MVDr. Ivo Kunstýř, 24. 1. 1932 Skalsko, 1. 8. 2013 Hannover Marek Soph
Z tamního ústavu Maxe Plancka pro biofyziku pak odešel do Hannoveru na lékařskou univerzitu (Medizinische Hochschule Hannover). Pracoval tam v centrálním zvířetníku se specializací na mikrobiální onemocnění laboratorních zvířat, aproboval tam v roce 1975. Učil poté jako soukromý docent a posléze mimořádný profesor na lékařské fakultě v Hannoveru a účastnil se po celém světě konferencí a sympozií s tematikou laboratorních zvířat. V roce 1992 vydal knihu „Diagnostic mikrobiology of laboratory animals“. Do penze odešel v roce 1997. Z jeho dvou synů je starší Mgr. Michal úspěšným daňovým poradcem na Zbraslavi, mladší MUDr. Jan skvělým internistou anesteziologem na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Jeho druhá manželka RNDr. Rita Kunstyr-Stachan pracovala jako vědecká pracovnice ve virologickém institutu lékařské univerzity v Hannoveru. Mezi záliby MVDr. Kunstýře patřila vedle hry na kytaru a zpěvu, tenisu, lyžování, cestování a mnohých dalších kratochvílí i literatura, a to zejména vážná a odborná. Byl spolu s Jiřím Grušou, Františkem Janouchem, Josefem Jelínkem, Ivanem Medkem, Jiřím Pelikánem, Vilémem Prečanem, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Tigridem, Janem Vladislavem a Ĺubomírem Ďurovičem v březnu 1986 v Hannoveru jedním ze zakládajících členů Československého dokumentačního střediska, které shromažďovalo, vydávalo, kopírovalo samizdatové i exilové dokumenty. Sám byl též literárně činný, a to jak v oblasti již zmíněné odbornosti v oblasti laboratorních zvířat, tak v beletrii, a to vlastními krátkými prózami či adaptacemi prací svého otce, publikovanými nejčastěji pod jménem Jaroslav Pulda. Závěr si dovolím částečně vypůjčit z článku, který k stému výročí narození MVDr. Jaroslava Kunstýře, otce MVDr. Ivo Kunstýře, napsal v roce 1993 JUDr. Bohumír Martínek, někdejší tajemník Zvěrolékařské komory (Veterinářství 1993, 43, 12, str. 475–478): „ MVDr. Ivo Kunstýř… byl krásný a ušlechtilý člověk a nezapomenutelná osobnost, o níž možno s klasikem říci (parafráze, Juvenalis, Satyricon): „Propter vitam vivendi non perdidit causam“ – volně: žil plným životem a nepromarnil ho.
|