O komorové demokracii, opozici a některých politických obyčejích

O komorové demokracii, opozici a některých politických obyčejích

Základní role Komory veterinárních lékařů – samosprávné profesní asociace – je dána zákonem o Komoře a spočívá na třech základních pilířích. Těmi jsou: registrace veterinárních lékařů při vstupu do profese, vzdělávání a disciplinární záležitosti. Není to role odborová a jen omezeně je to role sociální. Na úrovni základních pilířů je Komora „kompetentní autoritou“, která disponuje přenesenými pravomocemi státu.

Systém práce představenstva Komory je dán zákonem o Komoře a organizačním a jednacím řádem Komory.

Představenstvo samotné má rozhodující pravomoci a určuje či zadává směr činnosti či jednotlivé úkoly prezidentovi nebo osobám odpovědným za určitou agendu.

V tomto systému nemá prezident vý-znamná rozhodovací práva a jeho kontrolní i prosazovací pravomoci jsou velmi omezené.

Jinými slovy: těm, kteří neplní představenstvem zadávané či z jejich agendy vyplývající úkoly, prezident nemůže ani sebrat prémie, ani je propustit. Může jim jen nesplněné úkoly systematicky – a donekonečna – připomínat. A k tomu jsem byl v minulém období – bohužel – několikrát nucen.

V tomto smyslu přinesla bezpochyby určité ulehčení rezignace jednoho z předsedů pracovních komisí představenstva. Předcházela jí písemná „výměna názorů“ s prezidentem, obsahující otevřeně vyjádřené znepokojení nad fenoménem „objevujícího se“ a „mizejícího“ funkcionáře Komory. Objevujícího se při až nevybíravém prosazování vlastních požadavků a partikulárních zájmů a mizejícího při potřebě vyřizování běžné administrativní agendy komise.

Musím pro všechny členy Komory nicméně opakovaně zdůraznit, že veškerá rozhodování a rozhodovací procesy doposud probíhaly a probíhají transparentně a na základě demokratických principů.

Podle připomínek některých členů na „až příliš liberálních základech“, podle připomínek jiných členů na „velmi málo liberálních základech“. I proto se lze domnívat, že si představenstvo jako kolektiv vedení Komory nepočíná úplně špatně.

Jakékoliv demokratické rozhodování – rozhodování hlasováním – má vždy své vítěze v kolektivu hlasujících, stejně jako své poražené. V demokratickém systému rozhodování je role opozice velmi důležitá a nezastupitelná. Její úlohou je nutná a potřebná korekce vedení či většinového názoru.

Je výborné, když je opozice konstruktivní a faktická. Je však méně příjemné a destabilizující, stává-li se opozice účelovou, osobní, demagogickou a až přímo cíleně destruktivní.

I tohoto druhu opozice si však v orgánech Komory občas „užíváme“.

Užíváme si však, bohužel, i některé postupy a metody, kdy jsem byl nucen s politováním – ale bez překvapení – konstatovat, že vycházejí z klasických metod stranické práce, datující se dlouhou dobu zpět.

Občas bylo možné pozorovat technologii postupu velmi podobnou tomu, co se vícekrát odehrávalo a někdy ještě odehrává v oblasti politiky:

Nejdříve se začínají vést všeobecné řeči o tom, že organizace nepracuje tak, jak má ve prospěch vlastních členů, nemá dlouhodobé koncepce k zajištění toho nebo onoho či se zpronevěřuje svému poslání.

V následující fázi se začínají zpochybňovat jednotlivé kroky vedení a jeho jednotlivá rozhodnutí.

Ve třetí etapě se potom vymýšlí „mýtus“. Nejlepším bývají obviňování z překračování pravomocí, překračování řádů nebo překračování zákona. Že se jedná o fikce bez jakýchkoliv důkazů? Nevadí. Standardní odpovědí vždy bývá, že se důkazy řádně nehledaly.

Cíl takovýchto manévrů je pořád stejný. Je to narušení integrity vedení organizace a eroze či změna rozhodnutí, která dotyčným z toho nebo onoho důvodu nevyhovovala.

Pokud se zamýšlíme nad motivy tohoto – pro jakoukoliv organizaci nešťastného – počínání, vyvstává vždy kombinace latentních ambicí, zášti a osobní nevraživosti, které najednou převáží nad elementární odpovědností a loajalitou.

A jako spouštěcí mechanismus zcela zjevně vždy působí zklamání nad tím, že v průběhu rozhodování zvítězil opačný názor, než dotyčný sám považuje ze svého hlediska za optimální.

Bohužel jsou tyto modely lidského chování ve skupinách celkem typické a v průběhu historie – nejen komorové, se periodicky opakují. Jen osoby se někdy – ale ne vždy, mění.

V průběhu uplynulého období jsem na půdě Komory nezaznamenal, a nerad bych po zbytek svého mandátu zaznamenal, pokusy jakoukoliv opozici ve vyjadřování jejích názorů omezovat.

Což na druhé straně vůbec neznamená, že s mnoha publikovanými názory souhlasím.

Je také zapotřebí být velmi skeptický a velmi opatrný, pokud se setkáváme s líbivým aktivismem, demagogiemi a voláním „Sirén“ po vytváření „koncepcí“ a „programů“, po „pozvedávání prestiže veterinární profese“ a všemi podobnými klišé, s jejichž prospěšností musí jinak všichni na první pohled či poslech souhlasit.

Nikomu nemohou být blízké programy a koncepce, pokud se stávají účelovým nástrojem k prosazování vlastních zájmů.

Při obhajobě prestiže veterinární profese je obhajoba svobodného práva výkonu činnosti individuálního veterinárního lékaře daleko nejdůležitější.

Prestiž veterinární profese je dána daleko více prestiží jednotlivých soukromých veterinárních lékařů a jejich vztahy k zákazníkům, prestiží jednotlivých státních veterinárních lékařů a jejich – korektními – vztahy ke kontrolovaným subjektům a prestiží jednotlivých kolegů z akademického prostředí a jejich vztahem k předmětu, který vyučují a studentům, které vyučují.

A to vše daleko více než líbivými říkankami o prestiži či jednotě veterinární profese.

Zapojení okresních sdružení a členů samotných do aktivní práce Komory vždy bylo a zůstává velkou vizí. Toto zapojení a jeho témata však nelze shora nadiktovat a naplánovat. Věrohodná témata musí – tak jako tráva – vyrůstat odspodu.

A jedno přání nakonec: Neutíkejme k účelovým frázím, nesmyslnému napadání, negativismu a destrukci tam, kde demokratickým rozhodnutím zvítězilo řešení jiné, než já sám pro sebe považuji za optimální.

MVDr. Karel Daniel, prezident KVL ČR