Milan Kaucký & Martin Grym Slabiny nového občanského zákoníku v otázce postavení zvířete: Nový občanský zákoník (NOZ) byl podle názoru SOS – zvířata v nouzi, přijat se závažnými chybami ve všech svých oborech, nejen v otázce zvířat. Připomínky ostatních ministerstev ani odborné veřejnosti nebyly téměř vůbec brány v úvahu. Výsledkem bude v praktickém životě mnoho obtíží. Problémem je nejen nejednoznačná defi nice pojmu »zvíře«, ale i další paragrafy týkající se výslovně zvířat. V dalším textu budou uvedeny pouze nejzávažnější ustanovení. 1. Pojem »zvíře« NOZ § 489: Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží k potřebě lidí; § 494: Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Bohužel v občanském zákoníku, na rozdíl od jiných snadno určitelných pojmů, není nikde defi nováno, co se právním pojmem „zvíře“ rozumí biologicky, ač jasné vymezení pojmu byl jeden z běžných požadavků připomínek. Defi nice pojmu v zákoně č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání není v občanském zákoníku platná. Výklad tedy bude bohužel záviset na konkrétním případu. Nestanovení jasné hranice, co je a co již není právně zvíře, samozřejmě způsobí řadu problémů ve výkladu a užití některých ustanovení zákona, jak bude uvedeno dále. Problém nastane i tím, že použití ustanovení o věcech v případě zvířat je pouze velmi obecně nastíněno. Bude tedy záležet na víceméně svévolném výkladu u každého případu a rozhodnutí mohou být značně odlišná nejen u totožných případů, ale i v různých lokalitách republiky.
2. Vstup na cizí pozemek za účelem vyhledání věci nebo odchytu zvířete NOZ § 1014 (1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě; (2) Způsobí-li věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1 na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu. Toto zdánlivě neškodné znění může ve svém důsledku mít nemalé následky. Důvodem je možnost, že na ohrazeném pozemku se bude volně pohybovat zvíře vlastníka. Například pes může zcela v souladu se svou přirozeností pozemek svého majitele bránit jako své teritorium a může pak dojít i k vážné újmě na zdraví osoby, která by v souladu s navrženým zákonem překonala překážku a bez vědomí majitele vnikla na jeho pozemek. Jak by se z pohledu zákonů pak posuzovala odpovědnost za újmu na zdraví? Osoba, která vnikla na pozemek překonáním překážky, by tak činila v souladu s občanským zákoníkem. Majitel zvířete by učinil do této doby dostatečná opatření, aby jeho zvíře běžně nikomu nemohlo ublížit, tj. kontaktu s cizími osobami by bylo zabráněno plotem a zamčeným vstupem. Nastala by pak právně naprosto nepředvídatelná situace.
A nemuselo by jít vůbec o psa, ale například o koně, kterého by neopatrný „návštěvník“ neznalý reakcí koní polekal. Obranný kop koně obvykle končí pro člověka velice vážnými následky. I pro většinu městských lidí může být velmi nebezpečné setkání se zdánlivě bezproblémovou drůbeží. Například nemalá část kohoutů reaguje na příchozí velmi agresivně a mohou způsobit i velmi vážná zranění. To by pak majitel, aby měl jistotu, že nebude kvůli svým, až dosud adekvátně zabezpečeným zvířatům, poháněn k zodpovědnosti, musel svým zvířatům omezovat preventivně pohyb? To by pak zase mohlo být v rozporu s § 4 zák. č. 246/1992 Sb., v aktuálním znění. Druhou stranou mince je pak možnost vniknuvší osoby se napadení zvířetem bránit. Bude se to považovat za nutnou obranu, když svým vstupem k útoku zvíře vlastně vyprovokoval? V případě, že bude zabití či zmrzačení útočícího zvířete uznáno jako nutná obrana, kdo vlastníkovi zvířete uhradí škodu? Nebude toto ustanovení i snadno využitelné k beztrestnému vyřizování vzájemných sporů občanů? NOZ § 1046 (1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě; (2) Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit. NOZ § 1047 (1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů. (2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit. Z jednotlivých ustanovení občanského zákoníku se nedá dovodit, jaký je rozdíl mezi divokým zvířetem, zajatým zvířetem a zkroceným zvířetem. Obsah těchto pojmů vysvětluje pouze původní důvodová zpráva k § 468 (přijato v § 494 – Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu …). To je zcela nedostatečné. Pojmy, zvláště pokud není jejich obsah obecně známý a označení je matoucí, musí být defi novány v zákoně. Pro osobu, která si nepřečte důvodovou zprávu, je právní úprava nepochopitelná. Pokud bychom přistoupili na myšlenku, že se budou divoká zvířata (terminologicky správně zvířata volně žijící) dělit na zvířata zajatá a zvířata zkrocená, a podle toho se pak v případě, kdy uniknou chovateli, použije buď § 1046, nebo § 1047, jeví se jako zcela zásadní otázka, jak se v praxi pozná zvíře zajaté od zvířete zkroceného. Podle našeho názoru je rozlišení zajatého zvířete od zvířete zkroceného nemožné. Právní úprava je tedy neaplikovatelná. Z tohoto důvodu jsme žádali, aby uvedená úprava byla obsažena pouze v jednom ustanovení a aby platily stejné podmínky pro všechna volně žijící zvířata chovaná v zajetí. Sama důvodová zpráva vzbuzuje pochybnosti, když uvádí, že faktickou otázku, zda zvíře pozbylo návyk vracet se k pánovi, lze jen obtížně posoudit. Není jasné, co je míněno soustavným stíháním zvířete. Stíhají se zločinci, nikoliv zvířata. V souladu s užívanou terminologií se v českých právních předpisech nehovoří o „stíhání zvířete“, ale o „odchytu zvířat“. V dané souvislosti postačuje požadavek, aby vlastník zvíře hledal (není nutné, aby ho stíhal). Důvodová zpráva pouze uvádí, že stíháním zvířete se rozumí především stíhání faktické. Tato defi nice, jak již bylo uvedeno výše, je beze smyslu. K pojmu zkrocené zvíře. Krotitelé zvířat se v současné době vyskytují pouze v cirkusech. Zkrocené zvíře chápe občanský zákoník jako ochočené volně žijící zvíře. Takový pojem žádný právní předpis neobsahuje. Ochočení je považováno za první stupeň domestikace, ta je ovšem zákonem na ochranu zvířat u volně žijících zvířat zakázána. Není nám jasné, jak si autoři zákona představují stíhání zvířete. Jak se pozná, že zvíře se pohybuje bez vlastníka déle než šest týdnů? Taková skutečnost je podle našeho názoru neprokazatelná. Pravděpodobně nebude nikdo soustavně šest týdnů pozorovat volně se pohybující zvíře, aby si je pak po uplynutí stanovené lhůty přivlastnil. Paragraf 1047 by měl být vypuštěn úplně, protože je neaplikovatelný. Nelze rozlišit uprchlé zkrocené zvíře od neuprchlého volně žijícího zvířete a od zvířete zkroceného.
Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, v § 3, odst. e) defi nuje pojem zvíře v zájmovém chovu. V tomtéž paragrafu je ještě defi nován v odst. c) pojem zvíře v lidské péči. Opět zde vyplývá, že terminologie užitá v občanském zákoníku odlišně od zažité terminologie v jiných zákonech je nesrozumitelná a bude působit spíše zmatky než užitek. 5. Nález § 1051 Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji. Toto ustanovení je v rozporu s § 1047 odst. 1, podle kterého zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Vypuštěním § 1047, které jsme navrhli, by byl tento rozpor odstraněn. § 1052 (1) Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného; (2) Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nepovažuje-li se věc opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje, jako by byl nálezcem. Nikdo není schopen v případě nálezu zvířete jednoznačně v krátké době určit, že je zvíře opuštěno a nikdo jej nehledá. To by nejprve musel zjistit původního vlastníka a přímo u něj se přesvědčit, že o zvíře ztratil zájem. Přitom opět není refl ektováno, že zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, v § 4 v odst. 1), písmeno s) považuje takovéto jednání za týrání zvířete, které je zákonem č. 246/1992 Sb. v § 2, odst. 1) výslovně zakázáno. Tato připomínka byla naštěstí refl ektována a včleněna do samostatného § 1058, který v původním návrhu neexistoval NOZ § 1058 (1) Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat, komu má být vráceno; (2) Osoba, která nalezené zvíře opatruje, o ně pečuje jako řádný hospodář, dokud se jej neujme vlastník. 6. Vyhlášení nálezu Není jasné, co je to obvyklý způsob vyhlášení nálezu. Právní úprava by měla stanovit alespoň minimální formální požadavky na to, jak má vyhlášení vypadat, popř. jaké formy jsou žádoucí. To samé platí pro formulaci „vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost“. Při současném stavu čipování a evidence zvířat je iluzorní spoléhat na dohledatelnost vlastníka podle čipu, když existuje více komerčních a na sobě navzájem nezávislých registrů. Navíc přihlášení do příslušného registru po očipování zvířete není vždy automatickou povinností veterinárního lékaře provádějícího čipování, ale je to dobrovolnou věcí majitelů. Bohužel mnoho majitelů se z neznalosti domnívá, že registrace zvířete proběhne jaksi automaticky. Neznalost sice neomlouvá, ale na hloupost lidí opět doplatí hlavně zvířata. Poplatek ze psů je jediný z místních poplatků, který nepřináší poplatníkovi a majiteli psa v jedné osobě žádné výhody. Ostatní místní poplatky uvedené v zákoně, kromě poplatku ze psů, jsou platby za přímé poskytnutí nějaké výhody (např. za užívání veřejného prostranství nebo povolení vjezdu motorovým vozidlem do vybrané části obce), nebo souvisí přímo s podnikáním, a tedy výdělečnou činností. V ČR neexistuje celostátní registr zvířat ani celostátní registr nalezených zvířat. Poslanecký pokus o návrh zákona o evidenci psů podaný v roce 2003 poslanecká sněmovna zamítla hlavně pro odhadovanou vysokou fi nanční náročnost, pokud by registr provozoval stát či státem placená fi rma. Zajímavé v tomto případě je, že registr pro stát i občany – majitele psů, by bylo možné provozovat mnohem levněji a pro stát bezplatně a za mnohonásobně nižších nákladů, než stát v těchto případech uvádí. Navíc podrobná evidence psů a jejich majitelů každé obci již samostatně existuje, i když zahrnuje pouze část vlastníků. Bohužel ji celostátně žádným způsobem nic nepropojuje. Relativní jistotu, že se mu o nalezeného psa postarají, jak obcím ukládá zákon, má pouze ve větších městech. Bohužel praxí na většině menších obcí je, že v lepším případě psa alespoň vyvezou za katastr a vypustí ho, v horším případě je ihned po nálezu nechají utratit. Že je to trestný čin hned podle několika paragrafů trestního zákona s nemalou sazbou nikoho nezajímá. Proti starostovi nebo městské policii si přeci nikdo nedovolí svědčit. Taková je bohužel skutečnost, kterou ještě podporujeme finančně. 7. Ochrana vlastnického práva ke zvířeti NOZ § 1059 (1) Je-li nalezeno zvíře zjevně určené k zájmovému chovu a nepřihlásí-li se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude k němu nálezce vlastnické právo; (2) Prohlásíli nálezce obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li obec zvíře neodvolatelně osobě, která provozuje útulek pro zvířata, může tato osoba se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí do čtyř měsíců ode dne, kdy jí bylo zvíře svěřeno. Byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu. § 1059 chrání vlastnické právo původního vlastníka ztraceného a nalezeného zvířete. Nechrání zvíře samotné, jak se spousta lidí mylně domnívá. Z pohledu ochrany vlastnictví by se tedy mělo přistupovat jednotně i ve zdůvodňování. Bohužel tvůrci zákona tento princip vůbec nedodržovali a značné snížení ochranné lhůty vlastnictví obhajovali prospěchem jednotlivého zvířete, ale bez ohledu na reálnou situaci. Realitu v útulcích zase na druhou stranu nechtěli jako argument přijmout s odůvodněním, že občanský zákoník chrání vlastnická práva a neřeší péči o bezprizorní zvířata. Výsledkem je katastrofální zhoršení situace proti současnému stavu platnému do 31. 12. 2013.
V odst. 1 § 1059 je upravena situace, kdy nálezce chce nabýt vlastnického práva k nalezenému zvířeti, které je zjevně určeno k zájmovému chovu. V tomto případě nabude vlastnického práva po dvou měsících od vyhlášení nálezu. V odst. 2 § 1059 je upravena situace, kdy nálezce nechce nabýt vlastnického práva k nalezenému zvířeti. Prohlásí- -li nálezce obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li obec zvíře neodvolatelně osobě, která provozuje útulek pro zvířata, může tato osoba se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí do čtyř měsíců ode dne, kdy jí bylo zvíře svěřeno. Byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu. Doba dvou měsíců v odst. 1, po které majitel ztrácí vlastnické právo ke ztracenému zvířeti, je příliš krátkou, a navíc v bezdůvodném nepoměru k době podle odst. 2. Vlastnické právo by mělo být chráněno po stejnou dobu jak v případě, že nálezce má zájem nalezené zvíře vlastnit, tak i v případě nálezcova nezájmu. Ztráta vlastnického práva nemá být závislá na vůli třetí osoby odlišné od vlastníka, aniž by s tím vlastník mohl cokoli dělat. V současném stavu by u dvou vlastníků, kteří ztratili zvíře a vynaložili zcela shodné úsilí zvíře nalézt, mohlo být vlastnické právo každého z nich chráněno odlišným způsobem. Takové pojetí ochrany vlastnického práva odporuje ústavnímu pořádku České republiky (ochrana vlastnictví a právo na rovný přístup k vlastníkům). Podmínky případného zániku vlastnického práva mají být dány objektivně danými kritérii a má platit zásada, že ve shodném případě se má postupovat ke všem vlastníkům shodně. Libovůle nálezce, do které je vlastník podle současného znění OZ odevzdán, neodpovídá tomuto rovnému přístupu a objektivním kritériím.
Pokud ze zákona nebude plynout povinnost zabezpečit péči o tato zvířata, hrozí podle našeho názoru výrazný nárůst volně se pohybujících opuštěných zvířat. Je nutné výslovně stanovit, kdo je povinen zabezpečit péči o toulavá a opuštěná zvířata po uplynutí ochranné lhůty. Stát nemůže svou odpovědnost házet na bedra dobrovolných ochranářských organizací.
Přijatá právní úprava povede k tomu, že obce, které nyní musí zabezpečovat péči o toulavá a opuštěná zvířata, přestanou tuto péči vykonávat. Obce v současné době hradí náklady spojené s péčí o toulavá a opuštěná zvířata v útulcích. Podle návrhu občanského zákoníku by již obce tuto povinnost neměly. Stačilo by předat zvíře útulku pro zvířata a obci by již žádné náklady nevznikaly. Útulky pro zvířata ale nejsou výdělečná zařízení. Není jasné, odkud by měly útulky brát peníze na svůj provoz. Není možné, aby útulky fungovaly pouze na základě sponzorských darů nebo nálezného. Nelze ani předpokládat, že by náklady na provoz útulku mohly pokrýt částky za péči o toulavá zvířata, o která se přihlásí jejich vlastník. O řadu zvířat v útulcích se jejich vlastník nepřihlásí. 8. Krajní nouze § 2906 Krajní nouze – Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající. Dosud platí, že při záchraně života zvířete (věci) se poměřuje odhadovaná cena zvířete se škodou, kterou by zachránce svým zásahem způsobil. Nedomníváme se, že pouhým konstatováním, že zvíře není věc, nebo že zvíře je živý tvor, toto pravidlo automaticky padá. Podle našeho mínění je skutečnost, že život a zdraví zvířete je nadřazené škodě způsobené záchranou zvířete na věci, bez ohledu na výši škody, je nutné výslovně zakotvit v zákoně. Život zvířete a jeho utrpení by neměl být hodnocen například cenou rozbitého okna u automobilu. Přitom ustanovení „nebylo- -li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jiným způsobem“ zajišťuje, že by se zvířata neměla osvobozovat bezhlavě, ať to stojí, co to stojí. Např. u psa zavřeného v autě v parnu je podle situace a stavu psa možné se pokusit nejprve vyhledat majitele, pokud pes nejeví již známky kolapsu nebo se k němu zjevně neblíží. I pak lze rozbít pouze postranní okénko, které umožní psa z auta vyndat a nemusí se rozbíjet bezmyšlenkovitě mnohem dražší čelní okno nebo vylamovat dveře. Obdobný postup by měl být i u jiných případů. Snahu o co nejmenší škodu zdůrazňuje i poslední navrhovaná věta odstavce.
Důsledkem bude situace stejná jako dosud, přivolaná policie bude žádat vyčíslení hodnoty zvířete a rozbitého okénka a nikdo nic neudělá. V této souvislosti bych si dovolil i citovat poznámku přednášejícího z policejního prezidia na jiném semináři. Ten říkal, v souvislosti s § 40 zákona č.273/2008 Sb. o policii, o pravomoci police vstoupit na pozemek bez vědomí majitele, že policisté se dělí na dvě kategorie. Na policisty, kteří někam zatím nevstoupili a mohou si to tedy dovolit, a policisty kteří již vstoupili a podruhé to neudělají… Závěr Prosazením přijetí nového občanského zákoníku ministrem Pospíšilem bez respektování zásadních připomínek ostatních ministerstev a odborné veřejnosti se promeškala možnost vytvořit funkční zákon, který by respektoval potřeby reálného života. Ministr Pospíšil dokonce ve svém projevu na 25. schůzi Poslanecké sněmovny parlamentu ČR si dovolil mimo jiné doslova tvrdit: „… že se u některých sporných věcí – některé jsem jmenoval a týkalo se to třeba i zvířat, které zde byly debatovány – našla jednoznačná většinová společenská shoda. A to já považuji za mimořádně významnou věc.…“. Jenže realita je právě opačná. Na semináři, který pořádala ve sněmovně paní místopředsedkyně JUDr. Vlasta Parkanová k otázce zvířat dne 8. 9. 2011 se to projevilo zcela zřetelně. Většinová shoda téměř ve všech otázkách se projevila mezi zúčastněnými zástupci mnoha organizací na ochranu zvířat, Komory veterinárních lékařů ČR i Státní veterinární správy. Ale v žádném případě to již nebylo možné prohlásit o přítomných zástupcích zpracovatelů návrhu občanského zákoníku z ministerstva spravedlnosti. Rovněž přijatý občanský zákoník je ve značném rozporu s většinovým názorem osob, které se zvířaty zabývají profesně či zájmově. Lze jen doufat, že nové složení poslanecké sněmovny po volbách začne řešit i rozpory v otázce zvířat.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
