, nejde o neetické chování vůči klientovi.
3) Veterinární lékař nesmí provádět takové veterinární zákroky, k jejichž provedení není dán zdravotní důvod, a to s výjimkami a za podmínek stanovených právními předpisy.[3] Veterinární lékař dále nesmí pro veterinární zákrok použít metodu způsobující nepřiměřené utrpení a bezdůvodné byť i jen potenciální patologické následky.
4) Veterinární lékař poskytuje veterinární péči v rozsahu, pro nějž má dostatek znalostí, zkušeností, fyzických předpokladů a materiální vybavení, tak aby nedostatek těchto aspektů neměl negativní vliv na kvalitu poskytovaných služeb. V případě že tyto předpoklady veterinární lékař v konkrétním případě nesplňuje, má povinnost referovat pacienta na jiné pracoviště.
5) Pokud to vyžaduje zájem pacienta, je veterinární lékař povinen požádat o konzultaci či radu jiného veterinárního lékaře; tento ji nesmí bez vážného důvodu odmítnout.
[1] Zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Ust. § 61 odst. 1 písm. b) zákona č. 166/1999 Sb., veterinární zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.
Článek 4b – Základní zásady etického jednání vůči klientovi
1) Veterinární lékař je při výkonu svého povolání povinen usilovat o získání autority přívětivým, slušným a ohleduplným jednáním, uvážlivým postupem, společenským vystupováním a léčebnými postupy prováděnými na úrovni současných vědeckých poznatků.
2) Vůči klientům je veterinární lékař povinen jednat čestně a otevřeně. Veterinární lékař je zejména povinen podávat klientům pravdivé, přiměřené a nestranné informace o možnostech veterinární péče, včetně informací o předpokládaných nákladech jednotlivých možností postupu.
3) Veterinární lékař nesmí upřednostnit své zájmy před zájmem pacienta.
4) Veterinární lékař je povinen informovat klienta alespoň o předpokládané výši úhrady před provedením veterinárního zákroku. Při tom klientovi sdělí, že končená výše úhrady může být vyšší o nezbytné či účelné náklady, které nelze předem očekávat.
5) Na stížnosti a kritiku ze strany klientů veterinární lékař reaguje v rámci možností věcně a zdvořile.
Článek 4c – Základní zásady etického jednání vůči veřejnosti
1) Veterinární lékař je povinen zdržet se jednání způsobilého vést ke snížení hodnoty profese veterinárních lékařů či ohrozit důvěru veřejnosti v tuto profesi.
2) Veterinární lékař je povinen zvažovat dopad své činnosti na životní prostředí a veřejné zdraví, zejména v oblasti antimikrobiální rezistence.
Článek 4d – Základní zásady etického jednání vůči kolegům
1) Vztahy mezi veterinárními lékaři a jejich vzájemné jednání jsou přímé, čestné a korektní, postavené na základech kolegiality, profesní solidarity a vzájemné ochoty si pomoci.
2) Veterinární lékař je povinen respektovat práva spolupracovníků a dalších veterinárních lékařů. Veterinární lékař nesmí znevažovat profesní postavení či odbornost jiného veterinárního lékaře nebo snižovat jeho odbornou autoritu. Veterinární lékař se zejména před klienty a veřejností musí vyvarovat pronášení úsudků o léčebných postupech jiného veterinárního lékaře způsobem, který by mohl poškodit jeho odbornou pověst.
3) Veterinární lékař nesmí aktivně a úmyslně trvale převzít nebo usilovat o trvalé převzetí zákaznické základny kolegy či jakékoli její části, pokud se společně nedohodnou jinak.
4) Výsledky konzultací mezi veterinárními lékaři mohou být předneseny chovateli až po jejich vzájemné dohodě konzultujících veterinárních lékařů.
Článek 5 – Povinnosti vůči stavovské organizaci
1) Veterinární lékař je povinen řídit se vnitřními předpisy Komory, plnit řádně a včas povinnosti stanovené Komorou.
2) Veterinární lékař je povinen přihlásit se do 30 dnů po zahájení výkonu veterinární činnosti u předsedy okresního výboru místně příslušného okresního sdružení, a to podle okresu, v němž veterinární lékař pravidelně vykonává veterinární činnost. V případě pravidelného výkonu veterinární činnosti na území více okresů se veterinární lékař přihlásí u toho okresního sdružení, v jehož územní působnosti jeho výkon veterinární činnosti převažuje.
3) Veterinární lékař je povinen oznámit do 10 dnů na sekretariátu Komory každou změnu údajů, které ve vztahu ke své osobě Komoře dříve sdělil, a to včetně jeho příslušnosti k okresnímu sdružení Komory.
4) Veterinární lékař je povinen informovat Komoru bez zbytečného odkladu rovněž o všech skutečnostech, které jsou významné z hlediska podmínek pro jeho členství v Komoře.
5) Veterinární lékař má dále informační povinnost podle čl. 21 tohoto řádu.
Článek 6 – Pojištění profesní odpovědnosti
1) Veterinární lékař je povinen mít sjednáno pojištění odpovědnosti za škody způsobené výkonem veterinární činnosti, a to alespoň v rozsahu stanoveném představenstvem Komory (dále jen „pojištění profesní odpovědnosti“), není-li dále stanoveno jinak.
2) Veterinární lékař může splnit povinnost dle prvního odstavce:
a) prostřednictvím účasti na rámcové pojistné smlouvě o odpovědnosti za škody způsobené výkonem povolání sjednané Komorou, nebo
b) na základě vlastní pojistné smlouvy, z jejíhož obsahu musí být zřejmé, že sjednané pojištění profesní odpovědnosti svým rozsahem nahrazuje pojištění stanovené Komorou a je uzavřeno alespoň na minimální pojistný limit škody daný stanovený představenstvem. V takovém případě je veterinární lékař dále povinen zaslat Komoře kopii této pojistné smlouvy, a to nejpozději do 30 dnů po vzniku členství v Komoře nebo do 30 dnů od uplynutí lhůty splatnosti pojistného stanoveného rámcovou smlouvou.
3) Pojištění profesní odpovědnosti nemusí mít sjednáno veterinární lékař, který:
a) přeruší výkon veterinární činnosti, tuto skutečnost oznámí Komoře a současně uloží osvědčení za podmínek dle zvláštního řádu Komory; povinnost být pojištěn v takovém případě zaniká dnem, od nějž se osvědčení dle zvláštního řádu Komory považuje za uložené; nebo
b) vykonává veterinární činnost výlučně v pracovněprávním vztahu k jinému veterinárnímu lékaři, který je členem Komory; v takovém případě je pojištěn v rámci pojištění profesní odpovědnosti svého zaměstnavatele. Pokud dojde ke skončení pracovněprávního vztahu a veterinární lékař nepřeruší výkon veterinární činnosti postupem dle písmene a), vzniká mu povinnost sjednat pojištění profesní odpovědnosti prvním dnem následujícím po skončení pracovněprávního vztahu.
4) Pokud veterinární lékař zaměstnává jiné veterinární lékaře, je jako zaměstnavatel povinen:
a) nejpozději do 15 dnů od vzniku či zániku pracovněprávního vztahu oznámit tuto skutečnost Komoře;
b) vždy k datu splatnosti pojistného dle podmínek svého pojištění profesní odpovědnosti oznámit Komoře seznam všech aktuálně zaměstnaných veterinárních lékařů.
Článek 7 – Disciplinární odpovědnost
1) Veterinární lékař je disciplinárně odpovědný za úmyslné i nedbalostní porušení povinností veterinárního lékaře uvedených v obecně závazných právních předpisech vztahujících se k výkonu veterinární činnosti a ve vnitřních předpisech Komory. To platí i v případě, že veterinární lékař vykonává veterinární činnost jako činnost závislou.
2) Za porušení profesních povinností veterinárního lékaře nemůže být považováno stanovení chybné diagnózy, prokáže-li veterinární lékař provedení takových vyšetření, která byla pro stanovení správné diagnózy indikována, ale z kterých veterinární lékař neučinil závěr vedoucí ke správné diagnóze.
Článek 8 – Propagace
1) Veterinární lékař postupuje v soutěži s ostatními veterinárními lékaři poctivě.
2) Propagace znevažující veterinární stav nebo jiného veterinárního lékaře je nepřípustná.
3) Informace užívané veterinárním lékařem k soutěžním účelům nesmí být zavádějící či klamavé. Klamavými údaji se rozumí především údaje navozující přehnaná očekávání ve vztahu ke schopnostem veterinárního lékaře či údaje pro veřejnost dezorientující. Klamavými údaji se dále rozumí i označení pracoviště v rozporu s pravidly stanovenými tímto řádem.
ČÁST DRUHÁ
POSKYTOVÁNÍ VETERINÁRNÍ PÉČE
Článek 9 – Veterinární vyšetření a ošetření
1) Pro účely tohoto předpisu se za veterinární vyšetření považují všechny úkony veterinární péče, jejichž účelem není přímá léčba zdravotního stavu zvířat, zejména pak vyšetřování, stanovení diagnózy a diagnostika zdravotního stavu zvířat, včetně odborného poradenství, veterinární laboratorní diagnostiky a doporučení chovateli pro následnou prevenci a péči.
2) Za veterinární ošetření se považují všechny úkony veterinární péče, jejichž účelem je přímá léčba zdravotního stavu zvířat, zejména chirurgické zákroky na zvířatech, předepisování léčiv, veterinárních přípravků a veterinárních technických prostředků, podávání léčiv a veterinárních přípravků, jejichž prodej a výdej jsou vázány na předpis veterinárního lékaře.
3) Veterinární ošetření a veterinární vyšetření se dále společně označují jako „veterinární zákrok“.
Článek 10 – Uskutečňování veterinárních zákroků
1) Uskutečnění veterinárních zákroků bez předchozího vyžádání klientem je nepřípustné. Výjimku tvoří:
a) naléhavé úkony ve smyslu ust. § 62 odst. 3 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“); a
b) úkony, jejichž provedení je v nejlepším zájmu pacienta z hlediska zbavení bolesti, nemohoucnosti nebo zbytečného utrpení, udržování jeho funkčních schopností a užitkovosti, a to za kumulativního splnění těchto podmínek:
(i) naléhavý zájem pacienta k provedení těchto úkonů se ukáže až během provádění jiného veterinárního úkonu na pacientovi,
(ii) naléhavou potřebu či vhodnost provedení těchto úkonů nešlo předem alespoň v dostatečné míře pravděpodobnosti předpokládat, a současně
(iii) není-li objektivně možné si v době přiměřené okolnostem zajistit stanovisko klienta k provedení takového úkonu.
2) Diagnózu zvířete smí stanovit pouze veterinární lékař. Nepovažuje-li se být pro stanovení diagnózy dostatečně kompetentní, je povinen případ konzultovat nebo odeslat po předchozí dohodě pacienta k jinému veterinárnímu lékaři.
3) Veterinární ošetření zvířete nebo skupiny zvířat smí provést pouze ošetřující veterinární lékař, nejde-li o případy uvedené v ust. § 62 odst. 2 a 3 veterinárního zákona, či o předpis nebo výdej neinjekčních preparátů pro preventivní veterinární zákroky u zvířat v zájmových chovech.
4) Za ošetřujícího veterinárního lékaře se považuje veterinární lékař, který vyšetřil a osobně se seznámil se zdravotním stavem zvířete nebo skupiny zvířat, technologickými návaznostmi, nákazovou situací a předchozí léčbou i preventivními veterinárními zákroky v chovu, ve kterém běžně vykonává léčebnou a preventivní veterinární činnost. Ošetřující veterinární lékař odpovídá za to, že jeho znalosti a informace budou v každém konkrétním případě dostatečné k provedení požadované intervence či předpisu léčiv.
Článek 11 – Pravidla při výkonu veterinární činnosti
1) Veterinární lékař je při výkonu svého povolání zásadně svobodný.
2) Nejde-li o případ neodkladné péče nebo naléhavý úkon ve smyslu ust. § 62 odst. 2 a 3 veterinárního zákona, může veterinární lékař veterinární péči odmítnout, a to zejména tehdy, nabyl-li přesvědčení, že mezi ním a chovatelem zvířete není potřebná důvěra. Je-li to vhodné či nezbytné vzhledem k ochraně zdraví zvířete, veterinárního lékaře či třetích osob, je veterinární lékař oprávněn podmínit provedení veterinárního zákroku zajištěním přiměřené fixace zvířete další osobou.
3) Stanovení diagnózy bez fyzického vyšetření zvířete zahrnujícího zejména klinické vyšetření je nepřípustné.
4) Provedení veterinárního zákroku, který mění exteriér zvířete nebo zakrývající či korigující vrozené vady, musí veterinární lékař zaznamenat do průkazu původu zvířete, a pokud jej zvíře nemá, pak do očkovacího průkazu nebo pasu. Po zřízení příslušného registru[1] je veterinární lékař povinen provedení takového veterinárního zákroku zaznamenat též i do tohoto registru.
[1] Například Centrální evidence psů.
Článek 12 – Veterinární zákroky u pacientů jiných veterinárních lékařů
1) V případech, kdy je veterinární lékař požádán o provedení veterinárního zákroku u zvířete, které doposud bylo v péči jiného veterinárního lékaře, je původně ošetřující veterinární lékař na vyžádání nového veterinárního lékaře povinen informovat jej o dosavadních veterinárních zákrocích a výsledcích vyšetření souvisejících s aktuálním zdravotním problémem u daného zvířete, a přenechat mu další ošetřování, pokud se chovatel sám nerozhodne jinak. V takovém případě přechází na nového veterinárního lékaře odpovědnost za jeho léčbu, a to v rozsahu veterinárních zákroků, které na pacientovi nový veterinární lékař provede.
2) Veterinární lékař v chovu potravinových zvířat nesmí ohrozit zdraví zvířat, zdraví lidí, ani kvalitu potravin a surovin živočišného původu tím, že zahájí poskytování veterinární péče o zvířata chovatele, o němž je mu známo, že byl doposud pravidelným klientem jiného veterinárního lékaře, dokud nedojde k bezodkladnému předání podstatných informací umožňujících zajistit řádnou odbornou veterinární péči. Potřebné informace je veterinární lékař povinen si před převzetím zakázky vyžádat a dosavadní ošetřující veterinární lékař je povinen tyto informace bezodkladně poskytnout. Výjimku tvoří pouze neodkladné zákroky k odvrácení nadměrného utrpení a akutního ohrožení života zvířete, nebo k odvrácení ohrožení zdraví nebo života lidí či jiné rozsáhlé škodě, případně naléhavé úkony nutné v zájmu předcházení, zamezení šíření a zdolání nebezpečné nákazy.
Článek 13 – Neodkladná pomoc
1) Za neodkladnou pomoc se považuje soubor veterinárních zákroků, které při náhlém ohrožení nebo postižení zdraví či života zvířete cílevědomě a účinně omezují rozsah a důsledky jeho ohrožení, postižení a utrpení.
2) Při poskytování neodkladné pomoci je veterinární lékař povinen nejprve vždy provést rychlé zhodnocení aktuálního zdravotního stavu zvířete, a to způsobem přiměřeným okolnostem, dostupným léčivům a dostupnému vybavení veterinárního lékaře.
3) Nejsou-li splněny podmínky dle zvláštních právních předpisů[1] pro eutanázii zvířete, provede veterinární lékař veterinární zákroky, které jsou za účelem poskytnutí neodkladné pomoci podle okolností nezbytné a současně podle možností vč. dostupného vybavení uskutečnitelné, zejména:
[1] Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.
a) uvolnění horních dýchacích cest, pokud je patrna zjevná překážka zabraňující volnému dýchání;
b) kardiopulmonální resuscitace v případě, že zvíře nedýchá anebo je zjištěna srdeční zástava;
c) zástava krvácení škrtidlem v případě, že je patrné vnější krvácení, které tento zásah vyžaduje;
d) překrytí otevřených ran v případě, že jsou patrné otevřené rány;
e) zmírnění bolesti použitím vhodných analgetik nebo sedativ v případě, že je zjištěn odpovídající stav.
4) Veterinární lékař dále doporučí další postup, je-li přítomna osoba, která se ke zvířeti hlásí nebo která jeví zájem se o zvíře dále postarat (kupř. způsob naložení s kadáverem zvířete v případě eutanázie či další kroky po provedení úkonů neodkladné pomoci, tj. doporučení diagnostických či terapeutických úkonů).
Článek 14 – Předpis léčiv
1) Ošetřující veterinární lékař musí před každým předepsáním či použitím antimikrobika odpovědně zvažovat potřebu jeho podání a co nejvhodnější výběr s preferencí antimikrobika první volby a rozsah použití tak, aby se minimalizovalo riziko rozvoje a šíření rezistence k antimikrobikům.
2) Ošetřující veterinární lékař smí klientovi předepsat výhradně pro účely poskytování veterinární péče nebo vydat (s příslušnými pokyny k použití) pouze takové množství léčivého přípravku, které je potřebné pro konkrétní léčbu zvířete nebo skupiny zvířat. Při poskytování veterinární péče má veterinární lékař právo předepsat humánní nebo veterinární léčivý přípravek, léčivý přípravek charakteru magistra liter a z těchto pak i další přípravky dle specifických pravidel upravených zákonem o léčivech.
3) Látky, které by mohly být považovány za dopingové, smí ošetřující veterinární lékař použít pouze pro indikovanou léčbu a musí informovat chovatele zvířete o možných dopadech použití na zdraví zvířete a důsledcích s ohledem na účast na soutěžních, sportovních či jiných akcích.
4) Ošetřující veterinární lékař smí použít léčivý přípravek dle zákonných podmínek, přičemž musí předem informovat chovatele, jedná-li se o ošetření zvířete/zvířat určených pro produkci potravin. Ve výjimečných případech, není-li možno chovatele informovat předem, musí jej průkazně informovat neprodleně po podání takového léčivého přípravku.
5) Ošetřující veterinární lékař je povinen seznámit klienta se způsobem podání, dávkou, frekvencí a celkovou délkou užití léčiva a s potenciálními nežádoucími vlivy na zdraví zvířete i lidské zdraví a potraviny živočišného původu. Veterinární lékař musí informovat chovatele o konkrétní délce ochranné lhůty.
6) Ošetřující veterinární lékař je povinen nahlásit podezření na nežádoucí účinky léčivých přípravků použitých u zvířat Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv, přičemž za nežádoucí účinky mohou být považovány například nežádoucí účinky u zvířete nebo člověka, nebo snížená účinnost.
7) Při léčení zvířat musí ošetřující veterinární lékař předepisovat a používat léčiva, která jsou registrována pro odpovídající onemocnění u odpovídajícího druhu zvířat, a dbát na dodržování ochranných lhůt. V případě, že takové veterinární léčivo nemá veterinární lékař k dispozici, musí podle možnosti používat léčiva v souladu s příslušným právním předpisem.[1]
[1] Vyhláška č. 344/2008 Sb., o používání, předepisování a výdeji léčivých přípravků při poskytování veterinární péče.
Článek 15 – Zdravotní dokumentace
1) Veterinární lékař je povinen vést přehledné, přesné a podrobné záznamy o výkonu své veterinární činnosti, preskripci a výdeji léčiv, a to v rozsahu stanoveném v tomto řádu a dalších právních předpisech. Za zdravotní dokumentaci se považuje soubor informací vztahujících k poskytování veterinární péče pacientovi či skupině pacientů. Za zdravotní dokumentaci se považují také záznamy prováděné v hospodářství, na farmě nebo v chovu podle zvláštních právních předpisů.[1]
2) Veterinární lékař je vždy povinen vést zdravotnickou dokumentaci chronologicky, včetně uvedení data, kdy byl proveden veterinární úkon, kterého se záznam týká, a současně čitelně a způsobem umožňujícím seznámit se se zdravotním stavem pacienta, a s průběhem a výsledky veterinární péče, která byla pacientovi veterinárním lékařem poskytnuta.
3) Veterinární lékař je povinen provádět záznamy do zdravotní dokumentace bez zbytečného odkladu po provedení veterinárního zákroku či po zjištění skutečnosti, která má být do dokumentace zapsána.
4) Veterinární lékař je povinen vést zdravotní dokumentaci u hospodářských zvířat minimálně v tomto rozsahu:
[1] Například zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 154/2000 Sb., plemenářský zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů.
a) identifikace hospodářství, farmy nebo chovu zvířat, kterou se rozumí uvedení jména a příjmení či názvu vlastníka hospodářství, farmy nebo chovu zvířat, jeho identifikační číslo, bylo-li přiděleno, a adresu jeho bydliště nebo sídla,
b) jednoznačná identifikace zvířete nebo skupiny zvířat, kterých se záznam týká,
c) status praesens a anamnestické údaje,
d) výsledky klinického vyšetření,
e) výsledky diagnostických vyšetření, a rovněž postmortálních, laboratorních a dalších vyšetření v případě, že byly provedeny,
f) stanovená diagnóza,
g) provedené veterinární zákroky,
h) poskytnutá doporučení klientovi,
i) použitá, předepsaná a vydaná léčiva s uvedením dávek a ochranných lhůt,
j) u chirurgických výkonů typ anestezie s anesteziologickým protokolem obsahujícím alespoň hmotnost zvířete, dávky použitých léčiv na jednotku hmotnosti, absolutní množství použitých léčiv a záznam o tom, kdy zvíře usnulo a kdy se probudilo,
k) údaje vztahující se k úhynu zvířete.
4) Veterinární lékař je povinen vést zdravotní dokumentaci u zvířat v zájmových chovech včetně koní minimálně v tomto rozsahu (postup dle zásad klinické propedeutiky):
a) identifikace klienta, kterou se rozumí uvedení jména a příjmení či názvu klienta, jeho identifikační číslo, bylo-li přiděleno, a adresu jeho bydliště nebo sídla,
b) jednoznačná identifikace zvířete nebo skupiny, kterých se záznam týká,
c) status praesens a anamnestické údaje,
d) výsledky klinického vyšetření,
e) výsledky diagnostických vyšetření, jako též postmortálních, laboratorních a dalších, v případě, že byly provedeny,
f) stanovená diagnóza,
g) léčebný postup a provedené veterinární zákroky,
h) u chirurgických výkonů typ anestezie s anesteziologickým protokolem obsahujícím alespoň hmotnost zvířete, dávky použitých léčiv na jednotku hmotnosti, absolutní množství použitých léčiv a záznam o tom, kdy zvíře usnulo a kdy se probudilo,
i) u hospitalizovaných zvířat hospitalizační protokol podrobně popisující průběh hospitalizace,
j) použitá, předepsaná a vydaná léčiva s uvedením dávek,
k) způsob seznámení klienta se zdravotním stavem zvířete, jeho prognózou a s uvedením rad a doporučení v následné péči,
l) údaje vztahující se k úhynu pacienta.
5) Veterinární lékař je povinen uchovávat zdravotní dokumentaci nejméně po dobu tří let od jejího vyhotovení, záznamy o použití léčiv nejméně po dobu pěti let od jejich vyhotovení. Povinnosti stanovené jinými právními předpisy tím nejsou dotčeny.
6) Veterinární lékař je povinen vydat chovateli na jeho žádost výpis ze zdravotní dokumentace jeho zvířete. Za vypracování a výdej toho výpisu může veterinární lékař požadovat náhradu administrativních nákladů. Výpis obsahuje shrnutí obsahu zdravotní dokumentace zvířete, zejména provedených veterinárních zákroků a jejich výsledků. Na vydání konkrétních dokumentů a listin ze zdravotní dokumentace, jako ani jejich kopií, však chovatel nárok nemá.
Článek 16 – Veterinární potvrzení, osvědčení a dobrozdání
1) Za veterinární potvrzení, osvědčení a dobrozdání se považuje dokument vystavený veterinárním lékařem pro klienta či třetí osobu za účelem odborného potvrzení skutečností týkajících se provedených veterinárních zákroků na zvířeti či skupině zvířat a jejich výsledků, zdravotního stavu zvířete či skupiny zvířat nebo jiných skutečností, jejichž posouzení je v odborné kompetenci veterinárního lékaře (dále jen „veterinární potvrzení“). Ve veterinárním potvrzení musí být uvedeno individuální označení zvířat, s výjimkou případů, kdy je toto neproveditelné (např. kuřata), a identifikace chovatele.
2) Veterinární potvrzení musí být:
a) vystaveno pravdivě, věcně a srozumitelně,
b) datováno a zřetelně označeno jménem veterinárního lékaře.
3) Při vystavování veterinárního potvrzení může veterinární lékař potvrdit pouze skutečnosti získané na základě jeho vlastních zjištění.
4) Veterinární potvrzení musí být vždy vydáno jako originál. Pokud je z jakéhokoliv důvodu zapotřebí vystavení duplikátu (poškození původního veterinárního potvrzení apod.), musí být tento označen jako duplikát a autorizován vydávajícím veterinárním lékařem.
5) Veterinární lékař vystavující veterinární potvrzení:
a) nemění text veterinárního potvrzení škrtáním nebo přepisováním. Pokud tak z jakéhokoliv důvodu učiní, musí být změna verifikována jeho podpisem a případně razítkem,
b) musí v dokumentu uvést místo a datum, kde bylo potvrzení vydáno, v některých případech také dobu jeho platnosti.
6) Veterinární lékař nesmí vydat jakékoli neúplné potvrzení opatřené jeho podpisem a razítkem.
ČÁST TŘETÍ
VETERINÁRNÍ PRAXE
Článek 17 – Pracoviště veterinárního lékaře
1) Veterinární lékař, který je provozovatelem pracoviště (dále jen „provozovatel“), je povinen určit typ a zaměření svého pracoviště, tímto označit své pracoviště a toto označení pracoviště používat při své prezentaci, to vše za podmínek stanovených tímto předpisem.
2) Provozovatel je povinen označit pracoviště informačním štítem (dále jen „štít“), ledaže tento řád pro konkrétní typy pracoviště dále stanoví jinak. Štít smí obsahovat výhradně označení pracoviště včetně jeho typu, jméno a akademickou hodnost pracovníků v příslušné praxi, označení jejich povolání nebo specializace, ordinační hodiny, číslo telefonu, adresu bydliště či pracoviště a adresu elektronické pošty (e-mail), označení pracoviště, údaje ekonomického charakteru (bankovní spojení, DIČ atd.), údaje o přístrojovém vybavení pracoviště.
3) Provozovatel nesmí v rámci označování pracoviště uvádět žádné údaje, které by samy o sobě nebo v souvislosti s jinými údaji byly schopny přivodit dojem, že pracoviště je jiného typu a zaměření, než do kterého bylo dle podmínek tohoto řádu zařazeno.
4) Má-li pracoviště vícero provozovatelů, je za splnění povinností stanovených tímto řádem pro provozovatele odpovědný každý z nich společně a nerozdílně.
5) Provozovatel i každý veterinární lékař působící na pracovišti má dále oznamovací povinnost dle článku 21. Má-li pracoviště vícero provozovatelů, postačí, pokud tuto oznamovací povinnost splní vůči Komoře pouze jeden z nich; tím není dotčen předchozí odstavec.
Článek 18 – Typy pracoviště
1) Pracoviště se dělí na tyto typy:
a) veterinární ordinace, veterinární ambulance nebo veterinární ošetřovna,
b) veterinární klinika,
c) veterinární nemocnice,
d) terénní veterinární služba,
e) výjezdní veterinární služba, nebo
f) mobilní veterinární ambulance.
2) Pracoviště může být vždy výlučně jednoho typu. Provozuje-li provozovatel vícero pracovišť, určí typ pro každé pracoviště zvlášť, přičemž každé pracoviště může být jiného typu.
3) Pracoviště všech typů musí splňovat požadavky na manipulaci s vedlejšími živočišnými produkty a odpady dle platné právní úpravy.
Článek 18a – Veterinární ordinace, veterinární ambulance nebo veterinární ošetřovna
1) Veterinární ordinace, veterinární ambulance nebo veterinární ošetřovna jsou základním typem pracoviště veterinárního lékaře, přičemž jsou si tyto názvy rovny. Při zařazení pracoviště do tohoto typu si provozovatel současně sám zvolí, zda bude své pracoviště označovat jako „veterinární ordinace“, „veterinární ambulance“ nebo „veterinární ošetřovna“.
2) Veterinární ordinace musí být vybavena alespoň čekárnou, ordinační místností a skladem léčiv.
Článek 18b – Veterinární klinika
1) Veterinární klinika je typem pracoviště, které splňuje alespoň tyto provozní podmínky:
a) zajišťuje denní provoz mimo státní svátky a víkendy,
b) zajišťuje pohotovost za dále stanovených podmínek, a
c) splňuje personální a technické podmínky alespoň pro krátkodobou hospitalizaci pacientů.
2) Veterinární klinika musí být vybavena alespoň čekárnou, dvěma ordinačními místnostmi sloužícími svým vybavením dvěma odlišným oborům (např. interní, chirurgický, dermatologický, oční, RTG, atd.), skladem léčiv, odděleným místem pro krátkodobou hospitalizaci, odděleným místem pro uložení kadáverů.
3) Veterinární klinika musí zajišťovat 24hodinovou pohotovost. Tuto povinnost může provozovatel splnit i tak, že s jiným veterinárním pracovištěm uzavře smlouvu o zastoupení při vedení 24hodinnové pohotovosti. Zastoupená veterinární klinika pak může mimo svoji pracovní dobu referovat pro účely pohotovostní péče pacienty na zastupující pracoviště, a to i prostřednictvím obecného sdělení na informačních platformách zastoupené veterinární kliniky; toto sdělení musí obsahovat přinejmenším kontaktní údaje a adresu zastupujícího pracoviště a musí být na první pohled zřejmé při osobní návštěvě veterinární kliniky mimo pracovní dobu a má-li veterinární klinika internetové stránky, pak i při návštěvě těchto internetových stránek. Provozovatel Zastoupené veterinární kliniky odpovídá za to, že 24hodinová pohotovost bude u zastupujícího pracoviště skutečně dostupná.
Článek 18c – Veterinární nemocnice
1) Veterinární nemocnice je typem pracoviště, které splňuje alespoň tyto provozní podmínky:
a) zajišťuje nepřetržitý provoz,
b) zajišťuje 24hodinovou pohotovost, a
c) splňuje personální a technické podmínky pro dlouhodobou hospitalizaci pacientů.
2) Veterinární nemocnice musí být vybavena alespoň čekárnou, alespoň dvěma ordinačními místnostmi sloužícími svým vybavením dvěma odlišným oborům (např. interní, chirurgický, dermatologický, oční, RTG, atd.), skladem léčiv, odděleným místem pro dlouhodobou hospitalizaci, odděleným místem pro uložení kadaverů.
3) Při zajišťování 24hodinové pohotovosti se veterinární nemocnice nemůže nechat zastoupit.
Článek 18d – Terénní veterinární služba
1) Terénní veterinární služba je typem pracoviště veterinárního lékaře, který odpovídá takovému způsobu výkonu veterinární činnosti, kdy veterinární lékař zajišťuje veterinární péči o hospodářská zvířata výlučně v prostorách hospodářství.
2) Provozovatel je v takovém případě povinen:
a) držet sklad léčiv a místo shromažďování nebezpečného odpadu, to vše mimo bytové prostory;
b) dodržovat předepsané podmínky pro uchování léčiv a nakládání s nebezpečným odpadem při jejich uskladnění i během výjezdu.
3) Terénní veterinární služba nemusí být označena štítem.
Článek 18e – Výjezdní veterinární služba
1) Výjezdní veterinární služba je typem pracoviště veterinárního lékaře, který odpovídá takovému způsobu výkonu veterinární činnosti, kdy veterinární lékař zajišťuje veterinární péči o zvířata v zájmových chovech výlučně v prostorách chovatele.
2) Provozovatel je v takovém případě povinen:
a) držet sklad léčiv a místo shromažďování nebezpečného odpadu, to vše mimo bytové prostory;
b) zabezpečit provedení chirurgických výkonů vyžadujících přístup do dutiny hrudní, dutiny břišní, dutiny tělní, nebo ke kostem a kloubům na pracovišti s odpovídajícím vybavením; to neplatí pouze v případě, že provedení chirurgického výkonu nesnese odkladu;
c) dodržovat předepsané podmínky pro uchování léčiv a nakládání s nebezpečným odpadem při jejich uskladnění i během výjezdu.
3) Veterinární lékař není povinen zajistit transport pacienta na pracoviště, kde má být poskytována další veterinární péče.
4) Výjezdní veterinární služba nemusí být označena štítem.
Článek 18f – Mobilní veterinární ambulance
1) Mobilní veterinární ambulance je mobilním typem pracoviště, který svým vybavením odpovídá vybavení pracoviště podle čl. 18a s tím rozdílem, že se jedná o pojízdný prostor členěný minimálně na ordinační místnost a sklad léčiv, a to při dodržení všech souvisejících předpisů.
2) Čekárna mobilní veterinární ambulance musí být oddělena od ordinační místnosti. Čekárna se však může nacházet i ve venkovních prostorech.
Článek 19 – Zaměření pracoviště
1) Každé pracoviště se zaměřuje dle živočišných druhů, jimž převážně poskytuje či hodlá poskytovat veterinární péči. Pracoviště se může zaměřovat i na generální praxi, která odpovídá všem živočišným druhům.
2) Každé pracoviště se dále může zaměřovat dle orgánových soustav či vědních oborů, na něž se převážně specializuje či hodlá specializovat.
3) Zaměření pracoviště určí provozovatel. V rozsahu určeného zaměření provozovatel deklaruje, že pracoviště je schopno vykonávat odbornou veterinární činnost s náležitými odbornými znalostmi a zkušenostmi.
4) Provozovatelem určené zaměření pracoviště nevylučuje možnost vykonávat odbornou veterinární činnost i u živočišných druhů, orgánových soustav či vědních oborů, které tomuto zaměření neodpovídají.
Článek 20 – Pracoviště se zvláštní specializací
1) Působí-li na pracovišti v rámci jeho provozní doby pravidelně alespoň jeden veterinární lékař, jemuž byl podle Řádu vzdělávání přiznán titul veterinární lékař certifikovaný Komorou, specialista nebo odborný veterinární lékař, opravňuje to provozovatele k tomu, aby takové pracoviště označil jako „certifikované“, „specializované“ nebo „odborné“, a to podle titulu, jenž byl veterinárnímu lékaři přiznán.
2) Provozovatel pracoviště označeného jako „certifikované“, „specializované“ nebo „odborné“ musí zveřejnit, o jakou certifikaci, specializaci nebo odbornost se jedná, a to právě v rozsahu odpovídajícím certifikaci, specializaci nebo odbornosti veterinárního lékaře dle předchozího odstavce.
3) Veterinární lékař nesmí používat označení „certifikovaný“, „specialista“ (včetně odvozenin tohoto slova) nebo „odborný veterinární lékař“, pokud není zapsán v příslušném seznamu vedeném Komorou podle jiných předpisů. Provozovatel odpovídá za pravdivost označení pracoviště jako „specializované“ nebo „odborné“.
Článek 21 – Oznamovací povinnost
1) Provozovatel je povinen Komoře oznámit zařazení pracoviště do příslušného typu a zaměření. To platí i v případě změny zařazení pracoviště.
2) Provozovatel je dále povinen sdělit Komoře skutečnosti týkající se vybavení pracoviště a jeho provozních, personálních a technických podmínek, a to v rozsahu určeném prováděcím předpisem, který na základě tohoto řádu vydá představenstvo. To platí i v případě změny skutečností, na něž se oznamovací povinnost vztahuje.
3) Každý veterinární lékař je povinen Komoře oznámit, že zahájil nebo ukončil výkon povolání veterinárního lékaře na každém pracovišti, na němž zahajuje či ukončuje výkon svého povolání. Při tom je lhostejné, z jakého titulu a na základě jakého právního vztahu k tomu dochází.
4) Oznamovací povinnost se plní vždy do 30 dnů od skutečnosti, která způsobuje vznik oznamovací povinnosti, a to prostřednictvím formuláře, který na základě tohoto řádu vydá představenstvo.
5) Nastala-li skutečnost, která způsobuje vznik oznamovací povinnosti, přede dnem účinnosti tohoto řádu, je lhůta pro splnění oznamovací povinnosti 90denní ode dne účinnosti tohoto řádu. V této lhůtě je provozovatel pracoviště, které zahájilo provoz přede dnem účinnosti tohoto řádu, dále povinen splnit podmínky pro zařazení pracoviště do příslušného typu a v návaznosti na to provést zařazení pracoviště do příslušného typu a zaměření.
Článek 22 – Razítko veterinárního lékaře, vystavování receptů
1) Razítko veterinárního lékaře musí vždy obsahovat alespoň jeho jméno, příjmení, titul a registrační číslo Komory.
2) Veterinární lékař je povinen při vystavení receptu postupovat v souladu s platnou právní úpravou.[1]
ČÁST ČTVRTÁ
ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
Článek 23 – Platnost a účinnost
Tento řád nabývá platnosti dnem schválení na sněmu Komory. Účinnosti nabývá dnem [*].
[1] Vyhláška č. 25/2020 Sb., o předepisování léčivých přípravků při poskytování veterinární péče.
Odůvodnění/komentář:
Předkládaná komplexní novela Profesního řádu reflektuje dlouhodobou potřebu tuto základní komorovou normu modernizovat a upravit tak, aby lépe vyhovovala současným podmínkám veterinární praxe.
Klíčová ustanovení platného Profesního řádu zůstávají zachována, především pak podmínky výkonu veterinární činnosti jako činnosti závislé. Zachovány zůstávají základní povinnosti veterinárního lékaře (článek 3).
Také zásady profesní etiky jsou stejně strukturovány – vůči pacientům, klientům, veřejnosti a kolegům (článek 4). Některá ustanovení byla doplněna dle návrhu kolegů setkávajících se v praxi s problematickými situacemi (chovatel odmítá veterinárním lékařem indikovanou eutanázii, nesprávná volba metody veterinárního zákroku narušující welfare zvířete, důraz na správnou antibiotickou praxi, kolegiální vztahy, atd.).
Principiálně neměnné zůstává ustanovení týkající se pojištění profesní odpovědnosti (článek 6). Disciplinární aspekty jsou zmíněny pouze stručně, podrobně bude disciplinární problematika rozvedena v návrhu novely Disciplinárního řádu (článek 7). Velmi stručně jsou také shrnuta obecná pravidla propagace veterinárního pracoviště (článek 8).
Poskytování veterinární péče je rozebráno v článcích 9 a 10, přičemž se do veterinární péče zařadilo i odborné poradenství. Pravidla pro uskutečňování veterinárních zákroků byla upravena tak, aby byl veterinární lékař vyviněn v případech, kdy provede zákrok sice bez předešlého souhlasu chovatele, ale v nejlepším zájmu pacienta a pro zachování welfare (např. nutný zákrok při neočekávaných perioperačních komplikacích apod.). Zachováno je pravidlo pro stanovení diagnózy až po fyzickém vyšetření zvířete a definován je zde také ošetřující veterinární lékař (článek 10 a 11). Stejné zůstávají podmínky pro možnost odmítnutí veterinárního ošetření ze strany veterinárního lékaře (článek 11).
Nově se zavádí povinnost veterinárního lékaře zaznamenat zákrok upravující exteriér zvířete (článek 11). Zásady komunikace mezi veterinárními lékaři při změně ošetřujícího veterinárního lékaře řeší článek 12.
Na žádosti mnohých kolegů se nově specifikuje neodkladná pomoc a podmínky jejího poskytování (článek 13).
Článek 14 se obšírně věnuje preskripci léčiv, a to s důrazem na antimikrobika, ale také dopingové látky. Zásady vedení zdravotní dokumentace (článek 15) zůstávají v zásadě zachovány, strukturovaně jsou shrnuty povinnosti veterinárního lékaře v praxi hospodářských a společenských zvířat. Na žádost kolegů je přidán minimální obsah anesteziologického protokolu u hospodářských a velkých zvířat.
Nově se zavádí povinnost veterinárního lékaře vydat na vyžádání chovateli výpis ze zdravotní dokumentace jeho zvířete, čímž se myslí sumarizace jednotlivých ošetření a preventivních zákroků. Tato služba může být zpoplatněna. V článku 16 jsou stručně popsány podmínky pro vystavování veterinárních potvrzení, osvědčení a dobrozdání.
Článek 17, který definuje veterinární pracoviště, zůstává velkou měrou zachován. Podstatou je ponechání dosavadní a platné klasifikace pracovišť, která je doplněna o kategorii tzv. mobilní veterinární ambulance, přičemž se tato problematika navíc rozšiřuje o dělení pracovišť podle oborového a druhového zaměření a v návaznosti na typ pracoviště se připojuje různě kvantifikovaná povinnost pohotovostních služeb. Důležitou součástí návrhu je taktéž ohlašovací povinnost spočívající v povinnosti provozovatelů veterinárních pracovišť nahlásit Komoře typ své praxe a další související skutečnosti. Nově se zavádí povinnost zajištění pohotovostního servisu u veterinárních klinik, naopak u veterinárních ambulancí, ošetřoven a ordinací tato povinnost odpadá. (články 17-21). Prováděcí předpis k těmto ustanovením a vzorový formulář pro oznamování typu praxe a dalších parametrů bude vypracován představenstvem v případě odsouhlasení tohoto řádu sněmem. Článek 22 stručně popisuje náležitosti razítka veterinárního lékaře.
